autor: Deni
„Tome? Pomůžeš mi, prosím?“ Simon si dlaní upatlanou od těsta shrnula pár vlasů za ucho a opět se vrátila k hnětení té lepkavé hmoty. Celé tělo ji bolelo, jak už se třetím dnem skláněla nad vánočním těstem a pekla cukroví. Linecká kolečka, vanilkové rohlíčky, rumové a kokosové kuličky, včelí úly, prostě vše, co měl její syn rád. Snažila se mu tím zpříjemnit svátky, které se rozhodl naprosto ignorovat. Simon měla v živé paměti jeho prázdný, bolestný výraz, když prohlásil, že Vánoce slavit nebude.
„Bez něj to prostě nemá cenu, mami. Co to bude za Vánoce bez něj? Když nebude sedět u stromečku vedle mě, když se nebude u večeře tak roztomile cpát bramborovým salátem a když se domem nebude ozývat jeho hlas zpívající koledy? No řekni mi, co to bude za Vánoce? Nebudu je slavit, nemám co slavit. Ne bez něj po mém boku.“ A Simon se i přes to rozhodla, že se vánoce slavit budou.
„Už jdu, mami,“ pronesl Tom otráveně a odhodil ovladač od televize na pohovku. Posledních pár hodin jen tak vysedával před televizí a přepínal z jednoho kanálu na druhý, nic jej nebavilo. Všude běžely filmy s vánoční tématikou nebo pohádky. To nebylo nic pro něj. Na kreslené pohádky o Santovi a sobech se dívali vždy jedině spolu.
„Tomi? Tomi, vstávej, dávají Rudolfa.“ Černá záplava vlasů se snesla spícímu chlapci do obličeje a bez ustání jej šimrala tak dlouho, dokud spáč neotevřel oči.
„Ahojky.“ Billova tvář se roztáhla do širokého, ale hlavně šťastného, úsměvu. „Tak vstávej, šup, šup,“ tahal hned svého bratra z postele a nehleděl na protesty a stížnosti, které padaly na jeho hlavu. Dnes je štědrý den a on se chce dívat se svou láskou na pohádky, ujídat mámě cukroví a užívat si vánoční pohodu.
„Mmm, kolik je hodin, Bille?“ Tom se unaveně protáhnul na posteli a zamrkal, aby mohl bratra pořádně zaostřit. Bill se jen nevinně usmál.
„Půl 8,“ špitl potichu a rychle schovával hlavu mezi Tomovo rameno a krk. Věděl, že budit bratra v takhle nekřesťanskou hodinu je značně riskantní, ale také vsázel na drobné polibky, kterými si jej jistě udobří. Byli spolu už přes půl roku a on se ještě stále nenabažil všech nepatrných doteků, lehkých polibků a společných chvil.
Zhluboka se nadechl Tomovy vůně a spokojeně se pousmál. Prstíky zatím zkoumal Tomovo bříško a doufal, že si tak svou lásku usmíří.
„Bille, ty zvíře jedno. To se dělá, co? Budit brášku takhle brzo?“ Přesto, že se Tom pokoušel bratra pokárat, usmíval se a prsty se probíral jeho černými, hebkými vlasy. Miloval jejich hebkost, miloval, když se jich mohl dotýkat, ale ze všeho nejvíc miloval jejich vůni. Nedokázal nikdy přesně pojmenovat, po čem Billovy vlasy voní, byla to směsice všech možných vůní – vanilky, kokosu, malin a jahod, nikdy přesně neurčil jednu vůni, ale co věděl jistě bylo, že tuto vůni miluje a je jeho nejoblíbenější.
„Promiň, ale když on…“ Zbytek věty zanikl v polibku, který Tom věnoval jeho sladkým, narůžovělým rtům. Vždyť on se na něj nezlobil, možná jen v první chvíli. Nikdy se na něj nedokázal zlobit, ani jako malý kluk. Vždy jej vztek a zloba přešly během pár minut, nemohl by bez něj být. A obzvlášť ne teď, když jsou spolu víc, než jen bratři.
„Dáš mi ještě 5 minut?“ Zeptal se Tom s nadějí v hlase, když se jejich rty oddělily a on drobnými polibky pokrýval Billovy tváře. Ten jen spokojeně přivíral oči a nepatrně se usmíval.
„Ne, ani 5 minut. Za chvilku to začíná, tak šup, lásko,“ špitl a ještě letmo Toma políbil. Hned na to se vyhoupl na nohy a s prozpěvováním koled se rozběhl ke schodům do dolního patra.
Opíral se o dveře do kuchyně a vzpomínal. Ten den byl jeden z jejich nejkrásnějších. Poprvé spolu trávili Vánoce jako pár. Nikdy na ten den nezapomněl a v posledním týdnu si jej stále dokola opět vybavoval. Připomínal si, jak krásné to všechno s jeho bráškou bylo. Tak jak po něm teď někdo může chtít, aby slavil vánoce bez něj? To nemůže, nezvládne to. Nedokázal si ani jen představit, jaké to bude, až se zítra ráno vzbudí a uvědomí si, že je štědrý den. Den, který Bill v roce miloval nejvíce. Bál se zítřejšího rána.
„Tome.“ Simon se otočila a propalovala syna pohledem. „Tak tam tak nestůj a pojď mi pomoct. Bolí mě celý člověk a už by se to mělo dodělat. No šup, pojď.“
Neodpověděl jí, jen se odlepil od chladného futra a přešel ke kuchyňské lince, kde začal slepovat jednotlivé dílky cukroví marmeládou a čokoládou.
*
„A teď ty, Tome. No tak, otevři svůj dárek.“ Simon se mile usmívala a podávala synovi další balíček. I ona musela uznat, že slavit štědrý den jen ve dvou není přesně to, co by si přála, ale byla vděčná za to, že u sebe má alespoň jednoho svého syna. Nebyl den, kdy by si nevzpomněla na mladší ze svých dvojčat, neskutečně moc jí chyběl, ale byla vděčná, že jí zůstal aspoň Tom. Nedokázala si představit, co by dělala, kdyby přišla o oba.
„Hm,“ brouknul Tom a s nepřítomným výrazem rozbaloval již několikátý balíček. Už dostal pár nových cédéček, mikinu a pár triček. Dáreček, co držel v rukou, byl poslední. Ale jemu bylo jedno, co dostal nebo co ještě dostane. Ze všeho nejvíc si přál, aby už tenhle den skončil, aby se mohl přestat hraně usmívat a mohl jen tak padnout do studené, prázdné postele a být sám se svým trápením.
„Mami…?“ Vydechl překvapeně, když na něj zpod barevného papíru vykoukla krabička, na které byla krasopisem jeho lásky napsána pouhá čtyři slova. ‚Otevři to o samotě‘ Srdce se mu rozbušilo neskutečným tempem. Podíval se na matku, která jej zvědavě pozorovala.
„To je od něj,“ hlesl potichu. Měl pocit, že kdyby promluvil nahlas, zlomil by se mu hlas a všechno to kouzlo, které se s přítomností jediného balíčku rozneslo kolem něj, by zmizelo. „Půjdu nahoru. Dobrou noc.“ Rychle se postavil, ani se nezdržoval sbíráním svých dárků, vezme si je až ráno, políbil matku na tvář a už vybíhal schody do svého pokoje. Neviděl Simonin šťastný úsměv plný slz.
Zavřel za sebou dveře a pár kroky se přesunul k posteli. Když si na ní sedal, najednou mu nepřipadala studená a prázdná. S balíčkem, který držel v rukou, měl pocit, jakoby tam byl Billi s ním. Roztřesenými prsty rozbalil jednu stranu krabičky a do klína se mu vysypal černý iPod. Billův iPod. Otáčel jím mezi prsty a pohledem hledal dopis, žádný však nenašel. Zklamaně si povzdechl, odložil krabici na zem a položil se na záda. Do uší si dal sluchátka a zmáčkl play. V tu ránu se mu dech zadrhl v krku a z očí se vyřinul proud slz.
„Lásko! Lásko moje! Bože, je to neuvěřitelné, že? Je štědrý den. Náš den! Jak moc mě mrzí, že se dnes nebudu moct podívat ani na Pyšnou princeznu ani na Rudolfa, věřil bys tomu? Ten jeho rudý nos přes celou obrazovku mi vážně chybí. (smích) Ale víš, co mi chybí ze všeho nejvíc, andílku? Chybíš mi ty! Ty a tvé doteky, polibky, objetí! Dal bych všechno na světě, abych teď mohl být u tebe a otírat ti slzičky.
Ale lásko, já nechci, abys byl smutný. Nechtěl jsem tě rozesmutnit, to opravdu nebyl můj cíl. Věděl jsem, že dnes budeš ztracený, proto tohle. Chtěl jsem, aby si slyšel alespoň můj hlas, když už tě nemohu obejmout a zulíbat tě do bezvědomí. Vlastně jsem sobecky chtěl, aby můj dárek byl ze všech nejlepší! (smích)
A víš, co všechno tady ještě je? Krom mého neodolatelného hlasu? (smích) Připravil jsem pro tebe mix mých nejoblíbenějších písniček, našich písniček. Kdykoliv ti bude smutno, pusť si je a mysli na mě – ale nikdy neplakej! Každá slza, kterou uroníš je pro mě jako jeden střípek, který se mi zaryje do srdce. Ať už jsem kdekoliv, Tomi, stále tě miluji a bolí mě vědomí, že ty jsi tam dole sám beze mě a trápíš se. Nechci, aby ses trápil, nechci!
Ale víš co, andílku? Přestaň plakat, polož se na záda a uvolni se. Mám pro tebe ještě jedno překvapení a doufám, že ti jím udělám radost. Jsi připravený?
Stille Nacht, Heilige Nacht…“
Tom mezi slzami vyprskl smíchy. V tu chvíli se cítil být nejšťastnějším člověkem na zemi. Vsadil by všechno, co mu zbylo na to, že není nikdo šťastnější, než je právě teď on. Dostal možnost slyšet opět jeho hlas. Jeho nádherný hlas a příšerný zpěv. Zpěv, který miloval nadevše. Bill dosáhl svého. Žádný dárek, který kdy dostal, nebyl lepší, než ten od Billa. Zavřel oči a poslouchal bráškův hlas. Nechával slzy stékat po tvářích a tiše si broukal slova společně s ním.
„Andílku? Prosím, buď šťastný! Neříkám, abys na mě zapomněl, jen buď, prosím, šťastný. Nesmíš nechat svůj život stát jen proto, že už nejsem jeho součástí. Vždycky budu ve tvém srdíčku, jako ty v tom mém. Udělej to pro mě a buď šťastný. A nezapomínej, že jsem jen a jen tvůj – ať už jsem teď kdekoliv.
P.S. Miluji Tě, andílku.“
„Neeee! Prosím, ještě ne! Prosím!“ Tomův bolestný výkřik protnul ticho, které v domě panovalo. Stočil se do malého klubíčka, celé tělo jej bolelo, každý jednotlivý nádech. Každou buňku v těle mu zaplavila naprostá zoufalost, bolest a prázdnota. Plakal.
Jen o pár vteřin později se otevřely dveře od jeho pokoje a Simon běžela k němu. Pevně jej sevřela ve svém náručí a jemně jím kolébala. Nic neříkala, on ji stejně neposlouchal, stále dokola si pouštěl záznam Billova hlasu a nechával své tělo zaplavit bezmocí. Měl pocit, jakoby tato noc měla být jeho poslední, bál se, že už na nic dalšího nebude mít sílu.
Simon jej objímala tak silně, jak jen její křehké tělo bylo schopné a sama tiše plakala. Začala pochybovat o tom, jestli tohle všechno je vůbec správné. Vzkazy od Billa mu měly pomáhat postavit se zpět na nohy, ona má místo toho pocit, jakoby s každým dalším doručeným dopisem ztrácela i svého druhého syna.
*
31. prosinec, poslední den v roce. Pro většinu lidí je tento den důvodem k oslavám. Loučí se se starým rokem a vítají ten nový, baví se a slaví. Ale jeden dredatý chlapec opět neměl jediný důvod k oslavám. Nové nechtěl a se starým se nedokázal rozloučit.
Od doby, co na štědrý den dostal balíček od své hvězdičky, nedělal nic jiného, než že ležel u nich v bytě a stále dokola poslouchal jeho krátký vzkaz. Za normálních okolností by mu už určitě přeskočilo, ale tentokrát ne. Mohl nahrávku slyšet klidně tisíckrát za den a ani tak se mu neomrzela. Bylo to jeho jediné spojení s Billem, protože telefonní účet na jeho mobilu už byl dávno zrušen a tím pádem byl navždy ztracen i jeho vzkaz pro lidi. Ale tahle nahrávka, těch necelých 10 minut, to bylo něco, co měl Tom jen pro sebe už napořád.
„Tomi? Zlato, přišel Andreas, mám ho poslat sem?“ Simon stála na prahu dveří, nevcházela dál. Během posledních dní se naučila nechávat Toma o samotě v jeho světě. Otočil se na ni a jen nepatrně přikývnul. Jen vzdáleně si dokázal vybavit, kdo Andreas je. Posledních sedm dní snad ani nevnímal realitu, a pokud přece, tak jen velmi, velmi vzdáleně. Od rána, kdy otevřel oči, až do noci, kdy uléhal ke spánku, žil ve svém světě. Ve světě, kde bylo všechno v pořádku, měl Billa u sebe, nikdy se nic špatného nestalo a nestane. Žil ve světě vzpomínek a snů.
„Ahoj, kamaráde.“ Záplava světla vešla do pokoje společně s Andreasem. Jeho blonďaté vlasy svítily již na dálku a žluto-červené triko budilo v Tomovi příjemný pocit tepla.
„Ahoj,“ kývnul mu na pozdrav a přesunul se od okna na postel, kde si k němu Andreas přisedl.
Na jazyku jej pálila otázka, jaké byly Vánoce, ale raději se zeptal na to, co plánuje Tom na dnešní večer.
„Asi nic, Andy. Nemám na nic náladu,“ odpověděl Tom po pravdě, nač mu lhát?
„A nechceš jít se mnou a klukama dolů do města? Bude tam ohňostroj. Ty máš přece rád,“ usmál se na něj a doufal, že bude souhlasit. Nemohl popírat, že jej vyděsilo, když mu před pár dny volala Simon a prosila jej, aby sem přišel a něco s ním udělal. Ztrácel se před očima, chodil jako tělo bez duše a nevnímal okolní svět.
„Nechci, Andy. Nezlob se.“
„Ale no tak, Tome. Nemůžeš pořád sedět doma a užírat se! Takhle to nefunguje, jasný? Jsem tvůj kámoš, sakra nejlepší kámoš a už dost dlouho jsem se díval na to, jak se ničíš, ale to skončilo, jasný?! Prostě se zvedneš, dáš si sprchu, pořádně se najíš a půjdeš s námi ven. Tohle snění a odmítání reality musí skončit, jinak se z toho všichni zblázníme, Tome. Viděl jsi svojí mamku? Viděl jsi, jak moc jí trápíš? Jak jí bolí tvá bolest? Tak se sakra seber, brácho! Všem nám chybí, pro nás všechny byl důležitý a všichni jsme jej svým způsobem milovali. Chápu, že je to pro tebe těžké, ale nikdo přeci nechce, abys zapomněl, Tome! Jen se proboha konečně seber a začni zase žít!“ Andreas přecházel po pokoji sem a tam, sledován Tomovým lehce vyděšeným pohledem. Takhle Andyho neznal.
„Udělej, co jsem ti řekl, ano? Dej si pořádně dlouhou sprchu, nebo si napusť vanu, je mi to jedno. Pak se najez, oblékni se a my se pro tebe s klukama kolem osmé stavíme, ano, Tome? Je Silvestr, nebudeš sedět doma sám!“ Otočil se a opustil jeho pokoj. Tom se nezmohl ani na slabý protest.
*
„Tak co, bavíš se aspoň trochu?“ Mike se přitočil k Tomovi z jedné strany, Andy z druhé. Oba drželi v rukou flašku s pivem a vypadali, že se dobře baví. I kdyby Tom chtěl, nemohl říct, že se nebaví. Všude kolem něj byli vysmátí a šťastní lidé. Zpívali, křičeli a smáli se, popíjeli své drinky a zábava byla v plném proudu. Měl v sobě už pár skleniček vodky a nějaké to pivo, bavil se i on.
Zasmál se a nechal se obejmout přáteli kolem ramen. „Jo, bavím se,“ přiznal nakonec a společně se zasmáli. Andy si v duchu tiše gratuloval, dokázal nemožné. Jeho přítel se zase smál.
„Blíží se půlnoc, pánové!“ Vykřikl Mike a všichni tři se přesunuli do středu toho největšího chumlu.
„Deset, devět, osm…“ Tom se usmál na Andrease.
„Šest, pět, čtyři…“ Pevně se objali kolem ramen a začali spolu poskakovat přesně tak, jako to dělali každý rok s Billem, když byli ještě malí.
„Tři, dva, jedna… Šťastný nový rok!“
*
Přitáhl si nohy k tělu a pevně je objal rukama. Na nebi mu nad hlavou blikal nespočet barev, všude byl rámus, hluk a smích. Díval se na všechny ty barvičky, po tvářích mu stékalo pár slz a on se usmíval směrem k nebi.
„Šťastný nový rok, lásko má.“
autor: Deni
betaread: Janule
Takže první si to jdu srovnat v hlavě…hej, doufám že ty dopisy nepsla Simone! Oh, bože to ne! Já pořád doufám že Bill žije! Ale zase jak yb nahrála jeho hlas že. Ach jo, slibovala jsem si že už u toho nebudu brečet a stejně brečím jak želva:'-( Ono je to totiš tak enhorázně smutný ale nejkrásnější povídka jakou jsem kdy četla, opravdu, každý den vyčkávám noví dílek abych se dozvěděla co se stane dál, je to už moje droga a to už je co říct když sjem si ji tak zamilovala hend po 3 díle, to se mi stalo jen u dalších tří povídek:-D Takže Deni klaním se hluboko, až k zemi
tak on dostal od Billa nahrávku..to je sladký…..
*fňuk* to je strašně dojemny….Miluju to
to je nádherný! naprosto dokonalý! chudáček tomi 🙁
pane bože, objeví se tu taky díl u kterýho nebudu bulit. Nádherný. Jen teda nevim jestli se z toho nesložim. Film jsem neviděla a bohužel ani nikdo z mých známých, takže mi nikdo neni schopnej říct, jak to dopadne. No tak holt budu zase bulit do polštáře a další balíček kapesníků půjde do kopru.
Panebože, pokaždý když čtu ten dopis od Billa brečím. Teď čtu, tu jeho nahrávku a brečím ještě víc. Je to strašně smutný, jak je vlastně Bill šťatsnej a Tom smutnej. je mi ho tak líto.
Pak ta Simone? Co ty dopisy? Nepsala je doufám ona, bože. Já to moc nepobírám, jestli teda Bill žije nebo co.
Ale ten poslední odstavec, zase brečím. Tohle je úžasná povídka, u žádné z povídek sem nikdy tolik nebrečela:D. Přesto všechno smutný, je krásná:-)
Holky, děkuju všem za úžasný komenty! Já sama jsem u tohohle dílu hodně brečela, protože prostě… nevim, jak mě napadlo tam strčit zrovna nahrávku, ale už se mi to blbě psalo, takže věřim, že pro vás to musí být taky hrozný!
Ale pro všechny – Bill je opravdu mrtvý a ty dopisy nepíše Simon 🙂
Bože, vážně mě dycky tak hezky zahřeje u srdčíka, když vidím ty vaše komenty, jsem moc ráda, že se vám to líbí, hodně to pro mě znamená!
:'( není co dodat, naprosto překrásnej příběh 🙂 tyjo, ale taky sem ještě tak trošku pořád doufal, že Bill ještě žije … že všechny ty dopisy jsou … 🙁 já už chci další díííl o:-) šup sem s ním už 😀
nevím jestli to tu uz nekdo ríkal protože se mi to nechce číst..(důvod.. naprosto zaplněné oči slzama):D ale chci říct, že si myslím že Bill věděl že umířá už dlouho ale nechtel mu to říct bay se netrápil.. tak pro něj napsal ty vzkazy a rekl jejich mámě at muje dává..taky bych si přála aby Bill žil.. ale nevím, naprosto si netroufám odhadnou jak to dopadne..a nechápu proč u toho dycky tak brečím.. a zároveň se směju..:D asi taky blázním..:D
tak to jsme byli dvá co doufali no. Asi z toho zkončim na psychině, nebo vytvořim světový záplavy 😀
[7]: A oživne? Źe jo? Prosím!!!
Já tuhle povídku tak strašně miluju! Poslední odstavec mi vehnal slzy do očí, hlavně poslední věta.
Nemůžu se dočkat dalšího dílku, nechci tě honit, ale jsem na tom závislá.
Někdy určitě zkouknu ten film, ale u toho asi udělám doma potopu x))
Opět se ti to moc povedlo, je to nádherné. Taky mi ale vrtá hlavou, jak to s těmi dopisy je. Buď Bill věděl,že umře a psal mu ty dopisy předtím – anebo je někde v nebi jako "strážný anděl" a píše je teď :))
Napínavé, krásné, vtáhlo mě to do děje.
[11]: Čti a uvidíš, ale já si od Janule Bédu nakonec nepůjčila, takže asi ne 😛
A jinak… kdo si četl pozorně první díl tak ví, že Bill věděl měsíc dopředu, že umírá 😉 To já jen tak, že tu o tom spekulujete 🙂
[13]: Neoživne? Asi ne? Jdu skočit ze střechy, papa
[14]: Opovaž se!
Čti dál, ono to pak snad nebude tak hrozný! Ale rovnou říkám – kdyby měl někdo stejný nápad jako Nathushiq – druhou řadu psát nebudu!!! 😀 Asi bych u toho sama umřela!
[15]: Tak já se překonám a zůstanu doma:-D Stejně nevím s kama bych skočila, z té naší mini težko, na té ybch si ani nohu nezlomila…snad to nebude tak hrozný? Aha, takže budu potřebovat jen balíček kapesníků a balíček antidepresiv:-D Druhá řada nebude? Škoda:-D
Stejně je dobře, že Tomimu ty vzkazy chodí. No a co, že takhle žije jen pro ně?! Jinak by už určitě dávno spáchal sebevraždu.
Úplně na začátku mi povídka připomínala skvělou písničku od Beatles, no, teď je zárukou smutku a slz. Přesto (nebo právě proto) ji miluju. Ani mi nevadí, že se neděje nějaká větší "akce" (třeba že by Bill náhle sestoupil z nebe, ehm), nějak mi to týrání Toma vyhovuje (vím, jsem divná xD). Už jsem psala, prostě je velmi odlišná od těch, kde jeden z nich zemřel. Mám ji moc ráda.
Ježišimarja, já se asi zbláznim!!! Jestli Bill "neoživne", nedáš, Deni, Tomovi někoho novýho, že ne?! :´-(
počkej Deni….on ty dopisy psal ještě před smrtí? To snad ne? x)
[19]: Ty jsi asi ten film neviděla, co? Ono vlastně v tom filmu jde o to, že jí umřel manžel a ještě před smrtí jí napsal dopisy a postupně jí všechny chodily, aby jí ulehčily první rok po jeho smrti…
Ono to v tom filmu bylo trochu jinak, než jak jsem si to tady upravila já O:) Ale základ je stejný – dopisy psal ještě před smrtí, těžko by mu je mohl psát ze záhrobí 😀 To by prostě nešlo…
v povídkách jde všechno! Náhodou bylo by to hezký kdyby mu to psal ze záhrobí. To víš já na tyhle filmy nekoukám…je to moc velká slaďárna s koncem´, který je vždy jasný….x)))
[20]: Ježiš né… 🙁
Ja tuhle povídku už četla tak to nechci komentovat co a co ne,ale ta povídka je nádherna.
Sakramentsky boľavá ale krásna poviedka.