autor: Ainikki
Tom
„Uf.“ Vydechl jsem úlevou, když se na Hamburském letišti mé nohy dotkly pevné země a z čela jsem si setřel pomyslný pot. Tak rád bych si někdy na tenhle způsob přepravy zvyknul, ale bohužel se mě moje fobie stále držela zuby nehty. A to by jeden řekl, že vzhledem k četnosti, se kterou jsem nucen létání podstupovat, by mi už mělo dávno otrnout. Naštěstí jsem se vcelku rychle vzpamatoval. Stačilo nasát domácí vzduch, představit si svou vlastní pohodlnou postel, a především soukromí mého a Billova bytečku, a rázem pominulo nepříjemné houpání žaludku a pobolívání hlavy, které jsem pociťoval v letadle. Do těla se mi vrátila energie a já začal netrpělivě pobíhat po letištní hale, shánět se po kufrech a potom hlavně po našem ochranáři Tobiasovi, který nás měl s Billem hodit domů, a kterého se mi povedlo nějak ztratit z dohledu, když jsem si ihned po přistání odskočil na toaletu. Bylo to preventivní opatření. Měl jsem totiž obavu, že se pozvracím. Každopádně ale stačilo přestat panikařit a uvědomit si fakt, že už se nepohybuju vysoko v oblacích a všechno bylo v pořádku.
Byl jsem tak natěšený domů, že jsem se ani nepozastavil nad skutečností, že před těmi záchody nečekal. Jeho nepřítomnost na mě dolehla až ve chvíli, kdy jsem zaslechl křik nějakých holek a v další vteřině mě obklopil dav rozvášněných fanynek dožadujících se podpisu. Zavrávoral jsem, jak se kolem mě začaly přetlačovat. U hlavy se mi míhaly blesky cvakajících fotoaparátů a nikde skulina k útěku. Proč ale plašit? V podstatě to bylo směšné. Jen pár puberťaček. Dám jim, co chtějí, a bude. To ale evidentně nebylo tak úplně možné. Tlačily se na mě a já se z jejich středu ne a ne dostat. Snažil jsem se zahlédnout ve svém dosahu nějakou záchranu, ovšem marně. Ne že by snad krom nás v hale nikdo nebyl, jenže těm pár anonymním duším, které se tu míhaly, byly mé trable zřejmě ukradené a nikdo z týmu se kolem nevyskytoval. Kde jen, kruci, můžou vězet? Kde je, do háje, moje ochranka? Až se mi ty rádoby bodyguardi dostanou pod ruku, tak mají všichni na hodinu padáka, a jestli se mi něco stane, tak to odskáče i jejich zdraví. Jak si jenom můžou dovolit nechat mě bez dozoru? Spílal jsem jim a v duchu si maloval scénáře toho, kterak je budu natahovat na skřipec a následně je nechám zemřít bolestivou a krutou smrtí. Ve skutečnosti jsem měl ale pěkně nahnáno. Snaha komunikovat s tím rozlíceným davem byla marná. Ony mě snad ani přes ty svoje uječený hlásky nevnímaly.
Bolestivé zatahání za dredy. A hned další a další. Pomóc! Pokoušejí se mě skalpovat. Měl jsem chuť začít strachy křičet, ale z mých úst se dralo jen přidušené skučení. Pomalu jsem se začínal loučit se životem, když mě za paži uchopila čísi silná ruka a táhla mě z toho hučícího úlu ven. Než se to mému zachránci podařilo úplně, stačily mi ty fúrie z hlavy strhnout kšiltovku, pak už následoval jen zběsilý úprk. V běhu jsem hodil okem po svém spasiteli, protože jsem doteď netušil, komu bych za to vlastně měl být vděčný. Tobi. Táhnul mě za rukáv, udržujíc mě tak v tempu, a vypadal docela nazlobeně.
Vydechnutí se mi dostalo až na parkovišti, kde byla přistavená dodávka k našemu odvozu. Kluci už tam všichni seděli. Bill vypadal vyděšeně a celého mě proluxovával pohledem. Nejspíš přepočítával všechny moje končetiny, a že jsem měl tedy vskutku na mále a mohla mi klidně nějaká chybět.
„Kde ses flákal?“ Zvědavě se vyptával Georg, ale nereagoval jsem na něj. Měl jsem spadeno na někoho jiného. Než Tobias oběhl auto, zvládl jsem se vzpamatovat a jen co dosedl na místo řidiče, obořil jsem se na něj.
„Ty vole, můžeš mi říct, kdes byl?“ Náš bodyguard se na mě zostra otočil a vypadal snad ještě vytočeněji, než před chvilkou.
„Já?! No to si děláš prdel, ne? Tys z letadla vystartoval jak namydlenej blesk, nikomu si nic neřek, a i když jsem za tebou poslal Raula, tak ten neměl nejmenší šanci tě v tom mumraji lidí při výstupu stihnout. Spíš mi TY řekni, kam ses zdejchnul? Co to bylo za zkrat? Copak neznáš pravidla?“ Zjezdil mě jako malýho usmrkance. Přikrčil jsem se a provinile svěsil ramena. Všechno mi to došlo až nyní. Nemohl mě nikdo čekat, protože mě ani nikdo nedoprovázel. Celé naší skupince jsem utekl.
„Musel jsem na záchod.“ Pípnul jsem chabé vysvětlení.
„Aha.“ Odtušil ten hromotluk ironicky. „A tos to nemohl říct aspoň Billovi, abychom věděli, kde tě máme hledat?“
„Tobi, nech ho. Bylo mu špatně.“ Zastal se mě brácha.
„Sorry, Bille, ale tohle jako omluvu neberu. I kdyby se měl někomu pošavlovat za krk, tak je to pořád přijatelnější, než aby takhle zdrhnul. Vždyť tě ten dav mohl zadupat do země, ty jeden blboune.“ Snášelo se na mou adresu další spílání. „Jo a mimochodem, teď mě tak napadá, proč si nezačal aspoň ječet? Kdyby někdo, kdo má pod palcem bezpečnost na letišti, zaregistroval nějakou výtržnost, mohl tě těch holek zbavit mnohem dřív. Tys tam stál, jak tvrdý Y, tos čekal, až z tebe servou hadry nebo co?“ Ach, trapas. Musel jsem mu dát za pravdu. Tu situaci jsem totálně nezvládl. Naprosto jsem ztuhnul.
„Ježíš, tak jsem zazmatkoval, no. Musíš to furt řešit? Docela rád už bych byl doma.“ Zvolil jsem metodu – nejlepší obrana je útok. Přeci nahlas nepřiznám, že jsem to kapitálně zvoral a nechal se vyděsit bandou holek. Hlavně, že ještě před chvílí jsem si maloval, jak podobným způsobem postavím na kobereček já jeho. Pěkně se to obrátilo proti mně.
„Jasně.“ Prsknul a nastartoval. „Jste jak malý děti. Jeden jako druhej. Člověk aby vás nepřetržitě hlídal. Na vodítko s váma.“ Brumlal si pod nos a zvolna se rozjížděl.
„Tak to teda prr. Tom udělá průser a odnesem to jako všichni, jo?“ Ohradil se Georg, který velice těžce nesl, když byl označován za dítě. Jakožto nejstarší si připadal také nejzodpovědnější, nejrozumnější, nejmoudřejší, zkrátka nejdospělejší, ovšem nepřipouštěl si, že by ho mnohem trefněji označovalo slovo – nejinfantilnější. Zcela ironicky s ním bývalo potíží nejvíc.
„No, samozřejmě. Dneska to byl Tom. Příště to budeš třeba ty. Jste jak pytel blech, navíc bez pudu sebezáchovy, když nedomyslíte, co všechno vám hrozí.“
„Ale…“
„Žádný ale!“ Georg se chtěl pravděpodobně vytasit s dalším argumentem na svoji obhajobu, ale byl rázně umlčen. „Už se na tohle téma nehodlám dál bavit. Nechte to plavat. V opačným případě vás okamžitě vysadím a dostaňte se domů třeba po svejch.“ Tobias ukončil celou tuhle diskusi a plně se soustředil na řízení. A náš basák se asi hluboce urazil, protože protáhl dlouhé „cccc“, založil si ruce na prsou a zabořil se do sedačky. Očividně mínil sabotovat jakýkoli hovor s kýmkoli přítomným. Gustav si na protější sedačce bublal smíchy do dlaní a zřejmě si myslel, že jeho škodolibost zůstala nepovšimnuta. To se ale hluboce pletl. Geo se zatvářil ještě nabubřeleji a narval si do uší sluchátka od i-podu. Náš manažer na sedadle spolujezdce horečně s někým klábosil po telefonu a nebezpečně u toho šermoval rukama. Zřejmě proto se celého toho tyátru nezúčastnil, což jsem na druhou stranu docela i vítal. Tobiasova přednáška mi bohatě stačila. Bubeník se dostatečně vysmál a zkoušel luskat prsty u Goevých uší, pravděpodobně testoval, kolik ještě vydrží. Basista ale nejspíš zkameněl, a tak to Gusťa vzdal a po jeho vzoru si do sluchátek pustil svoji muziku.
Mě cosi pošimralo po hřbetu ruky, kterou jsem měl volně položenou na své noze. Shlédl jsem. Billovy prstíky mě zalechtaly v hladivě něžném, ale opatrném gestu, a hned se zase rychle stáhly. Až doposavad jsem jeho přítomnost nijak výrazněji nevnímal, a to jsem seděl přímo vedle něj. Zvedl jsem oči a setkal jsem se s těmi jeho, které se na mě jiskřivě usmívaly. Zároveň se v nich zračila i starost.
„Jsi v pořádku? Tebe tam někdo napadl? Tobi nás nepustil, abysme tě šli hledat taky.“ Špital mi nenápadně do ucha. Snad ani nebylo třeba takové míry obezřetnosti. Nikdo si nás nevšímal.
„Neboj se. Jsem OK.“ Ujistil jsem ho, uvěznil jeho dlaň v té své a obě je schoval mezi našimi těly, aby nebylo hned tak okatě jasné, že se držíme za ruce, kdyby náhodou chtěl někdo přeci jen tu pozornost na nás zaměřit. „Už se moc těším domů. Těším se… na tebe.“ Dodal jsem a otřel se mu nosem o tvář. Zachvěl se a vydechl.
Přesun domů utekl za našeho vzájemného špitání velice rychle, takže než jsme se stačili v autě rozsedět, už jsme vystupovali a tahali ze zavazadlového prostoru naše objemná zavazadla. Byly to tři kufry zhruba s tím nejdůležitějším. Zbytek, především Billovy bagáže, bude doručen později. Do téhle dodávky se toho totiž už více nevešlo. Tobias nám to pomohl vynést ke dveřím bytu a potom nám už jen mávnul na pozdrav, sklusávaje schody dolů. Tipnul bych si, že se mu ulevilo, když měl před sebou výhled na nějakou tu dobu, kterou bude moci strávit bez nás. Jen co nám zmizel z dohledu, Bill se mi s odpichem vrhnul kolem krku a pokoušel se mi přisát na rty.
„Kurnik, neblázni. Co kdyby nás šmírovali nějaký sousedi.“ Umírňoval jsem ho a sklepával ze sebe.
„Nemůžu se tě dočkat.“ Zapředl a na podporu svých slov mi stisknul pravou půlku zadku.
„Vydrž minutku.“ Zazubil jsem se na něj a odkudsi ze svých obřích kalhot jsem vylovil klíče. Ve spěchu jsem odemknul a nastrkal ty naše loďáky do předsíně. Bill za námi zavřel a znovu se po mně sápal.
„Seš můj šílenej náruživec, víš to? Jednou se nám to vymstí.“ Rozumoval jsem a tvářil se u toho s nadmíru zodpovědnou důležitostí.
„Nesejčkuj pořád a líbej mě. Děláš, jako bys to nechtěl.“ Měl mě prokouknutého. Toužil jsem po něm a to pořád. Připadalo mi, že na rozdíl od něj si ale já uvědomuju všechna rizika. Hlavně, že kdysi se tomu, co nyní mezi námi je, tolik bránil. Prý, že se s bráchou vodit za ručičku nebude. A teď cukruje a vrká jako holoubek. Jo holt, Billovi prostě stačí, aby si na určitý věci zvyknul a přijal je za své, potom už nad tím příliš nepřemýšlí. Jednoduše z nich těží maximum.
„Tome, tak tu pusu.“ Dožadoval se dál a já mu s chutí uhýbal. Byla zábava pozorovat ten jeho krčící se frňáček, kterým vysílal do světa, že už začíná být netrpělivý a nespokojený.
„A co za to?“
„Jak co za to? Přeci úžasnej a žhavej sex.“ Odvětil nevzrušeně a dál se mě snažil zpacifikovat tak, aby dosáhl svého. Pokoušel se udržet mě na místě a zkrotit moje ruce, které ho neustále odstrkovaly a znemožňovaly mu, aby mě obejmul.
„Já ale nechci.“
„Co zas, sakra, nechceš?“ Plivnul tu otázku již mnohem víc rozladěný. Musel jsem se tomu zasmát.
„Žhavej sex.“ Poodhalil jsem mu, po čem že to vlastně neprahnu. „Chci to pomalu a dlouho.“
Billovi evidentně odlehlo po zjištění, že mé zamítnutí nespočívalo v úplném utnutí erotických hrátek. Ušklíbl se a bojovně zúžil oči.
„Tak to máš teda smůlu.“ Řekl, poťouchle se usmíval a jako dravec střemhlav útočící na nebohého zajíce, po mně skočil a povalil mě na pohovku v obýváku, kam jsme se během té naší strkanice stačili přesunout. „Já chci totiž tu tvoji úžasnou prdel a nemám v plánu se s ní nijak mazlit, ale pořádně ji vojet.“ Bill ta hříšná slova vypouštěl mezi postupně se zrychlujícím nadrženým funěním, přitom se mi obkročmo usazoval na klíně a obě mé ruce se mu konečně povedlo zkrotit a přimáčknout mi je za hlavu.
„A seš můj.“ Zvolal vítězně a dobyvačně se jal plenit moje ústa. Chvíli jsem ho nechal, aby mi jazyk nořil až hluboko do pusy, ale pak jsem začal do našeho polibku mručet, čímž jsem se snažil dát najevo, že je něco v nepořádku. Billovi chvíli trvalo, než to zaregistroval, ale přeci jen se po chvíli odtáhl a zadíval se na mě s otázkou v očích.
„Nesnáším tě, abys věděl.“ Upřímně jsem se mu vyznal ze svých pocitů. „Musí bejt vždycky po tvým? Je problém mi jednou vyhovět?“ Pokusil jsem se ještě naposledy o velice bezvýznamnou snahu zvrátit celé tyhle blížící se orgie v něco více… procítěného. Nemyslel jsem to ale tak úplně vážně. S Billem jsem měl rád všechny podoby milování, a když se tedy brouček potřebuje vyřádit, tak ať si poslouží. Celé moje dělání drahot bylo jen součástí jakési naší hry, na které jsme sice nebyli domluvení, přesto jsme oba znali její pravidla. Jsem přesvědčený, že kdybych to skutečně chtěl jinak, dokázal bych si to prosadit a on by mi ustoupil a umožnil to.
„Ale jistě že jo. Dnes ale ještě ne. Chci to pořádně. Uděláš mi děvku, Tomi?“ Bez okolků mi ten oplzlej dotaz zašeptal do ucha a smyslně mi olízl tvář, míříc až k mým rtům, které oblažil stejným způsobem a krátce je políbil.
„Cokoli budeš chtít.“ Podvolil jsem se mu a pod náporem náhlého vzrušení jsem prudce vydechl.
„Hodnej kluk.“ Šeptnul ještě a znovu se jal mě hluboce a nenasytně líbat.
„Víš, že mi ty holky na letišti vlastně prokázaly službu?“ Udýchaně konverzoval v okamžicích, kdy ke mně nebyl přisátý jak pijavice. Zavrtěl jsem hlavou. Vůbec jsem nechápal.
„Nepřekáží mi ta tvoje otřesná hučka.“ Připomněl mi, že mě ty usurpátorky připravily o moji pokrývku hlavy. Zakroutil jsem jen očima a víc to neřešil. Za tuhle poznámku bych mu totiž s chutí zakroutil krčkem. Mně byla zcizena moje úžasná cool kšiltovka a on je tím potěšený. Drzost!
„Ještě z tebe mohly svlíknout tohle.“ Zatahal mě za cíp trika a hned se mi ho jal vyhrnovat a přetahovat přes hlavu. „To je lepší.“ Pochvaloval si a iniciativně svlékl i sebe. Evidentně to nehodlal dál protahovat, a proto jen co odhodil trička stranou, sesunul se mi po nohách kousek níž a pár zručnými pohyby mi rozepnul opasek od kalhot, knoflík i zip. Na nic nečekal a roloval mi je dolů. Nadzvedl jsem boky, abych mu to trochu usnadnil, on se ze mě zvedl, postavil se, a stáhl mi je přes kotníky. Sežmoulal je do nevzhledné kupky a mrsknul je vedle ostatních svršků. Nejspíš to zamýšlel brát na střídačku, protože to samé provedl i sobě.
„Hmm, furt je tu něco navíc.“ Utrousil zamyšleně. Sehnul se nade mě a přes látku trenek stiskl pevně můj probouzející se penis. Usyknul jsem a dál jen ležel, nevyvíjejíc pražádnou aktivitu. Líbilo se mi, když přebíral kontrolu a o všechno se staral sám.
„Tohle musí bezpodmínečně pryč taky.“ Rozhodl a mé spodní prádlo bylo v cuku letu v tahu. Ležel jsem před ním nahý, vzrušený, toužící a nemohl jsem se dočkat, až z něj zmizí i jeho boxerky. Chtěl jsem ho znovu na sobě cítit, a tak jsem k němu vztáhl ruce.
„Pojď už.“ Zaskuhral jsem. Zdálo se mi, že už to moc zdržuje.
„Copak? Ještě před chvílí si mluvil o tom, že by to mělo trvat dlouho. Změnil si snad názor?“ Ušklíbl se, ale vracel se mi do náruče.
„Ty víš, jak jsem to myslel.“
„Vím. Proto to tak neudělám. Žádná předehra, žádný honění nebo kouření. Ještě jeden polibek, pak se otočíš, vystrčíš na mě tu svoji úžasnou dírku a já si v ní pěkně zajezdím.“
„Oh, sakra, Bille. Udělej to přesně tak.“ Potvrdil jsem mu svůj souhlas s jeho představou průběhu a nastavil mu rty v očekávání polibku, který slíbil. Pohladil mě po tváři a usmál se.
„Miluju tě.“ Donesla se k mým uším ta dvě krásná slova, a potom už jsem si plně vychutnával jeho polibky. Začal zvolna, hravě, jen ty své měkké polštářky tisknul k těm mým a zkoumal je sem tam jazykem. Postupně měnil naše líbání v něco mnohem vášnivějšího a náruživějšího. Plně se vpíjel do hloubky mých úst, prsty mi bořil do vlasů, které již stačil rozpustit a občas za ně hruběji zatáhnul. Směroval si tím mou hlavu do úhlu, který mu v daný moment vyhovoval a navíc mi tím dával najevo, že on je tu momentálně ten, kdo vede a celé to řídí. Druhou rukou mi putoval po hrudi a dráždivě mi mnul bradavky. Ani já mu nezůstával nic dlužen. Dlaněmi jsem bloudil po jeho těle všude, kam jsem jenom dosáhl.
Sice mi vylíčil naprostou absenci předehry, ale neřekl bych, že se toho v konečném výsledku, tak úplně držel. Alespoň tohle bylo pro mě plně dostačující. Krouživými pohyby pánve se třel o můj klín. Naše už téměř tvrdé penisy do sebe nerážely, objímaly se a horlivě se k sobě tiskly. Jeho počínání mě nutilo vzdychat mu do úst.
Bill nevypadával ze své režisérské role, a když se nabažil našeho líbání a vzájemného tření těl, zvolna si mě pod sebou začal otáčet. Tak přeci jen se budeme nejspíš držet scénáře. Pohodlně jsem se uvelebil na břichu a přitáhl si k sobě dekorační polštář, který se povaloval na naší prostorné pohovce. Strčil jsem pod něj ruku a cosi jsem nahmátl. Vytáhl jsem tu oválnou věc ven a pobaveně jsem se uchechtl, když jsem to identifikoval. Lubrikant. Ty tuby se nám válely všude možně po bytě, ale bylo to docela praktické. Nemuseli jsme pak na tuhle pomůcku myslet, vzhledem k tomu, že jsme to dělávali rovnou na místě, kde to na nás přišlo. Tuším, že další by měla být zašitá v prádelníku, jedna v kuchyni u pokliček na hrnce, pak tu byla pracovna. Tam by se ta kluzká hmota měla nacházet v psacím stole a v neposlední řadě samozřejmě nesmí chybět v ložnici. Pokrčil jsem paži v lokti a zamával s tím ve vzduchu. Bill si všiml a ochotně si tu stříbrnou tubu ode mě převzal. Vnímal jsem cvaknutí víčka a za pár vteřin jsem ucítil prst potřený tím chladivým gelem, jak krouží kolem mého vstupu a zvolna se probojovává dovnitř.
„Tak horký a úzký.“ Brumlal si bráška a směle pokračoval. Celý jeho ukazovák se ztratil ve mně, Bill ho zkroutil a neomylně se jím dotkl mé prostaty.
„Oh, jo.“ Zasténal jsem, pevně k sobě stiskl víčka a Bill to udělal znovu a znovu. „Víc.“ Ušlo mi toužebné povzdechnutí a samovolně jsem rozpohyboval pánev proti jeho ruce. Postupně přibyl druhý a třetí a já cítil, jak mě roztahují. Sténal jsem, naléhal a hlavně prosil, jen aby už byl ve mně. Když jsem si už myslel, že se snad ani nedočkám, zaznamenal jsem, jak mě opouštějí a nahrazuje je něco většího, žhavého a tepajícího.
„Nohy od sebe.“ Poručil si Bill, a než se do mě ponořil úplně, pomohl mi od sebe oddálit kolena nejvíc, jak mi to umožňovala moje poloha a on se natěsnal mezi ně. Takhle mu to vyhovovalo. Prudce přirazil a s jediným pohybem do mě zajel až po kořen. Tak skvěle si mě připravil. Vykřikl jsem a vzepjal se. S prvním napíchnutím se trefil přesně tam, kde mě to přivádělo k šílenství. Zatmělo se mi před očima, když ten pohyb zopakoval s ještě větší razancí.
„Oh, kurva, křič.“ Žádal si a tvrdě mi dokazoval svou touhu. Pokračoval v líných, zato mohutně bušících přírazech a já se přistihl, že si v samé extázi bolestivě skousávám spodní ret, tisknu hlavu do polštáře a křečovitě zatínám nehty do měkkého polstrování sedačky. Bylo to tak zatraceně hot. Každý další střet jeho žaludu s mojí prostatou mě neodvratitelně vynášel výš a vystřeloval mi do každé částečky těla salvy vybuchujících jisker, které se hned zase vracely, aby se nahromadily v mém pulzujícím penisu, kde hrozily, že explodují přímo atomově drtivou silou.
Potřeboval jsem, aby se to stalo, aby Bill konečně odjistil ten pomyslný detonátor a já zažil tu nejvyšší možnou rozkoš a následné uvolnění.
„Ry… rychleji.“ Sípavě jsem žadonil.
„Dobře. Pojď nahoru.“ Uchopil mě kolem pasu a vytáhl mě do kleku. Roztřesený jsem zůstal na všech čtyřech a poslušně čekal, až se i on dostane do vyhovující pozice. Poté mě pevně uchopil za boky a pokračoval tam, kde jsme přestali. Jen nasadil mnohem vyšší tempo. Pomáhaje si rukama, si mě nabodával na svůj penis a já už se ve své hlasitosti nedokázal krotit. Splnil jsem mu, co žádal. Dělal jsem mu děvku a bylo to tak zatraceně dobré, protože vášnivé a živočišné. Splývali jsme a vzájemně prolínali. Billovi spolu s rychlým lapáním po dechu, vzdychy a sténáním, unikala i rozkošná slůvka. Byla šeptaná, povzbuzující, chválící, nemravná a já byl blízko. Bill ještě navíc obemkl dlaní mou chloubu a s posledními rychlými pohyby vytáhl západku, která způsobila, že granát ve mně vybuchl a já s táhlým výkřikem poklesl ve vzpěru na rukou a zhroutil se na polštář.
Mocně jsem do plic nabíral vzduch, který se mi doteď nedostával a snažil se vrátit do normálu. Zřetelně jsem totiž cítil, že Bill je stále ve mně a tvrdý. Trpělivě čekal, konejšivě mě při tom hladil po zádech a uklidňoval mě. Jeho pánev se jen nepatrně pohupovala. Nešlo to zastavit úplně.
„Pokračuj. Udělej se.“ Vyzval jsem ho a zvolna jsem dostával své zběsilé dýchání do klidnější roviny.
„Musíš… musíš mě stisknout ještě o něco víc. Zvlád… zvládneš to?“ I on již potřeboval jen velice málo. Poznal jsem to na jeho hlase, který se z jeho hrdla dostával pouze s velkými obtížemi.
„Jo. Dělej.“ Poslechl a já všechny své zbytečky energie soustředil na to, abych i on mohl pocítit to co já. Sevřel jsem hýžďové svaly a netrvalo dlouho a mými útrobami se rozlilo příjemně hřejivé teplo. Bill přestal křečovitě svírat mé boky, uvolnil je a dovolil mi tak se úplně položit. On udělal to samé a přitulil se ke mně. Měl semknutá víčka a po čele a lících se mu spouštěly stružky potu. Toho pohledu se nešlo nabažit. Nadpozemské stvoření beroucí mi kyslík tolik potřebný k dýchání.
„Billí.“ Oslovil jsem ho něžně a odhrnoval mu ulepené pramínky vlasů z obličeje.
„Hmmm?“ Zavrněl.
„Lásko, miluju tě.“ Vyslovil jsem to, co momentálně nejvíce zaplavovalo moje srdce a vtisknul mu drobnou pusinku na čelo. Bill otevřel oči a jeho rty se roztáhly v šibalském úsměvu.
„To byla jízda.“ Zahihňal se a vmáčkl se mi do těsnějšího objetí.
…
Naposledy zkontrolovala adresu s tím, co měla naškrábané na otrhaném kousku papírku. Číslo popisné souhlasilo. Musela tu být správně. Otevřela branku, přešla po vydlážděném chodníčku vedoucímu k domovním dveřím a stiskla zvonek. Byla rozechvělá. Neviděly se několik měsíců. Co když bude odmítnuta? Vlastně by to byla přirozená reakce po tom, jak se k ní zachovala. Ona se ale nenechá tak snadno. Není jako Leticia. Ona své sázky nevzdává a tahle byla vůbec výzvou. Dokáže sestře, že je stejně tvrdá. Získá ji zpět stůj co stůj. Zpočátku nemohla uvěřit tomu, že to udělala znovu. Jak malicherné, ovšem účinné. Teprve až nabídka další možnosti se vsadit, v ní vzbudila potřebné odhodlání stanout právě na tomhle prahu. Byla to ale příležitost, jak se zbavit hadího Debořina jedu. Získá-li si Leti a uchvátí její dítě, již nikdy se sestra neopováží zasáhnout do jejího života. Neuspěje a stane se pěšákem její armády stínů a bude nucena plnit její vrtochy.
Dveře se otevřely. Tmavovlasá dívka nevěřícně vytřeštila zrak.
„Co tu děláš?“
autor: Ainikki
betaread: Janule
Klikněte na novou anketu, díky. :o)
Tyjo! Začátek mě pobavil, Georg se dobře vztekal xD A Gustav dobře provokoval, to bylo roztomilý x)) Tobi se nám rozjel, takhle ho seřvat! Tak jako když se Tom bál, se mu nedivím, že nevnímal.
Bill je pořád nadržený, jako vždy 😀 On chce všechno hned a tvrdě xD Jsem zvědavá, kdy vyhoví Tomovi a budou mít něžný milování a ne takovou jízdu 😀
Ovšem… tohle byla bomba. Napsáno je to moc hezky xD
Jsem zvědavá na ty sázkařky… Co zase provedou 🙁
Bylo by blbý kdyby ji řekla že to dítě je její že? xD xD xD
Jako nejlepší sex!!! upe mazeček!!!
užasný díl hey.. to dítě je billovo co?? sakra.. z toho ještě bude malér ažvse to twinsata dozví..? hele a proč neřekne Bill tomovi že ho miluje?? on to tak necítí..?
Ale chudák Tom, ono je to skutečně životu nebezpečný, mít takovýhle hysterický fanynky, no a taky bych nechtěla mít tuhle čtveřici na starosti, to je opravdu jak hlídat pytel blech:-)
Ale zase… Bill ten hrůzný zážitek na letišti snad Tomovi dostatečně osladil, tedy Ainikki, tobě ten sex tak jde 🙂 Vážně, jsi jedna z mých nejoblíbenějších, tak teď jsem chtěla napsat… sexuálních… autorek 🙂 Já vůbec nechápu, jak jednu a tu samou situaci dokážeš pokaždé popsat jinak a vždycky je to velice vzrušující 🙂
Souhlasím s Kattys, sex umíš báječně, vždycky si to skvěle užiju. Tohle byla vážně jízda… šoupla jsem si to znova… to se nevochodí 😀 Nestíhám komentovat, prostě nestíhám. Jsem děsná, já vim… jednu z nejlepších povídek, a já jí nechám ležet jen tak… bůhví, kolik dílů už je bez mýho komentu, tak snad to přežiješ, máš moje názory hned zčerstva, to je vždycky nejbezprostřednější. Hergot, to je slovo 😀 Pa J.
Trochu som sa zľakla keď sa fanynky vrhli na Toma na tom letisku, čakala som, že mu strhajú nie len šiltovku 😀 pobavilo ma ako sa chystal vyhodiť ochrankára 😀 a nakoniec to schytal on. Cesta v aute bola úžasná. Už len držanie sa za ruky bolo krásne a potom čo sa dialo v byte bolo také achchch… motýlikové a dychberúce. Mám pocit, že čím viac lásky nám čitateľom dopraješ o to horšie chvíle nás čakajú neskôr 🙁 Chcela by som vymazať tie ženské z poviedky.