Děvka z Amsterodamu 5.

autor: Xinka

Dredatý tatínek potichu vešel do pokojíku s teplým sunarem. Neustále sledoval své dva miláčky, jak se smějí. Bill si houpal Tobiho v náručí a šimral ho, a ten jej znovu a znovu zkoušel zachytit za jeho uhelnaté vlasy. Tom pomalu přistoupil k Billovi a položil mu ruku na rameno. Ten sebou polekaně trhnul, ale v zápětí se mu na tváři vykouzlil jeho krásný úsměv.

„Líbí se ti?“

„Je krásný, jak se jmenuje?“

„Tobi,“ odpověděl stručně Tom.

„A… A čí je?“ Bill smutně sklopil hlavu k děťátku. Dredáč dal sunar Billovi do ruky, aby mohl dát malému najíst…

„Čí by byl. Náš je.“ Usmíval se.

„Jak to myslíš, že náš? Vždyť…“

„Myslím to tak, jak to říkám, už si nedělej hlavu, Billy, to miminko je tvoje, a moje. Dnes ráno, jsem pro něj jel. Bylo tam spousta miminek, ale Tobi byl nejhezčí, až bude větší, tak tam můžeme jet znovu, a prcek si může vybrat…“

„Tome, Tome, dost. Zmlkni.“

„Něco jsem řekl špatně? Vždycky jsi chtěl děti.“

„Jestli sis nevšiml, tak mi právě usnul syn. Takže tu nehulákej jako na lesy.“ Zakončil s úsměvem. Tom se lehce zasmál, vzal malého z Billovy náruče a opatrně jej položil do postýlky. Vzal Billa z podlahy, na které seděl, a odnesl jej zpět do ložnice. Opatrně jej položil na postel…

„Teď když máme toho špunta, nebudeme mít moc času na sebe…“ začal Tom. Bill se však jeho slov patrně zalekl, a odsunul se od něj do rohu postele. „Billy, no tak, pojď ke mně, nemyslel jsem to tak…“ Ten se však ani nehnul, jen se na Toma vystrašeně díval. Tom se tedy posunul blíže k němu, Bill se však jen vystrašeně díval na Toma. „Billy, myslel jsem to tak, že když poroste, tak nebudeme mít takový čas jako doteď, chodit do kina a tak, tak jsem uvažoval, jestli malého nezajedeme ukázat mámě, a nenecháme ho tam a zašli by jsme si na večeři a do kina.“ Billa strach trochu opustil a přiblížil se s plachým úsměvem k Tomovi.

„My-myslíš, že bude maminka souhlasit s Tobim?“ Jemně se optal.

„Vždycky si přála vnoučka, tak proč by ne?“

„Tomi, ale my jsme sourozenci, viděl jsi někdy, že by měli sourozenci mimino?“ Položil smutně svou otázku… Tomovi pomalu došlo, že se budou matce muset přiznat k incestnímu vztahu. Ale neměl se přeci čeho bát, jejich matka byla velmi chápavý člověk, i když Bill ještě neměl zpět všechny okamžiky s jejich maminkou, taky věděl v hloubi duše, že je bude podporovat jak nejvíce to půjde. V posteli zůstali ještě chvilinku, dokud je nevzbudil křik prcka.

Bill se pohotově vytrhl Tomovi z náruče a utíkal za malinkým. Tom se zvedl a došel za nimi. Bill jemně houpal miminko v náruči, a Tom jej zezadu držel za boky… Tobi se po chvilce v Billově náruči uklidnil, a tatínek Tomy zašel do skříně, která byla zařízena už dlouhou dobu. Vytáhl modrobílé dupačky, a pomohl Billovi Tobiho převléknout. Potom počkal na Billa, než se namaluje, nachystal mu rychle něco k snídani, jen něco lehkého, protože stejně budou mít oběd u maminky. Do 20 minut mohli vyrazit. Tom vzal malého a posadil jej do autosedačky, a Bill si sedl dozadu hned vedle Tobiho. Tom si natočil zpětný zrcátko tak, aby viděl na ty dva špunty. Tom zkontroloval Billa, jestli má zaplé pásy a mohli vyrazit. Luxusní Audina vyjela po příjezdové cestě domu až na dálnici. Po půl hodině parkoval Tom svou Audinu ke garáži matčina domu. Dvakrát zatroubil, aby maminka poznala, že jsou to oni. Dělal to tak pokaždé. Překvapená Simone vyběhla před dům a vítala se se svými syny. Bill se od ní po chvíli odtrhl a vrátil se zpět do auta pro Tobiho. Ten byl zabraný do žužlání svých pacek a ani nepostřehl, že se na něj usmívá jeho nová maminka. Bill vlastně byl maminka. Tom to tak plánoval. Simone jen nechápavě koukala na Tobiho, kterého si Bill držel na hrudi.

„Čí to je?“ Přišla k Billovi a cvrnkla malinkého do nosíku, ten se okamžitě začal smát, a s ním i Bill. Tom se nemohl vynadívat. Simone vzala Tobiho a popohnala kluky domů, aby jí všechno mohli sdělit. „Přijeli jste včas. Akorát začínám vařit, tak alespoň vím pro kolik.“ Usmála se. Jakmile se kluci dostali do kuchyně, kde se posadili, se Simone začala vyptávat čí to roztomilé miminko je, kluci tedy museli s pravdou ven.

„Naše.“ Řekl jednoduše Tom s úsměvem na rtech, a posadil si Billa na klín. Ten se jen stydlivě pousmál.

„Vaše? Ale…“

„Mami… Je to už dlouho. Billa miluju. Přišlo to z ničeho nic, ale vím, že s nikým jiným nemůžu prožít to, co s ním. A vím, že mě nikdo jiný nebude takhle čistě a krásně milovat jako právě Bill. Jsem si jistý, že děláme dobře. Opravdu.“ Tohle chtěla Simone slyšet. Jen to jí stačilo, aby je v jejich vztahu podporovala. Stačilo jí, že tomu Tom věří, a je schopen jít přes všechno, a tohle jednoznačně naznačovalo, že opravdu je schopen jít přes jakoukoliv překážku, a že se jen tak před něčím nebo někým nevzdá, že bude bojovat i za Billa i za toho malého, ale hlavně, že bude bojovat za jejich lásku.

„Dobře,“ řekla s úsměvem, povytáhla si malého a otočila se zpět ke svým synům. „Jak že se vlastně můj vnouček jmenuje?“

„Tobi.“ Odpověděli jednohlasně. Bill se usmál a stiskl Tomovi ruku.

„Tak, Tobi, teď se hezky půjdeš za tatínky a babička uvaří oběd.“ Mluvila s úsměvem na malého jeho babička Simone. Popošla ke klukům a dala malého Billovi do náruče. Ten se stále opíral o Tomovu hruď a na sebe ještě položil Tobiho.

„A co bude dobrého k obědu babi?“ Zeptal se Bill s širokým úsměvem…

Čas běžel, a chlapci již museli dát malého spát. Blížil se čas jejich odjezdu. Kolem 5. hodiny odpolední se Bill loučil se svou maminkou. Tom s Tobiasem jej čekali v autě. Bill dostal ještě nějakou buchtu, a chlebíčky od maminky, aby se již dnes nemuseli štvát s přípravou večeře… Kino jim nějak nevyšlo… Ale oba byli šťastni za strávenou chvíli u své matky.

„Billy, pás!“

„Tomii, vždyť jedeme pomalu. Strašně mě to škrtí!“

„Bille, prosím, zapni si ten pás. Jako by tě ubylo tu chvíli to vydržet.“ Bill jej tedy zapnul…

„Stejně to škrtí, abys věděl.“ Řekl Bill paličatě a odvrátil tvář od Toma.

„Že ty musíš mít vždycky poslední slovo.“ Nedal se odbýt Tom… Bill však naštvaně koukal z okýnka. To nikdy nepochopí, že ty pásy nemám rád? „Bille, krucinál! Jsi jako malý!“ Praštil rukou do volantu. Bill sebou polekaně trhnul…

„Tome…“

„Žádné Tome! Co se mohlo stát teď?! Teď, kdybych mu neuhnul, mohl jsi se klidně zabít! A to jenom proto, že tě to ŠKRTÍ!“ Tom kladl důraz na poslední slovo. Billovi se kutálely drobné slzy po tváři. Tom sám nevěděl, proč takhle vybouchl. Křičel po něm ještě hodnou chvíli. Bill měl zavřené oči zpod kterých se mu kutálely slzy a malý Tobi vzadu plakal. Bill nevěděl, co jej bolí víc, jestli to, že po něm Tom křičí, nebo pláč Tobiho.

„Musíš křičet?“ Vydechl potichu. S prudkým šlápnutím na brzdu zaparkovala Audina u garáže rodinného domku. Tom vystoupil a s třísknutím dveří odešel do pokoje. Bill ještě chvíli zůstal sedět v autě, aby se uklidnil. Potom vzal malého, a auto opustil také. Potichu našlapoval po schodech až do Tobiho pokoje.

Tom se mezi tím svalil na postel, a pomalu se uklidňoval. Pochopí sakra někdy, že ho miluju, a nechci o něj přijít?!! Tomovi se chtělo křičet… Tak strašně moc… Pod náporem emocí usnul rozvalený přes celou jejich postel.

Bill si hrál s malým ve vaničce. Alespoň na chvíli nemyslel na to, co se stalo v autě. Určitě to nebude on, kdo půjde jako první s omluvou. Ano, možná chybu udělal, měl mlčet, nasadit si pás, a chvíli to vydržet… Dělá, jako by mě neznal… Prolétlo mu hlavou, když dával Tobiho vykoupaného do postýlky. Dal mu do flaštičky teplé mléko, a počkal, dokud neusnul. Po čtvrt hodince se šel sám vysprchovat. Pod vodou našel hledané uvolnění. Jakoby ta voda odnesla jeho starosti…

Bylo kolem půl 8, když Bill uléhal do postele, která byla v Tobiho pokoji kousek od jeho postýlky. Bylo brzy, ale on byl po celém dni unavený. Ani se nešel podívat, co dělá Tom. Spíš, Tomi? Měl svou hrdost…

I přesto, že jej to bolelo, usnul sám. Pomalu, ale jistě odešel do říše svých snů. Tam kde všechno bylo perfektní… On a jeho láska… Ničím nerušeným spánkem spal až do dalšího dne. Ani malý Tobi se nevzbudil dříve než jeho táta. Ovšem Tom, ten už vzhůru byl…