autor: Áďa
Bill
Poté, co jsme dojedli, vytáhl jsem z poličky dětskou lahev, a když jsem s očima upřenýma na hodinkách zjistil, že už od posledního krmení za chvíli utečou dvě hodiny, tak přesně jak říkal veterinář, jsem do ní smíchal vodu s mlékem a celé to trošku ohřál, aby to bylo vlažné. Tom se mi zezačátku snažil asistovat, ale spíš se mi pletl pod nohy, takže se nakonec pohodlně rozvalil na židli a házel mým směrem poznámky typu, že jako koňská chůva jsem úplně k sežrání a tak dále. No co od něj čekat, nikdy si nenechá utéct příležitost, kdy může do svého malého brášky jakkoliv rejpnout. Hrdě jsem pohodil hlavou a začal si nahlas zpívat první písničku, co mi přišla na jazyk. Tušil jsem, jak to celé dopadne, zase se budeme půl hodiny překřikovat, dokud jeden z nás nepřizná porážku, což při našem neuvěřitelně vysokém egu bývá někdy problém. Ale už jsme si za ty roky zvykli a děláme si z toho srandu…
„I hold your letter in my frozen hand, the last line was long… as long as it burns – „
„Hele, nikdo na to tvoje ječení není zvědavej! Nejsme ve zkušebně ani na podiu!“
“ – my look carries on… With every word another feeling dies, i´m left here in the dark – „
„Kecáš!“ předstíral Tom, že se strašně vzteká a že ho moje zpívání silně irituje.
“ – no memory of you, i close my eyes… it´s killing me,“ vydechl jsem a nasadil teskný pohled.
„Tak už jsi skončil, špunte?“
„No dovol,“ naježil jsem se. To, že je o deset minut starší, ho neopravňuje k tomu, aby mi říkal špunt! Vzal jsem lahev do ruky a s trucovitým výrazem jsem zamířil ke dveřím. Samozřejmě s tím starším egoistou v patách.
„Takže jsem to dnes vyhrál já?“ ušklíbl se s náznakem předstíraného posměchu, když ticho trvalo už asi deset vteřin.
„WE DIE WHEN LOVE IS DEEEEEEAD, ITS KILLING MEEEEEE!“ otočil jsem se a zplna hrdla mu vmetl pokračování mé oblíbené písničky do toho kouzelnýho ksichtíku, který tak miluju. Já jsem přece ten, kdo díky své vyřídilce v těchhle našich pošťuchovačkách vždycky vyhrává!
„WE LOST A DREEEEAM WE NEVER HAAAAAAD!“
„Hele neřvi tak, kdo to má přežít bez újmy na zvukovodech?“ okřikl mě káravě a významně si mnul uši.
„Tak uznej, že jsem vyhrál, a já přestanu,“ nabídl jsem mu příměří. Blížili jsme se totiž ke stodole a já nechtěl svými mocnými decibely kobylku probudit nebo vylekat.
„To uznám,“ kývl hlavou. „Ale ty víš, že to nebude dřív, než z tebe budu mít hlavu jak nacucaný klíště, a že to nebude jen tak! Takže – „
„Takže budeme pokračovat jinde, ok?“ přerušil jsem ho, když jsem se natahoval ke dveřím. „Ať nevzbudíme maličkou,“ ztlumil jsem hlas do úplného šeptání.
„No jo, prosím tě,“ odpověděl lehce jízlivě, přesto ale taky šeptem. „Aby ti ta malá z vděku nenadělila čerstvý koblížky!“
„Ty seš trouba, fakt že jo!“ vrátil jsem mu uštěpačnou poznámku. Vykvíkl jsem, když moje drzost vůči staršímu, a údajně moudřejšímu, byla potrestána prudkým štípnutím do zadku, což bylo přes tenkou látku tepláků dost výrazně cítit, vzápětí však bylo místo na usmířenou pečlivě pohlazeno prsty, zhrublými od kytary. Chvilku jsme se na sebe šklebili, pak jsme si ale dali pusu a já otevřel dveře a s Tomem v patách vešel do stodoly.
Zhluboka jsem se nadechl, když mě do nosu udeřila vůně sena, a okamžitě jsem přelezl hrazení do menší části oddělené dvěma provazy od zbytku prostoru, kde hajalo, samozřejmě až po Tomovi, to nejkrásnější stvořeníčko na světě. Spinkala hlubokým spánkem, hlavičku měla zabořenou ve slámě a maličkaté nozdry se chvěly, jak jimi proudil vzduch. Byla tak krásná…
„Tommy, není to nádhera?“ zašeptal jsem s dojatým úsměvem.
„Je,“ potvrdil bráška.
I když byl vůči drtivé většině koní naprosto jízlivý a uštěpačný, protože pořád nemohl rozdejchat, jak podle něj nebezpečnou zálibu mám, teď mluvil upřímně. Udělal jsem pár kroků směrem ke spícímu hříběti, budit jsem ho ale nemusel. Jakmile totiž zašustila sláma pod mými kroky, malá ouška se našpicovala, očka se otevřela a kobylka otočila hlavu naším směrem.
„Ahoooj, maličká,“ usmál jsem se na ni a mluvil k ní tichým hlasem, abych ji nepolekal. „Vstávej, bude papání!“
Při těch slovech jsem jí ukázal lahvičku s mlékem. Jakmile ji spatřila, okamžitě se začala sápat na ty svoje dlouhatánské nožičky. Párkrát zakolísala, když hledala rovnováhu, brzy ale našla stabilitu. Zastavil jsem se na místě. Místo, abych šel k ní a dal jí dudlík přímo do tlamičky, jak jsem měl původně v úmyslu, zůstal jsem stát a jenom jsem natáhl ruku s lahví směrem k ní a trošku jí zatřepal.
„No pojď sem,“ lákal jsem ji. „No pojď! Bude papání! No pojď sem!“
A skutečně! Kobylka napřed jenom natáhla dlouhý krček směrem ke mně, když ale zjistila, že lahev je moc daleko, zvedla nožku… a udělala první váhavý krůček. Napřed jeden, potom druhý… a takhle se opatrně dostala až ke mně. Ihned uchopila dudlík mezi heboučké pysky a začala sát. Přidržoval jsem jí lahev u čumáčku a volnou rukou jsem jí vyndával stébla slámy, která byla zapletená ve hřívě. Ve hřívě… spíš v tom roztomiloučkém ježečkovi, který byl ale načechraný jako vata, a díky té jemnosti se tam sláma cuchala tak snadno. Neodolal jsem, a když jsem slámu vytahal, začal jsem hladit její srst, heboučkou jako nadýchaný obláček. A přitom jsem polohlasem pořád něco mumlal, aby se kobylka nebála…
Roztomilé ale bylo, když se k ní přiblížil Tom. Nechala ho přijít blíž, když ji však chtěl pohladit, polekaně uskočila a přitulila se ke mně. A to mě dostalo. Jako vím, že od chvíle, kdy jsem ji poprvé spatřil ležet, slabou a bezmocnou, jsem se zařekl, že ji budu hlídat a chránit, aby z ní vyrostl silný zdravý kůň, i přesto, že ji od sebe její matka odvrhla. Ale že si na mě zvykne tak rychle? Vždyť je na světě sotva pár hodin a už se tu ke mně tiskne, jako bych tou mámou byl já!
„Ššššt,“ zamlaskal jsem na ni potichu a znovu jí vložil do tlamičky dudlík. „Neboj se, to je jenom strejda, ten ti neublíží…“
„Jo tak já jsem strejda, jo?“ ozval se Tom. „Teda, to jsem o sobě nevěděl, ty kobylo moje šílená!“
„No dovol!“ ohradil jsem se. Jaká kobyla? To si dovolil moc, hošánek!
„No a není to pravda?“ uculoval se na mě. „Seš u ní teprv podruhý a ona tě už bere jako svou mámu! Takže v jejích očích musíš být kobyla!“
„Pche,“ odfoukl jsem pohrdavě, nicméně k mojí smůle to vyznělo úplně stejně, jako když si odfrkne kůň, což teda rozhodně nebylo ve scénáři. Tom chytil záchvat smíchu a malá znovu pustila lahev a zvědavě se na mě podívala. To už začalo být moc i na mě. Taky jsem se rozesmál.
„No vidíš,“ křenil se brácha. „A mně budeš oponovat, když ti řeknu, že i to hříbě v tobě vidí kobylu! Viď, prcku?“
Natáhl ruku a dotkl se jejích zad. Tentokrát neuhnula. Sice nejistě přešlápla, ale už se od něj pohladit nechala, dokonce k němu natáhla čumáček, který byl trošku ucintaný od mlíka, a zvědavě mu očmuchala mikinu.
„Ty prase!“ okřikl ji Tom, až polekaně uskočila do strany, vzápětí ji však konejšivě pohladil a ona se k němu znovu nejistě natáhla. „Utírat si o mě hubu… Jako Bille, to je všecko tvoje vina, abys věděl! Silly mě několikrát poslintal, ten kůň, cos na něm trénoval ve stáji, takovej ten rezatej, mě taky poslintal, a teď i tohle ani ne den starý pískle mě poslintá! A večer mě zas poslintáš ty, já to tuším!“
„No vidíš,“ pousmál jsem se a stále jednou rukou hladil kobylku ve hřívě. „To jsem prostě celej já, viď? To máš ale ošklivýho bráchu… učí slintat koně… jako… na tvým místě bych si šel stěžovat za mamkou a hlavně bych určitě vyreklamoval to embryo, ze kterýho jsem se narodil!“
„Seš cvok,“ vyplázl na mě jazyk a sklonil se ke kobylce. „No podívej se, co to máš za mámu… tys to teda projela na celý čáře, že se tě ujal takovej pakoš jako zrovna Bill!“
„Ha, ha, ha,“ odtušil jsem s úšklebkem. „To jsme se teda nasmáli, viď, beruško?“
Jako by nám rozuměla, zvedla svou malou hlavičku a zkoumavě se na nás podívala. Chvíli jen tak stála a nejistě přešlapovala, načež vyhodila zadními kopýtky do vzduchu. Zasekla se, vypadala, jako by ji snad překvapilo, co právě udělala. Pak pomalu zvedla jednu zadní nožku a prudce s ní dupla. Totéž učinila s druhou zadní a potom i s oběma předními. Podívala se na nás vyloženě pohledem typu ‚co my na to‘. A pak pohodila hlavičkou… a začala poskakovat jako šílená. Vyrazila dopředu, po pár skocích se zarazila a jako by přemýšlela. Otočila se na nás, a když viděla, že nic neděláme, rozeběhla se dál a oběhla kolem nás několik koleček. Bylo to úžasné, sledovat, jak poprvé v životě utíká, jak se jí ještě pletou jednotlivé nožičky a jak má leckdy co dělat, aby neupadla. Stejně to v jedné zatáčce nevybrala a skončila na zemi. Oba jsme se rozesmáli. Chvilku na nás zmateně koukala, pak se ale vzdorovitě vyškrábala na nohy a vydala se k nám. Tentokrát už jenom krokem, ale přitom ty své špejle tak protahovala, že vypadala jako baletka. Došla až ke mně a chvilku na mě hleděla, načež do mě drcla čumáčkem.
„No jo,“ podrbal jsem ji na krku. „Hele, ale co to mlíko jako? Koukej to vyžahnout, nebo budeš mít hlad! Na!“
Poslušně vzala dudlík do tlamičky a znovu začala pít, po pár locích, kdy už zbývalo jenom trošku mlíka, však lahev vyplivla. Chviličku jenom stála a oddechovala, načež sebou plácla do slámy. Sedl jsem si k ní na bobek a hladil ji. Netrvalo snad ani minutu a usnula.
„Bože, Tommy… že je kouzelná?“
„Je,“ přikývl bráška a přiblížil se ke mně. „Ale ještě kouzelnější je ta kobyla, co teď dřepí vedle ní.“
„Jako nech si toho! Nejsem žádná kobyla, ale tvůj malý bráška a láska v jednom!“
„No samozřejmě,“ zapředl a objal mě rukama kolem pasu. Nečekal jsem to a spadl jsem do slámy.
„Hele nech toho! Mohl jsem spadnout na ni a ublížit jí!“ vyčetl jsem Tomovi. Ten si však mých výčitek vůbec nevšímal, využil toho, že ležím na zádech a okamžitě to pojal jako příležitost si mě osedlat. Pohodlně se uvelebil na mém klíně a ruce mi zabořil do vlasů.
„Tak hyjé, potvůrko!“ zašeptal.
„Nakakat a rozmazat,“ dal jsem mu najevo, že ho rozhodně nikam neponesu. „A pusť mě, chce se mi čůrat.“
„Jo tak kobylka nám nechce poslouchat?“ zeptal se Tom. „Tak to ji musíme k něčemu donutit!“
Lehce mě zatáhl za vlasy, stiskl koleny mé boky ještě pevněji a začal kroužit pánví.
„Tak jedeme! Jo, to je ono,“ šklebil se zvesela, nepřestávajíc sebou vlnit. „A teď přejdeme do houpavýho cvalu!“
S těmi slovy sebou přestal kroužit, a místo toho se boky posouval střídavě dopředu a dozadu. Zachrčel jsem. To mi ten hajzlík dělá schválně! To mám určitě za ten oběd, já to vím. Bože… ještě, že naše vzájemné msty zahrnují téměř výhradně tenhle způsob mučení… Jo, je to mučení, protože cítím, jak mě pod Tomovými pohyby zaplavuje vlna vzrušení, a je mi jasný, že si mě ten zmetek bude chtít ještě pořádnou chvíli vychutnat, než mě od toho tlaku osvobodí. Ale přitom to je tak příjemný… Blahem jsem přivíral oči a vychutnával si každý bráškův dotyk. Moc dobře věděl, jak mě přivést do stavu, kdy nejsem schopný normálně myslet…
„Tak co, kobylko naše?“ dýchl mi Tom do úst, než se do nich na chvíli vpil hlubokým polibkem. Když se ode mě oddálil, začal se zvedat. Polekaně jsem se na něj podíval. Přece mě tu teď v tomhle stavu nenechá! „Tak co, už bude kobylka poslouchat, abych na ni mohl být hodný? Už nebude protestovat?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Vrať se zpátky,“ zaprosil jsem. „Udělám všechno… cokoliv budeš chtít… ale pokračuj, lásko!“
Sklonil se ke mně a znovu na mě dosedl.
„To víš, že bych tě tu takhle nenechal,“ zašeptal a jemně skousl můj krk. Nadále se věnoval mému krku a obličeji štědrým množstvím polibků, jeho ruce však nelenily a hbitě mi svinuly tepláky i boxerky ke kolenům. Trošku jsem sykl, protože mě do obnažených stehen lehce štípala sláma, ale poblouznění z Toma bylo silnější.
„Tommy!“ vydechl jsem, když jsem cítil, jak jeho prsty něžně masírují moje třísla.
„Copak?“ zašeptal mi do ucha a trošku silněji mi skousl lalůček. „Tebe maminka neučila, že dluhy se mají splácet?“
Nějak jsem nepobíral, co to zase mele, ale radši jsem to neřešil. Ono totiž řešit bratrovy myšlenkové pochody by jednoho dokázalo i přivést do hrobu. A to nemůžu. Za á ještě tak starej nejsem, a za bé nemůžu nechat maličkou napospas tomuhle lotrovi. Při té myšlence jsem otevřel oči a stočil hlavu ke kobylce, která ležela skoro na dosah ode mě. Zazubil jsem se, můj usmívající se hlas se ale vzápětí proměnil na hlasitý vzdech, když jsem pocítil Tomův horký dech přímo na špičce svého penisu.
„Tommy!“ zachrčel jsem a podvědomě k němu nadzvednul pánev, on mě však stlačil zpátky na zem.
„No tak, broučku, pomalu, pomalu! Klidni hormony, víš moc dobře, že já vím, co mám dělat.“
No tak to byl teda stěr jako noha… Chtěl jsem mu něco namítnout, jenže on by se taky mohl ten paličák urazit a ještě by odešel, a co já bych tu tak asi dělal v takovýmhle stavu? Obávám se, že kobylka by mi od tohohle „problému“ nepomohla. Tak jsem teda radši zůstal klidně a podřízeně ležet a vychutnával si, jak Tom olizuje můj penis a postupně ho celý bere do pusy. Zakvílel jsem slastí, když začal sát. Uměl to tak dokonale. Kdybych tak jenom věděl, proč… ale najednou, když jsem tak slyšel tichouličké zvuky sání a pomlaskávání, vycházející z plně zaměstnaných úst mého dvojčete, vzpomněl jsem si na kobylku. Když sála mlíčko, vydávala podobné zvuky… Bože, já už ale fakt nejsem normální! Ne, tohle je už prostě absurdní, přirovnávat Toma ke hříběti. Nevydržel jsem a tiše, abych malou nevzbudil, jsem se rozesmál. Tom na chvíli ustal v práci.
„Co je?“ zeptal se s překvapeně zdviženým obočím. „Jsem si ještě za ty roky nevšiml, že bys byl tak lechtivej i na těchhle místech!“
Jeho úvaha mě absolutně odrovnala. Zacpal jsem si dlaní ústa a chichotal se přitom jako smyslů zbavený, zcela ignorujíc naprosto zmateného Toma.
„Bille?“
„Ne… ne…. to neřeš,“ vykoktal jsem ze sebe s stěží se zase začal jakž takž aspoň symbolicky ovládat.
„No jak myslíš,“ pokrčil rameny a znovu se sklonil k mému mužství. „Ale jako máš teda těžce luxusní barvu.“
Díky, pomyslel jsem si v duchu. Vždyť to i sám cítím, že jsem určitě rudý jak čerstvě vařený rak. V tu chvíli mě zamrazila představa sebe, že se srovnávám s takovou havětí, jako jsou raci… A dost, Kaulitzi! okřikl jsem v myšlenkách sám sebe. Uklidni se a koukej si užívat toho, jak teď Tom o tebe pečuje! A přestaň myslet na blbosti! A moje úvahy o blbostech byly skutečně přerušeny, když jsem Tomova ústa zaplnil pořádnou várkou spermatu. Šťastně jsem omotal paže kolem Tomova krku a tulil jsem k němu obličej…
„No vida, jak umí být kobylka mazlivá,“ zapředl Tom a hladil mě ve vlasech.
„Jakooo… Nech si toho!“
„Hele, já říkám jenom pravdu,“ škádlil mě ten starší syčák i nadále. „Prostě se staráš o hříbě a to dělají, pokud vím, jenom kobyly.“
Dramaticky jsem si povzdychl, když jsme se začali zvedat ze slámy.
„Ty seš fakt ztracený případ.“
„Ale, že to říkáš zrovna ty!“ ušklíbl se na mě. „A vůbec, prozradíš mi, čemu ses před chvílí tak chechtal?“
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou, když jsem přelézal hrazení a mířil ke dveřím. Tom mě však svižně dohonil.
„Dělej, vyklop to ven!“
„Říkám, že ne!“ dupl jsem si, když jsem za sebou zavíral vrata stodoly.
„Hele, Kaulitzi juniore! Neser mě, nebo tě zlechtám!“
„Zlechtej, ty seniore, a nezapomeň si přitom někde vyzvednout důchod a ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ zařval jsem, když mi skutečně po žebrech přejely jeho prsty. S hysterickým řevem jsem vyrazil k chalupě a zabouchl dveře Tomovi přímo před nosem.
„Otevři!“ vztekal se a bušil do nich pěstí.
„Ani mě nehne!“
„Zmetku!“
„Obludo!“
„Krasomilo!“
„Hippíku!“
Snad půl hodiny trvalo, než jsem bráškovi se smíchem otevřel, ale to jenom proto, že už jsem měl hlad a on zajisté taky, nikoliv ze soucitu. Rozesmátí jako sluníčka jsme zalezli do obýváku a Tom vzápětí odněkud vyštrachal slušnou zásobu sušenek, zatímco já jsem připravil kafe. Samozřejmě jsem se nevyhnul kázání o tom, že piju jenom obarvenou, přeslazenou, mlíkem ředěnou vodu. Ale já jsem to už neřešil, dnes jsme se už pošťuchovali víc než dost. Proto jsem teda jenom poslušně přikyvoval, myslíce si přitom svoje…
„…a jakej je teda pořádně silnej neslazenej turek?“ padla na konci přednášky otázka.
„No nejlepší přece,“ zahučel jsem.
„No vidíš,“ objal mě Tom. „Já věděl, že ti to jednoho dne dojde a že to i přes svoje neuvěřitelný ego přiznáš…“
autor: Áďa
betaread: Janule
Klikněte na novou anketu, dík. J. :o)
chudák hříbě…to mělo představení…ještěže spalo..xD
chudák? aspoň by se něčemu přiučilo 🙂 na jeho místě bych se spíš obávala, aby nešlo zkoumat příčinu těch mlaskavých a savých zvuků. to by byla dobrá trojka :-DDD
ježiš! xD To chvilku zavánělo zofilií xD xD xD bože na co ten Bill při tom nemyslí? xD xD
Kráása xD Jsem ale nevěřila svím očím že ej tu Chaosek tak brzo..jsem myslela že mám vidiny:-))) Ach jo, já tam chci bejt s něma:-)))
By byl rozsek gdyby se to hříbě probudilo XD
jéééj, to bolo zlaté 🙂 Krásny diel, ako vždy 🙂
tak to jsem ráda, že vás to i po takový době pořád ještě baví… ale nebojte, už se pomalu, ale jistě blížíme do finále 🙂
Bill jako kobylka je roztomilej, malej koníček mu sluší stejně tak, jako když dělá taťku nějakýmu prckovi. ;o)
A jinak Tom a to jeho osedlávání… kluci se nám nějak rozjížděj, nechci vidět, co bude následovat v noci, pokud už jim tedy tohle nestačilo, i když já pochybuju. 😀
Jo, jinak, možná tady ty komentáře budou až zejtra. Mně právě vypadl sygnál, ale naprosto prozíravě jsem si otevřela všechny zbývající díli v novejch oknech a tenhle komentář už datluju do wordu, pěkně si ho uložím a zejtra ti je všechny pošlu. ;o)
Já teda na Billyho ječení zvědavá jsem a hooodně. Prej špunt a starší egoista – no já se tady kácím.
Pokaždé, když se byť jen maličkou poznámečkou zmíníš o kytaře, naprosto tajuuuuu♥♥♥♥♥♥♥.
A zase jedna velká nádhera, jak i Tommy uzná, že je kobylka krásná a ty její první krůčky. Dostalo mě, jak byla sama překvapená, co lze s těmi 4 špejličkami dělat, dá se i běhat… no pááááni, objevili jsme Amééééériku, že beruško? A jak s sebou baletka plácla :)♥ Máma Bill je úžasná, ale chuďátko strejda Tommy, celý poslintaný 😉 😀
Díly jsou čím dál krásnější!♥