autor: Janule
BILL
5.8. – středa ráno
„Tatí,“ šeptá mi do ucha Davídek.
„Co je, pojď ještě chrnět, je brzo,“ zamumlám z polospánku a nadzvednu peřinu, aby si pod ni zalezl. Tom vedle mě se zavrtí a s nesrozumitelným zamumláním se otočí na druhou stranu.
„Ale tatí, jsou tady nějaký paní,“ sdělí mi synáček hlasitým šeptem, aby nevzbudil strejdu.
„Jaký paní?“ otevřu oči překvapením. Snad někoho nepustil do bytu, proboha? Má příkaz nikomu neotvírat. „Kde jsou?“ zeptám se a snažím se zaostřit na Dejvovu tvářičku.
„Venku u branky,“ odpoví a já si oddechnu. Ještěže poslouchá. „Když jsem byl čůrat, někdo zvonil, tak jsem vzal to sluchátko u dveří a zeptal se, kdo je tam,“ líčí mi Dejv s rozzářenýma očičkama, vytahuje se, jak je šikovnej.
„A co ti ty paní řekly?“ ptám se a současně se zvedám z postele. Jestli to jsou zase nějaký fanynky, tak jim snad už něco od plic řeknu. Sice bych to od Carla pak schytal, ale mohly by už hergot pochopit, že takhle brzo ráno ještě spíme.
„Nějaká paní povídala, ať tě zavolám, že jsou ze socál… sockal… nebo tak nějak… já si to nepamatuju,“ zklamaně mi vyřídí vzkaz. A sakra! Jestli se nespletl a je to baba ze sociálky, jsme v pěkným průšvihu… Tom v mojí posteli nemá co dělat. Panebože, ať to není ta Krautnerová, nebo mě šlehne. Co bych teď dal za pár praštěných podpisuchtivých fanynek. Doufám, že to budou ony… Snad bych se jim podepsal dokonce i s úsměvem…
Rychle na sebe natáhnu džíny, na ponožky kašlu, vjedu jenom do pantoflí, hodím na sebe triko a ženu Dejva před sebou pryč z ložnice. Vytáhnu klíč, strčím ho zvenku do dveří a Toma tam radši zamknu. Co kdyby to náhodou fakt byla sociálka… i když je to tak nepravděpodobný… ti se vždycky ohlašujou předem, nikdy k nám takhle ráno nelezli. Snad se zbytečně plaším, bůhví, co Dejv zkomolil za slovo. Klíč od ložnice si strčím do kapsy džínů a rychle ještě skočím mrknout do zrcadla, jak vypadám. Uhrábnu vlasy rukou, malovat se stejně nestíhám, vypláchnu si pusu, s krajním sebezapřením olíznu zubní pastu, abych mi netáhlo z pusy, a jdu ke dveřím. Bože, dej, ať jsou to fansky…
Zvednu sluchátko a zmáčknu tlačítko videotelefonu. Tohle je jedna z výhod zabezpečovacího zařízení, co jsme instalovali, vidíme, kdo k nám leze.
„Prosím,“ vydechnu, když si na displeji prohlídnu tři lidi stojící před brankou. Na monitoru je jasný, o koho kráčí. Moje noční můra se splnila… baba Krautnerová, nějaká mladá holka a zřejmě řidič, co je sem přivezl. Do prdele! Co tady chtějí tak brzo ráno? Proč jdou bez ohlášení? Vždycky mi dali vědět předem, tohle ještě nikdy neudělali. Sakra! Klid, Bille, to zvládneš… teď už je pozdě něco podnikat, jsou tady… uklidni se, ať na tobě není vidět, že tě to překvapilo. Klídek, jako když děláš rozhovor… klid…
„Dobré ráno, pane Kaulitzi,“ pozdraví baba a čumí do kamery, která jí zabírá před brankou. „Krautnerová ze sociálního úřadu, jdeme k vám na mimořádnou kontrolu, pustíte nás prosím dovnitř?“ zeptá se takovým tím svým přeslazeným hláskem, kterým se mnou vždycky jednala. Jak s malým nesvéprávným harantem… Ještě se představí, jako bych jí neznal…
„Samozřejmě, zabzučím vám,“ snažím se uklidnit bijící srdce, když mačkám tlačítko a pozoruju, jak se všichni tři nahrnuli na naši zahradu. Mimořádná kontrola… co je tohle zase za hovadinu… Tak… teď mi nezbývá, než otevřít dveře.
„Davídku, jdi si vzít honem bačkůrky,“ všimnu si, že kluk stojí na studený dlažbě bos. Ještě by mě obvinili, že se o něj nestarám. Davídek přikývne a odběhne, zatímco já konečně otevřu dveře. Akorát… Ti tři už stoupají po schodech nahoru.
„Dobré ráno,“ pozdravím schválně takhle, aby si laskavě uvědomili, že mě vytáhli z postele. „Co tak časně?“ zeptám se konverzačně a zírám babě do očí, abych se z jejího výrazu pokusil odhadnout, o co jim jde. Nasadím ten nejumělejší upřímnej úsměv, co umím, aby si nemysleli, že mě vyvedli z rovnováhy. Já ti dám, babo, dělat mi ranní přepadovky… jak gestapo za války… mě nenachytáš. Až na toho Toma v ložnici… zatrne mi v zátylku, když si na něj vzpomenu. Sakra… měl jsem ho vzbudit a včas vypakovat nahoru… jsem idiot, naprostej idiot!
„Myslím, že tohle probereme radši uvnitř, co říkáte?“ komisně mi odpoví Krautnerová a bez vyzvání nakráčí kolem mě do chodby. „Dovolte, abych vás představila, tohle je moje kolegyně, která se za mě zaučuje, slečna Greta Bastlerová,“ představí nás a pohledná hnědovláska s modrýma očima mi nesměle podává ruku. Může jí být tak pětadvacet, zdálky mi připadala o dost mladší.
„Kaulitz,“ stisknu jí ruku a usměju se. Na ženský ze sociálky musí bejt člověk jako milius, hlavně se jim nesmím zprotivit, aby neměly důvod na mě hledat kraviny. „A tohle je pan Kotzman, náš řidič a bodyguard,“ ukáže na chlápka v kožený bundě. No… na bodyguarda moc nevypadá, je menší než já, ale stisk má pevnej, to se musí nechat. Nejspíš by mě přepral levou zadní.
„Ahoj, Davídku,“ div nezašišlá Krautnerka na Dejva, který vyšel vzorně obutý v bačkorách a v medvídkovým pyžamku na chodbu, a hned se k němu hrne. „Ty jsi ještě v pyžamku? Jakpak ses vyspinkal, co?“ šveholí dál a pomalu si to šine chodbou k našemu bytu. „Můžu dál?“ zvedne ke mně pohled a ani nečeká, až neznatelně kývnu. Ví moc dobře, že když jí vyhodím, budou problémy, to mi za to nestojí. Nechápu, co sem lezou takhle po ránu, ale rozhodně je to podezřelý. „Ukaž mi, kde spinkáš,“ vede našeho mladýho za ruku do pokojíčku, aby nejspíš udělala inspekci, jak udržujeme pořádek. Jako kdyby v něm nikdy nebyla… už je tu na kontrole nejmíň po desátý, co jsem Dejva dostal do péče. To má ale smůlu, baba, včera jsem zrovna všechno uklidil. Díky bohu, že ta Folková zavolala včas, že zejtra nemůže přijít na úklid, jinak by tu byl bordel jako každou středu. Takhle Krautnerka nemůže říct ani popel. Jdu za ní, aby mi po bytě necourala sama a zaženu zvědavýho Scottyho zpátky do kuchyně, aby se tu nepletl.
Zastavím se v předsíni, ta slečna, co přišla s nima, to zapíchne hned vedle mě, zřejmě je na takový kontrole poprvé. Napínám uši, abych slyšel, co si s Dejvem povídaj. Zatím je to dobrý, ptá se ho, co mu čtu za pohádku, jak se mu líbí, to vypadá dobře. Otočím se na slečnu a pousměju se. Musím si ji předcházet, protože to nejspíš vezme po tý rachotině, co se chystá do důchodu. Pokaždý, když tu byla, mi o tom u kafe vyprávěla, jak se na to těší, jak už ji tahle práce zmáhá… pak nechápu, proč sem pořád leze a snaží se tu něco najít. Všimnu si, že chlápek, co přijel s nima, zůstal venku na chodbě, nejspíš mu nepřipadám pro ty dvě nebezpečnej.
„Můžu se zeptat, proč jste přišli?“ potichu se zeptám slečny… sakra, nebyl jsem schopen si v tom zmatku zapamatovat, jak se jmenuje, to je blbý, chtělo by to oslovovat ji jménem…
„Já… já nevím… paní Krautnerová…“ začne koktat, jako by byla nesvéprávná. „Já se teprve zaučuju,“ vypadne z ní nakonec. Ach jo… to je tele.
„Takže zase přišlo nějaký udání, že jo?“ nahodím jí udičku, aby se měla čeho chytit. Na tohle přikývne. Tak vida… už aspoň vím, o co kráčí. Stará vesta, to by neměl bejt problém, vždycky to zatím dopadlo stejně, nemusím se ničeho bát.
„Dáte si kafe, paní Krautnerová?“ zdvořile se zeptám, když se postavím doprostřed dveří dětskýho pokojíku, kde si babča hoví svým rozložitým pozadím na Dejvově posteli a vyzvídá.
„Ale jo, dám,“ zvedne ke mně pohled a pozoruje mě, jako bych byl nějakej zločinec. Co se jí na mně nelíbí? Radši o tom přestanu dumat, cestou se zase usměju na slečnu, a jdu postavit do kuchyně na kafe. „Dáte si taky, slečno?“ houknu na ní, ale nic neslyším. Po chvíli vystrčím hlavu z kuchyně do předsíně, abych ji viděl a z jejího výrazu snad poznal, co odpověděla, pokud jsem jí neslyšel. Ona ale stojí jak tvrdý y, nejspíš mě vůbec nevnímala a propaluje pohledem věci, co visí na věšáku u vchodových dveří. Studuje nejspíš materiál bráchovy drahý bundy, sklouzla očima k jeho hoperskejm botám, a trhla sebou, když se jí znovu zeptám, jestli chce to kafe nebo ne.
„Ne, děkuji, já kafe nepiju…“ špitne jako nesmělá školačka a pohledem zabloudí ke dveřím do ložnice. Za nima je spící Tom… jediná nebezpečná místnost v tomhle bytě a ona se zrovna soustředí na ni… koukej jinam, krasavice, koukej jinam… Toma ti neukážu, to by byl pěknej průser, kdyby ho tu baba našla. Vždycky jsem jí tvrdil, že bydlí nahoře a tak to taky zůstane.
„A co třeba čaj?“ navrhnu, abych ji donutil odvrátit pohled od dveří ložnice.
„Jo, to bych mohla,“ nesměle kuňkne a usměje se. Připadá mi vyplašená jako některý naše fanynky, když se s námi setkaly poprvé na meetku. Koukaly podobně… jak čerstvě vyoraný myši…
„Káva je na stole,“ zavolám z obýváku, když stavím hrnky na nízkej stolek. Dám si s nima, potřebuju se po ránu probrat. Slečna učnice mezitím zalezla do pokojíčku za nima, asi aby na chudáčka Dejva byly dvě. Ale když se učí, nedá se nic dělat… nebudu jim do toho kecat, musím s nima vycházet dobře. Nikdo mi na výzvu neodpovídá, tak jim to holt budu muset jít říct osobně. Zarazím se uprostřed kroku, když zaslechnu, o čem je řeč. Bavěj se o Tomovi? Dejv zrovna nadšeně líčí, jak se s ním strejda večer koupe a pak mu vypráví pohádky… no pohádky… asi by se ty jeho horory madam sociálce nelíbily, ale to se snad nedozvědí. Bůhví, jak se na tohle téma dostali…
„Káva,“ strčím hlavu do dveří a slečna sebou leknutím trhne, protože jsem jí to bafl přes rameno. „A čaj,“ dodám pro ni. Nesměle stojí a očima zkoumá stěny pokojíčka. Pohledem se zastaví na fotce Karin a pak se otočí ke mně. „To je jeho maminka?“ zašeptá, aby nerušila ty dva, co si povídají.
„Jo, to je Dejvova máma,“ kývnu na její zvědavou otázku. Lhát jí nebudu, to nemá význam, stejně se všechno dočte v mým spise.
„Půjdeme na to kafe?“ znova se zeptám, protože baba nijak nereagovala.
„Už jdu,“ vzhlédne ke mně Krautnerka. „Děkuju ti, Davídku, hezky jsme si popovídali. Pozdravuj strejdu…“ dodá a zvedne se. Těsně předtím, než dojde ke mně, se ještě otočí, jako by snad něco zapomněla, a zeptá se: „Kdepak je vlastně strejda Tom?“ V tu chvíli se mi zastaví srdce. Do prdele. Davídek neumí lhát, ale hlavně nemá důvod, vždycky jsem ho učil, že lhát se nemá. Zvedne svoje bezelstný hnědý kukadla k tý starý čarodějnici a usměje se. Zatmí se mi před očima, když otvírá pusu, aby jí odpověděl, a modlím se ke všem svatým, aby to neřekl… co bych dal za to, kdyby teď náhle oněměl… ale to se nestane.
„Spinká. Strejda spinká dlouho, dokud ho nevzbudím,“ vysvětlí a baba na to jen kývne. Uf! Ještěže neřekl, kde strejda spinká. Ustoupím, když se kolem mě protáhne ven ze dveří a namíří si to směrem k obýváku. Slečna se zase jakoby omluvně usměje, když se sebere a jde za ní a já jen stojím jako idiot a vydýchávám ten šok, co jsem právě přežil. Nejradši bych Dejva zlíbal za to, že neřekl, že je Tom vedle v ložnici, ale nemám čas, musím za nima, bylo by neslušný je nechat čekat.
„Hraj si, Daví, jo? Za chvíli odejdou a pak se nasnídáme, vydrž,“ slíbím mu a pošlu mu vzdušnou pusu. Vrátí mi ji, usměje se tím jeho neodolatelným způsobem a pronese: „Rozkaz šéfe!“ Bože… to ho naučil v poslední době Tom, strašně se mu to líbí. Ale musím jít, baba už určitě čeká, aby mohla dál vyzvídat.
GRETA
Bože… jsem fakt v domě Kaulitzů? Fakt jsem mohla jít beztrestně dovnitř a podat Billovi ruku? Má tak nádherný oči… vypadá pořád mladě, vůbec bych neřekla, že je otec a je mu šestadvacet… pokaždý, když se na mě usměje, mám pocit, že snad upadnu… netušila jsem, že na mě bude mít i po těch letech takovej vliv. Vždycky se mi líbil, jeden čas jsem do něj byla blázen, jako všechny holky, ale myslela jsem, že to polevilo. Naživo je naprosto dokonalej… k sežrání… a božínku… Davídek, to je tak krásný dítě…
Od rána jsem nervózní, nemohla jsem se ani najíst… doufám, že sebou někde neseknu hlady, ale snad tady nebudeme tak dlouho. Vedoucí mi říkala, že si půjde hned po příchodu popovídat s Davídkem, a ať poslouchám, ale hlídám Billa, co dělá, kdyby chtěl náhodou zametat nějaký stopy. Nejsem si jistá, jestli bych ho práskla, i kdyby to dělal, ale on vůbec nevypadal nervózně… nabídl nám kafe, mně dokonce čaj, když jsem řekla, že kafe nepiju… dokonalej gentleman s úsměvem na tváři. Bože… je tak krásnej…
Když zahnal psa a zapadl do kuchyně, jdu za vedoucí, abych se mrkla, jak vypadá pokojíček syna rockový hvězdy. Jsem překvapená, že je úplně normální. Bill vždycky tvrdil, jak musí mít všechno cool, tak jsem nějak podvědomě očekávala, že bude mít v domě všechno černý… ale je to tu krásně zařízený, vkusný. Na stěně visí nějaká fotka, zírám na ni, když mi Bill za zády bafne, že je na stole kafe. Fuj! Lekla jsem se, asi to na mně viděl. Otočím se k němu, abych si potvrdila, že paní na obrázku je skutečně Davídkova matka, jak jsem si myslela… koho jinýho by taky klukovi mohli dát na zeď… je to logický. Má dobrej vkus, ta holka je moc pěkná… říkali, že umřela na předávkování… smutnej konec.
Vedoucí mezitím už dokončila rozhovor s Davídkem, předpokládám, že se nic moc nedozvěděla, jak jsem to tak sledovala, ale bylo mi jasný, že se bude hlavně ptát na Toma. Všimla jsem si Billova zaraženýho výrazu, když se ještě mezi dveřma zeptala jen tak mimochodem, kde je strejda Tom a bylo vidět, jak se mu ulevilo, když prcek odpověděl, že strejda spí. Jestli mě moje smysly neklamou, tipla bych, že strejda spí za těma dveřma, co jsou v předsíni. Všechny ostatní dveře jsou dokořán, jak do kuchyně, tak do obýváku, koupelna je pootevřená, tohle musí být ložnice… Na věšáku visí dvě Tomovy mikiny, válej se tam asi troje hoperský boty, nahoře na poličce jsou vyrovnaný do komínku jeho čepice… myslím, že Tom tu někde bude.
Ale je jasný, že tu bude… všude v rozhovorech říká, že bráškovi se synem pomáhá, dokonce někde prohlásil, že ženský ho už přestaly bavit, a že synovec mu je celkem nahrazuje. Kde je ten proslulej děvkař Tom Kaulitz… bejvávalo. Dneska je z něj strýček na plný úvazek.
Vždycky se mezi fanynkama mluvilo o jejich dvojčecím vztahu… všechny jsme ho bez výjimky obdivovaly, protože oni ho dávali neustále najevo… jejich úsměvy a doteky na koncertech, jejich společný fotky, rozhovory… to všechno bylo zdrojem bezmeznýho obdivu, kterej k jejich vztahu fanynky měly… ale že by spolu spali? To se mi zdá jako pěkná hovadina… kdysi už o tom bylo pár webových stránek, na něco jsem narazila, ale vždycky jsem to znechuceně zavřela… bylo to divný… prostě jsou to dvojčata, co bez sebe neuměj žít… to nějaká baba před důchodem vůbec nemůže pochopit. Zase se jim chtěl nějakej hajzl pomstít za to, že jsou slavný a maj prachy, tak si vymyslel originální pomluvu… Bill ale všem takovým pomlouvačům zavřel hubu, když si našel přítelkyni a pak se před rokem dokonce ukázalo, že má syna… Ach jo… jsem zvědavá, s čím na něj Krautnerová vyrukuje, vypadá docela útočně. Možná se dozvěděla víc, než jsem si myslela… cestou z pokojíka do obýváku jsem viděla, jak svýma rentgenovýma očima sjíždí obsah věšáku.
Přešly jsme pomalu do obýváku a já se nemůžu vynadívat… nádherně zařízený, kožená sedačka, velký francouzský okno na zahradu… Bill má prostě vkus a cit pro barvy. Má tu perfektně uklizeno, což bych nečekala, vždycky o sobě s bráškou mluvili jako o bordelářích, ale asi se to změnilo, pokud vím, mají snad nějakou paní na úklid. Na konferenčním stolečku se vedle tácku s kávou a čajem válí časopis. Když trošku zaostřím, všimnu si, že je to speciální svatební číslo Vogue… vyšlo myslím včera, říkala jsem si, že si ho musím koupit, abych se mrkla, co je novýho… co kdyby mě náhodou někdo požádal o ruku… musím vědět, co se nosí.
„Posaďte se, dámy,“ vyzve nás Bill, když přijde za námi do obýváku. Stojíme obě a rozhlížíme se… Krautnerka to tu už zná, tak zřejmě kontroluje, co se změnilo, má na tyhle věci vyvinutou perfektní paměť, jak se mi chlubila, a občas podle toho dokáže odhadnout, co se v domácnosti děje. Nic neříká, a když nás Bill vyzve, sedne si na sedačku. Dřepnu si vedle ní, sáhnu po svým hrnku s čajem a zamíchám ho.
„Cukr je tady,“ ukáže Bill, sedící naproti, na malou cukřenku na tácku a já se na něj usměju. Je tak sladkej… ani ten cukr není sladší než on. Nejradši bych mu dala pusu… ale radši se nahnu k cukřence a osladím si čaj. Krautnerová dělá to samý s kafem, vždycky si do něj sype tři lžičky, to už mám vypozorovaný dávno… taky je jak bečka. Ale co, v jejím věku už je to jedno, její muž je taky plešatej a pupkatej, nemaj si co vyčítat.
„Tak, pane Kaulitzi,“ začne vedoucí, když si srkne horkýho kafe, „asi vás zajímá, proč jsme dneska tady. Nebudu vás dlouho napínat, je to jako obvykle. Přišlo na vás udání.“
„Jo, bylo mi to jasný,“ usměje se Bill a hodí si nohu přes nohu… bože, sedí tak elegantně, ty jeho černě nalakovaný nehty, drží hrnek jako ženská… vždycky o něm šly zvěsti, že je teplej, ale když si našel přítelkyni, nějak to utichlo… takhle nenamalovanej ale vůbec jako holka nevypadá… je jemnej, má krásný rysy, ale je to pořád kluk. Uhnu očima, když se mi do nich zadívá, nejspíš ho pozoruju jako idiot… musím si na to dávat pozor, aby na mně nepoznal, že se mi líbí, to by pak bylo hezky blbý, až bych k němu přišla na kontrolu… musí mít ze mě respekt. Ale jak to zařídit, když je tak neodolatelnej? Ach jo…
„Tentokrát to udání ale bylo tak zvláštní, že jsme se rozhodli vás navštívit bez ohlášení a v co nejkratší době od chvíle, kdy jsme dopis obdrželi,“ pronese Krautnerka do ticha, který ruší jen moje a Billovo míchání lžičkou.
„Zvláštní?“ udiveně vytáhne obočí Bill. „Jak zvláštní?“ hlesne potichu a najednou vypadá vyděšeně.
„Někdo nám napsal udání, že udržujete intimní poměr s vaším bratrem,“ vypálí na něj Krautnerka ze zálohy. Sleduju Billův výraz, je to směsice všeho možnýho, co se dá do výrazu tváře nacpat, ale nejvíc asi překvapení a vzápětí vzteku.
„Cože?!“ vyskočí ze sedačky, div přitom nepřevrhne konferenční stolek. Pocáká se přitom vlastním kafem, který držel v tu chvíli v ruce. Vůbec si toho ale nevšímá. „Co je to zase za nesmysl?!“ rozčíleně stojí a zírá na vedoucí. „Kdo píše takový hovadiny? Kdo si to dovoluje mě takhle urážet? Teda nás!“ huláká zcela nekontrolovaně.
„Posaďte se, pane Kaulitzi,“ přikáže mu vedoucí přísně a on si kecne zpátky na sedačku. Koukám, že je vycvičenej poslouchat, asi ho má Krautnerka v hrsti. „Chápejte, že vám nemůžu říct, kdo nám to napsal, i kdybych chtěla, protože je to anonym. Nicméně, incest je trestný čin, takže jsme byli nuceni jednat.“
„Vy sem jdete kvůli anonymu? To nemyslíte vážně?!“ rozčiluje se, teď už v sedě, Bill. „Vždyť jste mi minule říkala, že anonymy házíte do koše a prověřujete jenom udání, pod který se někdo podepíše!“ vyčítá a celej se klepe. Zdá se mi to, nebo slyším nějakej hluk? Jako by někdo bouchal na dveře… asi jsem se přeslechla.
„Pane, Kaulitzi! Nerozčilujte se! Říkala jsem vám, že to tak dělám já, ale shodou okolností na tenhle anonym narazila naše paní ředitelka a poslala nás sem. Nedalo se odmítnout, to víte, jsme jen podřízení,“ omluvně se usmála.
„Dobře, chápu, ale je to celý nesmysl, to je vám doufám jasný,“ skoro kňučí Bill a zoufale visí očima na Krautnerový, aby z ní vymámil, že si to opravdu myslí. Jenže to není tak jistý… babča se dneska tváří nějak moc vážně. Těžko říct, co z toho prcka vytáhla, ale vypadá to, jako by se nechystala tu hned tak skončit, natolik už ji znám.
Vtom se ve dveřích objeví malej Davídek a do ticha, který díky jeho příchodu nastane, řekne:
„Tati, strejda bouchá na dveře v ložnici, že ho tam někdo zamknul. Máš mu prej otevřít, nebo se počůrá.“ A sakra… takže jsem měla pravdu. Mrknu na Krautnerku a v tu chvíli začnu mít o ty tři strach…
autor: Janule
betaread: Áďa
a jsou víte všichni kde….tohle nedopadne dobře…alena druhou stranu..píše to Janule. To není sadistka jako Áďa…x)
A sakra…já o ty tři začínám mít taky pěknej strach…:-( Snad to dopadne dobře…
Teda Davídek to rozseknul! xD….Ježiš, no doufám, že si Bill něco vymyslí, nerada bych, aby šli sedět za incest!..No uvidíme…:)
Panebože!!!! A to to vypadalo tak dobře. Ježiši, doufám, že se to třeba zakecá, ale nevim jak by zakecali, proč ho tam Bill zamknul. Bože, bože. Gretka by mohla nějak pomoct, když je taková fanynka:-). ježiši do tý neděle nevydržim
Tak to nemyslíš vážně Jani? Chceš mě zavraždit? Prosim??????? Tohle… NE! Ať nemyslí ta babizna na to, že jim Davídka vezme a-a už vůbec ne, že to celý zničí *infarkt* Do-dokonalost!
oou.. bála jsem se že se to stane.. ale už jsem si myslela že to zvládne ajajaj jsem napjatá 😀
Á sakra! 😀 To se ještě všechno bude komplikovat. Janu, perfektně se ti podařilo..hádám, že každýho čtenáře vyděsit a zároveň překvapit 😉
To mu třeba nemohl napsat sms, že maj "přepadovku"? Teď jim vemou prcka a já se z toho složím :'( Já o ně mám takovej strach…
Bože, bože, já měla srdce až v krku… a už to vypadalo tak nadějně… jak se z týhle šílený situace chtějí vyvlíknout? No ale i kdyby Tom nebušil na dveře, tak Davídek by zajisté vyslepičil, že spolu taťka a strejda spějí v jedný posteli 🙂
Hmmm… ale ta Gréta, ta se ti povedla, všechny ty tvoje ženský postavy jsou tak… neuvěřitelně uvěřitelný 🙂 Teda až na Hanu, já to sem nechci tahat, ale tu pořád nějak nemůžu skousnout. Ovšem teda tahle zaučující se sociální pracovnice byla úžasně napsaná, já úplně vidím, jak prochází se zadrženým dechem Billovým domem 🙂
No, budu držet palce, co už taky jinýho… 🙂
Janule! Ty z toho nakonec uděláš něco…hodně vtipnýho, žádnej průšvih nebude, ti věřím xD Nicméně takový šoky?
To se nědělá jako!:D
panebože.. já sem upa mimo… honem pokráčko.. doufám že to bude dobrý
dawidku!!!!!to chcu widet jak se z toho dostanou:_DxDxDxDa beda ja ne!!lol dal jen dal
Můj ty bože… to je strašná situace. Měla jsem knedlík v krku celou dobu, co jsem to četla. Tenhle díl byl obrovsky napínavej a ten konec… z toho se nedostanou, ach jo 🙁 Co mi to děláš?
Takový nervy, sakra. Sice Davídka miluju, ale ta jeho upřímnost je k zešílení, vážně. No, dostal je do pěkné šlamastyky, ještěže nemusím čekat několik dní na pokračování, jdu na něj rovnou.
Byla chyba, že Bill Toma neprobudil, ale i přesto Tom mohl pochopit, že se asi něco děje, přece by ho Bill nezamkl jen tak ze srandy… ale to bych asi chtěla moc, co?:)
A do prdele… Davide, mrňousi, sežeru tě! 😀 Téééda. Tohle mi nedělej, Janule… Bojím se otevřít další díl…
A do hájeee:-( neee….proč? Nemohl Tom ještě spat? Nebo proč Bill nezamkl i Davídka:-(
No sakra! A je to někde! :(( Pochybuju, že by tohle Bill nějak okecal..to se snad ani nedá 🙁