autor: Janule
TOM
„Strejdo… vstávej…“ šeptá mi tenkej hlásek u hlavy a dětská ruka mi cloumá ramenem.
„Né, špunte, nech mě spát,“ přetáhnu si naštvaně peřinu přes hlavu. Nejdřív mě vzbudí jejich hulákání, pak zjistím, že mě zamkli s tátou v ložnici, a nakonec mě ani nenechaj vyspat, sadisti. Jeden jako druhej…
„Ale když táta brečí,“ špitne špunt a já jsem v tu ránu vzhůru.
„Cože? Jak brečí?“ nechápavě vystrčím hlavu zpod peřiny. Oči mám ještě slepený, v ložnici je šero, ale i přesto vidím na Dejvovi, že je nešťastnej. Vždycky je smutnej, když táta brečí, myslí si, že je to kvůli němu, že něco provedl.
„Cože? Jak brečí?“ nechápavě vystrčím hlavu zpod peřiny. Oči mám ještě slepený, v ložnici je šero, ale i přesto vidím na Dejvovi, že je nešťastnej. Vždycky je smutnej, když táta brečí, myslí si, že je to kvůli němu, že něco provedl.
„Sedí v kuchyni a brečí,“ řekne malinko plačtivě prcek a ublíženě dodá: „Ani mi neudělal snídani, když odešli a já mám hlad.“
Co? Kdo odešel? Bože, co se Billovi stalo, že kvůli tomu zapomněl nakrmit Dejva, to je přece ráno jeho priorita? Kvůli tomu vstává, aby toho svýho malýho špunta obstaral… Posadím se na posteli a je mi jasný, že spánek právě skončil, něco se stalo a já musím hned zjistit co.
„A nevíš, proč brečí?“ vyptávám se Dejva, a přitom ovládáním rozdělám žaluzie, abych viděl na cestu. Sakra… kde mám župan? Asi jsem ho nechal v koupelně, tak holt budu muset vyrazit bez něj.
„Nevím…“ pokrčí rameny Dejv. „Jenom tady byly ty paní s pánem, a když odešli, tak šel do kuchyně, sedl si na židli a brečí. Uděláš mi něco k snídani, strejdo? Já to sám neumím,“ domáhá se jídla a mimoděk mu fakt zakručí v žaludku.
„Jo, jasně, něco najdem,“ ujišťuju ho. Mezitím se s Dejvem v zádech doštrachám do koupelny, opláchnu si obličej, abych viděl na cestu, vypustím ven Scottyho, co sedí u dveří a kňučí, že chce na zahradu a jdu za Billem do kuchyně. Kluk je mi neustále v patách, tak trošku se za mě schovává, má z Billa vítr, protože neví, kvůli čemu táta nemluví a tečou mu slzy. Kdo to tady mohl být? Jaký paní s pánem, proboha? Doufám, že ne policajti? Že by ho obvinili z toho požáru? No to snad ne… Myslel jsem si, že si ze mě brácha jenom udělal srandu, když mě zamknul v ložnici, ale tohle vypadá, jako by se tady dělo něco divnýho.
Zastavím se na prahu kuchyně a zírám na Billa sedícího netečně u stolu. Po tvářích mu tečou slzy jako hrachy a vypadá to, že si ani nevšiml mojí přítomnosti. Dejv se drží pořád za mnou, netroufá si jít k tátovi, když vidí, v jakým je stavu.
„Bille?“ oslovím ho opatrně s otázkou v hlase. Zvedne ke mně uslzený oči, popotáhne a hned zase odvrátí pohled. Zírá z okna, jako by mě odmítal vnímat. „Co se stalo?“ zeptám se, ale jen zavrtí hlavou, aby mi dal najevo, že se o tom teď nehodlá bavit. Nejspíš kvůli Dejvovi…
„Potom,“ špitne potichu, „pak ti to řeknu,“ zvedne se ze židle a odejde pryč. Chvilku za ním jen nevěřícně zírám, nechápu ho, takhle se nikdy nechoval, ale muselo ho něco opravdu zdrbnout, když je z toho tak vykolejenej, že si ani nevšímá svýho syna. Šel bych za ním hned, jenže za ruku mě už tahá Davídek, abych mu něco udělal k snídani.
„Strejdó,“ slyším ho zezdola.
„No jo, vydrž,“ odpovím a otevřu lednici. „Co by sis dal?“ zeptám se, protože mě nějak nic nenapadá, tohle má vždycky na starosti táta, strejda je spíš na pohádky. Snažím se působit klidně, jako by se nic nedělo, nerad bych na kluka přenesl svojí nervozitu.
„Palačinky, táta mi je včera večer slíbil,“ prohlásí ten zmlsanec. No to uhod, palačinky…
„Jsi blázen?“ povytáhnu obočí a kouknu na něj. „Copak já je umim? Dostaneš rohlík a jogurt,“ rozhodnu, sáhnu pro kelímek jahodovýho jogurtu, otevřu ho, vytáhnu ze zásobníku včerejší rohlík a postavím to před Dejva, kterej už se mezitím usadil u stolu.
„Čím to mám jíst?“ zeptá se udiveně, když se dál nic neděje. Ježiš, jsem blbej… zaštrachám v šuplíku, nahmátnu lžičku a zapíchnu mu ji do jogurtu. „Dlabej, špunte,“ pohladím ho po hlavince a líbnu ho na čelo. „Neboj, všechno bude dobrý, jo? Jdu si promluvit s taťkou, zjistím, co se stalo…“ vysvětlím mu, proč ho tu nechávám samotnýho. Přikývne a je vidět, že se mu ulevilo. S chutí nabere jogurt, ani si nevšimne, že mu kousek ukápl těsně vedle kelímku, a nacpe si ho do pusy. Urafne si špičku rohlíku, dá mu to trochu práce, protože je malinko gumovej, ale nakonec se mu to povede. Fajn… jednu starost mám z krku, zvěř se právě krmí. „Od stolu ani hnout, jasný? Já se za chvíli vrátím,“ dostane příkaz, nerad bych, aby nám přišel do důvěrnýho hovoru, předpokládám, že Bill měl důvod, proč nechtěl mluvit před synem.
„Rozkaz, šéfe,“ odpoví mi na to synovec, když se mu podaří polknout a nabere další lžičku. Tak… jdu hledat Billa.
„Copak se stalo?“ zašeptám mu do ucha, když ho najdu v obýváku sedět na sedačce s hlavou v dlaních. Sednu si vedle něj a obejmu ho kolem ramen. „Kdo tady byl, co chtěli? Tak mluv se mnou,“ snažím se z něj něco dostat, když nereaguje na mou první otázku, nezvedne hlavu, jako by si mě ani nevšiml. „Něco kvůli tomu požáru?“ začnu hádat a snažím se mu podívat do očí. Neustále klopí hlavu, jako by nechtěl, abych se na něj díval, ale nakonec z něj vypadne naprosto nesmyslná věta: „Já se ti to bojím říct.“
Cože? Bojí se mi něco říct? Ježkovy oči, co to může bejt? Bojí se mě? Ale já nechci, aby se mě bál, to je přece absurdní… to já mám tady strach. Musím na něj něžně, nesmím ho vylekat, vypadá jako vyplašená srnka.
„Billí, proč by ses měl bát, proboha?“ šeptám a hladím ho po vlasech. „To já se bojím, když nevím, co se děje,“ snažím se mluvit klidně, i když bych s ním nejradši zacloumal, aby už konečně něco řekl… „tak už mě nenapínej. Kdo tady byl?“ zeptám se znova, když mám pocit, že už se tolik nechvěje.
„Sociálka. Mimořádná kontrola,“ zašeptá a pořád si kouká na ruce položený na kolenou. No konečně z něj něco vylezlo… sociálka? Baba Krautnerová? Ta už tu byla snad stokrát, co zase přišla šťourat, čarodějnice? Už aby vypadla do toho důchodu, co jím pokaždý vyhrožovala. Bill mi ty její kecy vždycky převyprávěl slovo od slova. Mimořádná kontrola? Vždycky přece chodila ohlášená předem, nikdy nedělala přepadovku… je to divný.
„Zase nějaký udání?“ napadne mě. Bill přikývne a konečně zvedne pohled. Naše oči se setkají a já v těch jeho vidím skutečný strach… on se mě bojí? To ne… co provedl, že má strach mi to říct? Začínám se bát.
„Někdo jim napsal, že spolu… že spolu máme intimní vztah,“ zašeptá a mně zatrne v zátylku. A sakra… tak proto mě nejspíš zamknul v ložnici… abych nevylejzal… a já to asi celý pěkně posral… Zaraženě zírám na Billa, kterýmu začaly znovu téct slzy. Tak to jsme asi v pěkným průseru…
„Kdo to napsal?“ vydechnu nevěřícně. „Kterej hajzl?!“ dojde mi, že to byl nejspíš cílenej útok proti nám. Mohli jsme to čekat, že to jednou někdo práskne… ví o nás příliš mnoho lidí… ale kdo? Kdo by měl zájem nás takhle podle udat? Andy? Ten by snad Billa neničil, když ho miluje… kluci z kapely nepřicházej v úvahu… naši taky ne… Sabine… proč by to proboha dělala, máme zase skvělý vztahy… jedinej, kdo mi zbývá, je Mark… zasranej právník Mark… to je jediná svině, která by na to měla žaludek a důvod se mstít.
Bill mi tenkrát říkal, že ho ani po tom všem, co chtěli s jeho předchůdcem provést s Dejvem, nemáme vyhazovat, ale já si trval na svým, že s ním už nechci mít nic společnýho… a teď se nám to nejspíš vrací…
„Prej to byl anonym,“ zašeptá Bill.
„Anonym?“ vykřiknu. „Oni věří nějakýmu debilnímu anonymu? Někomu, kdo se ani nemá odvahu podepsat?“ rozčiluju se. Bill jen přikývne.
„Podle nich je to obvinění z trestnýho činu, tak prej to šli radši zkontrolovat… a bohužel…“ odmlčí se.
„Co? Jak bohužel? Něco tady našli? Mluv přece,“ snažím se z něj dostat, co se tu dělo, zatímco já si klidně chrápal. Chudák Bill, ale v tomhle jsem mu pomoct nemohl… naopak, svou přítomností bych to nejspíš ještě všechno zhoršil.
„Promiň, Tomi, promiň mi to, prosím, já nechtěl,“ vzlykne zoufale a zaboří hlavu do mýho ramene, když ho k sobě přivinu. Zase se obviňuje z něčeho, za co nemůže… bože, lásko…
„Co bych ti měl promíjet?“ nechápavě se zeptám.
„Musel jsem jim říct, že se budu ženit,“ vypadne z Billa. Cože!? Co je to za blbost!? Jak ženit? S kým? Otázky mi lítaj hlavou, div se mi z toho nerozskočí, když Bill pokračuje a zoufale na mně visí červenýma ubrečenýma očima.
„Krautnerová mi vypočítala všechny důvody, proč zahájit vyšetřování a dát Dejva do pěstounský péče,“ vysvětluje potichu a nervózně. „Nic jinýho mi nezbývalo, zahnala mě do kouta, nevěděl jsem, co dělat…“ vzlykne zoufale. Nejsem schopen slova, jen na něj zírám, a čekám, co se dozvím. Panebože… Bill se bude ženit… neustále mi tahle myšlenka lítá hlavou. Je jako neodbytná moucha, nemůžu se jí zbavit. Co to pro mě znamená? Co pro nás? Co tím vlastně chtěl říct? Skoro jsem Billa přestal vnímat… musím se probrat a poslouchat.
„Nejdřív vyslýchala Dejva u něj v pokojíčku,“ šeptá, „vyptávala se ho, jak to u nás chodí, takže se dozvěděla, že tu s námi jsi prakticky pořád, že s námi jíš, koupeš ho, čteš mu večer pohádky… všimla si tvýho oblečení v předsíni, a toho, že tu nikdy předtím nebylo, protože jsem ho pečlivě uklízel, když měla přijít…“ vypráví Bill a po tvářích se mu pořád kutálej slzy. „Když ses pak začal dobývat z ložnice, došlo jí, že to tady asi bude jinak, než jsem jí vždycky tvrdil a začala mě vyslýchat a obviňovat,“ vysvětluje, jak k tomu došlo. Takže to byla taky moje zásluha… „Vymejšlel jsem si, žes byl včera na mejdanu, opil ses, tak jsem tě nechtěl tahat nahoru, že jsi tu spal náhodou… fakt jsem se snažil, ale nevěřila mi… vyhrožovala, že nás udá na policii a vezmou nám Dejva…“ přeskočí mu hlas, když vzlykne. Konečně jsem schopen ho alespoň chytit za ruku, aby věděl, že jsem s ním. Vděčně mi jí stiskne a pokračuje. „Jediná možnost, jak to zachránit, bylo jí přesvědčit, že mám ženskou a budu se ženit,“ šeptá omluvně. „Promiň, lásko… řekni už konečně něco…“ zaskučí, když pořád mlčím.
Musí si myslet, že mu to v duchu vyčítám, ale já jsem prostě jenom v šoku… totálním šoku.
„Neomlouvej se,“ konečně ze sebe dostanu, přitáhnu si ho do náruče a políbím ho na čelo. „Jsem z toho jen malinko překvapenej,“ snažím se ho uklidnit. „A koho’s jí řekl, že si vezmeš?“ zeptám se, protože mě nějak nenapadá, jak to chce celý vyřešit. Kde chce tak nahonem sebrat volnou nevěstu?
„Sabine…“ vypadne z něj. No jistě… jediná holka, která přichází v úvahu… ale asi není volná…
„No potěš…“ vzdychnu. „Tipuju, že Frank ti jí nebude chtít dát,“ usměju se, najednou mi celá tahle situace přijde směšná. Bože… Bill se bude ženit… kdyby to nebylo tak zatraceně šílený, asi bych se rozchechtal, ale tohle bohužel šílený je… a hodně. Hroutí se mi tady do náruče, je z toho evidentně vyřízenej, asi si prožil strašný chvíle a já nevím, jak na to reagovat. Místo, abych byl s ním, tak jsem to ještě zhoršil… Můžu se na něj vztekat? Vždyť by nám vzali kluka… neměl jiný východisko…
„Zlobíš se?“ špitne, když ke mně opatrně zvedne pohled.
„Prosím tě…“ líbnu ho na čelo a přitáhnu víc k sobě. „Proč bych se měl zlobit? Sám jsi říkal, že to byla jediná možnost, tak nemám důvod. Mám na tom svůj podíl… Hlavní je, že tomu baba uvěřila…“
Vděčně mě stiskne a položí si hlavu na mý rameno. Snažím se, aby se mi zklidnilo srdce, co mi splašeně bije v hrudi, hladím Billa po zádech a přemýšlím… takže další svatba. Letos je jich fakt nějak moc.
„To ještě není všechno…“ špitne Bill a mně se srdce znovu rozběhne divokým tempem. Co ještě? Nic horšího už si nedovedu představit… „Než odešla, tak mi radila, aby ses odtud odstěhoval, že dokud budeme bydlet pod jednou střechou, budou nás hlídat a nedaj nám pokoj,“ dokončí Bill a mně je hned jasný, že klidně můžou nastat ještě horší věci než jedna pitomá fingovaná svatba. Chtějí mě vyhnat z domova… panebože! Kdybych dostal do ruky toho hajzla, co nás prásknul, zakroutím mu krkem! Do prdele! Baba jedna pitomá! Co si o sobě myslí? Že mi bude rozkazovat, kde mám bydlet? Co je komu po tom?! Já si můžu bydlet kde chci, sakra!
„Já nechci, aby ses odstěhoval,“ špitne potichu Bill a stiskne mě. „Nechci být bez tebe,“ vzlykne mi do vlasů. „Nesmíš odejít,“ přesvědčuje mě, jako bych já za to mohl… jako bych se já chtěl stěhovat. Jenže nejspíš budu muset…
„Neboj, Billí, to nějak vyřešíme… to spolu zvládnem,“ snažím se ho přesvědčit a hladím ho konejšivě po zádech. Musím pryč… ta baba má pravdu. Dokud budu v tomhle domě, nedají nám pokoj a celá svatba bude úplně k ničemu… jenže jestli nějaká svatba vůbec bude…
„Co ti na to řekla Sabine?“ zeptám se Billa potichu.
„Ještě o tom neví, je to deset minut, co odešli,“ zašeptá zoufale a dívá se na mě, jako bych to snad měl vyřídit já.
„Nečekáš doufám, že jí půjdu požádat o ruku za tebe,“ ujistím se, když se jeho zoufalej pohled stane ještě zoufalejším. Mlčí… no ne… to ne… přece nemůžu… „Mám jí zavolat?“ rezignuju nakonec, když se v jeho očích zalesknou nový slzy. Přikývne…
*-*-*
„Ahoj Sab, sorry, že tě otravuju takhle po ránu, ale potřebujem se s tebou sejít,“ přecházím nervózně po obýváku a Bill mě ze sedačky nešťastně sleduje a poslouchá, co si povídáme. Zapnul jsem hlasitej odposlech, abych mu to nemusel znovu vyprávět. Snažím se mluvit normálně, aby Sab nepoznala, že se něco děje. Stačí, že to s ní praští potom.
„Ty a Bill? Stalo se něco?“ odpoví Sabine a je slyšet, že je překvapená. No jo… nevolám jí každou středu v devět ráno, že jí přijdeme navštívit, tak se není co divit.
„No… nebudu ti lhát, něco se děje, ale nemůžu po telefonu, musíme to probrat osobně. Jsi v práci nebo doma?“
„V práci, samozřejmě… to jenom nechutně bohatý hvězdy se válej v devět ráno v pelechu,“ usadí mě a směje se. „My chudáci musíme hákovat v práci.“ Myslím, že až to na ni Bill vybalí, smích ji přejde. I když… bude z ní bohatá paní Kaulitzová, to by se jí mohlo zalíbit… do práce už by nikdy nemusela. Uvidíme… snad se nám povede ji nějak ukecat.
„No jo, nerej pořád,“ odseknu jí, aby si nemyslela, že si může vyskakovat jenom proto, že si „poctivě“ vydělává, jak nám pořád předhazuje. „Musím se zeptat, ne? Hele, nemohla bys na chvíli přijet k nám? Tohle nemůžeme probírat nikde na veřejnosti,“ napadne mě, že na domácím hřišti by nám to možná šlo líp.
„No… jestli je to fakt důležitý, tak bych se za hoďku mohla utrhnout,“ váhavě přislíbí.
„Fajn, tak po desátý tady, jo?“ ujistím se ještě, že to platí.
„Jo, kdyby ne, tak se ještě ozvu, ale snad to vyjde. Pozdravuj Billa a Dejva,“ dodá a típne telefon. Na moje rozloučení už ani nečekala… stejně se za chvíli uvidíme.
„Tak…“ řeknu s povzdechem a zadívám se na svý nešťastný ubrečený dvojče. Teď to prostě musím vzít do ruky já, nedá se nic dělat. „Myslím, že by ses měl jít dát do kupy, aby ti neřekla, že takhle vošklivýho si tě nevezme,“ mrknu na Billa. Jen tak tak stihnu uhnout jeho dobře mířenýmu kopanci. Nesnáší, když si z něj dělám srandu ve vážný situaci.
„No co co…?“ usměju se na něj. „Sranda musí bejt, i kdyby fotra věšeli, takže zvedni svou velectěnou zadnici, ženichu, a jdi se upravit, budeš žádat o ruku. Klukovi jsem dal najíst, takže na sebe teď něco hodím a pofrčím koupit kytku a prstýnek. Snad se trefím, kdyby ne, tak to vyměníme,“ chrlím na bráchu informace, jak to mám dál v plánu. Tahle troska, co na mě hledí ze sedačky, momentálně není schopna ničeho, takže ten zbytek holt odřu já.
„Má Sab radši bílý nebo žlutý zlato?“ hodím ještě dotaz do koupelny, kde se Bill snaží udělat něco se svou vizáží.
„Bílý,“odpoví stručně a soustředí se na vykroužení černý linky.
„A co kytky?“
„Copak já vím? Ty jsi s ní žil, než tě zapíchla, tak si vzpomeň,“ utrousí ironicky Bill, začíná se vracet k sobě, když už dělá vtipy, to je dobře. Já s ní žil… jo, ale v jeho pitomý realitě.
„Tys s ní dva roky chodil, tak jsi musel přece vědět, jaký má ráda kytky, ne?“ rozčiluju se.
„Ne! Nikdy jsme se o tom nebavili. Kámošce se kytky nedávaj. Vem prostě něco drahýho,“ dostanu rozkaz. No fajn… až mu přinesu drahou palmu v květináči, tak mi vynadá, ale aby poradil, to už ne, pako jedno.
„Tak čau, za chvíli jsem zpátky,“ zavolám od dveří, a zamířím do garáže.
„Strejdo!“ ozve se z kuchyně hlásek těsně předtím, než zabouchnu dveře bytu.
„No?“ strčím hlavu zpátky dovnitř.
„Už můžu jít pryč? Já potřebuju na záchod,“ zoufale kuňká Dejv. Bože, já na něj zapomněl, on tam celou dobu poslušně sedí u stolu. Je vidět, že mám autoritu.
„Jasně, můžeš,“ zahulákám a zabouchnu dveře. Táta už se snad o něj postará, je potřeba, aby se vzpamatoval a vypadal normálně, a na to je nejlepší ho nechat s Dejvem.
Musím to vzít rychle autem, takže skočím do svýho sporťáku, vycouvám z garáže a dupnu na to. Jediný zlatnictví, na který jsem si byl schopen vzpomenout v nejbližším okolí, je to, co vykrad ten zrzavej blbec, kterýmu jsem vrazil vývrtku do břicha, tak se vypravím tam. Koneckonců, tohle se má stát až v lednu 2016, takže mi nic nehrozí. Květinářství snad někde potkám, až se budu vracet…
autor: Janule
betaread: Áďa
koneckonců, tohle se má stát až v lednu 2016, takže mi nic nehrozí. Květinářství snad někde potkám, až se budu vracet…
To je přesně to co na týhle povídce miluju nejvíc <333 Skvělej díl zajímala by mě Sabinina reakce..Aaaw musim to vydržet do neděle xD
jen aby se ten leden záhadně neposunul….ale tak to snad ne…
Teda, Tom to vzal docela sportovně! xD…Ale to je jedině dobře:)…Snad je Sabine nenechá ve štychu…akorát by mě teda zajímalo, jak to bude s tím Tomovým bydlením..no uvidíme:)
Bože chudák Dejv tam seděl xD xD xD
Jako sice to bylo drama, ale mě to přišlo vtipny… Bill chudák jak hromádka neštěstí a ono to je upe pofiderní…ne upe ale je jako….
stejně je to užasny… Bill se bude ženit… to je prostě dobry… a vtipny… jsem zvědavá co na to řekne Sab a Frank…
moc pěkné..
♥ Jani? Já se z toho Toma poseru xD Promiň za to slovo, ale ono to jinak nejde. Ne, já se poseru z Davídka *rofl* Já nevim, komu se mám dřív smát! Ale asi Davídkovi, on je prostě kouzelnej! A v týhle povídce bych ho zbaštila sakra!^^ Jen mě štve, jestli se bude Bill ženit, což předpokládám, že bude =( =(
… sem zapomněla!!!
DOKONALOST!♥
Já nechci,aby se Bill ženil, nechci aby se Tom stěhoval..:-( už se těším na další díl jak bude Bill žádat o ruku..:-D
Tak Tom je jednoznačně hvězda tohohle dílu:) Sice to předtím pokazil svým dobýváním se z ložnice, za to bych ho kopla, ale napravil to tady:) Vzal to skvěle, vyrovnal se s tím rychle, utěšil Billa a začal jednat, na což by se Bill v tom stavu, v jakém je, nezmohl. A ještě si stihl dělat srandu:) Prostě zazářil:)
Tak si říkám, že Bill aspoň zažije svou svatbu, sice ne s tím, koho miluje, ale aspoň tímhle podivným způsobem… no a pak se můžou vrátit do minulosti, varovat sebe sama v úterý večer před příchodem sociálky a baba bude ráno čumět, jak po Tomovi není ani stopy:) To by šlo, ne?
Tak, abych to dneska uzavřela, vychutnala jsem si to, pobavila jsem se, spotřebovala jsem trochu adrenalinu, a teď je čas jít dělat něco užitečného:) Zítra se určitě stavím, pokud mě nezastaví nějaká nepředvídatelná situace:)
Já tak miluju časoprostorovýho Toma!!! Jo, já vím, Bill je u mě vždycky na prvním místě, ale tenhle Tom… on je tak… tak něžnej, milej, citlivej, ale zároveň silnej, když je potřeba, zná ty svý dva milovaný chlapy a je vidět, že by za ně dejchal… to je tak… no, já nevím… romantický není to vhodný slovo… prostě je to správnej chlap… proč já nemůžu mít něco takovýho doma? To by bylo krásný… zaručeně by neproležel celej víkend na gauči, bez odporu by se mnou chodil nakupovat a na záchodě by nenechával zvednutý prkýnko. 🙂
Ach jo… to jsem se zasnila, ale asi to bude tak, že každému podle jeho zásluh :))))
Janule, tohle byl úžasnej díleček 🙂
Plakáám :'( Já se bojíííím :'(
Mám obrovitánsky strach ako sa toto dá do poriadku, (jediné čo ma drží pri zdravom rozume je, to, že som si prečítala komentáre pod poslednou kapitolou :D)
ale aj tak to prežívam nenormálne. Ale Tom je zlatíčko on to všetko vyrieši 🙂 ale nechcem aby sa Bill oženil a vôbec nechcem aby sa Tom odsťahoval. Nemohli by sa zbaviť tej ženskej zo sociálky?
Opravdu Toma obdivuji, jak skvěle tohle vzal! Jak už jsem říkala, já bych z toho dvakrát nadšená nebyla i když bych věděla, že tohle je jediné možné řešení. Prostě by mě to všechno mrzelo a nedokázala bych reagovat takhle skvěle jako Tom. Ještě se chudák všeho ujal. Jako by měl Sabine žádat o ruku on 😀 Achjo, Tom je prostě zlatíčko 🙂
Celkem mám strach, jak se tohle bude vyvíjet dál 🙁 Taky mám strach, že třeba Sabine odmítne, když má teď Franka..ale spíš si myslím, že nakonec kývne. Ona je taková dobrá duše a myslím, že by sama nechtěla, aby byl Davídek v někde jinde.