autor: Áďa
Tom
Netušil jsem, co mám vůbec dělat. Nebyl jsem schopný se ani pohnout, promluvit, nedokázal jsem nic, jak jsem byl v šoku nad tím smutným výjevem, který se přede mnou rozprostíral. Bill mě svíral za ruku a šeptal, co budeme dělat, já mu ale nedokázal odpovědět. Jenom jsem koukal na maličké hříbátko, které bezmocně leželo ve slámě a vypadalo to, že dlouho nepřežije. V tu chvíli mi došlo, že jsem v životě neviděl smutnější scénu, když teda samozřejmě nepočítám Billa v Davidově moci…
„Tomeee,“ stiskl mě Bill o něco pevněji, až mě to trošku zabolelo.
„Co je?“
„No ptám se tě, co budeme dělat!“ zakvílel. „Přece ho nemůžeme nechat umřít!“
„No jako řekni mi, jak mám asi vědět, co máme dělat!“ prskl jsem rozčileně. „Nejsem koňská chůva ani veterinář!“
Najednou jsem se odmlčel, když mi náhle něco docvaklo.
„Počkat, to je ono,“ vydechl jsem. „Veterinář! Počkej tady,“ vyhrkl jsem na užasle se tvářícího brášku, když jsem se otočil na podpatku. „Jdu mrknout na net, kde je tady nějakej nejbližší veterinář a zavolám mu!“
„Tak ale mákni, než bude pozdě!“ slyšel jsem ještě, jak na mě volá.
Vrazil jsem do chalupy a rychle jsem zapnul notebook. Sakra, že musíme být zrovna v takovýhle díře, jako teď jsme! Jak tady má asi jeden najít nějakýho veterináře? Naštěstí mě však kamarád internet nezklamal a já mohl po pěti minutách volat. Měl jsem štěstí, doktor byl na příjmu. Ihned jsem mu popsal celou situaci i místo, kde jsme se nacházeli a dostalo se mi ujištění, že do čtvrt hodiny je tady. Uf, snad to dopadne dobře… Jako tohle se může fakt stát jenom a pouze nám, namočit se do takovýhle kaše. Jako jestli to hříbě nepřežije, tak nás majitel asi zabije. A mám dojem, že ani bráška by to psychicky nerozdejchal. Tolik mě to stálo práce, než jsem ho opět naučil mít koně rád, a teď by měl vidět, jak jedno hříbě umírá?
No to teda ne. Snad to dopadne dobře. Musí prostě! Zvedl jsem se a chtěl jsem za ním jít, ale nějak mě najednou přešla odvaha. V hlavě jsem měl totiž pořád ten zoufalý pohled droboučkého tvorečka. Nevydržel bych se na to dívat, na tohle já nemám žaludek. Radši budu vyhlížet veterináře…
Bill
Když Tom odešel, první, co mě napadlo udělat, bylo zavřít vrata, aby se sem nemohli vrátit ostatní koně, kteří by mohli tomu maličkému ublížit. Pak jsem došel až ke křehkému tělíčku. Sedl jsem si na bobek, a když mé oči přivykly náhlému šeru, nejistě jsem natáhl ruku a dotkl se hříbátka. V tu chvíli jako by mnou projel elektrický proud, ale v tom příjemném slova smyslu. Znenadání mě silně zahřálo u srdce, když jsem hladil ještě slepené a mokré chloupky, a najednou jsem viděl, jak malá hlavička, která dosud ležela na slámě, se zvedla… a já ucítil ve svých dlaních droboučkou, sametově hebkou tlamičku, která váhavě šimrala mé prsty, načež je uchopila a snažila se je sát. Byl to neuvěřitelný pocit, nemohl jsem skoro ani dýchat. Jenomže pak jsem si uvědomil, že hříbě má pořád mokrou srst. Mohlo by prochladnout! Sundal jsem si mikinu a začal jí pomalými, ale intenzivními pohyby sušit maličké tělíčko. A k mému velikému překvapení jsem viděl, jak se hříbě pohnulo a začalo se snažit postavit se na nohy!
S mírně pootevřenou pusou jsem v němém úžasu sledoval, jak se snaží ty dlouhatánské špejličky zasunout pod tělíčko a jak se snaží vysápat se na všechny čtyři. Ani nevím, proč mě to tak fascinovalo, vždyť to přece ví každý koňák, že hříbata se hned po narození staví na nohy, a teprve pak se poprvé od maminky napijou. Ale tady jako bych tuhle známou věc zapomněl, jenom jsem kulil oči, když se ten drobeček snažil vstát, a na rtech se mi rozlil úsměv, když to už už vypadalo, že se prcek zvedne, a najednou mu podjely přední nožičky a on se opět svalil do slámy. To bylo tak roztomilý! Neodolal jsem, a když maličké učinilo další pokus, pomohl jsem mu zvednout se a přidržoval jsem ho do té doby, než získalo stabilitu.
Teprve teď, když už bylo suché a na nohou, jsem měl první příležitost trošku pořádněji si ho prohlédnout. Bylo čistě černé, jako jeho maminka, ale mezi očima mu zářila bílá hvězdička. Měl i malinké bílé ponožky těsně nad oběma zadními kopýtky. V očičkách mělo stále ještě strach, ale už se začalo rozhlížet po stodole, zřejmě hledalo maminku. Se smutným povzdechem jsem ho pohladil jednou rukou po zádech a nechal jsem ho, aby mi zkoušelo z druhé ruky sát mlíčko, kterého se ale stejně nedočkalo…
Trhl jsem sebou, když zavrzaly těžké dveře a dovnitř vešel nějaký muž v bílém, s kufříkem v ruce, doprovázený Tomem. Nechal dveře pootevřené, dal však přes ně kousek provazu, aby koním zabránil vstoupit dovnitř. Představil se mi, ale já jsem ho skoro nevnímal, měl jsem až příliš veliký strach o to maličké. Co teď doktor řekne? Dá mu vůbec nějakou šanci na přežití? Nebo ho nechá spolu s těmi zdvořilostními frázemi, že to tak bude lepší, utratit? Začal jsem se o život hříbátka bát a bezděčně jsem se k němu trošku přitulil, dokud mě Tom neodtáhl stranou, aby měl veterinář prostor…
„No,“ řekl ten člověk po chvíli. „Na první pohled to vypadalo docela dost ošklivě, ale nakonec je v pořádku. Ale když ji matka odmítla, tak ji budete muset krmit vy – „
„Ji?“ vykulil jsem oči.
„Ano, je to kobylka,“ usmál se veterinář, pak ale zvážněl. „Musíte ji krmit přibližně každé dvě hodiny, aspoň zezačátku. Nebo ji mám nechat odvézt do útulku pro koně, který je kousek odsud?“
No to teda v žádném případě! Podíval jsem se na Toma. Jeho výraz se mi moc nelíbil, vypadalo to, že by hříbě radši svěřil do zkušených rukou. Jenže to má tahle maličká skončit někde v útulku? Bude jí smutno, a navíc by se to určitě nelíbilo majiteli naší chalupy! Tom se už už nadechoval, když jsem ho chytil za ruku.
„Tommy, prosím,“ hodil jsem na něj prosebný pohled. „Necháme ji tady a postaráme se o ni!“
Tom se na mě podíval.
„Když já nevím,“ namítal. „Já se o koně starat neumím a tebe to určitě po pár dnech přestane bavit.“
„Nene!“ zamračil jsem se. Jak si tohle o mně může myslet? Klidně se o malou postarám úplně sám, nemusí mi s tím vůbec pomáhat! „To zvládneme,“ řekl jsem po chviličce. „Vždyť víš, že dokud jsme na všechno spolu, tak to zvládneme, i kdyby padaly meteority!“
„No dobře,“ rezignoval nakonec bráška a já měl co dělat, abych nezavýskl radostí. „Ale v noci k tomu vstávat nebudu!“
„Juchů!“ radoval jsem se a šťastně podrbal hříbátko na krku. „Jenže teď bysme jí asi měli něco dát! Od narození nebumbala!“
„To právě zařizuju,“ ozval se veterinář, který právě smíchával v dětské lahvičce, kterou vytáhl z brašny, mlíko s vodou. Ani jsem si nevšiml, že tady pořád ještě je. Když třepání lahvičkou dokončil, podal mi ji.
„Vy vypadáte, že role chůvy padne nejspíš na vás, že?“ pousmál se, když jsem nedočkavě chňapnul po lahvičce. „Opatrně!“
Pomohl mi ruku s lahvičkou nasměrovat k malé tlamičce a vzápětí jsem viděl, jak dudlík zmizel mezi droboučkými pysky. Zvířátko začalo sát. Zezačátku opatrně a nejistě, pak ale sání zintenzivnilo a mlíko se ztrácelo před očima. Bylo to tak roztomilý! Rozzářeně jsem se otočil na veterináře, který vypadal, že sdílí tu radost se mnou, a dokonce i Tom se dojatě usmíval.
„To je úžasný,“ vydechl jsem a dál sledoval, jak v kobylce mizí poslední zbytečky obsahu lahve. Chvíli ještě tahala za prázdný dudlík, nakonec ale usoudila, že asi skutečně víc nedostane. Chtěl jsem jí ještě trošku přidat, ale veterinář říkal, že lepší to pro ni bude v pravidelných častějších dávkách, než takhle větší množství najednou. Ač nerad, zakýval jsem hlavou a sledoval, jak maličká zahrabala drobným kopýtkem do slámy, načež se položila, a do pár minutek hajala a spinkala jako miminko. Byl bych se na ni vydržel dívat celou věčnost, kdyby mě Tom nechytil za ruku s tím, že je čas na něco k obědu. Úzkostlivě jsem se podíval na mobil, abych se ujistil, že ještě od krmení neutekly dvě hodiny, a pak jsem se nechal odvést domů. Byl jsem krásou kobylky unesen zcela mimo vnímání. To, jak veterinář s Tomem zatarasili část stodoly, aby se ke hříběti nedostali ostatní koně, to, že je nakrmili, to jsem nevnímal. Jenom jsem zhypnotizovaně koukal na spinkající kobylku. Byl to pro mě snad nejkrásnější pohled, který se mi kdy naskytl. Bylo to něco dechberoucího, kouzelného… kdo tohle nezažil, asi mě musí mít za blázna, ale to už řešit odmítám. Blázen jsem, to o sobě vím…
„Pojď, lásko,“ ozvalo se mi náhle u ucha. „Nech ji spát a pojď se najíst. Pak sem zas klidně můžem jít.“
S lehkým trhnutím jsem se probral z tranzu, když jsem zaznamenal, jak mě Tom políbil na tvář. Poplašeně jsem se rozhlédl.
„Kde je veterinář?“
„Neboj,“ utišil mě. „Odjel už asi před pěti minutami.“
„Fakt?“ vykulil jsem oči. Jak to, že jsem si jeho odjezdu nevšiml?
„Loučil se s tebou,“ informoval mě Tom. „Ale tys byl úplně mimo, jenom jsi koukal na to kůně a culil ses jak zhulený sluníčko.“
„Aha,“ vydechl jsem zaraženě. No prosím, další potvrzení toho, že jsem blázen. Už ani nevnímám, že se se mnou loučil veterinář. No ale na stranu druhou, kdo by to taky vnímal, když před ním leží ten nejroztomilejší drobeček na světě?
Vydali jsme se s Tomem ruku v ruce do chalupy, kde moje láska připravila špagety. Pousmál jsem se, když jsem to viděl. To se dalo čekat, ten dredatý brouček nic jiného ani vařit neumí. Vlastně jo, umí. Krupicovou kaši, pudink a polévky z pytlíku. To je celý Tomův repertoár vaření. Jo, ještě topinky a míchaná vajíčka, ale tím jeho škála skutečně hasne. Ale já to neřeším, každý je v něčem jiný, a u nás většinou vaří buď mamka, nebo restaurace. Sem tam občas i já, ale to se mi musí chtít. Což taky není zrovna nejčastější jev. Proto, a taky proto, že jsem pocítil zakručení v bříšku, jsem se lačně vrhl nad kouřící talíř a aniž bych čekal, než mi to trošku vystydne, zalil jsem svou porci pořádnou várkou kečupu a už jsem si vzal první sousto.
„Aůůůů!“ zakvílel jsem skoro jako vlkodlak, když se ještě horké těstoviny střetly s mým citlivým jazýčkem a patrem. Viděl jsem přitom, jak se Tom škodolibě šklebí.
„Ty seš pako!“ smál se mi. „Dyť je to ještě horký, taks mohl tušit, že tě to spálí! Trumpeto jeden!“
„Auuuu,“ fňukl jsem trucovitě, ani ne tak ze skutečné bolesti, jako z toho důvodu, že jsem najednou zatoužil po bráškových rtech. „Tommy, to pálí… potřebuju to nějak zchladit,“ hrál jsem na něj svou teatrální komedii.
„Tak se napij studený vody,“ ušklíbl se na mě.
Ha. Tak tohle byla teda rána pod pás. A přitom ten hajzlík moc dobře ví, co chci, je to na něm vidět! A teď se královsky baví tím, jak mě setřel! Ale já mu tohle nedaruju. Vstal jsem ze židle a sedl jsem si mu na klín.
„Ty víš, co mi nejvíc zchladí zraněný jazýček,“ zašeptal jsem a svůdně jsem na něj zamrkal.
„Ježiš dej pokoj,“ protočil oči v sloup. „Mám hlad, takže s dovolením!“
Kdybych ho neznal od svého narození, tak bych snad řekl, že to i myslel vážně. Uznávám, že ve mně v první minutě hrklo jako ve starých hodinách. Jenže to bych nesměl své dvojčátko znát jako vlastní boty. Spatřil jsem totiž, jak mu lehce zacukal levý koutek úst, což se snažil vzápětí zamaskovat lehce křečovitým šklebem.
„Vidíš to?“ prskl na mě. „Už mám z hladu křeče, takže si nech zajít choutky, jasný?“
„Nenechám,“ dýchl jsem mu do tváře a zůstal svým obličejem jen pár centimetrů od toho jeho. Pootevřel jsem rty a sklopil oči, kterými jsem přitom hypnotizoval tu jeho kouzelnou papulku, jež dokázala s mým tělem dělat divy. Cítil jsem, jak svádí souboj sám se sebou, jestli se má snažit ještě chvíli se tvářit zle a nepřístupně, nebo jestli v nejbližších vteřinách podlehne kouzlu mého horkého, toužebného dechu. Schválně jsem se k němu naklonil ještě blíž a provokativně jsem zakroužil boky. Jo! Povedlo se! Tom v tu chvíli prudce vydechl, zavřel oči a já ucítil pod svým pozadím, jak se v jeho klíně probouzí život. Tiše jsem mu vzdychl do úst, která byla od mých vzdálená už jen pouhé milimetry, a zašimral ho rychlým pomrkáváním řasami na tváři.
„Billí, nech toho,“ vydechl polohlasně, ale roztouženě.
„A proč bych toho měl nechat?“ opáčil jsem stejně tichým hlasem a ještě jednou jsem sebou zavrtěl.
„Protože víš, co se mnou tyhle tvoje pohyby dělají!“
„No ale nemuselo to zajít až sem,“ zamrkal jsem na něj a olízl si rty. „Stačilo, kdybys mě býval polibkem zchladil a uklidnil popálenou pusinku, víš? Jenže když jsi to nepochopil z náznaků, tak muselo dojít k činu, víš?“
„Ty zmetku,“ zasyčel, přitom se ale krásně usmál. Sevřel mě pevněji kolem boků a konečně se dotkl svými rty těch mých. Otíral se o ně a přejížděl po jejich obryse. A mě fascinovalo, když je na mou pusu konečně pevně přitiskl, jak krásně naše rtíky do sebe zapadaly. Jak krásně k sobě přilnuly. A pak jsem ucítil chladivou vlhkost, když po těch mých přejel Tomův jazyk. Neváhal jsem a pootevřel jsem ústa, nechal jsem to zvídavé háďátko proniknout do svých hlubin a užíval si ten nádherný pocit. Nevyvíjel jsem skoro žádnou aktivitu, vše jsem přenechal svému drahému bratříčkovi, který teď něžně tišil od špaget popálená místa. Jediné, co tak trošičku narušovalo tu slastnou pohodu, bylo vnímání toho, jak mě Tomův penis tlačí, když se tak akčně hlásí o pozornost. A já jsem se škodolibě ušklíbl. Tak, bráško. Teď ti ten tvůj hlad splatím i s úrokama… Tom se ke mně ještě více přitiskl a snažil se mě dlaněmi vtisknout ještě hlouběji do svého klína, když jsem se mu náhle vytrhl. Byl tak překvapený, že se nezmohl na žádný pohyb, čímž mi dal dokonalou příležitost vrátit se na své místo.
„Billí,“ vydechl užasle a zmateně zároveň. „Kam jdeš?“
„Kam by?“ pokrčil jsem rameny, usedl na židli a namotal si na vidličku několik, teď už vychladlých špaget. „Se jdu najíst, mám hlad.“
Nevěřícně se na mě podíval.
„No to nemyslíš vážně, že ne?“
„Myslím, proč?“ zeptal jsem se naoko nevzrušeně, ale uvnitř jsem se tetelil škodolibou radostí.
„No jako mi řekni, co mám teď dělat!“ nasadil zoufalý výraz a výmluvně zašilhal směrem ke svému rozkroku.
„No co asi,“ hrál jsem dál svou přetvářku a dal si do pusy další várku špaget. „Si ho vyhoň, ne?“
Tom se zatvářil, jako by do něj uhodil blesk… a já to už nevydržel. V křečích smíchu jsem se zvedl, přistoupil až k němu a stulil si ho do náruče.
„No to víš, že tě v tom nenechám,“ vtiskl jsem mu pusinku na čelo. Naše rty se opět spojily v dlouhém polibku a já přitom popaměti rozepnul jeho pásek. Stáhnul jsem mu kalhoty i boxerky a jemným tlakem rukou ho donutil, aby si sedl na stůl. Trošku jsem se sklonil a uchopil jeho přirození do svých úst. A garantuju, že netrvalo ani pár minut, a můj vševědoucí starší bratříček měl po problému. Když jsem svou práci skončil, narovnal jsem se a usmál se na něj.
„No ty seš šikulka,“ pohladil mě po tváři. „Zmákneš to vždycky tak rychle… a jde ti to výborně,“ zapředl.
S úsměvem jsem pokrčil rameny.
„No však mám taky dobrý trénink, ne?“ zamrkal jsem na něj. „To tys mě zkazil… už v devatenácti… syčáku můj milovanej.“
„No jo,“ nasadil naprosto nevinný výraz. „Hlavně, že to máš na koho svést!“
„Já vždycky,“ potvrdil jsem jeho poslední větu. „Přece si nebudu kazit image slušňáka, ne? A pojď, jdem na ty špagety a pak za malou!“
„A jéje,“ naoko protočil oči v sloup. „Tak mám dojem, že máme do konce pobytu tady o zábavu postaráno.“
autor: Áďa
betaread: Janule
Klikněte na novou anketu, díky J. :o)
no to budou mít o zábavu postaráno…v jednom kuse s kobylkou…
ty jo sem se bála, že umře….
ovšem tomovi sem věřila že má větší hlad než chuť na billa…. xD to sou rozkošny paka xD
Konečně Chaosek! Juchů! Kráása..ty jsou blázínci..ale chudáček hříbáátko:-( Ale oni se o něj postaraj:-) Krása Áďo!!
No to je žužowý! Já upe widim toho Billa jak tam sedí a čumí na tu kobilku jak na swatej obrázek XD
Každopádně to wstáwání mu nezávidim…
Tak sa im konečne narodilo to ich "bábätko" :-)Z Billa bude riadne starostlivá mama a stavím sa, že ani Tom neodolá a bude sa okolo toho žriebätka obšmietať tiež 🙂
Hmm, o je zvláštní, tak u tohohle dílu mám pocit, že už jsem ho četla, tak kde je kruci můj komentář? :o)
No nic, každopádně Tom duchapřítomně přišel na to, že jim pomůže veterinář, můj hrdina… 😀
Pak mě malinko vyděsil tím, že nechtěl kůně krmit, ale Bill je starej ukecávač, to je dobře. Kluci si to nakonec zamilujou oba a budou koňský mámi chtít dělat častějc. 😀
No a ten jejich oběd… Raději no coment. 😀
To mi spadl kámen ze srdce, hříbátko bude žít. Nedokážu si představit, co by to s Billem udělalo. Nejdříve Silly, teď kobylka… Dojemné bylo, když ji sušil mikinou a pomáhal jí vstát, to bylo opravdu dechberoucí i pro mě tady, před monitorem. Nádherně popsaná scéna, úplně ji vidím…♥♥♥ Ale stejně, ještě že je Tommy tak chytrý, hned si ví v každé situaci rady.
A nááááhodou, Tommy umí ještě palačinky!!!!!♥
Tenhle díl byl…aaach… jeden z nejkrásnějších.