autor: Deni
„Tak co, Tome, jsi pro?“ Zmateně zvedl pohled od špaget, ve kterých se vrtal možná už půl hodiny. Jindy by je zhltl během pár minut, miloval špagety od Andrease, ale dnes nějak neměl chuť. V hlavě si stále dokola přehrával včerejší den a dění toho dnešního jako by se ho ani netýkalo.
Jen matně si vybavoval, jak se ráno probral na vlhké a tvrdé zemi u jezírka a jak na něj Andreas křičel, když se konečně kolem poledne doloudal zpět do chatky. Tělem byl tady, ale jeho mysl se toulala někde jinde. Nemohl se na nic soustředit, téměř ani nevnímal, jak se octnul pod proudem ledové vody a jak dopadl do měkké postele.
Téměř celé odpoledne prospal. Zdály se mu zvláštní sny. Ani jeden z nich si však nepamatoval, a když se k večeru konečně probral zpět k životu, celým bungalovem se nesla příjemná vůně špaget. Měl na ně neuvěřitelnou chuť a v první chvíli se o překot hnal do kuchyně, kde už na něj jedna porce čekala. Ale jakmile pozřel první sousto, veškerá chuť ho přešla a on se opět utápěl ve svých myšlenkách, jen okrajově vnímal, že je s ním v místnosti ještě někdo další.
„Hej, Tome. Vnímáš mě?“ Andreas mu mávnul rukou, ve které držel vidličku, před obličejem a čekal na nějakou reakci. Doteď z něj nedostal, kde celý minulý den a noc byl a veškeré snahy už vzdal. Teď se mu ale zachtělo jít někam ven, mezi lidi. Ale potřeboval k tomu Toma. Nemohl ho tady nechat a jen tak si vypadnout ven a bavit se, zatímco jeho přítel by se jistojistě utápěl v depresích.
„Promiň,“ špitl tiše Tom a odložil vidličku na kraj talíře. „Co jsi říkal?“ Andreas jen protočil oči a v duchu si opakoval, že má být trpělivý a nevybuchovat. Neměl rád, když mu lidé nevěnovali pozornost, a od Toma to obzvlášť nesnášel.
„Ptal jsem se, jestli dnes nevyrazíme ven? Dole na pláži se asi bude něco dít.“ Do pusy si vložil další sousto, a zatímco přežvykoval, pokračoval. „Celý den se to tam hemžilo lidmi a něco tam připravovali. Nemuselo by to být špatné, co myslíš?“ Zeptal se a upřel svůj pohled na Toma, který zíral do talíře. „A opovaž se mě zase ignorovat!“ Dodal honem a Tom se zasmál. Výjimečně jej opravdu vnímal.
„Já nevím, Andy.“ Pokrčil rameny a trochu se napil ze skleničky, ve které měl vychlazený ledový čaj. „Nevím, jestli mám náladu na to, jít mezi lidi.“
„To teda máš, kamaráde. A jestli ne, tak jí koukej najít, protože já nebudu celý týden sedět na zadku tady a sledovat, jak se utápíš v depresi! Tuhle dovolenou si máme užít, pamatuješ? A jelikož jsem tu z nás dvou já ten starší, tak se prostě zvedneš, oblečeš si něco pohodlnýho a půjdeme se podívat dolů na pláž.“ Myslel to vážně. „A když se ti tam nebude líbit, tak pak můžeš odejít, ale prostě tam aspoň na chvíli půjdeš, rozumíme si?“ Opíral se o konec stolu a díval se pohledem, který nepřipouštěl námitky. Tomovi nezbylo nic jiného, než jen pokorně přikývnout.
*
„Andy? Jsem tu už 10 minut, nemůžu se vrátit už nahoru? Ty tu klidně zůstaň.“ Tom upíral na přítele nešťastný pohled a opravdu si přál odtud vypadnout. Vzpomínky jej dohnaly i tady. Možná byla jiná roční doba, možná se slavilo něco jiného a možná tu měl jiný doprovod, ale přesto měl před očima den, který spolu s Billem prožili před 5 lety. Píchalo jej u srdce a on jen silou vůle přemáhal pláč.
„Ani omylem, Tome. Teď jsme přišli, víš? Těch 10 minut jsi se loudal přes pláž sem.“ Tom se na něj zaksichtil a Andy ho jemně dloubl do ramene. „Nech toho, Tomi. Prostě jdi na bar, dej si něco k pití a zkus se bavit, hm?“ Věděl, že je zbytečné odporovat, proti Andreasovi by stejně neměl šanci.
„Hm.“ Otráveně se otočil a zamířil k baru, u kterého bylo ukázkově narváno. Člověk by ani neřekl, kolik lidí se na tak tichém a klidném místě najde.
„Co to bude?“
„Vodku. Čistou.“ Barman jen přikývl a za pár vteřin stála před Tomem malá sklenička s průzračnou tekutinou. Aniž by jedinkrát mrknul, skleničku vyprázdnil a přisunul ji zpět k barmanovi. „Další.“
*
Netrvalo to dlouho a Tomovi kolovalo v žilách více alkoholu, nežli krve. Barman mu hodnou chvíli doléval další a další pití, než sám uznal za vhodné, že už má dost.
„Ještě… jednu,“ vydechl Tom s obtížemi a s rozostřeným pohledem se snažil chytit do ruky malou skleničku. Nedařilo se mu.
„Myslím, že už máš dost.“ Tom se pokusil svůj pohled zaměřit na barmana.
„Myslím, že o tom rozhoduju já.“ Konečně se mu podařilo chytit skleničku a silně s ní ťukl o dřevěnou desku stolu. Zamračil se, když mu ji barman vytrhl a postavil ji z jeho dosahu.
„A já myslím, že já jsem ten, co nalejvá.“ Tom se jen zaksichtil. „Takže říkám, že už ti stačilo, a mysli si, co chceš.“ Otočil se a přesunul se na druhý konec baru. Tom se mu snažil pohledem vypálit díru do zad, ale neúspěšně. Nakonec to po pár minutách, kdy mu konečně došlo, že už mu opravdu nikdo nenalije, vzdal a postavil se na nohy. Musel se zapřít o desku baru, aby našel rovnováhu.
Nevnímal, kam jde, nechával se vést tam, kam jej nohy nesly. Pomalu se vzdaloval od hlučné oslavy dole na pláži a usadil se pod jednu palmu, na které byly zavěšené lampiónky a různá malá světýlka. Složil hlavu do dlaní a neměl daleko k slzám. Zhluboka dýchal a snažil se nepropadnout pocitu bezmoci. Alkohol, který mu koloval v žilách, jej alespoň na chvíli uklidňoval, ale čím déle nedostal do těla další kapky toho svinstva, tím více se vracel zpět k realitě.
„Tome?“ Pozvedl hlavu a zadíval se na osobu v bílých šortkách, která stála nad ním.
„My se známe?“ Zeptal se a protřel si oči. Bylo mu zle.
„To jsem já, Dan.“ Osoba si k němu přisedla a starostlivě si jej prohlížela.
„Dan,“ zopakoval Tom tiše a přikývl. Jistě, že si jej pamatoval.
„Co tady děláš?“
„Vymýšlím, proč mi Bůh zabil přítele.“
„Kdybys chtěl píchnout, řekni.“ Posměšně si odfrknul. Celý Daniel, vůbec se nezměnil. Ani ve vážných chvílích neumí vážným být.
Povzdechl si a podepřel si bradu v dlaních. „Proč myslíš, že…“
„Že ti Bůh zabil přítele?“
„Hm.“
„Možná jsi byl až moc šťastný, Bůh bývá žárlivý.“ Dan se položil na záda do písku a pozoroval Toma, který si objímal kolena přitažená k tělu.
„Jo, já byl šťastný,“ špitl Tom potichu a na tváři se mu objevila první slza. „Byl jsem ten nejšťastnější člověk na světě, když jsem měl u sebe jeho. Byl jako světýlko, které mi ve tmě zářilo na cestu. Vždycky tu byl pro mě. Když jsem si jako malej rozsekl hlavu na sáňkách, byl to on, kdo mě odvedl domů a staral se o mě. A když mě vyhodili z první práce, byl u mě on, aby mě objal a dodal mi pocit jistoty. Vždycky to byl on, kdo mě utěšil a dával mi pocit bezpečí, přestože byl z nás dvou ten slabší.“
Tiše vzlykl a nechal se od Daniela obejmout kolem ramen. „Tak mi řekni, kde je teď? Teď, když se kolem mě stahují zdi bytu, ve kterém jsem zůstal sám. Teď, když mě každý nádech bolí, jako by do mě vráželi jednu kudlu za druhou. Řekni mi, kde je teď, když ho nejvíc potřebuju, protože už ztrácím pevnou půdu pod nohama! Tak kde je?!“
Bezmocné klubíčko nervů se mu chvělo v náručí. Otřásalo se hlasitými vzlyky a nebylo k utišení. Danielovi se svíralo srdce, když jej takhle viděl. Cítil se tak hrozně bezmocný. Nemohl víc, než jej objímat a dát mu alespoň na chvíli pocit bezpečí.
„Tome, pojď. Zavedu tě domů.“ Postavil se na nohy, na které se snažil vytáhnout i svého společníka. Věděl ale, že to nejtěžší teprve přijde.
S vypětím všech svých sil dostal Toma zpět k bungalovu, kde jej uložil do postele. „Tome? Tome, vnímáš mě ještě?“ V odpověď se mu dostalo jen zamumlání. Protočil oči. „Ty blbče blbá, proč ses tak zřídil? Tohle ten tvůj princ určitě neplánoval.“ Posadil se na postel vedle něj a přetáhl mu triko přes hlavu. Nevěděl, jestli si smí dovolit víc, ale nakonec usoudil, že by mu Tom ráno mohl ještě poděkovat. Spát v těch hadrech, co má na sobě, by se mu opravdu dobře nespalo.
„Tome? Tome,“ jemně s ním zatřásl, dokud se na něj rozespale nepodíval. „Něco pro tebe mám. Nevím, jak věděl, že tu budu, ale něco ti u mě nechal. Nechám ti to na polštáři, ano? Tome.“ Smutně si povzdechl a pohladil jej po vlasech. Opravdu mu jej bylo líto. Na polštář vedle Tomovy hlavy položil obálku a měl se k odchodu. Opravdu nechápal, jak mohl Bill vědět, že tu v tuhle roční dobu bude. Měl opravdu štěstí, za měsíc se Daniel vrací zpět do Německa. Ve dveřích se na Toma naposledy podíval a odešel. Věděl jistě, že tohohle dredatého kluka ještě uvidí.
*
Nevěděl, kolik je hodin a ani nevěděl, jak se dostal do své postele. Poslední, co si pamatoval, byl Daniel, který za ním přišel na pláži. Ale nebyl si jistý, jestli to nebyl jen výplod jeho fantazie. Hodně toho vypil, žaludek měl jako na vodě a hlava mu třeštila. Matně si vybavoval, že mu někdo něco říkal těsně před tím, než propadl spánku.
Přetočil se na záda, něco mu zašustilo pod rukou. Zmateně se po tom zvuku otočil, ale ve tmě, která v místnosti panovala, si viděl sotva na špičku nosu. Natáhl se na druhou stranu postele a rozsvítil malou lampičku. Jakmile si jeho oči přivykly na přísun světla, pohled mu padl na obálku. Už zase? Ale jak se sem dostala tentokrát? Byl zmatený, přesto ji uchopil mezi prsty a bez ohledu na hlubokou noc, která panovala venku, začetl se do dopisu.
„Lásko. Andílku. Tomi!
Dnes mi není dobře. Nerad píšu tyhle řádky, ale mám pocit, že jsem ti nikdy dost nevyznával lásku. Mám pocit, že jsem ti nebyl dobrým partnerem pro život a bojím se, že jsem tě nikdy nemiloval tak moc, jak by sis zasloužil. A přesto jsem tě miloval nejvíc, jak jsem jen mohl!
Řekni mi, Tomi, vyprávěl jsem ti někdy, jak jsem se do tebe zamiloval? Kdy jsem si to uvědomil a jak jsem se cítil? Řekl jsem ti někdy, jak moc vyděšený jsem byl? A řekl jsem ti někdy, jak jsem byl šťastný, když jsi mi řekl, že mě miluješ? Víš, bojím se, že tohle jsem ti nikdy neřekl, ale měl jsem! Měl jsem ti stále dokola opakovat, jak moc tě miluji! Jak moc pro mě znamenáš a že bez tebe nejsem nic!
Doufám, že se na mě nebudeš zlobit, když ti to všechno řeknu teď.“
Tom lapal po dechu, jak jej pomalu dusily slzy. Bolest hlavy byla nesnesitelná, měl pocit, že se každou chvílí pozvrací a nepříjemná pachuť alkoholu v ústech mu moc nepomáhala. Cítil se tak bezmocný!
„Ale já to věděl, l-lásko! Věděl jsem, jak… Jak moc mě miluješ! V-věděl jsem to!“ Tichá slova se ztrácela mezi jeho vzlyky a on nebyl schopný číst dál. Tak moc jej to zraňovalo. Doufal, že se přes to konečně přenese, přesto měl pocit, že s každou další minutou života trpí víc a víc. Zhluboka se nadechl a přes slzy dál vnímal slova, která mu zanechala jeho láska.
„Ale já to věděl, l-lásko! Věděl jsem, jak… Jak moc mě miluješ! V-věděl jsem to!“ Tichá slova se ztrácela mezi jeho vzlyky a on nebyl schopný číst dál. Tak moc jej to zraňovalo. Doufal, že se přes to konečně přenese, přesto měl pocit, že s každou další minutou života trpí víc a víc. Zhluboka se nadechl a přes slzy dál vnímal slova, která mu zanechala jeho láska.
„Pamatuješ, jak jsem tenkrát, pár měsíců před tím, než jsi mi vyznal city, chodil jako tělo bez duše? Jak jsi se mě pořád dokola ptal, co mi je a já stále tvrdohlavě tvrdil, že nic? Tenkrát jsem byl tolik zmatený, nevěděl jsem, co se děje. Měl jsem přítelkyni, pamatuješ? Alici. Nikdy mi to s ní neklapalo a já pořád nevěděl, proč. Ale pak, když jsem se jednou vracel od ní, viděl jsem, jak sedíš na střeše nad naším pokojem a brnkáš na kytaru. Tvůj tichounký zpěv dolehl až ke mně a mě se sevřelo srdce. Ten pocit, který jsem cítil, byl neuvěřitelný. V tu chvíli jsem si konečně uvědomil, co je smyslem mého života. Pochopil jsem, co se to se mnou dělo a proč jsem se ve tvé přítomnosti cítil tak nesvůj, proč jsem byl tak rozechvělý pokaždé, když jsi mi věnoval byť jen sebemenší úsměv.
Toho dne jsem si uvědomil, že tě miluji. Bál jsem se toho. Vyhýbal jsem se ti, jak jen to bylo v jednom společném pokoji možné a snažil jsem se to změnit. Nemilovat tě. Ale nešlo to.
A pak, přišel jsi za mnou a ptal ses mě, co se děje, co děláš špatně, že se ti vyhýbám. Ubližoval jsem ti, cítil jsem to. Tvá bolest byla mou bolestí.
Ten večer jsi mě objal a prosil jsi mě, abych tě od sebe neodháněl, že beze mě nemůžeš žít. Plakal jsi a já s tebou. Tvé slzy mě studily na krku a já se chvěl. Tvá blízkost byla jako balzám na moje pochroumané srdíčko. Tehdy jsem si uvědomil, že už tě od sebe nedokážu dál odhánět. Bál jsem se, jak moc těžké bude být ti nablízku a nesmět se tě dotknout jinak, než bratrsky. Ale ty jsi můj strach zahnal.
Přesně si pamatuji tu chvíli, kdy jsi se ode mě odtáhl na délku paží a podíval ses mi do očí. Pamatuji si to, jako by to bylo den. Jak se mi zhoupl žaludek a rozechvěly se mi prsty. Usmál jsi se na mě a něžně mě pohladil po tváři. „Můžu ti něco říct?“ zašeptal jsi tichou otázku a já se nezmohl na nic víc, než jen slabé přikývnutí. Tvá blízkost, tón tvého hlasu a tvá vůně mě připravovaly o zdravý rozum.
Zhluboka jsi se nadechl a přitáhl si mě těsně k sobě. Chvěl jsem se po celém těle a ty sis toho všiml. „Třeseš se,“ zašeptal jsi a já tě pevně objal. Bál jsem se, že mi utečeš. Ale ty jsi neutekl. Pevně jsi mě objal a tichounce jsi mi špital do ucha.
„Mám tě moc rád, Billi. Víc, než moc rád.“ Pevně jsem tě objal a věděl jsem, že v dalších vteřinách se mi změní svět. A měl jsem pravdu. Tvé rty se zlehka dotkly mého spánku a o chvilinku později jsem slyšel ta nejkrásnější slova.
„Miluji tě, Billi.“ Rozplakal jsem se ti v náručí a ty jsi mě tišil. Houpal jsi se mnou a oslovoval jsi mě ‚lásko‘. Byl jsem opravdu šťastný. Také jsem se ti vyznal ze svých citů a věděl jsem, že od té chvíle nás už nic nerozdělí. A měl jsem pravdu! Ani smrt, která ti mě vzala, Tomi, ani ta nás nemůže rozdělit!
Vždycky! Vždycky jsi byl láskou mého života ty! Bez tebe nic nemělo smysl a já vím, že nikdy by pro mě nikdo nebyl lepší, než jsi byl ty. Vím, že by mě nikdo nedokázal milovat víc a upřímněji, než ty! A vím, že i přesto, že jsem nebyl schopen milovat tě tak, jak by sis zasloužil, i přesto vím, že na světě se nenajde nikdo jiný, kdo by tě mohl milovat víc, než já! Byl jsi moje všechno a já jsem vděčný, že mi život dal šanci prožít s tebou to, co jsem s tebou prožil. Nikdo by mi nemohl dát víc, než ty! Nikdo by mě nemohl udělat šťastnějším, než jsi to udělal ty. Každá minuta s tebou byla jako dar seslaný mi z nebes!
Odpusť mi, andílku, že jsem tě opustil. Že jsem odešel a nedokázal zabránit smrti, aby mě odnesla daleko od tebe. Odpusť mi, že jsem tě nedokázal milovat tak moc, jak jsem měl. Odpusť mi, že jsem tě nechal samotného. Prosím, odpusť mi!
S láskou, navždy jen tvůj,
Billi!
P.S. Mi-Miluji Tě!“
Jediné, co se neslo tichou nocí, byly hlasité, srdcervoucí vzlyky. Nemohl se nadechnout. Každý další doušek vzduchu do plic pro něj byl jako jed, který jej má pomalu otrávit, ne však zabít. Šílel, bezmocně se svíjel na posteli a bolest, která svírala jeho srdce, byla nemilosrdná. Plenila a ničila i ty poslední zbytky jeho vůle, které doteď zbývaly. Prohrával.
„Nemám ti co odpouštět, lásko. Tobě nikdy! Miluji Tě.“
autor: Deni
betaread: Janule
Klikněte na anketu, díky. J. :o)
To je super. Venku prší, je bouřka a já do toho čtu toto. To je táááák krásný…a tááák smutný :'-( Fnuk. Chudák Tom. Já byt na jeho místě tak se jdu oběsit a nazdar. Krásný Deni, opravdu nádherný. Nejvíc se mi líbí jak vždy Bill oslovuje Toma ,,andílku,, :-)))
Samara: Úplně souhlasím. Počasí u nás je že by ani psa nevyhnal, vítr, déšť, skoro vichřice… Tahle povídka je přímo dokonalá, Tom musí nepopsatelně trpět. Když se vžiju do jeho role, nemá to zrovna lehké.
sakriš to je ale smutný….no co se dá dělat…..
áá bože to snad ne tohle. Já teda nevim, ale řekla bych že tenhle dopis Tomovi moc nepomůže v tom aby se srovnal. rychle dáál
zase brečím,, jak malé děcko..ted ale fakt neskutečne..ještě mam ted proste nějaky trable..a jsem z toho na měko.:// krásná povídka opravdu mocc..:***
je to smutný… nicméně ačkoliv Billa chápu, tak je to taky dobrej prevít, takhle Tomovi ty zbytky vůle ničit a trápit ho! no jak tohlle skončí, to by mě zajímalo jak se z tohohle ti dva vymotají….
Bože můůj, zase brečím u toho jeho dopisu pokaždé brečím:'(. Jak mu píše, aby mu odpustil, je mi to tak líto. Ale Tomi chudáček, to je tak strašný to číst, jakoby to bylo doopravdy.
Počkám si hezky na další plačící dílek, který bude stejně dokonalý, jako všechny ostatní:-).
Je to překrásné a tak smutné… Brečela jsem už u druhýho odseku tohoto dílu. Zvláštní, poslední dobou jsem nějak přecitlivělá 🙂 Já toho Toma obdivuju, já bych si hodila mašli…
ale to prostě není fér, že se tak moc trápí… :'(
Nemyslím si, že by som toto dokázala prečítať ešte raz aj keď je to tak nádherné, ale strašne ma to bolí. Vžívam sa do poríbehu až príliš.