To bych neudělal 8.

autor: Doris

Bill kráčel za doktorem a s každým krokem se mu do očí vlévalo víc a víc slz. S každým nádechem cítil dezinfekční pach nemocnice a nebyl schopný vnímat nic jiného. Myslel jen na to, co udělá, až Toma uvidí. Ale myslel vůbec? Chtěl se zastavit, nebo se alespoň rozhlédnout kolem sebe, ale nemohl. Jako by byl s doktorem svázaný neviditelným provazem, který ho teď nemilosrdně táhl.

„Pane Kaulitzi, je to asi tak 10 minut, co se zcela probral, ale potřebuje být v klidu, takže žádné rozrušování,“ zastavil se doktor před dveřmi, označenými cedulku JIP. Bill přikývl a ztěžka polkl. Doktor otevřel dveře a Bill vklouzl dovnitř. „Na konci chodby, dveře vpravo,“ oznámil mu lékař a odešel do své kanceláře.

Bill se pomalým krokem vydal vpřed. Byla to jen krátká chodbička. Celá pravá stěna byla prosklená a tak mohl vidět do lůžkové části. Na levé straně byla sesterna, ze které si teď všechny sestry Billa zvědavě prohlížely. Ani jedna však nic neřekla. Bylo jim jasné, kdo to je. Bill došel až ke dveřím a potichu vešel. V celé místnosti byla jen jedna jediná postel obsazená. Ta, která byla označená jmenovkou Kaulitz. Billovi se roztřásly nohy a ukáplo několik slz, když se blížil k Tomovu lůžku. Tom pootočil hlavu Billovým směrem a pousmál se.

„Bille.“ Bill těžce vydechl a těch posledních pár kroků k Tomovi popoběhl.

„Tome,“ skláněl se nad ním a hladil ho po tvářích, přitom už mu nezadržitelně stékala jedna slza za druhou. Tom ho pohladil po vlasech a šťastně se na něj usmál.

„Lásko, neplakej prosím,“ zašeptal a přitáhl si Billovu hlavu blíž. Bill mu dýchal na rty a nepřestával ho hladit po tvářích.

„Miluju tě, Tome,“ zašeptal, přejel palcem po Tomových rtech a něžně ho políbil. Tom ho objal ještě pevněji a polibky mu oplácel. „Bille to ses nemohl alespoň převléct, když jsi šel za mnou,“ zasmál se Tom, když viděl, co má Bill na sobě za košili. Věděl, že to je pro Billa těžké tu jen sedět, držet ho za ruku a dívat se na něj. Bill se zasmál a na zlomek vteřiny mu tahle Tomova vtipná poznámka přišla nesmírně vhod.

„Nebyl jsem vůbec doma, nemohl jsem se převléct,“ Tom jen přikývl a díval se Billovi do očí. Bill seděl na židli vedle postele, jednou rukou hladil Toma ve vlasech a druhou rukou pevně tiskl tu jeho. Nic teď neříkali. Jen se na sebe dívali.

„Bille,“ začal najednou Tom a pořád mu koukal do očí.

„Copak, lásko?“ sklonil se nad ním trochu víc Bill.

„Bille, potřebuju tě. Teď hned,“ řekl prosebně a zoufale zároveň Tom. Bill na něj koukl chápavým pohledem a trochu se pousmál.

„To nejde, Tome. Ne teď. Potřebuješ klid.“ Snažil se mu to vysvětlit, ale Tom jen nesouhlasně kroutil hlavou.

„Bille, prosím,“ zašeptal Tom. Na Billovi bylo vidět, že váhá.

„Nemůžu, Tome,“ zavrtěl hlavou a chtěl se zvednout, ale Tom ho popadl za řetěz, co měl Bill omotaný kolem krku a prudce si ho přitáhl.

„Ještě, že máš ten obojek,“ podotkl a začal Billa líbat. Bill nechápal, kde k tomu všemu bere sílu, ale nebránil se. Kdyby mu to nějak ubližovalo, nedělal by to.

„Dobře, Tome,“ špitl mezi polibky a pak se od něj oddálil. „Ale musíš mi slíbit, že když to na tebe bude mít špatnej vliv, řekneš mi to a já přestanu,“ podíval se na něj Bill absolutně vážným pohledem. Tom jen přikývl.

Bill se podíval prosklenou stěnou ven, zda někdo nemá v plánu se dostavit, a když zjistil, že sesterna je zavřená a nikdo není poblíž, strčil hlavu pod peřinu. Měl to v podstatě jednodušší než kdy jindy. Tom měl na sobě jen tu nemocniční košili. Bill pod ní zajel rukou a chvíli Toma jen hladil na stehnech a podbřišku. Tom zavřel oči a začal zhluboka dýchat. Pravda, nedýchalo se mu nejlépe. Rána v jeho hrudi byla právě čerstvě zašitá, takže sebemenší napnutí kůže na hrudi, ho zabolelo. Ale nebylo to nic, co by nepřekonal. Potřeboval Billa. Bill ho ještě párkrát pohladil na podbřišku a pak si vzal Tomovu chlouby do ruky. Pohyby nahoru a dolů dělal zprvu jen pomalu. Tom hlasitěji vydechl, ale nebyl to výdech nějaké bolesti nebo něčeho takového. Byl to výdech slasti. Snažil se nevnímat bodnutí v hrudi při každém nadechnutí, ale jen Billa. Bill trochu zrychlil, a konečně přidal ústa. Neměl čas si Toma vychutnávat tak jako doma. Tady byli pod tlakem, každou chvíli může někdo přijít, nebo se Tomovi může přitížit. Pojal to tedy spíš jako takzvanou „rychlovku,“, ale Tomovi to stačilo. Po pár okamžicích se prohnul v zádech, čímž ho neskutečně bodlo v ráně a udělal se. Bill všechno spolykal a vytáhl hlavu z pod peřiny. Tom ztěžka oddychoval, a bylo vidět, že teď už vnímá tu bolest. Billa to poděsilo.

„Neměl jsem to dělat,“ kouknul na něj zoufale a pak se mu podíval na ránu. Naštěstí nekrvácela, takže stehy nepopraskaly, ale muselo to být jen tak tak.

„Ne, Bille. Děkuju,“ vydechl polohlasně Tom a přitáhl si Billa, aby ho mohl dlouze políbit.

„Už to po mně nikdy nechtěj, bolelo tě to,“ koukl na něj Bill a oči se mu znovu podlily slzami. Přitiskl svojí tvář na tu Tomovo a hladil ho po vlasech. Tom zavřel oči a vnímal Billovu vůni.

„Bille, bojím se,“ řekl mu do ucha, a při tom mu skanula slza na polštář. Bill se mu podíval do očí a jeho tvář chytil do dlaní.

„Neříkej to, Tome, ty to zvládneš, rozumíš. Bude to jako předtím.“ Prosil ho zoufale a jeho slzy si opět našly cestu, aby se ukázaly světu.

„Já nevím,“ vydechl Tom a ani on už se nesnažil slzy zadržet. Slzy strachu a beznaděje.

„Ne, Tome, to mi nemůžeš udělat. Prostě nemůžeš. Miluju tě, rozumíš. Bez tebe můj život nemá smysl. Takže mi tu neříkej takovýhle věci. Neříkej mi tu sbohem. Ne po tom všem, rozumíš!!“ plakal zoufale Bill a hystericky se dotýkal snad každičkého kousku na Tomově obličeji.

„Miluju tě Bille,“ zašeptal Tom jako by to mělo být naposledy, co to může vyslovit. Bill už neměl sílu reagovat. Přes slzy už skoro neviděl. Sklonil se nad Tomem a vášnivě ho políbil. „Neříkej mi sbohem, prosím,“ zašeptal zoufale a zabořil hlavu do svých dlaní.