autor: Deni
„Tohle vše roztřídíš.“ Afroditiny služky rozhodily před nebohého Billa hromadu obilí. „Pšenici sem, boby sem, hrách ječmen a mák sem.“ Afrodita udělala jedno kolečko kolem jeho těla. „Rozuměl jsi mi? Do rána bude vše na své hromádce. Jestli ne, zemřeš.“ Zasmála se a následována svými služkami, odešla.
Rozplakal se, propadal zoufalství. Jak má tohle vše zvládnout? V životě by neměl šanci to stihnout za týden, natož pak za jednu noc. Schoulil se do klubíčka a opět se rozplakal. Najednou však zaslechl šustění, které vycházelo z hromady, která ležela před ním. Zmateně pozvedl hlavu a zadíval se na mravenečky, kteří poctivě přebírali pšenici, ječmen, boby a hrách s mákem na správné hromádky. Nemohl tomu uvěřit.
„Ach, mravenečkové!“ Přitiskl si dlaň na ústa a s úžasem v očích pozoroval, jak se jejich drobounká tělíčka míhají po podlaze, na zádech nesouc jeho práci. „Děkuji Vám!“ Setřel si slzy a sám začal přebírat hromadu. Věřil, že s jejich pomocí to může zvládnout. V jeho polámaném srdíčku zaplála nová naděje.
***
„Jak se cítíš?“ Byla již hluboká noc a na nebi zářily hvězdy, na postel s nebesy dopadala mléčná měsíční záře a osvětlovala něžné rysy v chlapcově utrápené tváři.
„Jak bych se měl cítit, když se chystáš zabít toho, jemuž patří mé srdce?“ Otočil se jí zády, pevně k sobě tisknul víčka, snažil se už více neplakat. Akorát mu to přitěžovalo. Jeho tělo zachvacovala nezvykle vysoká horečka, byl vysláblý a byla mu zima.
„Ach, Éósi, přeci jej opravdu nemůžeš milovat?!“ Přecházela po pokoji a její zlaté sandály, v nichž se odráželo světlo měsíce, tiše klapaly po mramorové podlaze. Prameny světlých vlasů si natáčela na prsty a ani v nejmenším se nesnažila pochopit situaci, do jaké dostala svého nejmilovanějšího.
„A proč bych nemohl?“ Přetočil se na pravý bok a sledoval její kroky. „Proto, že je člověk? Že je smrtelný? Je-li tohle ten problém, vzdám se své nesmrtelnosti a odejdu s ním a…“
„Ne!“ Prudce se otočila a rychlými kroky mířila zpět k jeho posteli. „Nikam nepůjdeš! Jsi můj syn! Můj syn nemůže milovat smrtelníka! Chlapce!“ Oběma se zajiskřilo v očích.
„Žárlíš, že je krásnější, než jsi ty sama? Žárlíš, že je nějaký smrtelný chlapec krásnější, než Afrodita? Bohyně lásky a krásy? V tom je ten problém?“ Zacházel příliš daleko, věděl, že dobře volená slova zasáhnou svůj cíl a že jej nemine trest. Ale měl snad na výběr, když se jeho matka chystala za úsvitu zabít lásku jeho života?
„Modli se, aby svůj úkol splnil. Nic jiného ti nezbývá! Neušetřím ho jen proto, že jsi můj syn!“ S těmito slovy se otočila a rychlými kroky opustila jeho ložnici.
Vyčerpaně padl zpět do peřin, dlaně přitiskl na oči. Co má udělat proto, aby to jeho Bill zvládnul? Neměl koho žádat o radu, všichni Bohové se na smrtelníky dívali stejně, jako jeho matka. Proč musí být on jedinou výjimkou mezi všemi?
Aniž by si to uvědomil, vyčerpán vysokou horečkou, kterou způsobovala spálenina na jeho ruce, upadl zpět do hlubokého spánku, který trval celou noc, až do úsvitu nového dne.
***
„Oh, vidíte, jak si naše princátko spokojeně spinká? Jakoby ani neměl nic na práci, že?“ Afroditiny služky se na její povel zlehka zasmály. „Tak vstávej!“ Hlasitě mu tleskla nad hlavou a začala se rozhlížet po místnosti. Zatímco se chlapec pomalu probouzel, jí se v očích zračilo čím dál větší překvapení.
„Jak jsi to udělal?! Řekni mi, kdo ti pomáhal!! Tak mluv!“ Prudce trhla za jeho vlasy a zvrátila mu tak hlavu do nepřirozené polohy. Tiše zaúpěl bolestí.
„Nikdo, paní.“
„Lžeš!“ Prudce jej odhodila a vzteky převrhla keramickou mísu, která stála na malém stolku. Rozpadla se na mnoho malých střípků.
„Tvým dalším úkolem bude vysbírat zlatou vlnu od ovcí v divokém háji! Máš na to čas do večera!“ Otočila se a udělala pár kroků směrem k východu, kde se zastavila. „A ukliď to!“ přikázala mu ještě a s hněvem v očích zmizela. Bill se opět rozvzlykal. A jak má splnit tenhle úkol?
***
„Pane Éósi? Pane.“ Někdo jím jemně třásl, dokud neotevřel unavené oči.
„Atheasi? Co tady děláš?“ Unaveně se přetočil na záda a hlasitě si zívnul. Spalující horečka jej vyčerpávala až příliš na to, aby dokázal udržet oči otevřené.
„Pane, nesu Vám dobré zprávy. Jde o vašeho prince.“ Pootočil hlavu jeho směrem a ze všech sil se snažil udržet pohled v propojení s tím jeho.
„Ano?“
„Zvládl to. Splnil úkol vaší matky.“
Tomovi se na tváři rozlil příjemný, uvolněný a hlavně šťastný úsměv. „Je šikovný.“
„Oh, to ano, pane. Ale vaše matka mu dala další nesplnitelný úkol.“
„Jaký?!“ Prudce se posadil, až se mu zamotala hlava. Tak hrozně se o něj začínal bát, jistě potřeboval jeho pomoc, ale on nemohl udělat vůbec nic.
„Musí posbírat zlatou vlnu od divokých ovcí.“ Tomovi se zatajil dech. Tohle jeho princátko nemůže nikdy zvládnout, vždyť ty ovce jej roztrhají na kousky. V očích se mu zaleskly slzy.
„Ach ne.“ Přitiskl si dlaň na ústa. „Řekni mi, co mám udělat pro jeho záchranu?“
„Poproste o pomoc přírodu, můj pane.“
Tom přikývl, Atheas měl pravdu. Příroda.
***
„Ach, co teď? Co mám teď dělat? Vždyť ty ovce mě zabijí.“ Zlomeným pohledem se díval na stádo ovcí před sebou. Nejraději by se otočil a utekl daleko odtud.
„Bille, Bille, Bille.“ Vzduchem se neslo tiché šumění trávy a jednotlivá stébla jakoby šeptala jeho jméno. Otáčel se stále dokola, nikoho však neviděl.
„Bille, počkej, až ovce usnou, pak ti nebudou moci ublížit. Jen počkej, až usnou, Bille.“
Dopadl do trávy a kolena přitiskl k hrudi. Počkat, až ovce usnou? Jinou možnost neměl, nechtěl zemřít, ještě ne. Chtěl ještě alespoň jednou v životě vidět Tomovu tvář, slyšet jeho hlas, cítit jeho lehké pohlazení.
„Bille, Bille.“
Polední sluníčko se přehouplo a blížilo se stále více k západu. Mezi spícími ovcemi se hbitě míhalo drobné chlapcovo tělo. Poctivě sbíral všechnu vlnu, i ten nejmenší zlatý chomáček. Ať už mu pomohl kdokoliv, zachránil mu život. I tenhle nesplnitelný úkol splnil.
***
„To není možné! Jak to mohl dokázat?!“ Nemohla, nechtěla uvěřit tomu, co slyšela, co viděla. Před jejíma nohama klečel černovlasý chlapec, před ním ležela všechna zlatá vlna, která se v divokých hájích nacházela.
„Kdo ti pomohl?! Kdo ti poradil?!“
„Nikdo, paní.“
„Opět mi lžeš! Jsi tak troufalý a drzý!“ Klekla si k němu a opět mu prudkým tahem za vlasy zaklonila hlavu. „Nejraději bych tě nechala zabít hned teď,“ sykla mu přímo do tváře, pustila jeho vlasy a opět se postavila.
„Další úkol se ti splnit jistě nepodaří,“ posměšně se usmála a opět usedla na svůj trůn.
„Zítra za úsvitu vyrazíš pro černou vodu stékající do podsvětí.“ Mezi prsty uchopila kuličku hroznového vína. „A teď už mi jdi z očí.“
Jeden voják vytáhl Billa na nohy a vlekl jej zpět ke komnatě, kde strávil i minulou noc. Byl vděčný, když dopadl koleny na měkký koberec. Neměl zde postel, jen ten kousek hebkého, bílého koberce.
Schoulil se do malého klubíčka a snažil se usnout. Hlasité kručení v žaludku mu to však nedovolovalo. Byl tak unavený, zesláblý a vyhladovělý. Smutně si povzdechl, když do místnosti tiše vstoupila jedna z Afroditiných služek.
„Donesla jsem ti něco malého k jídlu,“ položila před něj podnos s čistou vodou, kouskem sýra a čerstvého krajíce chleba. Vděčně se na ni usmál a hladově se po přineseném jídle vrhnul.
„Děkuji, děkuji.“
„Není zač,“ mile se na něj usmála a prohlížela si ho. „Má paní neví, že jsem ti to jídlo dala.“ Bill se na ni podíval, stále však ukusoval chleba a upíjel vodu.
„Neví?“
„Ne, a nesmí se to dozvědět. Nechala by mne potrestat.“ V jejím hlase byl slyšet jasný strach, překvapila jej.
„Tak proč jsi…“
„Ten úkol bys nezvládl, kdybys byl na smrt vyčerpaný a hladový.“
Bill odložil kousek chleba na podnos a přisunul se blíž k ní. Pohledem se zabodl do jejích modrých očí. „Proč mi pomáháš?“
„Miluje tě náš pán, Éós,“ nepatrně jí zrudly tváře, Bill nepochyboval o tom, že ona naopak miluje jeho. „A ty miluješ jeho. Kdyby ne, už dávno by ses vzdal. Víš, náš pán si zaslouží být šťastný. Je opravdu moc hodný, vždy všem pomáhal a snažil se každého chránit. A pokud tě miluje, je mou povinností pomoct ti.“
Bill polknul poslední sousto a zapil jej ledovou vodou. „Povinností?“
„Ano,“ opět se usmála a do rukou uchopila již prázdný podnos. „I mě jednou zachránil před hněvem jeho matky. Jsem jeho dlužníkem.“ Postavila se a opět se usmála. Bylo to milé děvče. „Ale teď už spi. Do úsvitu zbývá málo času a ty budeš potřebovat sílu. Dobrou noc.“ Otočila se a zmizela za rudým závěsem.
Bill se pousmál a opět se stočil do malého klubka. Ano, jeho Tom byl opravdu hodný, sám jeho dobrotu poznal. S nepatrným úsměvem na rtech propadl spánku dřív, než se nadál.
autor: Deni
betaread: Janule
Klikněte na anketu, díky. J. :o)
no snad tu vody tý praštěný ženský donese….
Janě že jo! Billí to zvládne a když ne tak mu Tom určitě moc rád pomůže…
To je tak dokonalí! Teda..opravdu jedna s nejkrásnějších povídek
Jak že se to říká?čím je kdo krásnější, tím je hloupější. Tím teď nemyslim Billa, ae Afroditu. Bilk je ta wyjímka co potwrzuje prawidlo;-)
mooc krasný
to je ulet…
jako v dobrym slova smyslu….
To je mazec…. Afrodita je na ranu fakr…. mozek má zaslepenej krásou… Kdyby nebyla bohyně hned bych ju něčím lepla aby se vzpamatovala xD