autor: Rachel
Miláčku. Billovo srdíčko se prudce rozbušilo a do bříška mu přiletělo snad milion třepotavých motýlků. Jakmile uslyšel to nádherné slůvko, které Tom před chvilinkou vyslovil, v jeho očích se zablesklo překvapení. Tom jej viděl. Moc dobře viděl Billův úžas, který způsobilo to něžné a láskyplné oslovení. Podvědomě se usmál, ruce z Billových tváří však nespustil. Chtěl alespoň na okamžik ochutnat ty nádherné plné rty, které byly teď v mírném pootevření. Ještě nikdy neviděl nikoho nádhernějšího, než byla ta černovlasá osůbka před ním. Pomalu se skláněl k Billovým rtům a cítil, že srdíčko mu bije jako splašené. Chtěl Billovi dokázat, že jen jemu jedinému chce toto krásné slovíčko říkat, a také že to myslel vážně. Jemně se otřel o jeho rty a ucítil, jak Bill slabě vydechl. Jejich rty se nejprve nesměle poznávaly a jemně se pusinkovaly. Už už se zdálo, že se od sebe odpojí, najednou se však Billovy měkké polštářky něžně vpily do těch Tomových. Bill to nechtěl ukončit. Ne teď, když po Tomově polibku toužil víc, než po čemkoli jiném. Nepotřeboval žádné další důkazy Tomovy lásky. Stačilo mu to krásné oslovení, které patřilo jen jemu a Tomovy upřímné oči, které se rozzářily pokaždé, když spatřily Billův úsměv. Opatrně se líbali a hladili po tvářích. Tom se od Billa na pár milimetrů odtrhl.
„Půjdeme?“ optal se šeptem a zadíval se do čokoládových očí, ve kterých mohl spatřit radost. Bill slabounce přikývl a za pár okamžiků už vyšli z domu ven.
Sluníčko se procházelo po obloze ve zlatých střevících a svými zlatými paprsky ozařovalo poklidnou vodní hladinu malého jezírka. Nebylo snad jediné labutě, která by toto vodní osvěžení nevyužila. Všechny spokojeně proplouvaly jezírkem a občas vylezly na břeh, aby si mohly osušit své sněhobílé peří. Ptáčci vesele cvrlikali v korunách stromů a občas nakoukli do hnízda ke svým malým dětem, které zvědavě naslouchaly jejich tónům. Ale ptáčci nebyli zdaleka jediní obyvatelé vysokých dubů a buků. Byly to také malé, ale přesto velmi mrštné veverky, které měly ve vysokých stromech svá hnízdečka. Když zrovna nehlídaly svá mláďátka, pečlivě sháněly potravu snad po celém parku. Mrštně přebíhaly úzké cestičky tak rychle, že návštěvníkům parku se naskytl pohled vždy jen na jejich huňatý ocásek.
Jako právě teď. Jedna malá potvůrka zrovna přeletěla těsně před dvěma chlapci a rychle zmizela v hustém křoví. Bill se pousmál a podíval se před sebe. Kousek od nich byla krásná zelená louka plná sedmikrásek. Bill se usmál. Ani ve snu by jej nenapadlo, že pro něj Tom připraví tak krásné překvapení. Celý park byl nádherný a jakoby stvořený jen pro ně dva. Nikde nebylo ani živáčka, to však teď Billovi vůbec nevadilo. Pootočil svou střapatou hlavinku kousek na stranu a zadíval se na dredatého chlapce vedle sebe. Tom se také pootočil a upřel na něj svůj pohled. Bill rychle sklopil hlavinku a mírně se pousmál. Tyhle nesmělé pohledy už si vyměňovali víc, jak půlhodiny.
Od doby, co vyšli z domu, nespustil Tom z Billa oči. Tento park byl snad jeho nejoblíbenějším a on v něm dokázal sedět klidně i celé hodiny a pozorovat přírodu kolem. Ta jej však teď ani v nejmenším nezajímala. Svou pozornost věnoval jen a jen černovlasé osůbce, která po něm občas hodila očkem a jakmile zachytila Tomův pohled, rychle sklopila hlavinku. I přesto měl Tom pocit, že by jej nic na světě nepřimělo odtrhnout pohled od toho nádherného stvoření. Nikdy neviděl nic dokonalejšího, než byly Billovy mírně chvějící se řasy, nádherně plné rty a oči, které zářily jako ty nejjasnější hvězdy na nebi. Lehounký letní vánek si pohrával s jeho uhlově černými vlasy a slunce na nich zanechávalo třpytivé stopy po svých paprscích. Billovy hubené nožky tiše našlapovaly na písčitou cestičku a jeho malé krůčky byly doprovázeny těmi Tomovými. Teď už Tom věděl, proč snad půlhodinu čekal na Billa pod schodama. Bylo vidět, že Bill si dal opravdu záležet. Doufal, že se bude Tomovi alespoň trošku líbit, tohle však předčilo veškerá jeho očekávání. Nemusel se ani pootočit, aby viděl, jak je z něj Tom vedle. Nevěděl, jestli se mu opravdu tolik líbí, uvnitř byl však neskutečně šťastný. Billovo srdíčko se radovalo spolu s ním a Bill se vždy mile pousmál, jakmile uslyšel Tomovo zakopnutí vlivem jeho vlastní nepozornosti. A Tom zakopával opravdu často. Pořád ještě nebyl schopen slova, a proto bylo široko daleko slyšet jen cvrlikání ptáčků a cvrkání cvrčků.
Tiše našlapovali na písčitou cestičku a každý z nich byl myšlenkami úplně někde jinde. Tom byl jako omámený, zato Bill byl velmi šťastný. Opravdu se mu tolik moc líbím? Tome, proč se na mě takhle díváš?
Billovy myšlenky se však okamžitě rozplynuly, jakmile jeho oči spatřily na cestičce před sebou malé , kaštanově hnědé stvoření. Billova očka se rozzářila a Bill se na Toma s úsměvem otočil.
„Jůůů, Tomi, veverka,“ špitl vesele a neubránil se svému zvonivému smíchu, který svou hlasitostí úplně přetrhl ticho v přírodě. Zvířátko polekaně cuklo hlavičkou, otočilo se po zvuku a jakmile spatřilo dvě vysoké postavy, rychle se překulilo na všechny čtyři a několika rychlými skoky bylo totam. Bill smutně vyšpulil rtíky a zadíval se na prázdné místečko před sebou.
„Utekla,“ špitl zklamaně a vůbec si nevšiml Toma, který se za ním musel usmát. Bill mu připadal jako to nejroztomilejší stvoření na světě. Se svýma smutnýma očkama, vyšpulenou pusinkou a beznadějným výrazem vyvolával na Tomově tváři čím dál širší úsměv. Tom se porozhlédnul kolem, a jakmile spatřil u jednoho vysokého stromu panáčkovat malou veverku, přistoupil blíž k Billovi a něžně jej pohladil po vláscích.
„Ale neutekla. Podívej,“ prstem ukázal na drobné zvířátko a s úsměvem zpozoroval Billova rozzářená očka a široký úsměv. Bill vycenil své přední zoubky a radostí málem vykníknul. Pomalu se otočil k Tomovi.
„Tomi, já bych jí chtěl dát ten oříšek,“ špitl tichounce a prstíkem ukázal na malou kuličku na zemi. Tom se usmál.
„Dobře, ale musíme být tiše,“ zašeptal a na Billovo souhlasné přikývnutí střapatou hlavinkou si spolu s ním dřepnul a opatrně natáhl prsty po oříšku. Vložil jej Billovi do dlaně a oba se zadívali na zvířátko před sebou, které na ně plaše hledělo. Moc dobře vidělo tu dobrůtku v těch štíhlých prstech, ale přeci jen se bálo lidské blízkosti. Tom natáhl Billovu ručku s oříškem co nejvíce před ni.
„No tak, maličká, pojď si pro oříšek. My ti nic neuděláme,“ ujišťoval ji šeptem a s mírným úsměvem sledoval zvířátko, které udělalo směrem k nim pár opatrných krůčků. Když však vidělo, že se ani jeden z nich nehýbe, několika rychlými skoky se ocitlo až u malého oříšku. Opatrně se dotklo svou packou Billovy dlaně a rychle nastavilo obě packy, ve kterých se za pár vteřinek ocitl malý oříšek. Veverka na nic nečekala a několika rychlými skoky byla zpět u stromu. Bill s Tomem se na sebe usmáli a oba se na ni podívali.
„Teď to dá určitě mláďátkům,“ špitl Bill a věnoval Tomovi zářivý úsměv. A opravdu. Veverka se zadívala na kmen stromu a několika hbitými skoky se asi v půlce zastavila u dutiny a zvědavě nakoukla dovnitř. Po chvilince vykoukla malá hlavička jednoho veverčátka, které své mamince ihned pomohlo s dnešní potravou. Bill si vesele zatleskal ručkama.
„Není to roztomilé?“ vypískl šťastně a s úsměvem se díval na to, jak veverčí maminka chová své malé veverčátko v náruči. Najednou však ucítil něčí teplé dlaně na svém pasu a jakmile se ty měkké polštářky jemně otřely o jeho ouško, slabě vydechnul.
„Už jsem ti dnes říkal, že vypadáš krásně?“ zašeptal Tom a vtisknul na Billovo ouško malou pusinku. Bill se mile usmál a sklopil hlavinku. Podvědomě totiž cítil, že se začíná malinko červenat a nechtěl, aby to Tom viděl. Tom však ještě stačil spatřit dvě narůžovělé tvářičky, než si k sobě Billa přivinul a jemně jej líbnul do voňavých vlásků. Oba se vznášeli na růžovém obláčku. Nebyl strom, u kterého by se nepolíbili a nebyla chvilka, aby se nezadívali tomu druhému do očí s láskou a něhou, která se v nich odrážela.
Tom zrovna procházel stromovou alejí a pečlivě se rozhlížel kolem. Bill ho přemluvil ke schovávané a sám se se šibalským úsměvem někam schoval. Ať se Tom rozhlížel, kde chtěl, po Billovi nebylo ani památky. Hledal ho už dobrých deset minut, volal na něj, ale nic se mu neozývalo. V duchu si vyčítal, že na tu hru vůbec přistoupil, ale copak mohl odolat Billovým roztomilým kukadýlkám a prosebnému výrazu ve tváři? Znova se nešťastně rozhlédnul kolem, v tom mu však něčí ručky přikryly oči a Tom uslyšel ten nádherný zvonivý smích. Nikdo se nesmál tak krásně, jako právě jeho láska.
„Tomi, tady jsem,“ chichotal se Bill vesele a objal Toma kolem krku. Když však spatřil jeho poplašený výraz, malinko znejistěl.
„Copak se stalo?“ optal se mile sladce a pohladil Toma po tváři. Tom mírně zavrtěl hlavou.
„Nic, já jen… moc jsem se o tebe bál,“ zašeptal a podíval se na Billa, který k němu překvapeně vzhlédl.
„Opravdu? Opravdu jsi se o mě bál?“ špitl nevěřícně a nemohl uvěřit vlastním uším. Tom jej pohladil po vláscích a stulil si jeho hlaviku k sobě na hruď.
„Strašně moc, lásko,“ přiznal a ani si neuvědomil, co vlastně vyslovil. Uvědomilo si to až černovlasé stvořeníčko, kterému se na tváři rozlil široký úsměv. V Billových mandlových očkách se zaleskly slzičky štěstí a radosti, které měl Bill plné srdíčko. Naslouchal tlukotu Tomova srdíčka a vůbec nevnímal nic kolem. Tom si jej k sobě tisknul, jakoby se chtěl ujistit, že teď už mu jeho milovaná osůbka nikam neuteče. Bude Billa ochraňovat a nikomu nedovolí, aby mu jej vzal. Sklopil hlavu a s úsměvem nasál vůni Billových vlásků.
Bylo už po poledni, když oba chlapci vyšli z parku a rozhodli se projít se městem. Bill byl jen v zoo, nic víc ve městě neznal. Na ulici byla spousta lidí a velký zmatek, který se Tomovi vůbec nelíbil. Neustále se otáčel za sebe, aby se ujistil, že Bill je pořád za ním. Na chvilinku zapřemýšlel a vtom jej napadlo něco moc hezkého. Něco, co by mohlo na Billových rtech vyvolat ten krásný zářivý úsměv. Tom se otočil na Billa a s úsměvem vzal jeho jemnou ručku do té své. Přitáhl si překvapeného Billa trošičku blíž k sobě a lehce jej líbnul na čelo.
„Aby ses mi neztratil,“ zašeptal a propletl si s ním prsty na ruce. Bill se mile usmál a druhou ručkou pohladil Toma po tváři. Přišlo mu to všechno tak nádherné, jako ještě nikdy. Tiskl Tomovu teplou dlaň a snad každých pár vteřinek mu věnoval zářivý úsměv.
Procházeli ulicemi a Tom Billovi ukazoval některé zajímavé obchody. Bill pootočil hlavu na stranu. Po jeho pravici stálo malé květinářství a před ním vázy s těmi nejkrásnějšími rudými růžemi. Bill se Tomovi jemně vytrhl a přešel k těm nádherným květům. Miloval, když jich bylo pohromadě tolik a na jejich lístcích se ještě skvěla ranní rosa. Tom k němu přešel a také se na ně zadíval.
„Jsou krásné,“ zašeptal Bill a ani si nevšimnul, že Tom už nestojí vedle něj. Všimnul si toho až za pár vteřinek, kdy od růží odtrhl pohled a upřel jej na prázdné místo vedle sebe. Zmateně se začal rozhlížet kolem sebe a v jeho hlavince začaly vířit ty nejčernější myšlenky. Tomi, kdepak jsi? Kam ses mi ztratil?
Nešťastně svěsil hlavinku mezi ramena, najednou však ucítil něžné pohlazení ve vlasech. Tak něžně to uměl snad jen jediný člověk na celém světě. Tom se na Billa usmíval a v ruce držel tu nejkrásnější rudou růži.
„Ta je pro tebe, lásko,“ usmál se a podal růži mírně vyjukanému Billovi. Bill se nejprve usmál, potom však zavrtěl hlavinkou a pohladil Toma po tváři.
„Tomi, ale to jsi přece nemusel,“ špitl a neubránil se malinkému úsměvu, který mu přelítl přes rty. Tom mu však ručku pomalu sundal a jemně ji políbil.
„Ale já jsem chtěl,“ usmál se na něj a nejraději by tu Billa zulíbal. Jsi nádherný, Billi.
Bill sklopil hlavinku, zabořil nosík do poupátka a mile se zaculil.
„Jsi blázínek, víš to?“ pozvedl k němu kukadla a sladce se usmál. Tom mu úsměv oplatil.
„Jsem, ale do jednoho černovlasého sluníčka,“ brnknul Billovi po nosíku a společně s ním se rozesmál.
Poodešli kousek opodál a posadili se na jednu z volných laviček u fontánky. Tedy, Tom se posadil. Bill se s roztomilým pištěním rozběhnul k fontánce a radostně smočil ručky ve studené vodě. A nejen to. Za chvilinku už do vody vesele plácal ručkama a vůbec mu nevadilo, že ostřikuje všechny kolem. Se smíchem se otočil na Toma, který se spokojeně usmíval. Už dlouho nebyl tak šťastný jako dnes. A už dlouho neviděl nikoho tak šťastného, jako byl Bill. Bill uměl projevit svou radost způsoby, které Tom ještě nikdy u nikoho neviděl. Vesele tleskal ručkama, zvonivě se chichotal nebo samou radostí málem pištěl. Tomovi se však Billova dětinskost velmi líbila. Možná právě proto měl pocit, že Bill ještě není žádný dospělý muž, ale nádherné stvoření s křehkou dušičkou, které potřebuje lásku. A Tom ji nechtěl jen brát. On ji chtěl také dávat. Vztáhnul ruce k Billovi, který k němu zamířil se šťastným úsměvem. Jejich ruce se spojily a Tom, ač si to neuvědomil, si Billa pomalu stahoval na svůj klín. Bill nervózně těkal pohledem po jeho tváři a nesměle si poposedl. Nebyl na to zvyklý a i když Tomovi věřil, přesto se v něm probudila špetka nejistoty. Tom si toho všiml. Stačily mu Billovy oči a on věděl všechno, co se v té černovlasé hlavince odehrávalo. Něžně Billa pohladil po vláscích.
„Billi, jestli se ti to nelíbí, tak já tě klidně pustím. Jen řekni a…“ nedořekl, protože ucítil Billův prstík na svých rtech a uviděl zavrtění střapatou hlavinkou. Bill se krásně usmál a stisknul ve svých prstících růži. Přesně to potřeboval slyšet. Tom jej ujistil o tom, že po něm nic nechce násilím a že Bill může říct kdykoli ne. A to se Billovi na Tomovi velmi zalíbilo. Přičichl si k růžičce a potom vzhlédnul k Tomovi.
„Ale, Tomi, co ti mám dát já? Co by sis přál?“ optal se zvědavě a zamrkal. Tomova dlaň jemně spočinula na jeho vláscích.
„Já už všechno mám, Billi,“ špitnul a jeho prsty sjely až na Billovu tvář. Vtom jej však něco napadlo. „I když něco by se možná našlo,“ Bill pozdvihl hlavinku.
„Přál bych si znovu tě líbat, Bille,“ zašeptal Tom a pohledem sjel na ty mírně plné rty, které přímo volaly po jeho polibcích. Bill se k němu přitisknul.
„Já si to také přeju, Tomi, a moc,“ špitl tichounce a sehnul se k Tomovým naběhlým rtům. Tolik jej lákala jejich sametová hebkost a Bill už nevydržel dlouho odolávat. Pomalu obmotal ruce kolem jeho krku a začal jej jemně líbat. Oba do toho líbání dávali všechnu lásku, kterou k tomu druhému cítili. Nevnímali vteřiny ani minuty, které strávili líbáním. Billovi však docházel kyslík a proto věnoval Tomovi poslední polibek a odtrhl se od něj, aby se mohl nadechnout. Přitom se však porozhlédnul kolem a neunikly mu pohledy lidí, kteří na ně shlíželi. Tom se znova sehnul k Billovým rtům, Bill mu však jemně položil ukazováček na rty.
„Tomi, počkej… Všichni se tu na nás koukají,“ zašeptal malinko nervózně a porozhlédnul se kolem. Tom se usmál a také pohledem obletěl všechny zvědavce, kteří na ně doslova zírali.
„Ať se koukají. Vykřičím to třeba na celý svět, že jsem se zamiloval,“ přiznal a natočil si Billovu tvářičku k té své. Bill jej pohladil po dredech.
„A já to klidně všem ukážu,“ odvětil a za pár vteřinek už si jejich rty vyměňovaly malé pusinky. Ani jeden z nich si nevšímal nikoho a ničeho kolem sebe. Měli pocit, jakoby se celý svět najednou zastavil. Jen jejich srdíčka šťastně bila dál.
Líbali by se snad celou věčnost, kdyby si Tom nevzpomněl na něco důležitého. Pomalu se odtrhnul od Billových rtů a zadíval se do těch dvou čokoládek.
„Billi?“ oslovil jej měkce a pohladil po vláscích.
„Copak ?“ optal se Bill a zvědavě si Toma měřil. Tom se nadechnul.
„Když, víš… mamka má za pár dní narozeniny a… já ještě nemám koupený dárek. Tak jsem si říkal, že… že bysme ho mohli vybrat spolu, kdybys chtěl,“ dodal a zadíval se na Billa, který chvilinku přemýšlel a potom pokýval hlavinkou.
„A… opravdu ti můžu pomáhat vybírat?“ optal se, a jakmile ucítil něžné políbení na ouško, zářivě se usmál.
„Samozřejmě,“ pošeptal mu Tom do ouška a se zavřenýma očima se nechal unášet Billovým zvonivým smíchem a květinkovou vůní jeho vlásků.
autor: Rachel
betaread: Janule
Já prostě z téhle povídky nemůžu..je nádhernáááá!
Nádhera… Nemám k tomu co říct, Rachel se to opět moc povedlo. Sladké, roztomilé, dokonalé 🙂
Jen bych možná trochu vytkla, že trochu opakuješ slova. "Sklopil" se tam za sebou vyskytlo několikrát, stejně jako "ručky" apod. Nechci nějak otravovat nebo urážet, jen říkám svůj názor 🙂
Krásný dílek…a dlouhý, vážně jsem si ho užila, díky, že píšeš, Rachel!
Hej lidi, dneska pište komenty prosím všichni, protože jsem v nějakém divném rozpoložení, asi nějaká depka, nebo co a potřebuju trošku větší podporu. Jinak bych chtěla vzkázat všem, co to četli:
Je tam ten odstavec, kdy Tom dá Billovi růži a za slovem zulíbal by mělo být Jsi nádherný, Billi. Jenže to není myšleno jako Tomova přímá řeč, ale jako jeho myšlenka. Jaňule se asi spletla a neudělala to kurzívou, jak to dělám při psaní já.
Jinak díky za komenty xD
Boží, boží, boží. Nemám slov Rachel:-*
Och já jsem z toho jakási naměko:-)) Rachelko to bylo dokonalí! A tak roztomilí:-) Jak byl Bill smutný že utekla veverka to mě úplně dostalo, celou dobu co jsem Prince četla jsem se tak hezky culila na monitor až si mama myslela že jsem blázen:-)) A zas čekat do pátku…ach jo, aspon budu mít nejkrásnější zakončení týdne na světě:-))
to je to nejrozkošnější co jsem kdy četla, ale dava to iluzy světa ružových brýlích… Realita je tvrda… U tvych povídek od ní rada utíkam… zbožňuju tu lásku…
bože tak to mě dostala, ta veverka 🙂 nějak mi to evokovalo vzpomínku, kdy jsem v říjnu šla na přednášku, která se konala na zámku. šlo se tam alejí, a najednou na mou zamyšlenou hlavu spadl klacek. koukám na všechny strany, nic. kouknu nahoru… a tam veverka, s hlavou nakloněnou na stranu, a čučela na mě pohledem, jakože co já na to… potvora jedna 😀
ale to jsem se moc rozkecala, povídka jako vždy nádherná. ted je Bill sice v pohodě, jak ho Tom ujištuje, že se mu nic nestane. nicméně mám stejně dojem, že až dojde k něčemu většímu, tak se bude bát…
Díky za komenty, vidím, že veverky splnily svůj účel:-D
Dneska jsem zase jednu viděla a fakt úplně zblízka a hned jsem si vzpomněla na Billa, div že jsem nevypískla:-D
Áďa: Ony mě často skáčou pod nohy. V Kroměříži v podzámce je jich úplně kotel a dokonce i černý. Ale stejně jsou nejlepší. Díky veverušky moje:-D
"Jůůů, Tomi, veverka" – tohle nemělo chybu, u toho jsem se musela nejvíc smát. A pak.."Utekla" – chudáček Bill xD Upe ho vidím, jak se tiskne k Tomovi, kukadla mu září a sleduje veverky. To bylo snad ještě lepší než twins a králíčci x) Že byl dílek kouzelnej, úžasnej, roztomilej atd. jsi sice už četla od ostatních, ale já to ráda zopakuju. Rozkošný, Rachelko, slaďoučký x) U tvých povídek se krásně podaří zapomenout na ošklivou a drsnou realitu všedních dnů. Jak já jsem ráda, že jsem si tenkrát náhodou přečetla jeden dílek 'Polib mě, prosím…'. Jeden díl stačil, abych se zamilovala do stylu tvýho psaní! Lepší zakončení dnešního dne jsem si nemohla přát x) Stejně jako Áďa si ale myslím, že až dojde k něčemu většímu, bude mít Bill strach, ale je to pochopitelný. S Tomem to nakonec překonají, viď? Těším se na pátek x)
Děkuju Ladynko:-D
Jedna z nejlepších twc,co jsem kdy četla <3
Umíš tu jejích lásku krásně popsat.Čte se to jak pohádka.Trefnej nadpis.