Vždyť já tě taky miluju…

autor: Samara

Tak jsem po dlouhé době napsala další jednodílovku. Je trochu jiná, něž ostatní co jsem psala. Psala jsem to, když jsem měla pěkně blbou náladu, dá se říct depku a podle toho to taky vypadá. Navíc je to docela krátký ale… snad se vám to bude líbit, v to doufám. Tak si hezky počtěte a prosím okomentujte to, ať mám zase chuť psát.

Černovlasý chlapec smutně sedí na posteli ve svém pokoji. Závěsy zatáhnuté, světlo zhasnuté. Všude kolem je neproniknutelná tma. A tak to Billovi vyhovuje. Svou náladu může vyjádřit jedině černou barvou. V poslední době na všechno kašle. Většinou jen sedí ve svém pokoji, světla zhasnutá, oči upřené do prázdna. Jeho oči. Oči, které dřív byly sametově hnědé, oči, v kterých každý den jiskřilo tisíce jiskřiček, byly teď vyhaslé a prázdné. Chlapec si přitáhl kolena k bradě. Na kolena mu začaly téct třpytivé kapičky, které mu padaly z očí. Vzdychl. Brečel opravdu často. A taky to na něm bylo vidět. Oči červené jako králík, kruhy pod očima… ty však měl z toho, že nespal. Nemohl spát. Nešlo to. Pořád se převaloval a myslel na to. Jak to všechno dopadne, co bude dál. Už bezpočtukrát se v noci s křikem vzbudil. Skoro každou noc se mu zdála nějaká noční můra.

Někdy za ním přišel Tom, protože ho bratrův křik vzbudil.

,,Co se to s tebou děje, Bille? Nechceš mi něco říct?“ ptal se pokaždé. Ale Bill jen vždy zavrtěl hlavou a svou tvář smutně otočil ke zdi. Co taky měl bratrovi říct? Že ho miluje? Že kvůli němu brečívá celé dny a celé noci nespí? Že se pro něj trápí každou vteřinu? Ne, to by nedokázal. Toma miloval už rok. Jeden dlouhý rok. Zpočátku to nebylo tak hrozné, ale po pár měsících to začalo být nesnesitelné. Billa uvnitř ničilo vědomí, že nikdy bratra nemůže mít. Že nikdy nebudou moci být spolu. Tom byl totiž stoprocentně na holky. Vždyť si je někdy vodil i domů. Bill vždy slyšel dívčí steny, které se k němu linuly přes tenkou zeď, která jej dělila od bratrova pokoje. To bylo pro něj něco příšerného. Hodiny a hodiny pak brečel. Schovával si hlavu pod polštář, aby ty zvuky neslyšel. Tiše plakal a bušil pěstmi do polštáře. V takových chvílích měl jediné přání. Zemřít.

Bill trochu pozvedl uplakané oči a zadíval se do tmy. Najednou s ním začal cloumat vztek. Né smutek a sebelítost, ale čirý vztek. Zlobil se sám na sebe. Že byl takový idiot a podlehl Tomovu kouzlu. Nemělo se to stát. Kdyby se to nestalo, žili by dál jako ostatní bratři a Bill by se nemusel takhle trápit. Vstal. Jeho prázdné oči se upřely na lampičku, kterou ve tmě rozeznal. S šíleným výrazem v obličeji ji popadl do ruky a mrštil s ní o zeď. Lampička se rozbila. Ale Billovi se neulevilo. Právě naopak. Popadl ho ještě větší vztek. Vzal do ruky malou sošku, kterou měl na poličce, a hodil ji na zem tak prudce, až se rozletěla na tisíce kousíčků. Bill byl jako blázen. Bral do rukou všechny věci, které měl v pokoji a rozbíjel je. Jeho pokoj byl brzy zaplaven střepy a kousky věcí. Bill trochu sykl, když se řízl o jeden střep, ale nevnímal to. Dál ničil svoje věci. Pak do ruky uchopil fotku ve skleněném rámečku a chystal se s ní mrštit o zem. Zarazil se. Pohlédl na fotku. Byl na ní on a Tom. Byla to krásná fotka. Bill si sedl na postel a zadíval se na ni. Ta fotka byla focená přibližně týden po tom, co se do Toma zamiloval. Na fotce měl ve tváři široký úsměv, roztomile cenil zoubky a rukama visel Tomovi na krku. Ten se krásně smál a svého brášku objímal. Bill se taky usmál. Po tváři mu zase stékaly slzy. Odložil fotku na noční stolek a zabořil obličej do dlaní. Už nemohl dál. Už to nešlo… Zvedl oči a rozhlédl se po pokoji. Je magor. Šílenec. Totální idiot. Co to udělal? Rozbil všechny věci, které měl v pokoji! ,,Já chci zemřít,“ špitl tiše do prázdného pokoje. Bylo to jeho jediné přání.

Tom zabouchl venkovní dveře, zul si boty a vešel do obýváku.

,,Billee? Jsi doma?“ zavolal. Nikdo mu neodpověděl. Tom se zatvářil zmateně. Že by šel ven? To mu připadalo nepravděpodobné, protože posledních pár měsíců skoro nevystrčil hlavu z domu, pokud vysloveně nemusel. Tom se zatvářil zasmušile. Dělal si o bratra starosti. V poslední době byl hodně špatný. Pořád brečel, nespal, skoro nejedl ani nepil. Ale nikdy se Tomovi nesvěřil, co mu je. Dredatý chlapec vzdychl a vyběhl do bratrova pokoje. Byla tam hrozná tma. Pak ucítil, jak mu něco rozřízlo nohu. ,,Au!“ zasyčel Tom a natáhl se k vypínači. Rozsvítil. Šokovaně se rozhlédl po pokoji, který byl zaplavený střepy. ,,Bille?“ zavolal Tom. Ale Bill se neozýval. Tom už začínal mít strach. Pak si všiml, že je na Billově posteli nějaký kus popsaného papíru. Opatrně k němu přešel a začal číst.

Pusa se mu sama otevřela údivem. Nevěřícně četl ty řádky, rozmazané Billovými slzami. Chtělo se mu vykřiknout, ale nemohl. V dopise Bill psal, že už to tu nemůže vydržet, že se trápí láskou k Tomovi, a že proto musí zemřít. Když si Tom dočetl dopis, popadl ho téměř hysterický záchvat. ,,Bille?! Bille!“ ječel a běhal po domě jako smyslů zbavený. Hledal ho. Vběhl do koupelny. Pod nohama ucítil vlhko. Sehl hlavu a vykřikl. Stál v kaluži krve. Pohlédl o kus dál. A vykřikl znovu.

Na studených kachličkách ležel Bill. Kůži měl bílou jako stěna. Nevidomé oči široce rozevřené a rty pootevřené. V jedné ruce pevně svíral žiletku, druhou měl natáhlou a rozříznutou. Tom spadl na zem a položil mu ruku na srdce. Nebilo. Bill byl mrtvý.

,,Né, bráško, ne! Probuď se! Ty nesmíš zemřít!“ brečel Tom. ,,Prober se, udělám cokoliv, prober se!“ Ale Bill se neprobral. Tom s pláčem uchopil dopis od Billa. Pohled mu padl na jednu větu, kterou Bill napsal. ,,Miluji tě, a proto musím zemřít.“

Tom se nepříčetně rozvzlykal a padl na Billovo chladné tělo. Z posledních sil zvedl hlavu a tiše zašeptal.

,,Vždyť já tě taky miluju…“