autor: Rachel
Sluníčko pomalu vykouklo zpod červánkových mraků a zadívalo se dolů. Nevidělo ani jednu osůbku, která by se procházela po zahradě, snídala, nebo vůbec byla vzhůru. Všichni si ještě pospávali ve svých postelích a nikdo se dnes neobtěžoval s brzkým vstáváním. Sluníčko chvilku horlivě přemýšlelo. Málokdy vidělo tolik spáčů pohromadě. Byla to opravdu velmi výjimečná situace. Přemýšlelo a přemýšlelo, až se nakonec vítězoslavně usmálo. Byl totiž začátek víkendu, což znamenalo u mnohých vstávání až na poledne. Všichni byli po celém týdnu unavení a chtěli se alespoň malinko prospat. Sluníčko si povzdychlo. Ani jemu se dnes nechtělo pečlivě všechny probouzet, proto se rozhodlo, že nechá všechny své zlatavé poslíčky odpočinout. Samo se vyhouplo na oblohu, a jakmile rozehnalo všechny bílé mráčky, začalo mírně žhnout a pálit. Malinko zklamaně se zadívalo dolů, jestli se přeci jen nenajde někdo probuzený. Jeho zlaté srdíčko mu poskočilo radostí, když spatřilo dvě rozespalá, ale přesto rozzářená kukadýlka. Bill se trošku ošil a zadíval se na okno před sebou. Slabé paprsky vycházejícího sluníčka mu oznamovaly, že bude dnes opět krásně. Sluníčko na Billa vesele mrklo svým zlatým okem a odešlo si za svou další prací.
Billova hlavinka opět klesla na polštář a její majitel si bílou peřinku přitáhl blíž k tělu. Protřel si ospalá očka a párkrát zamrkal. Bylo brzy ráno, přesto se však Billovi vůbec nechtělo spát. Cítil se krásně a vyspale. Sám pro sebe se usmál a stočil pohled na osůbku spící vedle sebe. Jeho očka se rozzářila snad ještě víc, než předtím a jeho srdíčko se prudce rozbušilo. Billovu tvář rozjasnil krásný úsměv a Bill se zadíval na svého prince, který se ještě procházel v říši snů. Černovlasé stvořeníčko se přisunulo blíž a upřelo svá hnědá očkana na dredáčka vedle sebe.
Bill se zaculil. Jak jen jsem mohl zapomenout? Pohledem zkoumal tu nádhernou spící tvář a nemohl od ní odtrhnout oči. Tomova víčka byla pevně semknutá a dlouhé řasy se mírně chvěly. Dva, už na pohled měkké polštářky byly zvlněny do mírného úsměvu a dvě kovové kuličky jim jen přidávaly na plnosti. Jen Bill věděl, jak sametově hebké jsou, jak krásně umějí líbat a jak sladce šeptají ta nádherná slůvka lásky, která pro Billa zněla jako rajská hudba. Bill zaletěl pohledem k Tomovým dredům a musel se usmát. Teď už ty neposedné ocásky nebyly v pevném drdolu jako včera. Teď bylo několik z nich uvolněno z gumičky a lemovaly tak chlapcovu tvář, na které teď visela pohledem ta černovlasá osůbka. Billovým zvědavým očkám neuniklo nic. Ani ty nejmenší detaily Tomovy tváře, kterých si skoro nikdy nikdo nevšiml. Od malého znamínka na líci, až po malinké chloupky v nose. Bill se usmál. Ještě nikdy si takhle detailně a pečlivě Tomovu tvář neprohlížel a proto, když teď spal, rozhodl se toho využít.
Vtom jej však zarazilo něco jiného. Ani ne tak zarazilo, jako spíš překvapilo. To něco bylo totiž příjemné teplo, které Bill pocítil na své ručce. A nejen teplo. Bill stočil pohled dolů, a jakmile jeho očka spatřila ten krásný dotek, rozzářila se jako dvě sluníčka. Bill se zaculil. Teď už věděl, proč cítí to příjemné teploučko a ještě něco. Něco, při čem jeho srdíčko zablesklo neskonalou láskou k tomu spícímu dredáčkovi, který se ze spaní mile culil. Byla to Tomova teplá dlaň a jeho prsty, které tiskly Billovu malou packu. Pevně, ale přesto tak jemně, že ani dotek motýlích křídel by nebyl lehčí. Bill se znova zadíval na jejich spojené ruce. Ta jeho bílá nebyla skoro vůbec vidět. Byla vklouznutá v té Tomové, která se s ní proplétala ve spojení, které už na první pohled čišelo láskou. A přesto byl Tomův dotyk něžný, jako by se bál, že by mohl Billovu křehkou packu rozdrtit, zároveň však jako by se bál, že mu Bill uteče. A Bill cítil tu velkou sílu lásky v jejich propletených prstech. Jen z toho jediného doteku Bill vycítil, že je nemůže nikdo a nic rozdělit. Jejich ruce zůstanou navždy spojené. A Bill to věděl. Cítil, že i kdyby se teď stalo cokoli, jejich ruce by se nerozdělily. Říkalo mu to jeho srdíčko, které vesele skotačilo v Billově hrudi. Ještě nikdy nebylo tolik šťastné jako v posledních dnech. Obyčejně jen cítilo, jak se do něj zarývá spousta malých ostrých střepů, které jej dělaly smutným. A nejen jej, ale také Billa.
Bill si druhou ručkou podepřel hlavu a pohledem se usídlil na Tomových semknutých víčkách. Pod nimi se skrývaly dvě čokoládově hnědé kuličky, které se na Billa smály už od prvního dne, co jej spatřily. Bill si moc dobře pamatoval slunečné dopoledne, kdy seděl v tom nejzazším koutě velkého sálu a maloval si krajinu podle svých představ. Takovou, kde mu nikdo neubližoval, kde mu nikdo nenadával a kde by možná našel to, po čem toužil ze všeho nejvíc. Lásku. Už odmala snil o někom, kdo se do něj zamiluje a bude jej mít rád takového, jaký je. Někdo, kdo se mu nebude posmívat a nebude mu ubližovat. A právě tou osobou byl ten vysoký dredatý chlapec v kšiltovce a v XXL oblečení, který se k Billovi posadil a opatrně si s ním začal povídat. Bill se musel usmát, když si vzpomněl na Tomovy první opatrné věty, které byly směřovány k němu. Bill. To je krásné jméno.
A přitom Tomovy milé úsměvy, jeho opatrné otázky a věty způsobily to, co se ještě nikdy nikomu nepodařilo. Tom si pomalu krůček po krůčku získával Billovu důvěru. Čím dál tím víc zaháněl pryč ten strach, který Billa svazoval a nedovolil mu užívat si života a všeho kolem sebe. Billova plachost byla den ode dne menší a menší a jeho oči čím dál tím víc radostnější a veselejší. Zářily den ode dne více a více a jen Tomovi dovolily spatřit v nich tu jiskru štěstí, které teď Bill cítil víc, než kdykoli předtím.
Bylo tu však ještě něco. Něco, co Bill pocítil poprvé v životě a byl z toho chudáček celý zmatený. Vzpomněl si na ráno, kdy ležel v Tomově náruči a se zmatkem se díval do jeho čokoládových očí, neschopen slova. Očekával, že spadne a uhodí se, co však neočekával, byly dvě měkké dlaně, které jej okamžitě ochranitelsky zachytily. Tenkrát Bill nevěděl, co znamená to prudké bušení v jeho hrudi a ten šimrající pocit u bříška. Teď to však už věděl. Věděl, že se do toho hodného a usměvavého Toma zbláznil. Tom si nezískal jen Billovu důvěru, ale ještě něco. Něco, co se ještě nikomu nepodařilo získat. Bylo to Billovo srdíčko. Ta nádherná křehká věc, která ještě nikdy nikomu nepatřila. Bill se nikdy do nikoho nezamiloval. Přesto však toužil po tom, aby mohl tu nejvzácnější věc, kterou měl, někomu dát. Někomu, kdo si jej opravdu zaslouží. A Bill věděl, že jen u Toma bude jeho zamilované srdíčko v bezpečí. Jen Tom jej bude ochraňovat a opatrovat jako ten nejvzácnější poklad. Jen Tom si zaslouží to křehké srdíčko plné lásky, kterou k němu cítí ten černovlasý andílek.
Bill si hřbetem ručky otřel slzičky štěstí a radosti, které se vykutálely z jeho oček. Při vzpomínce na všechno to krásné, co doteď s Tomem prožil, se musel zářivě usmívat i plakat štěstím. Opatrně a pomalu vytrhnul svou tlapku z té Tomovy a posadil se na posteli. Rozhodl se toho spáče vedle sebe vzbudit a to všemi možnými způsoby. Bedlivě se rozhlížel kolem, a jakmile mu pohled padl na růži, kterou mu Tom včera koupil, rozzářil se jako sluníčko. Byla položená ve váze na nočním stolku a od včerejška byla čím dál tím víc krásnější. Bill ji vzal do prstů a lehce k ní přičichl. Voněla ještě víc než včera. Bill se otočil na spícího Toma a pomalu se k němu sklonil. Okvětními lístky jemně přejížděl po Tomově tváři a poupátkem jej něžně hladil, neustále se usmívajíc. Přišlo mu to neuvěřitelně krásné a romantické, probudit svou lásku jemným hlazením poupátka. Bill byl však tolik zabraný do své činnosti, že si ani nevšiml, že se úsměv na dredáčkově tváři začíná pomalounku rozšiřovat.
Tom už dávno nespal. Chvilinku byl už vzhůru, stejně však nechtěl otevřít oči. Hlavou mu blesklo několik nápadů, co má ten černovlasý rošťák v úmyslu. Když totiž ucítil na své tváři to zvláštní hlazení, rozhodl se, že ještě chvilku počká. Bill ještě chvilku šimral Toma růžičkou, a když se neprobudil ani po lechtání na nosíku, trošku posmutněl. Odložil růži na noční stolek a v hlavince rychle hledal nějaký jiný nápad. Chvilku přemýšlel a opravdu se mu v hlavince zrodilo něco mnohem mnohem lepšího, než bylo šimrání poupátkem. Bill se vítězoslavně usmál. Tohle přece musí zabrat. No počkej, Tomi, teď uvidíš.
Bill se přisunul blíž k Tomovi a pomalu se skláněl k jeho rtům. Těsně před nimi se zastavil a prudce vydechl. Toma polilo horko. Cítil Billův horký dech, který mu ovanul tvář a srdíčko, se mu prudce rozbušilo. Čekal na to, co Bill udělá a téměř nedýchal. A opravdu. Za pár vteřinek ucítil na svých rtech Billovy měkké polštářky, které se lehce otřely o ty jeho a věnovaly mu malý polibek. Tom už nedokázal déle odolávat. Cítil na sobě Billův pohled a jeho zvědavé čokoládky, ve kterých se zračilo očekávání. Tomův úsměv se rozšířil a Tom se malinko zasmál, oči stále zavřené. Ani v nejmenším však neočekával Billovu reakci. Billův zvědavý pohled se změnil na přísný a zklamaný.
„Tomí, ty švindluješ!“ vypískl naštvaně a hodil po Tomovi malým polštářkem, který se začal smát na celé kolo. Bill se otočil zády k Tomovi, naštvaně si odfrkl a protestně si založil ručky na hrudi. Tak teď máš co žehlit, ty podvodníku.
Tom se smál na celé kolo, jeho smích však začal pomalu utichat, jakmile spatřil smutného Billa, sedícího k němu zády. Pomalu se posadil s vážným výrazem ve tváři a upřel oči na stvořeníčko před sebou. Stačilo však, aby jeho oči spatřily vzpurně vyšpulenou pusinku a uražený nosík nahoru a Tomovy rty se zvlnily do úsměvu. I přesto, že se teď Bill zlobil, neuvěřitelně moc mu to slušelo a Tom by jej teď nejraději se smíchem povalil do peřin a upusinkoval. Billovy vlásky tvořily jakýsi prazvláštní rozcuchaný účes. Nebyl to však dikobraz, na kterého byl Tom zvyklý a kterého si zamiloval. Tohle vypadalo, jakoby Bill proletěl chrastím. Tom se zaculil. Tady se nám někdo zlobí.
Bill uraženě seděl se zkříženýma rukama a hleděl před sebe na okno, ozářené sluníčkem. Najednou však ucítil, jak se čísi teplé dlaně ovinuly kolem jeho pasu a čísi hebké rtíky jej políbily do vlásků.
„Víš, že jsi neuvěřitelně roztomilý, když se takhle zlobíš?“ zašeptal mu Tom do ouška a začal jej pokrývat polibky. Bill se mírně usmál. Čekal, že se Tom přijde usmířit, ale že tak rychle, to nečekal. Usmál se, přeci jen však chtěl Toma ještě trošku pozlobit.
„Ale já se přeci vůbec nezlobím,“ špitl tichounce a užíval si Tomova laskání. Tom malinko jemně skousnul jeho ušní lalůček a šibalsky se zaculil.
„Ne?“ optal se škádlivě a nepřestával v líbání Billova ouška.
„Ne,“ Bill zavrtěl střapatou hlavinkou a usmál se. Tom se z ouška pomalu přesunul na Billův bílý krček a začal jej pokrývat polibky. Bill se sladce usmál a pomalu zaklonil hlavu. Tom jej vůbec nelíbal dravě, jen jemně líbal kůži na jeho krčku. Občas ji přejel jazykem a užíval si její hebkosti, dokud neuslyšel Billův tichounký, ale přesto rozchichotaný hlásek.
„Tomi, počkej… Máma sem může kdykoli přijít,“ zašeptal, přesto však toužil po dalších Tomových polibcích. Tom se k němu naklonil.
„Máma dole určitě chystá snídani,“ pronesl s úsměvem a dál se vesel věnoval Billovu krčku. Najednou se však ozval jakýsi zvuk, který ani jeden z nich nedokázal identifikovat. Tom se od Billa rychle odtáhl a poplašeně se rozhlédl kolem. Až druhé zakručení přinutilo Billa vesele se rozchichotat. Bill se pomalu otočil na Toma, a když spatřil jeho tázavý pohled na svém bříšku, který se pomalounku měnil na chápavý, rozesmál se ještě víc. Jakmile totiž Bill uslyšel slovo snídaně, nedokázal už nijak zamaskovat projevy svého hladového bříška. Hlásilo se o pozornost tak dlouho, dokud si jej oba chlapci nevšimli a nerozesmáli se na celé kolo. Tom se znova přitulil k Billovým zádům.
„Ale, ale, tady by chtěl někdo papat,“ zašeptal Billovi do ouška a odpovědí mu bylo další zakručení Billova bříška. Bill se smíchem pokýval střapatou hlavinkou.
„Mamka chystá dole snídani, tak běž za ní, určitě už byla nakoupit,“ zaculil se Tom, jelikož z Billova bříška se ozývalo čím dál hlasitější kočičí mňoukání. Bill se na něj otočil.
„A ty, Tomi?“ zeptal se starostlivě a nato mu Tom věnoval jeden ze svých nejkrásnějších úsměvů.
„Přijdu za chvilku, hm? Jenom se převleču. A ty utíkej, abys mi tu neumřel hlady,“ prohlásil se smíchem a pohladil Billa po zacuchaných vláskách. Bill se nejdřív krásně zaculil, potom však vyšpulil pusinku.
„A co pusinka na rozloučenou?“ pípl mile sladce a přivřel očka. Tom se se smíchem přisunul k tomu blázínkovi a líbnul jej na narůžovělé rtíky. Bill sladce zamrkal, zatleskal packami a se svým zvonivým smíchem vycapkal ze dveří pokoje ven.
autor: Rachel
betaread: Janule
Klikněte na novou anketu, díky J. :o)
Asi poslintám klávesnicu to je tak náádherrný..hlavně ten začátek o tom sluníčku, to bylo roztomilííí…a jak se Bill zlobil to bylo taky nádherný…nádhera Rachelko, nááááádhera!!
milujuu tenhlee pribeh..jen pokracuj je to sqwele
Nádhera, Rachel. Tvůj jemný styl psaní je vážně dokonalý, ráda bych věděla, jak to vůbec děláš.
Takováhle rána v téhle povídce by klidně mohla být častěji, ale tím do tebe samozřejmě nechci rýpat =)
Jsem zvědavá, co si na nás vymyslíš příště =) Prince jsem si strašně zamilovala =)
no to je prostě něco co se nedá popsat!
on je roztomilej
LoFinQa*TWC: Jakou ránu máš na mysli???
no ano, klasika, sluníčko s poslíčky… sakra! tenhle týden má být hezky! doted bylo po ránech zataženo, takže jsem měla klid, ale ted, co hlásí, že bude hezky, tak mě ten usměvavý zlatý sajrajt bude budit svými hřejivými paprsky už v pět ráno! a já mu dycky pohrozím pohlledem a trucovitě zahučím pod peřinu…
jinak díl krásný, a nejvíc mě teda dostala hláška, že tentokrát Bill nevypadal jako dikobraz, ale jako by proletěl křovím 😀 a to jeho vztekání se bylo teda muckovní…
sakra, Rachel! co se mnou děláš? jako… já se bojím, že moje další povídky pod vlivem těhlech tvých poezií ubydou na morbiditě!!! 😀
PS: a v tomhle dílu mi chyběl Bobík!!!
Oužasnýý..jako vždyy xD ..dááL <3
Áďa: No mě ani tak nebudí to slunko, jak ti debilní ptáci. Řvou jak praštění, každé ráno. Nevýhoda mít u baráku stromy. O morbiditu se neboj, myslím, že tě to až tak neovlivní, mě bude stačit, když budeš psát takovým stylem, jako byla napsána Princezna? Nebo Princ?
Jinak díky za komenty, ale na to, že tu mám šestnáct hlasů, tak je tu těch komentů nějak málo. No jo, i lenoši musí něco číst…
Rachelko, dneska jsi první, kdo mě dokázal rozesmát. Já věděla, proč si Prince nechat na dnešek… Začala jsem číst, celá rozněžněná z té idylky, ale u věty: 'Tohle vypadalo, jakoby Bill proletěl chrastím.' jsem se smích potlačit nedovedla, to se prostě nedalo xD Znáš moji bujnou představivost xD Miluju uraženýho Billa, protože Tom si ho potom snaží udobřit a víme, jakej způsob si pro to vybírá, že? x)
Kdy se dozvím, co dostane Simone k narozkám? Jsem zvědavá, co ti dva koumáci vymysleli. Stejně jako Áďa postrádám Bobíka, kam odcapkal chlupáček?
Opět kouzelnej dílek, jen tak dál x)
Díky, Ladynko, nic mi nemusíš říkat. Znám ty naše sáhodlouhý řeči po mailu:-D Všechno se všichni dozvíte, nebojte, dočkejte času…
no počkej, to neznamená, že hodlám psát romantické slaďáky 😀 jenom už mi tohle téma přijde pohodovější, než dřív a právě se obávám, aby se mi do povídek nevmísilo :-)))
ahojky já vím sem opožděná,ale nž stačím sem napsat komentář máma mě vyhodí.hele fak boží.Bobík mi tady nechyběl,ale ten konec v romantice kvůli Billovýmu bříku no já padám.JInak už chci vědět co jí koupili já sem nedočkavý člověk.
Rachel, nemyslela jsem ránu jako ránu třeba pěstí, ale ráno, víš 🙂
Prostě dokonalost! Billův hlad a opět jeho dětinskost mě rozesmály. Někdky mám pocit, že nečtu povídku o puberťákách, ale o 10 letým děcku a puberťákovi. 😀 To je nejspíš asi to, co mě na tom tak baví! 😉 Jen tak dál!!!! 🙂