autor: Deni
Vydechl a hmátl rukou do prostoru. Usmál se.
„Mmm, Billi,“ vydechl spokojeně a přitulil se blíže k teplu, které vycházelo z těla jeho lásky. Propletl prsty s prsty bratrovy ruky, která si hověla obtočená kolem jeho pasu. Oči měl stále zavřené, ale na tváři se mu usadil spokojený úsměv.
„Kde jsi se tak dlouho toulal? Bylo mi smutno,“ vydechl tiše a naklonil hlavu na stranu, jak se jej zlehka dotkly bratrovy rty.
„Už jsem tady, lásko.“ Ten tichounký hlásek byl jako rajská hudba pro jeho uši. Spokojeně zavrněl a ještě o něco těsněji se přisunul k tělu za svými zády. Nechal se pevně obejmout a užíval si příjemné šimrání, za které byly zodpovědné Billovy prsty na jeho břiše.
„Ale byl jsi pryč tak dlouho. Bylo mi smutno, byl jsem nesvůj. Tak moc jsi mi chyběl. Kde jsi byl? Proč jsi nebyl se mnou?“ V tichém šepotu bylo slyšet tolik bolesti, až se stvoření za ním sevřelo hrdlo. Zachvěl se. Teplý závan dechu mu způsobil husí kůži po celém těle.
„Byl jsem tu celou dobu s tebou, andílku. Nikdy jsem doopravdy neodešel, měl jsi mě pořád u sebe,“ špital tiše ten melodický hlas a prsty jemně přejížděl po Tomově hrudi. Tiše zavzdychal. „Měl jsi mě celou dobu tady, andílku.“ Přiložil dlaň na jeho srdce. Zpod toho nepatrného doteku se rozlévalo do celého Tomova těla příjemné teplo.
Pousmál se a spokojeně zamlaskal. „Já vím,“ vydechl. „Vždycky jsi tam byl a vždycky tam budeš. Je to jen a jen tvé místo, lásko.“ Vnímal, jak se osoba za ním tiše pousmála.
„A ty jsi měl, máš a budeš mít vždy místo v mém srdci, andílku. Nikdy tě nikdo nebude moci nahradit. Jsi pro mě vším.“ Jemné rty pokládaly jeden polibek vedle druhého po celé délce jeho pravé tváře a krku. Užíval si ty nepatrné, motýlí doteky.
„Musím jít, andílku.“
„Ne, prosím! Nikam nechoď. Byl jsi pryč už tak dlouho, nenechávej mě tu samotného. Prosím.“ Sevřel se mu žaludek a plíce vypovídaly službu. Cítil, jak jeho tělo zaplavil chlad a jak mu buší srdce, které sevřely okovy strachu.
„Dobře, andílku, zůstanu ještě chvíli.“ Konejšivě jej políbil na pravý spánek a pevně sevřel jeho tělo ve svém objetí. „Ale pamatuj si, že nikdy tě nenechávám samotného, jsem stále s tebou. Pamatuj, že tě miluji.“
„Já vím, vím, že mě miluješ. A já miluji tebe, lásko. Moc tě miluji.“
*
„Pane Kaulitzi? Tome, vnímáte mě?“
Seděl na židli u velkého stolu a kolem něj bylo asi dvanáct lidí, jejichž pohledy se upíraly přímo na něj. Nevnímal však ani jeden z nich. Opět se v myšlenkách vracel ke snu, který se mu zdál dnes v noci. Byl tak strašně reálný. Jakoby to ani nebyl sen. Cítil každý jeho dotek, každý polibek. Cítil jeho horký dech na zátylku. Věděl, že tam v noci byl opravdu s ním. Když se ráno probudil do nového dne, poprvé po několika měsících se neděsil toho, co jej čeká. Celé jeho tělo zaplavoval zvláštní, příjemný pocit otupělosti a bezstarostnosti. Byl klidný.
„Tak Tome!“ Konečně se probral ze zamyšlení, vrátil se ze svého světa zpět na poradu, které byl součástí. Vlastně ani nevěděl, co se dnes řeší. Svou práci nesnášel, dělal ji jen proto, aby se s Billem uživili, aby měli na vlastní byt a mohli si dovolit spokojený a šťastný život. S ještě lehce nepřítomným pohledem se otočil ke svému nadřízenému, který seděl v čele velkého, obdélníkového stolu.
„Ano?“ Nevinnost a bezúhonnost v jeho hlase nešla přeslechnout. On si nebyl vědom toho, že by udělal snad něco špatně. Nebyla to přeci jeho chyba, že opět spadl myšlenkami jinam, nedokázal to ovládat. Jeho podvědomí si dělalo, co chtělo a bez výčitek přebíralo kontrolu nad jeho tělem, myšlenkami, nad ním samým.
„Á, výborně, jste zpět mezi námi.“ Sarkastická poznámka padla na jeho hlavu. Tom jen přikývnul a zmateně se rozhlédnul kolem sebe. Přemýšlel, jak se sem dostal, jak dlouho už tady je a proč jej šéf propichuje vražedným pohledem. Co udělal špatně?
„Mohl bych s vámi, Tome, na chvíli mluvit?“ Nebyla to ani tak otázka, jako spíše daný rozkaz. Tom se poslušně zvedl, a aniž by se podíval byť jen na jediného svého kolegu, opustil místnost. Pan Hagen mu byl v patách. V tichosti společně došli až do Hagenovy kanceláře. Byla to prostorná, světlá místnost se spoustou doplňků jak po stěnách, tak na poličkách. Působila útulným dojmem. Pan Hagen se posadil do křesla za svým stolem a pokynul Tomovi, aby se usadil proti němu.
„Tome.“ Začal s klidným hlasem. Lokty položil na lesklou desku stolu a spojenými dlaněmi si podepřel bradu. Přes vršek brýlí vyhledal Tomův pohled. „Můžete mi, prosím vás, říct, co se s vámi děje?“
„Jak to myslíte?“
„Vím, že vám loni v létě zemřel bratr a chápal jsem, že jste nějakou dobu nechodil do práce. Jistě to pro vás muselo být těžké, ale to už je půl roku, Tome. Vysvětlete mi tedy, co se s vámi děje.“
„Jak, co se se mnou děje?“ Nechápal, nebo nechtěl chápat slova, která plynula z šéfových úst. Zasekl se ve chvíli, kdy se zmínil o Billově smrti. On nikdy nemůže pochopit, jak moc pro něj Bill znamenal. A to, že je to už půl roku, no a co? Kdyby on někoho miloval tak moc, jako on miloval Billa, dokázal by se tak rychle smířit s jeho smrtí? Těžko.
„Tome, nehrajte si se mnou.“ Vyrovnanost a klid z jeho hlasu pomalu vyprchávaly a na jejich místo nastupoval vztek. Měl tohohle dredatého cápka právě tak akorát dost.
„Já si s vámi nehraju, pane.“
„Tak mi vysvětlete, co se s vámi děje! Bože, Kaulitzi, uvědomujete si, že se po pracovišti stále potloukáte jako duch? Každý den, kdy se uráčíte dorazit do práce, zaděláváte na problémy, a když už se náhodou opravdu stane, že dorazíte a vypadáte přijatelně v pořádku, tak uprostřed porady, dokonce uprostřed věty!, přestanete vnímat svět kolem sebe. Takhle už to dál nejde, Tome, uvědomujete si to?“
Další slova už Tom nevnímal. Jedním uchem je vpouštěl dovnitř, druhým ven. Bylo mu srdečně jedno, co mu říká.
„Posloucháte mě?!“
„Ano, samozřejmě,“ přikývl Tom a postavil se. „Víte, pane,“ zasunul křeslo, na kterém až doteď seděl. „Končím, dávám výpověď, prostě odcházím. Sám říkáte, že jsem pro vás akorát přítěží. Ulevím vám, prostě končím. Nashledanou.“ Otočil se a bez jediného dalšího pohledu opustil místnost.
*
Postupně skládal věci ze svého stolu do krabice, kterou mu věnovala Lizzie z recepce. Ani v nejmenším nelitoval svého rozhodnutí. Tuhle práci nenáviděl a nemusel ji už dál trpět, když neměl komu za vydělané peníze dělat radost.
Téměř všechny věci už byly naskládány v krabici, na stole zůstávala poslední fotka. Vzal ji do ruky a pousmál se. Bylo to z jejich dvacátých narozenin, Bill seděl Tomovi na klíně, zády se opíral o jeho hruď a rty něžně líbal ty jeho, kolem krku měl věnec z různých barevných květin a vypadal naprosto božsky. Tenkrát si v práci oba vzali volno na celé dva týdny a odjeli na Maltu, kde si pronajali malý bungalov na samotě. Ten večer, kdy byla pořízena tahle fotka, byli dole na pláži, kde měli místní svou každoroční oslavu nějakého svátku. Pilo se tam, lidé křičeli a smáli se, hlasitá hudba se nesla přes půlku pobřeží.
„Tome? Tomi, pojď, půjdeme se tam podívat, prosím.“ Bill, ačkoliv mu bylo už dvacet, poskakoval kolem Toma jako malé dítko a tahal jej za ruku. V očích mu šťastně jiskřilo a tvář mu zdobil ten nejkrásnější úsměv, jaký Tom znal.
„Vždyť jsme si chtěli udělat krásný večer ve dvou, ne?“ Tom zkusil nepatrně zaprotestovat. Vidina hlučné společnosti dole na pláži se mu zas až tak nezamlouvala. Ale Bill byl k nezastavení.
„Já vím, lásko, já vím, ale večer ve dvou můžeme mít kdykoliv. Dnes máme narozeniny, chci se trochu bavit, zatancovat si a zazpívat. Tak prosím. Pro sebe budeme mít pak celou noc. Celou, celičkou noc, kdy budu jen a jen tvůj. Lásko, andílku, prosíííím.“
Nedalo se mu odolat, nemohl mu říct ne. Jen smířlivě přikývnul a v tu ránu mu to křehké stvoření drtilo všechny kosti v těle svým pevným objetím.
„Děkuju, andílku,“ špitl Bill a zlehka Toma políbil na pootevřené rty.
Rukou v ruce došli na pláž. Bill vedle svého bratra poskakoval v rytmu hlasité hudby a společně se prodírali mezi těly všech zúčastněných. Došli až k baru, kde si objednali pití.
„Sex on the beach, prosím,“ křikl Bill na barmana a přitulil se ke své lásce. Políbil ho ke koutku rtů a ani v nejmenším se nestaral, jestli tím pohoršuje okolí, nebo ne.
„Jednou sex on the beach.“ Barman mrknul směrem k Billovi a postavil před něj skleničku na tenké nožice s narůžovělým obsahem. Bill se jen usmál a už ucucával ten nasládlý nápoj.
Mohlo uběhnout půl hodiny nebo hodina, ani jeden z nich se nestaral o čas. Bavili se, tancovali a popíjeli. Byli spolu a slavili jejich společné narozeniny. Nikdo je tady neznal, nikdo nevěděl, že jsou sourozenci, mohli svou lásku ukazovat všem.
„Ještě jednou,“ houkl Bill na barmana a za pomoci svého andílka se posadil na vysokou barovou židličku. Barman před Billa postavil další narůžovělý drink a před Toma pivo. Chvíli si ty dva prohlížel a nakonec se pokusil zavést rozhovor.
„Vy nejste zdejší, že?“ Tom jen zakroutil hlavou, neplánoval si s barmanem povídat, ale Bill byl asi jiného názoru.
„Ne, jsme z Německa. Z Hamburgu.“ Zasmál se a opět ucucl ze svého drinku.
„Páni, to je docela náhoda. Taky jsem z Hamburgu, ale většinu roku jsem tady, mám tu práci a miluju jí.“ Zasmál se a do pusy si strčil třešničku, kterou přihazoval sladkým dívkám do pití. „Jak se jmenujete? Já jsem Daniel, ale všichni mi říkají Dan.“
„Páni, to je docela náhoda. Taky jsem z Hamburgu, ale většinu roku jsem tady, mám tu práci a miluju jí.“ Zasmál se a do pusy si strčil třešničku, kterou přihazoval sladkým dívkám do pití. „Jak se jmenujete? Já jsem Daniel, ale všichni mi říkají Dan.“
„Já jsem Bill, a tohle,“ otočil se čelem k Tomovi a natáhl k němu ruce. Objal jej kolem pasu a hlavu si položil na jeho hruď. „Tohle je můj andílek, Tom.“
Tom se pousmál a odložil fotku na vrcholek všech věcí. Tu fotku udělal právě Daniel, když je kolem třetí ráno vyprovázel k jejich dočasnému hnízdečku lásky.
*
Cestou domů se zastavil ještě v supermarketu a v čistírně. Jeho matka jednou za čas odnesla na vyprání věci, které se běžně nedají prát v pračce.
Když byl konečně doma, odložil krabici s věcmi na zem vedle pohovky, oblečení z čistírny přehodil přes křeslo a procházel poštu. Každý jeden den doufal, že dostane další dopis od své lásky, ale nic nepřišlo. Ani dnes. Smutně si povzdechl a šel do kuchyně vybalit nákup. Uplynulo už hodně času od doby, kdy se v bytě mohl sotva pohnout, protože se na každém kroku válelo špinavé oblečení a nádobí. Teď si pravidelně uklízel, a pokud to nezvládal on, tak mu ráda pomáhala Simon.
S povzdechem přešel ke křeslu s úmyslem uklidit oblečení do skříně, když si všiml vzkazu přišpendleného na jednom z pytlů. ‚Tohle jsme našli v kapse kožené bundy‘ Tomovi se rozbušilo srdce a okamžitě začal trhat obálku, na níž bylo jeho jméno.
„Andílku!
Mám pro tebe překvapení! I když si myslím, že teď už to není tajné, když ti jistě dali v čistírně vědět, co našli, že? Nevadí! Vím, že jsi tuhle mojí bundu nenáviděl i miloval, andílku. Pamatuješ, jak jsem v ní přišel domů s tím, jak moc se mi líbí a ty jsi jen vyprskl smíchy a prohodil něco ve smyslu, že vypadám příšerně? Bylo to vtipné, protože jsem ti na očích viděl, jak moc se ti v ní líbím. Viděl jsem tu touhu servat ji ze mě a pomilovat mě. A taky jsi to udělal, jen co je pravda!
Ale taky vím, že jsi ji miloval už jen proto, že byla moje a měl jsem jí rád já. Tuhle bundu si nech, andílku. Ale všeho ostatního, co bylo mé, toho se zbav. Doma potřebuješ místo na své věci, lásko. Nemůžeš tam donekonečna schovávat, co bylo moje. Bude to těžké, ale ty jsi byl vždycky silný kluk, zvládneš to! Já vím, že ano.
Ale taky vím, že jsi ji miloval už jen proto, že byla moje a měl jsem jí rád já. Tuhle bundu si nech, andílku. Ale všeho ostatního, co bylo mé, toho se zbav. Doma potřebuješ místo na své věci, lásko. Nemůžeš tam donekonečna schovávat, co bylo moje. Bude to těžké, ale ty jsi byl vždycky silný kluk, zvládneš to! Já vím, že ano.
Ale abys neřekl, že jsem na tebe zlý, dovolím ti, aby sis ještě nechal tu mou černou mikinu, kterou jsem dostal od tebe. No nejsem já hodný?
Lásko, andílku, prosím, zbav se všeho. Nenechávej si nic, protože tě všechno drží tady, u mě. Jsi silný kluk, věřím ti! Zvládneš to.
A lásko? Za pár dní čekej další dopis, určitě ti udělá radost, jsem si tím jistý!
P.S. Miluji Tě.“
Tom seděl na zemi, zády se opíral o křeslo, za zavřenými víčky s těží zadržoval slzy a v náručí svíral černo-bílou koženou bundu. Bill měl pravdu. Když se v téhle bundičce objevil doma poprvé, vyprskl smíchy a dělal si z něj srandu. Ale zároveň mu v ní připadal neuvěřitelně rajcovní. Miloval ji na něm.
Vstal a přešel ke skříni, kterou od bratrovy smrti ještě neotevřel. Když odsunul šoupací dveře, vyvalila se na něj příjemně omračující vůně. Díval se na všechny ty věci, které ještě stále, i po půl roce, voněly po něm. Prsty přejel přes každý jednotlivý kousek oblečení a už se nesnažil skrývat slzy. Sesunul se podél skříně na zem a kolena přitáhl k tělu.
„Řekni mi, Billi, kdy tohle všechno skončí?“ ¨
autor: Deni
betaread: Janule
teda ten se trápí…..chudák…
ja to miluju….
:'( tyjo to je tak krásný, už se těším zas na další díl, ten příběh se mi strašně moc líbí … už aby tu byl ! ale je mi Toma líto čím dál tím víc 🙁
Chudák Tomi… Když jsem si přečetla odpověď autorky k minulému dílu, že Bill už dopředu věděl, že zemře, tak mně málem kleplo.
Bill teda nežije, a není žádný strážný anděl. Jaká škoda :(:D
Asi to moc prožívám, ale nemůžu si pomoct. Tahle povídka je totálně famózní! 🙂
Jo-kdy to skončí? Kdy mě to přestane tak moc trápit? Asi nikdy… :´-(
Ale to je fakt strašný, když už vim, že Bill ty dopisy psal před smrtí a už se nevrátí… A nakonec si najde nějakou hnusnou náhradu!!!
Mě je to tak líto, že Bill je opravdu mrtvej:(. Akorát nechápu, že ty dopisy chodí tak přesně a vychází to:-). Je mi Toma hrozně líto a nechci, aby si třeba někoho našel, ať Bill oživne. Nějak, to je mi jedno:D.
Jak tak koukám, asi jsem si vážně měla od Janule půjčit Béďu, co? 😀
Ale, budu doufat, že se vám bude povídka líbit i dál, když už teď víte, že Bill prostě neobživne – v povídkách jde sice všechno, ale já se držím aspoň trochu hranic, že se smrtí se nehraje O:)
A všem děkuju za komenty, moc mě to vždycky potěší! A omlouvám se všem, kterým je u toho smutno, pardon!!
[7]: Smutno být musí. 🙂
A stejně je to dobře, že neblbneš s duchama a podobnými fantasmagoriemi.
áách jo. Já se z toho zhroutim. Já bejt na Tomovo místě, tak už jdu dávno za Billem. Ten má asi nervy ze železa, mě by to prostě zabilo. Jen teda nevim, co budu dělat, až se tu objeví poslední díl. To mě šlehne dvojnásob. Že je Bill opravdu mrtvej a že tahle povídka končí.
mám to jako drogu..tohle je tak..nádherný..zase brecím..:´(..ale co už..:D brecima u toho se smeju..:D blázen..:D:D
Proboha, už zase brečím…to není možný! Deni ty dokazuješ nemožné protože mě je pěkně těžké rozbrečet a ty to dokazuješ každičkým dílkem! A povídka…to se nedá napsat to prostě…fajn je to úplně totálně nádherný a překrásný ale jak říkám ty pocity které s této povídky mám tu nejdou ani napsat:-)))
[4]: tak to sem se dozvěděla až teď…
A já pořád tajně doufala,že se Bill někde objeví…
Tak nic no…Bill je mrtvej ,neobživne..dopisy psal předem…
Připadám si,jako kdybych byla malý dítě a právě se dozvěděla,že neexistuje ježíšek…
🙁
Nádherná, emocemi protkaná povídka! Bože, jak mě je toho Toma líto… je to opravdu krásně napsané, všechny ty pocity, taková odevzdanost v mezičase, než přijde někerý z dopisů… a pak euforie, když se konečně objeví… a následně snad ještě větší deprese… ach jo… člověku u toho prostě musejí zvlhnout oči 🙁
Ten film jsem neviděla a byla jsem docela ráda, že nevím, jak to dopadne… no, bohužel jsem četla komentáře, takže už něco vím… trošku mě to mrzí… ale to mě samozřejmě neodradí číst dál 🙂
Vôbec sa to nezlepšuje. V jednom kuse plačem a je mi strašne smutno. Toto je psychický šok na moju úbohú dušu:( Keby to nebolo tak nádherné, tak to nezvládnem čítať ďalej.