Bookmakers scrubbers II – Temný stín 7.

autor: Ainikki

„Oh, přitlač… to je ono… víc, jen mě nešetři, děláš to perfektně.“ Liboval jsem si, a kdybych mohl, snad bych se i rozpředl. Tohle byla jedna z nejpříjemnějších věcí, která se dala s Tomem dělat. Pochopitelně hned po sexu. V něm je jednička nemající konkurenci. Tohle mu jde ale skoro stejně dobře. Po dlouhém únavném pracovním dni není nad precizní a uvolňující masáž. A Tom je skutečný poklad, který mi tuhle péči velice ochotně poskytl, jen jak jsem si trošku postěžoval na ztuhlost krční páteře. Teď už si tedy více jak půl hodiny hovím v tourbusové posteli, s bráškou obkročmo uvelebeným na mém zadku, a vůbec nic mi nechybí. Tedy skoro. Pár maličkostí by se samozřejmě našlo.

Dny volna jsou v nenávratnu a nastala přímo závodní honička. Jak jsme se před Vánoci flákali, tak ihned, co skončily svátky, vrátila se pod usurpátorským velením Davida tvrdá robota. Do konce ledna jsme do finální podoby dotáhli nové cédéčko, které se začalo velice dobře prodávat, ostatně stejně jako ty předchozí, a vyrazilo se na propagační turné, které startovalo v Německu, kde jsme našemu publiku věnovali pět koncertů. Po zkušenostech z let minulých jsme věděli, že není dobré domácí fans zanedbávat, protože se k nám ty nevděčnice okamžitě otáčejí zády. Dalších pár vystoupení bylo rozděleno mezi ostatní evropské země a velice lakonicky jsme se tentokrát zachovali ke státům za velkou louží. Severní Ameriku jsme zvládli odbýt během 14 dnů a teď jen zbývalo doběhnout cílovou rovinku v Americe jižní. Ještě že nekoncertujeme v celosvětovém měřítku. To jsme si zhruba před dvěma lety zkusili a moc to nevyšlo. Východní část polokoule nás tedy vskutku nijak vřele nepřijala a popravdě dnes už mě to ani nijak nepálí. Možná, že tenkrát mi to líto bylo, ale i bez Asie té pozornosti máme přemíru, tudíž není nač si stěžovat.

Během deseti dnů by mělo být vymalováno, a pak bude zase na chvilku klid. Minimálně do léta, kdy nás čeká fůra fesťáků. Řekl bych ale, že není důvod k přílišným nářkům, ani zdaleka totiž nebýváme tolik vytížení jako v těch prvních startovních letech naší kariéry. To jsme měli pocit, že musíme stihnout naprosto všechno a být pokud možno na třech místech současně, takže jsme se téměř ani nezastavili. Kupodivu nám to ale tenkrát nevadilo. Asi jsme za tu dobu nějak zestárli nebo co. Dnes už by mě takové tempo nejspíš zabilo. Téhle práce bych se sice vzdát nemohl, každopádně jsem dospěl k poznání, že není potřeba se strhat. Mnohem lepší je užívat si plodů, které nám to přináší. Například možnost dopřát si luxusní dovolenou, aniž by musel člověk zoufale přepočítávat obsah svojí peněženky. Jedna taková nás s Tomem čeká. A jelikož náš neurotický manažer po Vánocích vyšiloval, že nestíháme termín nové desky, tak jsme museli odjezd, který byl v dobách minulých pevně ukotvený na období kolem Silvestra, odložit. Konkrétně se pobyt v tropickém ráji posunul zhruba na druhou polovinu jara. Dva týdny nikým a ničím nerušená pohoda.

„Tak jak? Cítíš se líp?“ Zajímal se Tom, který právě dokončoval svou masáž jemnými hladivými tahy dlaní po celé délce mých zad.

„Mmm,“ zavrněl jsem. „Cítím se bezvadně. Moc děkuju.“

„No, nemáš vůbec zač. Teď bych ale potřeboval něco menšího já.“

„Vážně? A copak ti schází?“ Pídil jsem se a na tváři mi pohrával úsměv. Já totiž minimálně tušil. To Tomovo hluboké a zrychlené dýchání bych nepřičítal na vrub fyzické namáhavosti masérské činnosti. Život na tour býval vůči některým našim potřebám poněkud krutý. Pokud jsme neměli možnost strávit noc v hotelu, byly nám určité touhy v podstatě naprosto znemožněny.

„To nechtěj raděj vědět. Jestli to řeknu nahlas, bude to ještě horší.“ Zafuněl mi Tom do ucha a svalil se vedle mě. „Jsi zatraceně sexy, když jsi nahý a ještě ke všemu pode mnou.“ Mlel dál a nebezpečně se přibližoval k mému obličeji. Polichoceně jsem se zubil a čekal na pusu, kterou se mi beze sporu chystal dát. Nejdříve mi byl vlepen líbanec na nos a hned na to se ozvalo hlasité mlasknutí, které jediné bylo důkazem, že se Tom dotkl i mých rtů, protože jinak jsem to téměř nezaregistroval vzhledem k tomu, jak rychle se odtáhl. Plačtivě u toho zaskučel a zanořil obličej do polštáře.

„Zešílím! Tohle je normální vočistec. Plnej autobus lidí. Kdo tu má mít nějaký soukromí.“ Špačkoval a zřejmě se snažil prokousnout povlečení.

„Tady v ložnici ale krom nás nikdo jiný není, tak mě alespoň pořádně polib.“ Žádal jsem a obezřetně jsem se k němu přišupoval blíž.

„Seš blázen?! Se do tebe zakousnu a už nepřestanu. Jdu se radši mrknout, co dělaj ty dvě paka.“ Suše mě utřel a začal se sápat ven z postele.

„Tome, ty bídáku.“ Stihl jsem ho jen otitulovat chabou výtkou, ale na více odporu jsem se nevzmohl. Vzhledem k vláčnosti mého těla, způsobené jeho šikovnými prstíky, jež mi ještě před chvilkou hnětly mé zádové svalstvo, jsem po něm nezvládl ani hbitě hmátnout, abych mu v tom jeho úprku zabránil.

Nemínil jsem se ale nechat vytrhnout ze svého pohodově relaxujícího lenošení. Když je mu milejší společnost Géček a těch dalších osob, které se v našem domku na kolech vyskytují, ať si jde. Já si s chutí raději trochu schrupnu. Přetáhl jsem přes sebe peřinu, otočil se na pravý bok a pohodlně se uhnízdil. Netrvalo dlouho a k dřímání mě velice snadno a rychle ukolébal jízdou pohupující se autobus.

Tom

„Nazdar, co provádíte?“ Upozornil jsem na svou maličkost zbývající dva členy kapely, kteří jako obvykle seděli před plazmovou obrazovkou, v rukou svírali joystiky a pařili nějakou hru.

„Chystám se na traťověj rekord. Sleduj. Za chvíli vyklepnu i tebe.“ Kasal se Georg, soustředěním se hryzal do rtu a komicky se nakláněl trupem doleva a hned zase doprava, podle toho, do jaké zatáčky se řítila jeho formule. Nekomentoval jsem to a myslel si svoje. Jsou to amatéři. Jeden jako druhý. Na mě tedy nebudou mít nikdy ani náhodou.

„Jak Bill? Už ta naše zmožená chudinka tolik neskučí, je mu líp?“ Ptal se Gustav a spěšně na mě hodil okem. Narozdíl od Gea ho to totiž tolik nepohlcovalo, takže byl schopný se mnou zapříst lehkou konverzaci.

„Snad. Nestěžoval si.“ Odvětil jsem neochotně a zkrabatil čelo. Po jeho otázce mě znovu nakopla frustrace, kterou jsem pocítil, když jsem vyloženě násilně od Billa odcházel. S chutí bych u něj zůstal a alespoň se k němu tulil, ale jak znám toho bláznivého erotomana, vyžadoval by nejspíš něco víc a tady by nám to rozhodně neprošlo bez povšimnutí. Zbabělej útěk mi připadal jako rozumnější řešení. Za pár dnů to bude pět měsíců, co jsme spolu jako pár, přitom se známe celý život a já si připadnu jako zamilovaná pubertální školačka. Navíc bych řekl, že se to neustále stupňuje. Byl bych s ním nejradši každou vteřinu. Už abychom byli zase doma.

„Posuň se.“ Požádal jsem Gustava a vecpal se k nim na sedačku. Hmátl jsem po plechovce Spritu, jež se před nimi válela na stolečku, a hltavě se napil.

„No, do prdele!“ Zaklel z plných plic Georg a já se úlekem zakuckal. Bublinky mi vlítly až do nosu a vedle sedící Gustav mi musel dát pořádnou herdu do zad, abych se vůbec znovu nadechnul. „Se na to můžu vysrat!“ Dál afektovaně hudroval náš basák a vztekle mrštil ovládáním na protější sedadlo. Když se mi povedlo vykašlat poslední zbytečky limonády z plic, zjistil jsem, že příčinou toho jeho výlevu, je malicherná skutečnost, že jeho virtuální formule vylítla pár zatáček před cílem z dráhy a v kotrmelcích nakonec vybouchla. Geo měl tím pádem po závodech a byl doslova na hlavu poražený.

„Ty blebej, vole, co ječíš?! Sem se málem udusil.“ Vyčetl jsem mu.

„Se neposer!“ Vrátil mi pohotově. Gustav se zdál být nad ten náš vskutku přívětivý rozhovor povznesený. Potutelně se culil evidentně spokojený s tím, že jeho nejlepší přítel se svou vlastní jezdeckou chybou vyřadil ze hry a on tím pádem nad ním zvítězil, i když jinak po celou dobu čuchal jeho výfukové výpary.

„Tak co? Dáme odvetu?“ Popíchl ještě Gea a ten ho na oplátku obdaroval takovým kukučem, že kdyby pohled zabíjel, je náš nebohý bubeník na místě mrtvý.

„A co takhle dát nějakej film?“ Pokusil jsem se navrhnout jiný program, aby mohl Georg vychladnout.

„Nemám nic proti.“ Podpořil můj návrh zakulacený blonďák a basista jen pokrčil rameny na znamení toho, že je mu to jedno.

„Tome, máš na mysli nějakej konkrétní film?“

„Ne, vraž tam cokoli.“ Zamumlal jsem lhostejně a zvrátil hlavu do opěrky. V podstatě jsem ani neměl zájem tu televizi sledovat. Chtěl jsem mít jen klid a předstírat nějakou činnost, když jsem si nemohl vlézt k Billovi do pelíšku. Proto ani nebylo divu, když jsem již s úvodními titulky filmu nechal klesnout víčka, aniž bych snad tušil, co ti dva vybrali.

…

Fax vedle počítače pípnul a vyjel z něj papír s pár vytištěnými řádky nějakého textu. Žena, jež tuto zprávu netrpělivě očekávala, popojela se svým kolečkovým křeslem kousek blíž a sáhla po onom listu. Přečetla obsah a zlověstně se ušklíbla. S takovýmhle vývojem snad ani nepočítala. Dokázala si představit, že bývalá přítelkyně její sestry bude pravděpodobně sedět doma a utápět se v depresích ze zhrzené lásky, nebo že se případně oklepe a najde si někoho nového. Rizikové těhotenství bylo ale mnohem lepší. Teď stačilo jen Arianu správně nabudit k tomu, aby se znovu začalo něco dít, a ona bude moci opět s chutí zpovzdálí sledovat snahy lidí bojovat o lepší život, který ona už mít nemůže. Byla to její jediná zábava, a ač byla zavřená jen za zdmi luxusní vily svých rodičů, vždycky věděla, jak se dovědět o příbězích zvenku a případně do nich sem tam zasáhnout, pokud to bylo třeba. Pro ni to nebyl problém. Spousta posluhovačů jí donášela všechny informace, kterých se jí zachtělo. Soukromě jim říkávala stínoví sluhové. Většinou to byli zkorumpovaní policisté, soukromá očka a různá jiná individua, prahnoucí po penězích. A ona si mohla dovolit bohatě je vyplácet, jen aby byly její zvrácené touhy uspokojeny.

Ještě jednou proběhla pohledem těch pár větiček, papír schovala do jedné ze zásuvek psacího stolu a rozhodla se s Arianou mluvit hned. Byla příliš natěšená, než aby to dokázala odložit. Sestřička ji bude muset vyslechnout, a hlavně udělat to, co jí ona našeptá. Už žádné nicnedělání a tupé zírání z okna. Takhle se Fosterovi nechovají. Chce-li tu husičku zpátky, bude se muset rozhoupat k nějakému činu. A ona to udělá, protože pro ni má naprosto báječnou motivaci, která ji bezesporu jednat donutí.

Rozpohybovala kola svého křesla, opouštěje svůj pokoj. Projela chodbou na druhý konec, kde přebývala Ariana. Její místnost byla ale prázdná. Vrátila se tedy. Nahlédla do obýváku, pokračovala halou a svou sestru našla sedět až v kuchyni nad šálkem kávy. Urputně čeřila lžičkou černou hladinu nápoje a nevnímala okolí. To, že není sama, zaregistrovala, až když se vedle ní ozval podivně tichý, přesto autoritativně zlý hlas.

„Jsi k politování… sama, nemilovaná, nechtěná, a ještě ke všemu bez odvahy a schopnosti bojovat.“ Vsadila na ponižování a urážky. Musela v ní vyvolat vztek, který by ji donutil jízlivosti oplácet a hlavně potřebu jí dokázat, že není takové budižkničemu, jak se jí neustále snaží předhazovat.

„Deboro, o co ti zase jde? Nemám na tebe náladu. Táhni k čertu!“ Dovolila si na ni hned na úvod příkře vyjet. Většinou s ní takhle zostra nemluvívala. Její starší sestra jí to netolerovala, a také jí to dala okamžitě na srozuměnou.

„Tak tohle teda ne, holčičko!“ Přijela až do její těsné blízkosti, bradu jí stiskla v ruce a hrubě smýkla s jejím obličejem tak, aby se jí Ariana musela zadívat do očí. „Tyhle drzosti si vyprošuji. Nemáš nejmenší právo si je dovolit. Víš, že by se ti to nevyplatilo.“ Připomněla jí výhružku, kterou ji tak ráda strašila. Mladší z žen vlastně ani nevěděla, co by si měla pod tou hrozbou představit, ale znala krutost své sestry. Netoužila nikdy poznat, co by se stalo, kdyby se Debořiny řeči obrátily v činy. To raději pokorně sklopila oči a téměř neslyšně pípla: „Promiň.“

„Správně, takhle se mi líbíš.“ Pochválila ji hned a poplácala ji po tváři, jako by snad za poslušnost odměňovala nějakého psa. Arianě se zvednul žaludek. Jak ji jen nenáviděla a na druhou stranu zbožňovala. Nedokázala se od ní odpoutat. „Chci se vrátit k našemu nedávnému rozhovoru. Přemýšlela jsi o tom?“

„Co přesně máš na mysli?“ Pokusila se to uhrát na dlouhé vedení, přesto že moc dobře věděla, co má sestra na mysli. Zase tolik spolu nehovořily, aby mohla zapomenout.

„Ta tvoje venkovská pusinka. Leticia se jmenuje, myslím. Pokud vím, sice ne přímo, ale přiznala jsi, že o ni pořád stojíš. Kdy tedy ta holka může očekávat tvoji návštěvu?“

„Dej mi s tím pokoj. Nepojedu za ní. Nemám důvod.“ Tmavovláska si div nepromnula ruce, jak byla nadmíru spokojená s tím, kam se hovor ubíral.

„Dovol, abych ti jeden dala. A vskutku pádný.“ Ariana konečně přestala pozornost věnovat své kávě a zaměřila ji na Deboru. Probudila se v ní zvědavost.

„Důvod? To mi teda řekni jakej.“ Pronesla na oko lhostejně.

„Je těhotná.“ Zrzce se tohoto sdělení dostalo s patřičně dramatickou odmlkou a ona se zmohla jen na překvapené vyvalení očí.

„Co… cože?“ Koktla. Zatřepala hlavou, což jí pomohlo malinko se vzpamatovat. „To ti donesli ti tvoji slídilové? Kdo ti dal právo ji sledovat? Neprosila jsem se tě o to.“ Prskla a založila si ruce na prsou. Chtěla působit útočně. Ve skutečnosti to byla ale jen maska, pod kterou chtěla ukrýt hrůzu z toho, jak dlouhé prsty má její sestra.

„Ale no tak. Nečerti se hned. Tobě se ta zpráva nelíbí? Tomu nevěřím. A dovol, abych k tomu připojila ještě jednu. Je ve velkém ohrožení života. Zrazuje ji srdce. Možná, že umře. Jestli ale ještě chvíli vydrží, tak to dítě zachráněj a mohlo by zůstat tobě. Pokud budeš chytrá a získáš si ji na svou stranu.“ Ariana jen šokovaně zalapala po dechu. Nejen, že jí tu ta nestvůra s naprostou ledovostí oznámila, že holka, kterou svým vlastním způsobem milovala, a ještě možná stále miluje, může zemřít, ale navíc jí tu předhazuje, že by jí měla připravit o dítě. Odporné! To přece nejde. Tak obludná nemorálnost. Honilo se jí v hlavě a nejspíš se její myšlenkové pochody zračily i v její tváři, protože Deborah pokračovala ve svém přesvědčování.

„Netvař se tak, jako by ti to smrdělo. Já vím, že to tak ve skutečnosti není. Nezapomínej, že seš úplně stejnej krypl jako já. Já mám jizvy na sobě, ale ty je máš uvnitř. Kdo myslíš, že bude chtít založit rodinu s neplodnou ženskou? Jsi vyřízená. Zůstaneš celej život sama. Tohle je jedinečná příležitost, jak to změnit.“ Hučela jí v hlavě ta slova a ona se přistihla, že o nich začíná uvažovat. Skutečně je to tak špatné? Možná že necitelné, chladnokrevné, ale proč hned neetické? Co je tak hrozného na tom vzít pod svá ochranná křídla bývalou přítelkyni a nejdříve se postarat o ni, a potom o její dítě? Sobecké pohnutky jsou vedlejší. Důležité je, co z toho všeho vzejde…