autor: B-kay
Simone spokojeně prostírala stůl a s veselým pobrukováním do zvuku rádia tančila po kuchyni a nakládala na talíře hotové vafle. Pohled jí sem tam sklouzl na hodiny, jak napjatě očekávala, kdy se její synkové v doprovodu Belly vrátí.
„Tady to krásně voní,“ vešla do kuchyně Bellyina máma a bez dalších řečí se posadila za veliký stůl. Simone její uznání lehce ignorovala a popošla k ledničce, ze které vytáhla mléko. Pomalu ji zavřela a láskyplně se usmála na fotografii, která byla na dvířkách připevněna magnetkou. Byla na oba moc pyšná! Vychovala z nich to, v co nikdy nedoufala. Oba byli slušní, ohleduplní a věděli, jakou cestou by se měli vydat. Jediné, co ji trápilo, byla ta svatba.
„Simone, zvoní ti mobil.“ Simone se natolik zamyslela, že vůbec nezaregistrovala, kdy začal její mobil vibrujíc skákat po stolu.
„To je Bill,“ vydechla klidně a zvedla to… „Cože??!“ nevědomky dosedla na nejbližší židli a bezmocně se chytila za srdce. Bellyina máma nechápavě sledovala, jak se její oči náhle zaplnily slzami a její klidný výraz vystřídalo zděšení. „Miláčku, neplakej. J-já hned jedu za váma, ano? Uklidni se, hned jsem tam,“ vůbec netušila, zdali to položil první Bill nebo ona, ale to v tu chvíli nebylo podstatné. Zhluboka se nadechla a rychle přes sebe přehodila svetr, který visel na židli. „Měli autonehodu. Jsou v nemocnici,“ odpověděla na nevyřčenou otázku a zoufale hledala klíčky od auta. Bellyina máma však vystartovala jako raketa.
„Já to věděla! Určitě za to všechno může tvůj syn! Jestli se jí něco stane, Tom si to odskáče!“ Simone ve tváři nápadně zbledla a bez zaváhání vyběhla před dům, kde stálo její a Billovo auto…
Bill seděl na dlouhé nemocniční chodbě a nepřítomně sledoval, jak kolem něj pobíhalo několik zdravotních sestřiček a doktorů. Jeho rány byly ošetřené, zápěstí mu zašili a vnitřní zranění vyloučili. Tedy až na tu ruku a pár škrábanců na tváři byl v pořádku. Po tváři mu stékaly horké slzy a on se jim ani nesnažil vyhýbat. Obvázané zápěstí se mu chvělo stejně, jako i promrzlé dlaně a jeho pohled byl zvláštně prázdný a bezmocný. Na vedlejší lavici seděla Bella, které se samozřejmě nestalo vůbec nic, ale ta nehoda ji zajisté poznačila. Bill se na ni nemohl ani podívat. Bylo mu z ní špatně. Když ji prosil, aby zavolala záchranku, neudělala absolutně nic, jenom brečela. Brečela a bylo ji úplně jedno, že mohou ztratit vzácné minuty. Nakonec záchranku zavolal Bill, který jel s Tomem v sanitce a neustále jej držel za studenou dlaň…
„Bille!“ ozval se chodbou zoufalý výkřik a Bill se jako o život rozběhl do náručí své matky. Ta svého mladšího syna naléhavě líbala a hladila po bolavé tváři a připadala si jako v ošklivém snu. „Co je s Tomem?“ tiše plakala, ale věděla, že musí být silná. Cítila, že Bill trpí jako ještě nikdy předtím a právě proto k ní dolehl pocit zodpovědnosti a síla, se kterou se snažila porazit smutek a zdrcení.
„On je… on je. J-já nevím. Čekáme tady už hodinu a nikdo mi nechce nic říct!“ vzlykal a celý se třásl.
„Miláčku, všechno bude v pořádku, ano? Tvůj bratr byl vždycky moc silnej a on nedopustí, abys tady zůstal sám,“ při téhle větě jí po tváři stekla další veliká slza, která ani zdaleka nevystihovala bolest, kterou cítila. Vůbec si nevšimla Belly, která se nervózně krčila na vedlejší lavici. Všimla si jí až tehdy, když za ní přijela její máma a jen co zjistila, že je její dcerka v pořádku, neodpustila si své řeči, aby ještě více mohla ublížit.
„Belluško, jdeme. Ty víš, že ti nemocniční prostředí nikdy nedělalo dobře,“ znechuceně ohrnula nosem a vzala ji za ruku.
„Tohle snad nemyslíš vážně! Je to přeci její snoubenec. Měli se pozítří brát!“ Simone se už neudržela a řekla první, co jí přišlo na rozum.
„Mami, já chci zůstat. Miluju ho,“ její hlas zněl smutně, přesto však Billa neobelhala.
„Kdybys ho milovala, nestrkala bys mu pořád ty časopisy a nemusel by být tady! Jděte pryč,“ Bill po ní nechtěl křičet, ale zoufalstvím už nevěděl, co dělat.
„Ty na mě laskavě nekřič! Stejně mě má mnohem radši než tebe. Jenom tě štve, že jsme se měli spolu odstěhovat,“ Bill prudce vyvalil oči a na chvilku nedokázal popadnout dech. „Bello,“ vydechla nevěřícně Simone a snažila se Billa nějak uklidnit.
„On se nikam stěhovat nechtěl! Chtěl zůstat tady! Copak tomu nerozumíš?? Nemiluje tě!!“ Kolemjdoucí se po nich nechápavě otáčeli a pobouřeně vrtěli hlavami. Bella si sebevědomě stoupla před zdrceného Billa a silnou fackou mu srazila z tváře brýle.
„Já jsem jeho snoubenka! A ty jsi jenom svatební agent, nic víc,“ sykla a v poslední chvíli se vyhnula Simonině dlani.
„Vypadněte,“ podala Billovi brýle, a když konečně odešli, láskyplně si jej k sobě přitulila. „Nevšímej si toho, Bille. Sám moc dobře víš, jak moc pro Toma znamenáš. Kdyby mohl, dýchal by za tebe,“ chytila jej za ruku a smutně vydechla. Bill ublíženě sklonil tvář a propukl v bezmocný pláč. Neovládl se, ale teď byl rád, že jí to řekl. I když se to snažila zastírat, ona sama přeci musela cítit, jak odtažitě se k ní Tom choval…
Netrvalo dlouho a ze dveří konečně vyšel lékař. Byl zpocený a unavený, ale přesto mu na tváři pohrával jemný náznak úsměvu.
„Váš syn měl lehký otřes mozku. Právě prošel náročnou operací levého předloktí a teď spí. Můžete jít za ním, ale jenom na chvilku a po jednom,“ Simone okamžitě věděla, kdo půjde první.
„Běž, broučku. Já počkám, ano? Dej mu za mě pusinku,“ pohladila synka po bledé tváři a když Bill nejistě odkráčel, probrala s doktorem podrobněji jeho zdravotní stav…
Bill se zhluboka nadechl a s bolestivým výdechem opatrně otevřel bílé dveře. Přišlo mu to všechno jako ošklivá noční můra, ve které se najednou ocitli. Když kráčel k jeho posteli, přišel si slabý, jako ještě nikdy předtím. Bez Toma neznamenal vůbec nic. Opatrně vzal jeho studenou dlaň do té své a měkce ji políbil. I když mu do smíchu nebylo, musel se pousmát nad tím, že i jejich zápěstí jsou jaksi vzájemně propojené, jelikož si oba zranili to samé. Nahnul se k jeho tváři a lehce políbil jeho zkřehlé rty. Dlaní jemně hladil jeho tvář a polykal veliké trápení, jež mu stékalo z očí.
„Ř-říká se… že i když je člověk v tomhle stavu, vnímá své okolí a já vím, že mě cítíš,“ zašeptal a zahleděl se do Tomovy zraněné tváře, která byla však pořád krásná. „Já budu bojovat za nás a za naši lásku, jenom když mi slíbíš, že ty budeš bojovat sám za sebe a co nejrychleji se mi uzdravíš. Kdybys jen věděl, jak moc mi chybíš,“ bezmocně opřel svou tvář o bílé povlečení, pořád se však díval na svého bratra. „Miluju tě jako ještě nikdy nikoho. My dva to musíme zvládnout, Tome. Já patřím jenom tobě a nikomu jinému,“ pomalými polibky mu pokrýval bolavou ruku a kdyby mohl, udělal by cokoli, aby na té posteli ležel on a ne Tom. „J-já vím, že je to těžké, ale ty to jistě zvládneš. Jsi mnohem silnější než já,“ smutnýma očima sledoval hromadu pípajících přístrojů a byl moc rád, že Tomovo srdíčko ještě pořád tlouklo. „Chci, abys mě znovu líbal a držel v náručí. Chci se s tebou milovat. Proto mi musíš zůstat… prosím, neodcházej,“ zavzlykal, když se frekvence pípání na přístrojích najednou změnila. Zničeně sledoval, jak pohybující se čára pomalu slábne. „Prosím, Tome… zůstaň…“
autor: B-kay
betaread: Janule
No, tak všichni víme, že Tomi neumře, ale stejně se to ve mě svírá… 🙁 Bellina drzost mě pěkně naštvala!!!
Prosím at neumře! Né! Ta Bella je kurva..pardon, jsem se neudržela xDD Já jsem napjatá jak nevím co, ach jo..náádhera B-Kay, nádhera:-))
doufám že neumre jen to ne! ta Bella je… skoda slov…
ne! on nemůže přece umřít!!! :'(
Samaro, neomlouvej se, všichni naprosto souhlasíme :D… Tom neumře, že ne? Vždyť má "jen" otřes mozku a něco s rukou. Na to se, sakra, neumírá… 🙁
no tak ale ty vole tohle mi jako nedělejte. Moje nervy. Já bych tu Bellu zlinčovala že by se nestačila divit.
uááá!!!! honem dál!! tohle je upe super povídka , vážně ju miluju!!
ať se ta čára pohybuje pořádně nahoru a dolůůůů jinak jí kopnu víte kam!
Bella je pěkná mrcha! Tome, brzy se uzdrav =)