autor: Janule
„Ahoj, chlapi, tak co se to tady děje?“
BILL
„Ahoj Sabi, pojď dál, jsem rád, žes tak rychle přijela a udělala si na nás čas,“ švitořím a vím, že nejspíš působím jako idiot, ale nějak se nemůžu v týhle situaci chovat normálně. Nutí mě to hrát nějakou roli, snad budoucího ženicha, nevím… sám sobě nerozumím.
„Není ti nic, Bille?“ zarazí se Sab mezi dveřma a významně mi sáhne na čelo. „Jsi nějakej divnej,“ pochybovačně se zadívá na Dejva, pak zase na mě a zpátky na něj. „Nepraštil se do hlavičky?“ zašeptá spiklenecky s úsměvem směrem k mému synovi, těžkému jak pytel, visícímu mi neustále na ruce. Můj hodnej synáček jen zavrtí hlavou, nejspíš nechápe, co tím teta myslí a dál nic neříká. Vzal tu svou přísahu o mlčení asi tak vážně, že teď radši nemluví, aby něco nezkazil.
„Jste nějaký divný oba,“ zkonstatuje Sabine a projde dovnitř. Zavřu za ní, a když kolem nás propluje chodbou k bytu, ještě jednou naznačím špuntovi prstem přes pusu, že má mlčet. Přikývne s vykulenýma očima, zřejmě je hrdej, že máme společný tajemství. Tak… Sab je v bytě, nejspíš se půjde přivítat s Tomem, a chudinka ještě netuší, že tu zanedlouho bude doma. Teda doufám… v životě by mě nenapadlo, že se někdy budu modlit, aby si mě vzala nějaká ženská… a že se jí budu snažit dostat na jídlo… jdu jí uvařit kafe, to bude dobrej začátek.
TOM
Trhnu sebou, když zazvoní zvonek u branky a jdu se podívat z francouzskýho okna. Je to tady. Sabine dorazila, i když jsem se posledních pět minut intenzivně modlil, aby nepřišla. Já vím, je to celý nesmyslný, ale najednou to tak je. Nechci, aby mi vzala Billa… vím, chovám se jak malej harant, naprosto nelogicky, jako idiot, ale já jí ho prostě nechci dát! Ne tohohle Billa. Milýho, krásnýho, úžasnýho milence a taťku… dal bych jí radši toho starýho Billa… toho, co se před rokem vypařil, s kterým tak ochotně chodila… jenže ten by tohle nikdy kvůli svýmu synovi neudělal, v tom je ta potíž. Obětoval by radši jeho, než by se kvůli němu ženil… Toho bych dal Sabine asi bez přemlouvání, ať si ho klidně vezme, ale Billa, co mi spadl z nebe? Přišel z jinýho vesmíru? Toho ne… ten je můj… jenom můj…
Klepou se mi ruce, když slyším, jak se baví u dveří… budoucí rodinka. A já budu sám. Sám jako kůl v plotě… někde v nějakým cizím prázdným bytě, bez svýho brášky, bez lásky… bez špunta, absolutně sám.
Když jsem kupoval ten prstýnek, nemyslel jsem přitom na ni, ale na Billa. Jak rád bych ho kupoval jemu, slušel by mu stejně, jako bude slušet jí, i když on by potřeboval masivnější… navlíkl bych mu ho, dal mu pusu a požádal ho, aby se mnou zůstal až do smrti… mohli jsme si udělat aspoň soukromej obřad, slib věrnosti, když už nemůžeme na veřejnost, měli bychom aspoň něco… ale takhle? Už je na to pozdě… už nikdy nebudeme jenom svoji. Sabine bude navždycky mezi námi, bude jako stín, kterej se vplížil tam, kam nepatří, ale nedá se s ním nic dělat, protože vlastní stín prostě nepřeskočíš…
Mám strach… prachobyčejnej strach, že mi Billa nakonec skutečně vezme. Klepu se při tý představě, svírá se mi srdce, ale nemůžu si pomoct… vždyť on měl ženský. On s nima ve svým starým životě žil… umí s nima zacházet, ví, jak je získat, jak si je udržet, když chce… co když se mu to se Sabine znovu zalíbí a na mě zapomene? Ne! To je nesmysl, tohle si nesmím namlouvat. Je to blbost, vždyť vím, že mě Bill miluje a tohle by mi neudělal… ale ona s ním bude spát v jedný posteli! Ne já! Ona!
Zjevila se znenadání ve dveřích obýváku, vysoká, krásná… jak stvořená pro manželství s Billem. Ano… bude jim to slušet. Určitě budou všichni obdivovat, jak krásnej jsou pár… a já budu někde stranou přihlížet, jak si ti dva dávají první manželskej polibek… je mi z toho divně… špatně se mi dýchá, v krku mám knedlík, ruce se mi klepou a slzy se mi derou do očí… Zírám na Sabine, blíží se ke mně mou vlastní mlhou, způsobenou slzami, a nejsem schopen ji ani pozdravit.
„Tome?“ udiveně zašeptá, když přijde až ke mně a setře mi svým dlouhým prstem slzu z tváře. „Co se ti stalo?“ lehce mi položí ruce na ramena, když zavrtím hlavou, ať si nedělá starosti, že to přejde. Slova ale ze sebe nejsem schopen dostat, nechtějí ven, byly by to jenom neidentifikovaný vzlyky… „Tomí,“ přitáhne si mě do náruče a hladí mě lehce po zádech. „Neplač, pojď ke mně,“ šeptá a přitiskne mě k sobě ještě blíž… krásně voní a já ji v tu chvíli nenávidím a miluju zároveň. Všechny pocity, který v sobě mám, se momentálně míchaj ve smrtící koktejl, co způsobuje, že se v tu chvíli rozbrečím nahlas. Všechno, co v sobě držím od okamžiku, kdy mi to Bill řekl, vyplulo na povrch a konečně to může vyjít ven. Brečím Sabine do modrého trička, tisknu ji k sobě, jako by byla moje máma a nejsem schopen přestat. „No ták, Tomi,“ chlácholí mě Sabine, „to bude dobrý, už neplač,“ slyším ji, jak mi šeptá do vlasů.
„Pro… promiň… ruply mi… nervy,“ snažím se jí vysvětlit mezi vzlyky, který bych rád postupně zastavil, ale jde to ztuha. „Neříkej… to… Billovi,“ dodám ještě udýchaně, jak se snažím zastavit pláč. Jsem idiot, takhle se shodit před kamarádkou… budoucí švagrovou… co si o mně bude myslet… že jsem nějaká uřvaná bábovka… aspoň uvidí, do koho byla celý ty roky zamilovaná… do srabíka, kterej se rozbrečí kvůli každý kravině…
„Neřeknu, neboj,“ ujistí mě a uvolní stisk rukou, když cítí, že chci pryč. Vymaním se z její náruče a s posledním promiň rychle odejdu do koupelny. Chrstnu si ledovou vodu do obličeje, a znova, a ještě jednou, div mi nezmrzne… musím se dát do kupy, nemůžu dopustit, aby mě Bill takhle viděl. Naštěstí šel do kuchyně, nejspíš uvařit Sabine kafe k těm palačinkám… už slyším, jak volá, aby se šla najíst, že má pro ni časný oběd. Jo… ty palačinky, co jsem nesměl dojíst… byly pro manželku… bože, proč jsem najednou takovej žárlivej idiot? Vždyť k tomu nemám důvod, sakra! Vždyť to všechno je jen komedie, záchranná akce, nouzový řešení…
Přece nechci jít do vězení za to, že miluju svoje dvojče. Věřím, že by to tak dopadlo, kdyby Bill nepřišel na tohle řešení… už jsem si to v hlavě skládal za tu dobu nejmíň stokrát, a vždycky jsem dospěl ke stejnýmu závěru. Prasklo by to. Tutově by to prasklo… někdo by nevydržel, nebo by se prořekl, nebo by nakonec promluvil Mark, kterej má v ruce určitě důkazy… nevěřím, že by je neměl, byl to vychytralej hajzl. Určitě má nějaký fotky, něco, čím by jim dokázal, že jsme hnusný zkažený bastardi, co si nezasloužej ani žít, natož pak vychovávat dítě…
Kdyby ho vyslýchali policajti, využil by toho, že může… měl by výmluvu pro svoje klienty, že svýho bývalýho klienta klidně prásknul policajtům… to je totiž to jediný, co ho až doteď drží zpátky… má pověst právníka, kterej zachovává tajemství svých slavných klientů. Jenže výslech na policii by tohle jeho omezení ukončil, proti tomu nemůže nikdo nic říct.
Bill nám vlastně zachránil život, a já mám starosti, že vedle něj bude spát nějaká ženská? Ale kdyby nějaká cizí ženská… naše nejlepší kamarádka, která nám byla věrná celý ty roky, která nám kryla záda, chodila na oko s Billem, aby nás chránila… ta nejlepší ženská na tomhle světě… a já z ní mám strach? Nebo právě proto z ní mám strach? Nevím… sám v sobě se nevyznám. Dobře, musím vzít na vědomí, že se znají dokonale, líbali se už tolikrát a nikdy mi to nevadilo… protože jsem věděl, že to není skutečný… bude spát vedle něj v posteli a nic se nebude dít… takhle to bude. Nic víc se nestane… prostě jen budou spát vedle sebe. Co je to proti tomu, kdyby vedle něj na kavalcích spali nadržený chlapi, který by ho každou noc znásilňovali? Vězení by nepřežil, tím jsem si jistej…
„Tomi?“ ozve se v předsíni a já sebou trhnu. Pořád ještě stojím u umyvadla a snažím se zchladit obličej, aby nebyl ubrečenej a opuchlej. Rychle vrazím hlavu do ručníku, když slyším, že se dveře koupelny otvírají. „Aha, tady jsi, hledal jsem tě,“ oddechne si Bill.
„Udělalo se mi trošku nevolno,“ vymlouvám se, když už dál nemám důvod schovávat obličej v ručníku… vypadalo by to podezřele.
„Co je ti?“ starostlivě ke mně přijde Bill a políbí moje vlhký čelo. Přivine mě k sobě, a trošku se zajíkne, když ho pevně obejmu kolem pasu a začnu ho líbat. Nejspíš to nečekal, ale já si nemůžu pomoct. Chci ho… tak strašně ho miluju… nemůžu dejchat, jak moc silnej je můj cit k němu… tvrdě se dobývám do jeho úst, snažím se, aby pochopil, že je jenom můj… jen můj…
Po chvíli se ode mě odtrhne. „Dost, Tomi…“ zašeptá. „Musíme jít,“ ještě jednou mě líbne na nos a usměje se. „Miluju tě, ale máme málo času…“ šeptá, vezme mě za ruku a já za ním poslušně jdu až do kuchyně. Jako ovce na porážku… jako odsouzenec na popravu… jako blbec.
SABINE
Od první chvíle, kdy jsem strčila nos do doupěte tří Kaulitzů, mám divnej pocit. Bill mě přivítal, jako by mě považoval za nějakou vzácnou návštěvu, chvilku jsem váhala, jestli je to on, nebo nějakej jeho dvojník, ale když ani prcek nereagoval na moji otázku, jestli se jeho tatínek nepraštil do hlavičky, došlo mi, že je tu něco špatně.
Všemu nasadil korunu Tom, stojící v obýváku u francouzskýho okna jako socha. Když jsem zjistila, že brečí, konečně mi došlo, že se muselo stát něco strašnýho. Tom není někdo, kdo by brečel, pokud nejde opravdu o život, natolik už ho za ty roky znám. Prožila jsem s nima dobrý i zlý, ale slzy jsem u něj ještě neviděla. Slíbila jsem mu, že o tom jeho pláči neřeknu Billovi, ale tím jsem si svázala ruce. Utekl mi do koupelny a mně nezbývalo nic jinýho, než jít za Billem a počkat, co z toho všeho vyleze.
„Chutná?“ zeptal se mě s úsměvem Bill, stál nade mnou a sledoval, jestli jeho výborný palačinky dostatečně oceňuju. Přikývnu, protože jsou fakt skvělý, ale s plnou pusou mu odpovídat nebudu. „Tak jo,“ povzdechne si. „Hned jsem tady,“ ujistí mě a vypaří se za Tomem do koupelny. Dejv je pod stolem, muchluje se tam se Scottym, ale proti svýmu zvyku skoro vůbec nemluví. Baví se jenom se psem, na mě jako by byl uraženej… sakra, co se to tady děje?
Po chvilce se ti dva ‚milenci z roku jedna‘, držíce se za ruku, vrátěj z koupelny ke mně. Mám ráda jejich vztah, jsou oba neskutečně roztomilí, když si projevujou lásku doteky a pohlazeními, strašně ráda je sleduju. Nic ve zlým, samozřejmě… pořád bych si nechala říct, kdyby po mně Tom vystartoval, ale teď už bych to asi nebrala jako nezávaznej flirt, cítila bych vinu vůči Billovi… jako bych spala se ženatým chlapem, a toho mám tak akorát dost. Už nikdy víc. Nacpu si do pusy poslední kousek třetí palačinky a připadám si, jako bych snědla dva obědy. Nacpaná k prasknutí. Spláchnu to hltem kafe a tázavě zvednu oči k těm dvěma. Stojí, čučí, nejspíš nevědí, jak začít.
„Jdu se umejt,“ hlásím, když se zvedám od stolu pod jejich dozorem. Bože, už aby mi řekli, co se stalo, tohle je k nevydržení. Tvářej se oba strašně vážně, je to fakt šílený. Utřu si ruce, mrknu na sebe do zrcadla, sáhnu do Billovy kosmetický taštičky… no, abych nekecala, do kosmetický brašny, má tam toho víc než všechny marnivý ženský světa, a dokreslím si jeho tužkou linku. Malinko se mi umázla, když mi cestou něco spadlo do oka.
Tak… perfekt. Sluší mi to. Seš krásná, Sabinko, i když jsi už malinko starší žirafka, jak říká Tom, pořád ještě ti to sluší. Sáhnu neomylně po parfému, kterej používá Tom, přičichnu a zase ho vrátím na svý místo… voní úplně stejně, jako on, když jsem ho před chvílí držela v náručí… chudinka můj malej Tomi… co se mu muselo stát? Tváří se jako chlap, ale má v sobě ještě strašně moc malýho kluka. Když ho vidím blbnout s Dejvem, vždycky si říkám, kam se vypařil ten tvrdej děvkař, kterýho ze sebe vždycky dělal. Kdyby ho holky viděly, jak s ním dovádí, milovaly by ho ještě víc. Jako já… ale ne. Konec. Tom je mimo dosah, Billovi bych tohle nikdy neudělala. Bill je chlap jak má bejt, i když teplej, ale chlap. Je sice marnivej, egoistickej, občas trochu praštěnej, ale to, jak se postaral o svýho syna, z něj v mých očích udělalo ještě něco víc… je prostě dokonalej. Dodneška vzpomínám na jeho reakci, když jsem mu řekla, že je táta. Byl sice překvapenej, vyplašenej, ale ani na malinkou chvilinku nezaváhal. Věděl, že se o svýho syna postará, a taky to udělal. Dejchal by za něj, kdyby mohl, a tohle na něm obdivuju… i když… on to vlastně tehdy hrál… a to je mi teda záhada, jak tohle udělal, protože v tu chvíli vypadal naprosto věrohodně… viděla jsem, jak se mu klepaly ruce, jak byl nervózní… kdybych pak na vlastní oči neviděla, že už dávno probíhá soud, řekla bych, že o tom vážně v tu chvíli neměl ani páru… asi je fakt dobrej herec. Ale přesto je to skvělej chlap a mám ho ráda.
Tak, jdu za klukama… jsem zvědavá, co se dozvím. Vypadali oba tak zničeně, ty Tomovy slzy… když mi volal, říkala jsem si, že nejspíš budou potřebovat hlídání Dejva na celý turné, což jsem byla přichystaná razantně odmítnout, tak dlouhý volno si v práci nemůžu dovolit, ale teď to vypadá na něco daleko horšího…
„Kde je Dejv?“ rozhlížím se, když vylezu z koupelny a nikde ho nevidím. Bill v tu chvíli vyjde z ložnice, leknu se ho, když se mi jako duch zjeví za zády.
„Pustil jsem mu pohádku na velkou obrazovku, aby nás nerušil, má to tam jak v kině,“ vysvětlí mi potichu Bill a tlačí mě před sebou do obýváku. „Posaď se, bude to delší,“ upozorní mě, dojde k baru a otočí se. „Jsi tady autem nebo si dáš s námi?“ vytahuje lahev vína.
„Jela jsem sockou, auto mám v servisu, zase mi blbnou brzdy,“ povzdychnu si, když si sedám na křeslo a zapadnu do toho jejich pohodlnýho ušáku jak do mechu. Potřebovala bych nový auto, ale tak nějak nejsou prašule… „Klidně mi nalej, decku snesu,“ kývnu Billovi, aby vyndal třetí skleničku. „Musím se zase vrátit do práce, jinak mě vyrazej, nemůžu si dovolit naštvat šéfovou,“ vděčně přijmu skleničku. „Je to stará megera,“ znechuceně si na tu babu vzpomenu, „sleduje minuty, když vytáhnem paty z kanclu, abychom se náhodou neflákali,“ vysvětluju, proč musím spěchat zpátky do práce. Tom se tak zvláštně pousměje, když mě poslouchá… oči už má celkem normální, ale ještě pořád vypadá smutně. Tak do toho, chlapi, už mě nenapínejte…
BILL
Nalil jsem nám všem třem víno, přece jen, trošku to otupí smysly, i když to nejspíš nebude stačit, to by chtělo spíš panáka. Musím využít všech zbraní, abych vybojoval svůj boj a pak celou válku. Válku o syna… i o svou lásku, kterou by mi jinak vzali. Baba Krautnerová na sociálce nebude dlouho. Přemýšlel jsem o tom, když jsem smažil palačinky… jde do důchodu zhruba za půl roku, což je doba, kterou budeme muset vydržet, ale až to po ní vezme ta slečna, Gretka se myslím jmenovala, mohlo by se to zlepšit. Byla tak chápavá, milá, pomohla mi, když jsem byl v úzkých, evidentně věřila, že jsme čistý jako lilie… musím si ji začít nenápadně předcházet. Ale zpátky do reality, čas letí a Sab se prý musí vrátit do práce. No… myslím, že jestli vyjde to, co si myslím, zavolá tý svý starý megeře, ať už ji tam nečekají.
Začnu Sabine vyprávět dnešní ranní návštěvu sociálky, snažím se být stručný, ale zase ne moc, aby slyšela všechno, co jsem zažil, aby pochopila, proč jsem udělal ten zoufalej krok. Zezačátku jen pokyvuje, nic moc k tomu neříká, ale když se dostanu do fáze, kdy nás baba Krautnerová začala obviňovat z incestu, je jí v očích vidět starost a obavy. Občas se na něco zeptá, ujasní si detail, ale dál pozorně poslouchá, co se jí snažím říct. Pomalu se blížím k okamžiku, kdy jsem si vymyslel svoji lež století a doufám, že to podám nějak přijatelně. Krabička s prstýnkem mě tlačí v kapse, celou dobu na ní mám položenou ruku, jako bych ji chtěl skrýt. Tom mlčí, nesnaží se mi do toho všeho zasahovat, ale zvedne se a odejde pro kytku do ložnice, když pochopí, že jsem s vyprávěním téměř u konce.
„Takže vám oběma teď hrozí, že vás odsoudí za incest a Dejva dají do pěstounský péče,“ zkonstatuje Sabine. „Je to horší, než by mě vůbec kdy mohlo napadnout,“ dodá nešťastně a kopne do sebe zbyteček vína. Opře se do křesla a nahlas vzdychne: „Tak jak to, že jste ještě na svobodě a Dejv se dívá v ložnici na pohádku?“
Tom v tu chvíli projde do obýváku, Sab k němu sedí zády, takže nevidí kytku, kterou postavil hned za dveře.
„Proto jsi teď tady,“ řekne po dlouhé době Tom, když si sedá zpátky na své místo vedle mě. Sab pozvedne v údivu obočí, jako by chtěla říct: „Co já s tím mám společnýho?“, ale neřekne nic, jen čeká na další Tomova slova. „Bill totiž našel argument, kterej po něm ta nenávistná saň chtěla, aby jí dokázal, že jsme spolu nikdy nic neměli,“ pokračuje moje dvojče trošku roztřeseným hlasem. Chytnu ho za chvějící se ruku, když skoro zašeptá: „Řekl jí, že se bude ženit.“
Pokojem se rozlije ohlušující ticho. Sabine pootevře v údivu pusu a jen neznatelně lapá po dechu, který se jí ztratil někde ke konci Tomovy věty. Konečně se vzpamatuje z informace, kterou vyslechla, ale evidentně jí pořád nedochází, proč je vlastně tady, když se udiveně zeptá: „A koho si budeš brát, Bille?“
Podíváme se s Tomem po sobě, doufali jsme, že pochopí sama, ale teď je jasný, že to budeme muset říct my. Vlastně ne my… já to budu muset říct… pane bože, pomoz mi…
„No…“ zadrhne se mi hlas v krku, „myslel jsem…“ koktám a připadám si jako žáček v první třídě, „řekl jsem jí… že si budu brát tebe,“ konečně vydechnu. Sabine na mě zírá s otevřenou pusou, neschopna slova, neschopna pohybu, ale já musím pokračovat… prostě musím, nemůžu ji nechat, aby se vzpamatovala a utekla. Zvednu se ze sedačky a dojdu ke dveřím pro kytku. Sabine mě jen z křesla nevěřícně sleduje, když vyndávám orchideje z vázy, pomalu se k ní vracím a klekám si před ní na zem. Kytku jí položím do klína, jako bych jí dával do náruče dítě, sáhnu do kapsy a vytáhnu zlatou krabičku. Až když ji otevřu a nastavím tak, aby viděla její obsah, zvednu k ní pohled. „Sabine, prosím, vezmi si mě,“ zašeptám. „Zachraň nás,“ dodám a čekám na ortel. Vzápětí se mi konečně dostane odpovědi na nabídku k sňatku:
„Vy jste se snad oba definitivně zbláznili, ne!?!“
Ano… taky mi to tak připadá…
autor: Janule
betaread: Áďa
♥ jdu číííst
=( Mě je tak líto Toma =( Musí to bejt pro něj strašný! Asi bych zešílela, být na jeho místě! Totálně ale! :-@
Jani, nijak jinak, než je to skvělý, se to okomentovat nedá… Těšila sem se na tenhle díl od neděle…^^ A sem zvědavá, co z toho bude! xD Myslim, že Sabine si bude fakt myslet, že se zbláznili!^^
a maj po svatbě…..sakra…ať to ta Sabine přijme….
Ouuu Sabinka – starší žirafka … Ach jo, zase krásnej díl, a hlavně Davídek, já nevím, pořád si tam představuju svého syna, protože se tak také jmenuje … Jani nádhera, ach jo, ty orchideje …
Ježiškote! to je tak napínavé! rychle dál!
Jen jsem čekala kdy přijde okamžik a Tomovi dojde co se děje a začne brečet…
Chudera Sabine… To je prostě ulet xD
Božeee, doufám, že jim Sab pomůže, doufám, doufám, doufám:-).
Tomi brečel, to je dojemný:-)
Juj, tak to je napínavý!!..chudák Tom, je mi ho vážně líto a úplně chápu jeho pocity. I když si myslím, že o Billa mít strach nemusí…je to celý pěkně zamotaný…no snad to dobře dopadne..jen aby se to celý neobrátila a zamilovaná Sabine nakonec nedostala Toma! xD
Ta scéna se smutným Tomem byla hrozně věrná. Jako bych ho sama držela v náruči, když brečel. Při zmínce o tý ženský ze sociálky to ve mně zas zabublalo a dojetí nahradilo naštvání. Sabine se teď musí pochlapit a nedělat z toho vědu. No co… tak se v září vezmou, Tom zůstane bydlet nahoře, Frank k nim bude jezdit hrát šachy a všichni budou jedna velká happy family a až jim soud Dejva přiklepne na tvrdo, může se zas rozvést. To by šlo, ne? o:-) Já vím, že to určitě máš nějak vymyšlený, ale jen to zkouším, jestli bys to třeba nesměřovala takhle 🙂
Teda, už aby se na scénu vrátil Filda se svejma plánama na novýho Bédu. Teda… já nechci předbíhat, ale doufám, že to tak dopadne 🙂 V první řadě se leťelo do minulosti, v druhé do budoucnosti… no a Časoprostor by přece měl dostát za každých okolností svému jménu 😛
Já vím, jsem šťoura… ale když… takhle to přece nemůže skončit. Nešťastnej Filip a mrtvá Val; ženatej Bill tesknící po svojí pravé lásce; nešťastnej Tom a vlastně i nešťastná Sabine, protože… co si budeme povídat, ona je úžasná a já být na jejím místě, do smrti bych si vyčítala, kdyby kvůli mě kluci přišli o Dejva a ještě je zavřeli. Jenomže na druhou stranu si v životě už taky něco zažila a má právo na trochu štěstí vedle někoho, s kým jí bude dobře, a na vlastní život… nemůže být pořád jen při ruce pro ty druhé.
A to nekončíme, řetězová reakce se šíří dál. Kvůli Sabine by byl nešťastnej Frank; Dejv by neměl svýho strejdu; Simone a Gordona by to asi také nenechalo chladnými, když by viděli, jak se jim dvojčata trápěj… atd. atd. Jani, to uznej, to přece nejde, že ne? :))
Konečně jsem se dostala až k nejnovější řadě…začala jsem časoprostor číst od začátku asi před týdnem, hltala jsem každý slovo, větu…díl…je to úžasně napsaný! Krásně, zajímavě, vtipně, prostě perfektně! Moc se mi to líbí a jsem moc ráda, že jsem měla možnost přečíst si tuhle skvělou povídku! 🙂 No jinak doufám, že jim Sabine pomůže,…snad jo, kvůli Davídkovi…představa Billa, jak klečí na zemi a žádá někoho o ruku mi přijdě děsně roztomilá, ale neumím si to představit…x-D Moc krásný díl, těším se na další…:-)
To se dělá todleto? Janule Janule…
ježiš… sem ke konci ani nemrkla aby mi něco neutelko… jen ať to Sabine přijme a nepokazí jim to…
Nezbývá než doufat, že Sabine se zachová rozumně a přistoupí na to… Připravili to na ni pěkně, to se musí nechat:) Krásný kytky a krásnej prstýnek, teď jenom aby se nechala ukecat.
Docela jsem zapomněla na to, že vlastně milovala (miluje) Toma… už je to docela dávno, kdy jsem četla první řadu… asi si to budu muset přes léto osvěžit, protože z tohohle bych neměla zapomínat nic:)
Dobře, že se Tom konečně trošku projevil… určitě se mu trošku ulevilo, když přestal ty pocity držel v sobě – ačkoliv ještě není všem dnům konec, určitě ještě bouchne, protože se to v něm docela dost kumuluje. Ale není se co divit, jestli mají spát Bill a Sabine v jedné posteli, hrát si na manžele, tak je jasné, že nadšený z toho není a bude se strachovat, aby se mezi nimi přece jen něco nestalo.
Tak mě napadlo, že by Sab určitě radši, kdyby ji o ruku požádal Tom:D Ale ne, vtipkování se sem teď nějak nehodí, připadá mi to skoro jako kdysi na pohřbu dědy, kterého jsem prakticky neznala, a měla jsem tendenci dělat s bratrancem blbosti a smát se, než abych byla smutná a tvářila se jako na pohřbu – doslova:)) Ne že bych tuhle situaci chtěla přirovnávat k pohřbu… radši toho nechám, než se do toho zamotám:)
Zítra se pokusím dostavit co nejdřív, je to useklý v té nejlepší části – a pak kdo je tady mistr v natahování;-) Ale je fakt, že kdyby to bylo na mně, utnula bych to přesně v tomhle místě:-)
Jak už jsem říkala… naprosto šílená situace. Ale zároveň neuvěřitelně uvěřitelná. Třeba zrovna ta scéna s Tomem a Sabine. Taky mám pocit, jako bych Toma držela v náručí a utěšovala ho, tak to bylo živý… dokonce jsem se do Tomovy bezmoci vžila až tak, že jsem si na chviličku zcela nelogicky přála, aby Sabine odmítla, až velice živá představa Billa ve vězení mě vrátila zpátky na zem.
Líbí se mi, že celou situaci můžeme sledovat i z pohledu Sabine, ale úplně mi zatrnulo, když jsme si uvědomila, že vlastně milovala Toma, nebo vlastně možná ho ještě pořád miluje. No, je to pěkně zamotaný 🙂
Ale abych ty své úvahy trošku odlehčila… Bill, co loví budoucí ženušku na palačinky… no to je prostě dokonalá představa 🙂
Jak jsem očekávala. Na začátku dílu jsem zase brečela a tentokrát ještě víc než při minulém díle! Mě je toho Toma tak líto! Naprosto chápu všechny jeho pocity..bylo by spíš divné, kdyby nic z toho necítil. A vážně blbě tady tuhle situaci nesu. Už dlouho mě nic nedokázalo rozbrečet a ještě k tomu v takovéto míře 🙁
Na jednu stranu chci, aby je Sabine odmítla..ale na tu druhou vím, že kdyby je odmítla, tak by to bylo ještě horší. Nelíbí se mi ani jedno a o to víc si přeju, aby co nejdřív Filip zprovoznil stroj času.
Ty mi teda dáváš!!! I když vím co následuje aj tak se mi svírá žaludek…