autor: Deni
Uběhlo několik dní ode dne, kdy Tom dostal další dopis od Billa, a přesto, že mu přímo rozkázal, aby se zbavil všech věcí, vše bylo stále na svém místě.
„Děkuju, Andy.“ Dveře do bytu se otevřely a vešli dva mladí muži. „Nevím, jestli bych to sám zvládl,“ dodal mladší z nich a rukama rozhodil do prostoru, jak se před nimi objevila místnost plná oblečení poházeného po nábytku.
„To je v pohodě, Tome. Rád to pro tebe udělám.“ Blonďák jej poplácal po rameni a zhluboka se nadechl. Nemohl se zbavit dojmu, že je celý pokoj naplněn Billovou vůní. Uvědomoval si, jak těžké pro Toma muselo být už jen to, že všechny ty věci vytahal ven s rozhodnutím naskládat je do krabic a dát je pryč.
„Víš, Andy, vlastně ani nevím, jestli to dokážu.“ Posadil se na zem k největší kupce oblečení a do rukou uchopil jedno barevné tričko. Andreas jen nechápavě pozvedl obočí a posadil se proti němu. I on vzal do rukou jeden kousek Billova oblečení. Do mysli se mu vkrádaly všechny vzpomínky na to, co s tímhle malým ďáblem společně zažil.
„No, dám ty věci do krabic tak, jak to chtěl, dám je prostě pryč, ale…“ Odmlčel se a zadíval se na tmavé džíny, které právě zvedal ze země.
„Ale?“
„Nevím, jestli se jich dokážu opravdu zbavit, víš? Prostě, dám je jen do sklepa nebo k mámě do jeho starého pokoje. Ale nedokážu je jen tak dát pryč, vyhodit je. Jsou to jeho věci. Jeho oblečení je to jediné, co mi po něm zbylo.“
Andreas mlčel. Nevěděl, co by měl teď říct. Na jednu stranu jej chápal, s Billem spolu byli již od narození, byli jedna duše rozdělená do dvou těl a znamenali pro sebe všechno. Chápal, že se s tím Tom jen tak nesrovná. Ale na stranu druhou to bylo už přes půl roku, možná byl vážně čas na to, aby už to všechno skončilo a Tom se opět postavil na vlastní nohy.
„Tak pojď, pustíme se do toho.“ Povzbudivě se na svého přítele usmál a společnými silami začali uzavírat i to poslední, co z Billa v tomhle bytě zbylo. Tom se nebránil slzám. Bylo to pro něj neskutečně těžké, jakoby s ním odcházela další část jeho už tak malého já. Loučil se, už zase.
*
„Tome? Donesl jsem oběd a vyzvedl ti poštu. Máš tam další dopis. Tome?“ Andreas odhodil klíče na malý stolek vedle dveří a vešel dál do bytu. Rozhlédl se kolem sebe, ale Toma nikde neviděl. Zašel za roh a na tváři se mu usadil malý úsměv. Jeho kamarád ležel zamotaný v peřinách a spokojeně spal. Od doby, co dal všechny Billovy věci pryč z bytu, pořádně nemohl spát. Zdávaly se mu noční můry a připadal si tam najednou tak sám. Tohle bylo snad poprvé po 14 dnech, kdy zase viděl Toma spát.
Nechtěl ho budit, proto položil krabici s pizzou na noční stolek a na malý kousek papírku mu napsal vzkaz. Ten společně s obálkou položil na víko krabice a potichu byt zase opustil. Sešel schody a vyšel z domu do chladného a nepřívětivého počasí. Sám si jasně vzpomínal, jak na tom byl on, když mu řekli, že má Bill nádor a každým dnem může umřít. Cítil se naprosto bezmocný, a když o měsíc později stál na jeho pohřbu, myslel si, že to nemůže přežít. A přesto se s tím srovnal docela rychle. Věděl, že na něj nikdy nezapomene a už napořád to bude jeden z jeho dvou nejlepších přátel, ale dokázal se postavit zpět na nohy a jít životem dál. A to samé si z celého srdce přál i pro Toma. Bolel jej pohled na zničeného přítele, který neví, co dál se svým životem. Každý den se modlil k Bohu, aby Tom našel nový smysl života. Ale zatím, jak se tak zdálo, jediným jeho smyslem života se staly dopisy, které mu posílal Bill ze záhrobí.
Zakroutil hlavou a na malý okamžik zavřel oči. Zhluboka nasál do plic ledový vzduch a nechával drobounké vločky sněhu dopadat na svou tvář. Pomalu vykročil mezi lidi na ulici, když za sebou uslyšel Tomův křik.
*
Pár vteřin poté, co Andreas opustil Tomův byt, se zatřepotala jeho víčka a on zamžoural proti šeru, které v bytě panovalo. Unaveně si protřel oči a pohled mu padl na krabici s pizzou. Usmál se a už, už se natahoval, aby si mohl jeden kousek vzít, když si všiml žlutého vzkazu a nažloutlé obálky. Samozřejmě první sáhl po obálce.
„Andílku, tak jsem tady! Slíbil jsem ti, že ti za pár dní přijde další dopis, a já své sliby přeci držím!
Dnes ti nebudu psát nic dlouhého, lásko. Jen tě prosím, zajdi na tuhle adresu, tam se všechno dozvíš.
P.S. Miluji tě.“
Tom nechápal ta slova, ale aniž by si to uvědomil, mezi prsty uchopil lísteček s adresou a vyběhl z bytu, cestou popadl ještě bundu a už sbíhal schody ven. Měl štěstí, v davu mezi lidmi ještě zahlédl Andreasovu žlutou kštici. Rozběhl se za ním.
„Andy? Andy!“ Jeho přítel se otočil.
„Tome? Co tady… Vždyť jsi spal.“
„Jo, jo, spal, ale teď musíme někam zajít. Pojď honem.“ Nečekal na souhlas a už táhnul přítele ke svému autu. Usedl na místo řidiče a pomalu se zařadil do hustého provozu. Andreas si zapnul bezpečnostní pás a konečně dostal prostor pro své otázky.
„Co se stalo, Tome, kam to jedeme?“
„Já nevím, Andy, nevím. Dostal jsem další dopis od Billiho a prostě…“ Na semaforu skočila červená a Tom zastavil auto. Otočil se čelem ke spolujezdci. „Psal tam, ať zajedu na tuhle adresu,“ podal mu papírek a zařadil rychlost, auto před ním se pomalu rozjíždělo. „Prý se všechno dozvím tam,“ pokrčil rameny a zabočil doprava. Byl opravdu zvědavý, kam ho to Bill poslal.
*
„Cestovní kancelář? Tome?“ Andreas se nechápavě podíval na Toma, ale vysvětlení se od něj nedočkal. Sám Tom měl na tváři nic neříkající výraz. Společně vešli dovnitř.
„Dobrý den. Jak vám mohu pomoci?“ Celkem sympatická blondýnka se na oba usmála a pokynula jim, aby se usadili proti ní.
„Já, vlastně ani nevím,“ odpověděl Tom potichu a přemýšlel o tom, proč jej Bill poslal právě sem. „Znáte Billa Kaulitze?“ Zeptal se potichu a v tu ránu mu bylo jasné, že tahle žena mu dá odpovědi na otázky. V jejích očích se objevil odlesk slz.
„Vy jste jeho přítel?“ Tiše popotáhla a postavila před sebe krabici s tahacími kapesníčky. Byla dojatá. Přesně si pamatovala, jak za ní minulý rok v létě přišel sympatický mladík s uhlově černými vlasy a bledou pokožkou. Zprvu tenkrát nechápala, co po ní chce, ale když jí řekl, že umírá a potřebuje zařídit dárek pro svou lásku, na rozloučenou, v tu chvíli měl veškerou její podporu. Trpělivě čekala na den, kdy se tu jeho přítel objeví.
„A-ano,“ vydechl Tom a zabořil se do opěradla celkem nepohodlného křesla. Zmateného pohledu svého přítele si nevšímal, momentálně měl oči jen pro ni. Pohledem visel na jejích rtech, když začala vyprávět.
„Ten den, kdy tu byl, si živě pamatuji. Objevil se mezi dveřmi se zářivým úsměvem a přišel sem ke mně s tím, že potřebuje zařídit dárek pro svou lásku. První jsem to brala jako naprosto normální věc a nepřišlo mi na tom nic zvláštního. Ale pak jsem si ho prohlédla. Usmíval se, ale byl smutný, jeho pohled byl prázdný. Zeptala jsem se, jestli je vše v pořádku a on… on mi řekl,“ odmlčela se a vytáhla si jeden kapesníček. Bylo pro ni těžké tohle všechno říkat někomu dalšímu. Obzvlášť pak tomu, pro koho tohle všechno musí být ještě daleko těžší. Stačil jí jediný pohled na Tomovu tvář a bylo jí jasné, co všechno si musí tenhle mladík uvnitř právě prožívat.
Zhluboka se nadechla a pokračovala. „Řekl mi, že umírá a že tohle je pro něj opravdu důležité. Že je to poslední věc, kterou pro vás může udělat a že si přeje, abyste byl šťastný. Proto pro vás zařídil tuhle cestu. A mám vám předat i tenhle dopis.“ Domluvila a bezděky přistrčila krabici s kapesníčky před Toma. S tichounkým „děkuji,“ si jeden vzal a vysmrkal se. Nevěřil tomu všemu, nedokázal to pochopit. Dopis a složku s letenkami a dalšími informacemi musel převzít Andreas. Tomovi se klepaly ruce a neudržel v nich ani klíčky od auta.
Rozloučili se a pomalu odcházeli zpět do auta. Tom se nechal podepřít Andreasem, sotva cítil nohy, byl tak slabý. Andreas jej posadil na místo spolujezdce a složku odložil na palubní desku. Sám si sedl na místo řidiče a klíčky zasunul do zapalování. Podíval se na Toma. Rozechvělými prsty se natahoval pro nažloutlou obálku. Počkal pár vteřin a nakonec pomohl Tomovi obálku rozlepit. Ve chvíli, kdy se jeho přítel začetl do černých řádků, nastartoval a rozjel se zpět k Tomovi domů.
„Tomi, lásko. Vím, že ti hlavou musí běhat spousta myšlenek, že jsi zmatený. Ale chci, aby jsi společně s Andreasem jel na tu dovolenou. Chci, aby jsi znova navštívil místo, které ve mně zanechalo jedny z nejkrásnějších vzpomínek na náš společný život. Chci, aby sis to všechno připomenul, a abys byl na chvíli šťastný. A chci, aby tam s tebou byl Andy, protože je to dobrý přítel a vím, že ti pomůže, nenechá tě samotného.
Užijte si to, andílku! A ať tě ani nenapadne se podívat, kam jsem vás to poslal! Určitě tě to napadne samo, ale kdyby ne, nech se překvapit, ať to ví jen Andy.
Pa, andílku.
P.S. Miluji Tě!“
*
„Ty chceš jet na dovolenou? Teď, Tome? Ty jsi se asi zbláznil.“ Simon společně se svým synem prostírala stůl k večeři. Nemohla popřít, že když dnes odpoledne viděla jeho šťastný úsměv, srdce jí zaplesalo radostí. Ale když se dozvěděla, co je důvodem jeho úsměvu, radost jí přešla. Tohle už překračovalo všechny meze.
„Je to dárek od Billa, mami, jistěže pojedu.“ Položil poslední talíř na kostkovaný ubrus a natáhl se pro mísu se salátem. „Zařídil to pro mě a pro Andyho, nemůžu to ignorovat.“
„Ale Tome, uvědomuješ si, že jsi bez práce? Měl bys raději svůj čas trávit hledáním zaměstnání a ne se někde poflakovat jen proto, že to zařídil Bill.“ Tom bouchnul skleničkou o stůl, jen zázrakem se nerozbila.
„Je to od Billa, mami! Od Billa! Nebudu to ignorovat! Je to dárek od něj, pojedu tam, ať se ti to líbí nebo ne!“
„Tome, ale tohle už je příliš! Zachází to moc daleko! Doteď jsem mlčela, ale už je to opravdu příliš! Podívej se na sebe, vždyť žiješ ze dne na den jen proto, že doufáš, že ti přijde další dopis. Tohle není normální!“
„To je mi jedno! Je to od Billa! On ještě neměl umřít, mami! Bylo mu pětadvacet! Neměl ještě umřít!“ Tom se svezl na židli a v prstech svíral bílý ubrousek.
Simon došla slova. Nemohla na něj dál křičet, ať byla proti sebevíc. Neposlechl by ji a akorát by pomalu ztrácela i jeho. To nemohla dopustit.
„Promiň,“ zašeptala tiše a odešla do kuchyně pro hlavní chod. Tom složil tvář do dlaní a nechal průchod svým emocím. I na něj toho bylo příliš.
*
Stál uprostřed přeplněné letištní haly po pravém boku s Andreasem. Ještě stále nevěděl, kam letí, ale jedno místo jej napadalo. Doufal, že se nemýlí. Na tohle jedno místo měli s Billem oba ty nejkrásnější vzpomínky a on doufal, že poletí právě tam.
„Tak pojď, už hlásili náš let.“ Andreasův hlas jej přiměl vrátit se zpět do současnosti a opustit svět vzpomínek.
Popadl tašku, kterou si bral do letadla jako příruční zavazadlo a vydal se za Andreasem, který jej vedl k nástupu číslo 5. Hlavou mu probleskla vzpomínka, jak před pěti lety takhle šel ke stejnému nástupu ruku v ruce s Billem, který kolem něj šťastně poskakoval a prozpěvoval si.
„Příjemný let.“ Milá brunetka se na něj usmála a pokynula mu dál do tubusu, kterým se dostane k letadlu. Oplatil jí úsměv a vydal se za Andreasem.
Tušil, že na tuhle dovolenou také nikdy nezapomene. V kostech cítil zvláštní napětí a mravenčení. Věděl jistě, že je Bill poslal na Maltu. Byl si tím neomylně jistý.
„Jsi blázen, lásko.“ Špitl tiše a doběhl Andrease, který na něj čekal několik kroků před ním. Společně došli až na svá místa, kde se usadili do pohodlných sedaček a připoutali se.
„Stejně se divím, že nám Bill zaplatil dovolenou, kam musíme letadlem. Vždyť věděl, jaký máš strach z létání.“
Tom se zasmál a mezi prsty pevně sevřel opěrky. „Byl to prevít.“
autor: Deni
betaread: Janule
Klikněte na novou anketu, díky. J. :o)
Ty poslední dva řádky fakt nemaj chybu xD prej "byl to prevít" to je užasny prostě….
"Byl to prevít."
😀 U téhle věty jsem se musela vážně smát, protože už od mých osmi let je výraz ,,prevít" můj nejoblíbenější 😀 Když mně naštval někdo ve školce – teď samozřejmě i ve škole – tak jsem mu říkala: "Ty seš ale pěknej prevít!" 😀
Co se týče povídky: Díl od dílu se to lepší, je to čím dál pěknější a propracovanější. Jen mně mrzí, že Bill už je doopravdy mrtvý, a ty dopisy mu psal před svou smrtí 🙁
úžasné
Ježišii, to je tak smutný, že Bill vážně nežije. U dopisu od něj se vždycky rozbrečím, zvlášť u oslovení "andílku" je to strašně krásný:-). Já chci, aby ožil, aby se Tomi netrápil:(.
Ta dovolená bude určitě krásná:-). A věta "Byl to prevít" mě vážně rozesmála:D. Tom se usmál a ještě řekl tohle:-). Miluju tuhle povídku♥
moc hezkýý, krásně napsaný, miluju ten příběh 🙂 vždycky čekám kdy už se tu objeví další díl o:-) tyjo taky bych si hned udělal výlet na Maltu a hezky od všeho učení mít pokoj už ! 😀
jo tak na Maltu…hmmm taky bych jela..xD
já vim že se u každýho dílu opakuju, ale je to prostě nádherný. A navíc mi to připadá, že se už Tom pomalu ale jistě přeci jen sbírá ze dna. Což je dobře. Tak už se těšim na další dílek. Doufám, že jich bude ještě hodně 😀
tak na to, jak na mě tahle povídka působí těžce depkoidně, tak poslední věta mě tak nádherně uvolnila, že další díl očekávám nikoliv se smutkem, jak Tom bude trpět, ale s úsměvem, co dalšího na něj ten "prevít" nachytal :-)))
Zas u toho brečím jak zjednaná:-(( To ej tak smtný ale i tak krásný…úplně mě bolí u srdíčka že už se Bill neprobudí…ty dvě poslední věty byly opravdu skvělí:-DD myslim Deni že všichni co pravidelně čtou tuto povídku by tě za ni nosili na rukou:-))) Včetně mě
Ahoj,
psala si na můj blog ohledně Včelky Máji povídky.. Abych řekla pravdu, už si doopravdy nepamatuju, jak to bylo, ale nechi tady dělat nějaké problémy.. Myslím, že je to prostě předělávka, nejsem si jistá, ale klíďo to tam dopíšu.. Není problém… Ať se na mě Adell nezlobí, jestli je ona právoplatná autorka.. Už to tam jdu dopsat…
Ale ostatní povídky jsou určo moje..:D
A tak teda díky za upozornění.. Bo jako já fakt nerada dělám problémy..:D
Ale díky za návštěvu mého blogu, cením si toho..;)
Né, Deni, to ty jsi prevít! xD Tohle mi dělat! Já jsem po každým dílu emočně vyždímaná a o zásobě papírovejch kapesníků, kterou vždycky zlikviduju, ani nemluvím! Ale je to nádherný, moc tvojí povídku miluju.
Zase brečím. Nechápu se, dojímá mě každý slovo, každej řádek… Je to tak nádherné…
Je to krásne. Veľmi…