autor: Deni
Tak a je tu další moje povídka!
Nápad na ni jsem dostala, když jsem si psala s Nathushiqem a bylo to naprosto spontánní. Pro tuhle povídku jsem se nechala inspirovat příběhem, bájí, o Érotovi a Psyché.
Doufám, že se vám všem bude líbit a že vás jí nezklamu 🙂 A taky bych chtěla rovnou říct, že Éós, neboli jitřenka, je jméno bohyně úsvitů a ranních červánků, ale já si ho tady vypůjčila do mužské podoby, tak snad to nijak nevadí. Když už se dělají z Billa holky, tak Tom může mít aspoň dívčí jméno 😀
A taky bych ještě ráda upozornila, že jsem schválně zaměnila jméno hlavního hrdiny. Místo Érota jsem použila Éóse, protože se mi prostě do příběhu nehodil další Bůh lásky! 😉 To by rovnou mohl jeden šíp střelit po Billovi a tenhle příběh by vůbec nemusel být, no ne? 😉
A taky bych ještě ráda upozornila, že jsem schválně zaměnila jméno hlavního hrdiny. Místo Érota jsem použila Éóse, protože se mi prostě do příběhu nehodil další Bůh lásky! 😉 To by rovnou mohl jeden šíp střelit po Billovi a tenhle příběh by vůbec nemusel být, no ne? 😉
Tuhle povídku bych chtěla celou, jeden každý dílek, věnovat mojí potvůrce Nathushiqovi, protože nebýt jí, tak tahle povídka ani nevznikne. A taky proto, že jsem jí to slíbila a protože jí mám ráda! 🙂
Pa, Deni <3
***
Procházel se po balkóně, na nějž dopadaly zlaté sluneční paprsky. Vše kolem něj zářilo, jiskřilo. Miloval svůj život, nic mu nechybělo, měl vše, na co si jen vzpomněl. Nikdo mu nikdy neřekl ne a nikdo se mu nepostavil. Přesto nebyl šťastný, uvnitř se cítil podivně prázdný, nikdy však nepřišel na to, co mu chybí. Dobré jídlo, teplá náruč žen ani všechno zlato světa to prázdno nezaplnilo.
„Éósi? Pane Éósi.“ Na balkón, zalitý zlatavou září, vstoupil lehce oděný muž a přistoupil až k mladíkovi, jenž se opíral o zlaté zábradlí. „Matka Vás volá.“ Mladík si jen povzdechl, narovnal se a protáhl ztuhlé svaly.
„Ano? A co potřebuje tentokrát?“ Otočil se na svého společníka, byl to jen obyčejný sluha, přesto jej měl rád. Nepohrdal lidmi jen proto, že on byl něco víc než oni. „A už tolikrát jsem ti říkal, abys mne oslovoval Tome.“ Zatvářil se naoko dotčeně, přesto na jeho bezchybné tváři hrál úsměv.
„Omlouvám se, pane,“ poklesl v kolenou a poklonil se. „Je pro mě nezvyklé říkat vám jinak.“ Opět se poklonil a ustoupil Éósovi, nebo chcete-li Tomovi, z cesty.
„No dobře,“ Tom rozhodil rukama a udělal pár kroků směrem z balkónu. Zastavil se. „Ale stejně mi prostě říkej Tome. Zní to líp, než nějaká Jitřenka.“ Kysele se zašklebil a poté už zmizel uvnitř paláce. Nevšiml si pobaveného úsměvu na tváři sluhy. Vždy jej měl rád pro jeho dobrotu a laskavost, nebyl jako ostatní Bohové. I přes svou nesmrtelnost se choval jako obyčejný, možná dvacetiletý chlapec.
Tom procházel palácem, nikam nespěchal. Rozhlížel se na všechny strany, na každého kolemjdoucího se usmíval, měl dobrou náladu. Konečně dorazil před komnatu, kde spávala jeho matka, Afrodita. Uvažoval nad tím, co po něm může chtít tentokrát. Zhluboka se nadechl a vstoupil do místnosti, kterou taktéž zalévala zlatavá záře slunečních paprsků.
„Matko.“
„Ach, Éósi.“ Otočila se a zářivě se na něj usmála. Ze všech svých dětí měla právě jeho nejraději. „Vítej!“ Rozpřáhla svou náruč a věnovala mu polibek na tvář. Chlapec ji jemně objal a polibek opětoval.
„Co potřebuješ, matko?“ Poodstoupil pár kroků a přešel k obrovskému oknu. Nahnul se z něj a pohlédl dolů. Miloval pohled na lidi tam dole.
„Potřebuji, abys mi někoho přivedl. Je to dívka.“ Tom na malou chvíli přestal zkoumat záhyb na bílém závěsu a otočil se na Afroditu. Její pohled se mu ani v nejmenším nezamlouval. „Je to prý ta nejkrásnější žena na zemi. Prý její krása předčí i tu mou! Neslýchané!“ Rozohněně rozhazovala rukama a přecházela po prostorné komnatě sem a tam.
„Chci, Éósi, abys mi ji přivedl!“ Tom se zachvěl. Další nebohá dívka bude muset zemřít pro rozmar jeho matky?
„Matko,“ přešel až k ní a její dlaně uchopil do svých. „Za prvé, říkej mi prosím Tom. A za druhé,“ nadechl se a přivřel oči. „Proč musí trpět další děvče?“
Afrodita mu své dlaně vytrhla a přešla na prostorný balkón. „Bude jich trpět tolik, kolik si já umanu, Éósi!“ Na jeho jméno dala patřičný důraz. Nesnášela jeho „lidské“ jméno. Nikdy nedokázala pochopit, co se mu na jeho jméně nelíbilo. Bylo tak vznešené, hodilo se k němu.
„Ale…“
„Žádné ale! Už jsem řekla!“ Prudce se otočila a v očích jí nebezpečně zajiskřilo. Až se jeden divil, kolik zloby a hněvu se v tak krásné bytosti bere. „Tu holku mi přivedeš!“ Otočila se a rychlými kroky odcházela do jiné místnosti. Tom smutným pohledem sledoval bílé roucho, které za ní v lehkém větříku vlálo. Povzdechl si. Měl by se vydat na cestu hned, ať už to má za sebou.
„Žádné ale! Už jsem řekla!“ Prudce se otočila a v očích jí nebezpečně zajiskřilo. Až se jeden divil, kolik zloby a hněvu se v tak krásné bytosti bere. „Tu holku mi přivedeš!“ Otočila se a rychlými kroky odcházela do jiné místnosti. Tom smutným pohledem sledoval bílé roucho, které za ní v lehkém větříku vlálo. Povzdechl si. Měl by se vydat na cestu hned, ať už to má za sebou.
***
„Pojďte, tatínku, pomohu vám.“ Křehké ruce stařičkého krále se omotaly kolem krku jeho dítěte, nechal se postavit na nohy. Zbyl mu už jen on, Bill. Obě jeho dcery se už dávno vdaly a odešly se svými manžely do cizích krajin. Jen on mu zůstal. Jeho krása byla neskutečná, dech beroucí, přesto byl však stále sám. A důvod byl jediný. Nikdo v celém kraji nevěděl, že Bill je chlapec. Už jako malé dítě byl neskutečně krásný a jeho matka si byla vědoma toho, že každého krásného chlapce bere božstvo mezi sebe, do svého harému. Nechtěla nikdy dopustit, aby si z jejího malého chlapečka udělali bohové jen svou hračku. Proto se svým mužem každému říkala, že Bill, její malý chlapec, se jmenuje Psyché. Od té doby pro každého v jejich malém království byla Psyché tou nejkrásnější mladou dívkou.
„Ach, Bille.“ Stařec si povzdechl a pomalými kroky se společně se svým synem procházel po královské zahradě. „Proč jen se musíš vydávat za dívku? Zůstaneš navždy sám. Není to spravedlivé.“ Posadil se na kamennou lavici a upřel smutný pohled na svého syna. Byl tak krásný. Paprsky odpoledního slunce se odrážely od jeho havraních vlasů a jeho bledá tvář zářila jasněji, než samotný křišťál. Jeho růžové, plné rty byly zvlněny do úsměvu, přesto jeho čokoládové oči byly plné smutku.
„Ale tatínku,“ posadil se vedle něj a stiskl jeho chladnou, vrásčitou ruku. „Mám Vás, nikdy nezůstanu sám.“ Opět se usmál a políbil otce na čelo. Ten si jen povzdechl a opět se pomalu stavěl na nohy.
„Pojď, chlapče. Je čas promluvit s Bohy.“
***
Zavřel oči, dýchal zhluboka. Nikdy neviděl nikoho krásnějšího. Nikdy neviděl krásnější růžové rty zvlněné do drobounkého úsměvu. Ani tvář tak bledou, již na první pohled hebkou. Nikdy neviděl krásnější oči, než byly ty jeho. Ano, jeho.
Ten, jehož krása předčila i krásu samotné Afrodity, nebyla dívka, ale chlapec. Nádherný, křehký chlapec. Cítil, jak mu srdce divoce tluče a jak mu krev tepe ve spáncích. Ruce se mu třásly a s každým dalším výdechem se lehce zachvěl. Zamiloval se.
Rychle se postavil a utíkal k chrámu, kde obyčejní lidé rozmlouvají s Bohy. Musel se tam dostat včas, jinak by hrozilo, že Tháe, krále této malé země, vyslyší jiný z Bohů. Dorazil právě včas.
„Klaním se Vám, Bohové, vládci světa!“ Ubohý stařeček poklekl před slunečním oltářem a poklonil se až k zemi. „Přicházím Vás žádat o radu.“
„Promluv.“ Jeho hlas zněl tak tvrdě a povzneseně. Byla to jen přetvářka, jeho tělo se celé chvělo a tohle byla jediná tónina, ve které dokázal udržet svůj hlas.
„Mám syna. Krásného syna, ale všichni si myslí, že je to dívka. Nikdy se nemůže provdat,“ smutně si povzdechl a pokračoval. „Poraďte mi, vládci světa, co mám dělat? Co mám udělat proto, aby byl šťastný?“
Tohle byla jeho příležitost. Opět zavřel oči a tiše promluvil.
„Oblékni jej do černého roucha a odveď jej na útes nad mořem. Tam si pro něj přijde jeden z nás, jeho manžel.“
„Ale…“
„Žádné námitky, udělej, jak jsem ti řekl. O tvého syna bude dobře postaráno, bude šťastný. Ale odveď jej tam. Zítra za soumraku!“
Kolem královy hlavy se rozvířil vzduch, z oka mu ukápla jedna slza. Bude muset jednat tak, jak mu řekli Bohové. Bude se muset rozloučit se svým jediným synem.
autor: Deni
betaread: Janule
Ou… Sice jsem to moc nepobrala ale zaujalo mě to tagže určo čtu dál…
no a teď je stařeček smutnej…kdyby se nešel ptát Bohů tak je klid…xD ale na druhou stranu by nemohla začít tahle krásná balada….hmmm
Původně sem si to číst nechtěla, ale tahle se mi líbí. Poslední dobou se mi líbí takový ty povídky psaný ve starým stylu. A tohle je zajímavý. Pěkný…
Ale ten starej pan zůstane sam a nebude mu mít kdo pomáhat…
Teď to nestíhám číst, ale zejtra se sem ještě vrátím a povinně přelouskám, protože v originále ten mýtus miluju. ♥
Aha, teď jsem si všimla, že to není Éros, ale Éós! Dobře no… xD Stejně přečtu a určitě si zamiluju. 🙂
Takže jsem to stihla. xD
Úžasný, moc moc! ♥
Moc dobrý nápad. Určitě budu číst dál, vypadá to zajímavě 🙂
Já prostě miluju řecký balady!! Honem dááál!
Dokonalosť Deni…. ja ti to stále hovorím 😀
Náááádhera! Já to sice moc nepobrala ale to není u mě nic neobviklího:-) Opravdu nádherný Deni..píšeš strašně krásně!
je to moc pěkné, nevím co jenatom k nepochopení. možná taky moc čtu řecké balady
Moc pěkna povídka.
Začína to pekne.
Ja takéto staroveké veci nemám príliš v láske ale túto poviedku, vlastne jej druú radu, som našla medzi odporúčanými u Lady-Kay, tak som zvedavá.