autor: Deni
Trvalo další dva dny, než se Andreasovi podařilo přimět Toma k tomu, aby vylezl z pokoje. Nic nejedl, sotva se napil a stále jen plakal. Nešlo to zastavit a Andy nevěděl, co s ním. Dnes to však vypadalo, že Tomovi už došly síly na vzdor i pláč, a tak se nechal násilím vytáhnout ven na čerstvý vzduch a na sluníčko.
Byl jako tělo bez duše. Na pleti popelavé barvy přímo zářily temné kruhy pod očima, sotva se držel na nohou.
„Tome, takhle to dál nejde.“ Posadil jej do stínu a před něj položil tác s ovocem. Když už nejí nic jiného, aspoň tohle by mohl. „Ty dopisy už musí skončit! Podívej se na sebe, je to už třičtvrtě roku a ty vypadáš, jako by se to snad stalo teprve včera! Takhle to dál nejde, zničí tě to!“
Nevnímal ho. Tupě zíral před sebe zahloubán do vlastních myšlenek. Celé dva dny se snažil pochopit, proč jej Bill žádal o odpuštění, proč si myslel, že jej nemiloval dost. Nedokázal to pochopit, nešlo mu to.
„Tomi?“ Dotkl se jeho ramene, přítel jej však stále nevnímal. Povzdechl si a složil hlavu do dlaní. Nevěděl, jak dál. Do konce dovolené jim zbývají ještě dva dny, nevěděl, jak to tady s ním přežije. A co bylo horší, nevěděl, jak jej dostane do letadla a zpět domů.
Začínal být zoufalý, když si všiml osoby, která k nim od moře mířila. Už ho tady jednou viděl. To on přivedl Toma tenkrát z pláže totálně na mol. A to on mu dal další dopis! Měl chuť ho někam pořádně kopnout.
„Ahoj.“ Kluk se světle hnědými vlasy došel až k nim a pokýval hlavou na Andyho. Ten se jen zamračil a pohodil hlavou. „Co mu je?“ Přidřepl si na zem k Tomovi, a aniž by čekal na blonďákovu odpověď, nepatrně do Toma šťouchl.
„Čau, kámo.“ Usmál se na něj a nepatrně mu prsty nadzvedl bradu. Tom mu opětoval nepřítomný pohled, přesto na něm bylo poznat, že jej vnímá.
„Co blbneš, Tome? Viděl jsi se teď někdy v zrcadle?“ Andreas jej probodával nenávistným pohledem, zatímco Tom jen pokroutil hlavou. Andy nestačil zírat. Na jeho přítomnost nereagoval nijak a sotva se tady objeví tady ten, ten… prostě on!, tak se začne najednou aspoň nějak projevovat. Nemohl se na to dívat, ten kluk mu tady prostě vadil. Možná by měl být rád, že dokáže aspoň on přimět Toma ke komunikaci, ale vadil mu tady.
„Jdu dovnitř,“ prohodil k Danovi a ten jen přikývl a zaujal místo, které se po Andym uvolnilo. Počkal, až blonďák zmizí uvnitř bungalovu a pak se konečně zase otočil na Toma.
„Tak co je s tebou?“
Pohled měl stále zabodnutý do zlatavého písku před sebou, ale vypadalo to, že konečně začne se svým okolím komunikovat. Zhluboka, sípavě se nadechl.
„Hrozně moc mi chybí.“ Věnoval mu pohled zalitý slzami a přitáhl si kolena opět k tělu. V této poloze se cítil jistější, úplnější. Měl pocit, že kdykoliv na Billa byť jen pomyslel nebo o něm byla řeč, jakoby se jeho tělo rozpadalo na milion kousků. Jakoby se mu v srdci udělala obrovská díra, kterou někdo pálil ohněm doběla. V téhle poloze měl pocit, že se nemůže rozpadnout na malé kousíčky.
„To je celkem jasný. Potom, jaký vztah mezi vámi byl. Ale nemyslíš, že už stačilo, Tome? Trápíš se už moc dlouho a možná je načase posunout se kousek dál.“ Mluvil pomalu a tiše. Nechtěl jej vylekat ani rozčílit. A věděl, že má pravdu.
„Dane?“
„Ano?“
„Řekni mi, miloval už jsi někoho tak moc, že bys pro něj zemřel?“ Otočil k němu hlavu a zabodl do něj své rudé oči. Pohledem do něj vypaloval díru.
„Víš, asi ne, Tome. Miloval jsem, to ano, ale ne tak, že bych za ní dal život. Byla to jen jedna z mnoha.“ Opřel se do křesla a opětoval Tomovi jeho pohled.
„Tak mi pak neříkej, že je čas se posunout dál. Nemůžeš ani jen náznakem tušit, jak se cítím.“ Otočil od něj hlavu a pohled zapíchl zpět do písku. „Kdy ten čas přijde, si určím sám.“
*
Je to už týden, co se vrátili zpět do Hamburgu. Poslední dva dny na Maltě Tom jen tak, tak přetrpěl. Těšil se domů. Tam na něj nikdo nemohl. Konečně byl zase sám. To mu vyhovovalo ze všeho nejvíce.
Nereagoval na telefony, neotvíral návštěvám, uzavřel se do sebe a celé dny jen ležel v posteli a stále dokola se díval na steré kazety z dětství a jejich dospívání. Padl do stavu hluboké deprese a nebyl ochotný pustit k sobě někoho, kdo by mu pomohl. Liboval si ve své bolesti.
„Tome? Tome, tak zvedni ten telefon! Jsi můj svědek, tak mě přestaň ignorovat! Tome? Tome!“
Opět jen odmáčkl tlačítko na záznamníku a zahrabal se zpět do peřin. Dnes měl na programu videa z jejich 15-tých narozenin. Ale plány se mu změnily ve chvíli, kdy mu někdo klepl na dveře. Nijak by ho nezajímalo, kdo to je, prostě by to zase ignoroval, ale dotyčný za dveřmi promluvil. To upoutalo Tomovu pozornost.
„Pane? Pane, já vím, že tam jste. Domácí říkala, že už jste několik dní nevyšel. Mám pro vás dopis, pane.“ Poslední věta jakoby vlila Tomovi do žil novou šťávu. Rychle se vymotal s peřin a o překot se hnal ke dveřím. Prudce je rozrazil, div nevpadl pošťákovi rovnou do náručí.
„Dobrý den. Tady…“
„Dejte mi to!“ Div mu dopis nevyrval z rukou a už zase dveře zavíral. Začínal se cítit naprosto zoufalým, když od něj nic nedostával. Bylo to sice jen pár dní, co dostal poslední dopis, ale jemu to přišlo jako celé roky.
Roztrhal obálku a opřel se o dveře, dal se do čtení.
„Ahoj, Tomi!
Dnes to nebude nic dlouhého! Ale první se ti chci omluvit za dopis minulý! Bolelo mě, že ti to píšu, ale musel jsem. Musel jsem ti říct, co všechno jsi pro mě znamenal ty a co pro mě znamenala ta chvíle, kdy jsi mi poprvé řekl, že mě miluješ!
Ale teď už k tomuhle dopisu. Hodně jsem přemýšlel a vím, že jsi svou práci nenáviděl. Měl bys ji nechat být, Tomi, a začít dělat něco, co tě opravdu baví. Samozřejmě tím nemyslím hrát si na Supermana nebo Spidermana! Myslím něco, co tě bude doopravdy bavit. Zamysli se nad tím, co vždy bylo tvou nejsilnější stránkou, co tě bavilo nejvíc a jdi do toho po hlavě!
Začni žít svůj sen, lásko!
P.S. Miluji Tě!“
Stále dokola pročítal těch pár řádků a snažil se přijít na to, co měla jeho láska na mysli. Co jej vždy nejvíc bavilo? Co bylo jeho snem?
*
Dny míjely dny, až uběhl téměř další měsíc. Tom se stále uzavíral do sebe a s nikým nekomunikoval. Trvalo mu dlouho, než přišel na to, co je jeho snem. Bylo to jednoho deštivého rána, kdy se vracel z obchodu.
Celý promočený vběhl do svého bytu a klepal vodu na všechny strany. Odkopl boty stranou a mířil do kuchyně, když v tom mu padl pohled na pootevřenou šatní skříň v chodbičce. Udělal pár dalších kroků, když si konečně všiml pouzdra na kytaru, které z ní vykukovalo.
Uchopil jej do rukou a sfoukl prach. Jak dlouho už nehrál? Vždyť hru na kytaru miloval. A co miloval ještě víc, bylo, když mohl hrát a tiše prozpěvovat Billovi.
Odložil nákup a posadil se i s kytarou na postel. Párkrát přejel prsty po strunách, než se mu ji podařilo správně naladit. Brnkl o všechny struny a dlaní je utěšil.
„Jakou písničku si dáme dnes, hvězdičko?“ Nepatrně se usmál na fotografii na nočním stolku a začal tiše vybrnkávat melodii, kterou oba dobře znali. Byla to jejich písnička. V tu chvíli si uvědomil, co opravdu chce.
*
„Prosím?“
„Dobrý den. Hovořím s panem Kaulitzem?“ Tom přikývl, ale hned si uvědomil, že hlas na druhé straně telefonu jej nemůže vidět, proto tiše špitl, že ano.
„To jsem rád. Jmenuji se Karl Hoffman a jsem od PascalRecords. Posílal jste nám svou nahrávku, nemýlím se?“ Tom zalapal po dechu.
„A-ano, posílal.“
„Výborně!“ zvolal hlas na druhé straně, až si Tom sluchátko telefonu odtáhl kousek od ucha. „Doufal jsem, že vás také jednou zastihnu doma, snažím se vám dovolat už pár dní.“
„Omlouvám se, měl jsem nějaké… problémy.“
„To vůbec nevadí, mladý muži! Ještě stále máte zájem o spolupráci s naší firmou? Osobně jsem si poslechl vaši nahrávku a musím říct, že už dlouho se mi do rukou nedostal takový talent, jako jste vy!“
„To vůbec nevadí, mladý muži! Ještě stále máte zájem o spolupráci s naší firmou? Osobně jsem si poslechl vaši nahrávku a musím říct, že už dlouho se mi do rukou nedostal takový talent, jako jste vy!“
Nemohl tomu uvěřit! Že by se na něj konečně usmálo štěstí? „Jistě, že mám stále zájem, proč by…“
„Super, to je výborné! Tak co kdybyste k nám zítra okolo 9. přišel? Poslechli bychom si vás živě a dohodli bychom se na podrobnostech. Jste pro?“
„Ano, to rozhodně jsem!“
„Výborně! Jsme tedy domluveni! Zítra v 9 nashle.“
Nemohl uvěřit svému štěstí. Měl sto chutí skákat po bytě a křičet od radosti. Dostane práci, bude dělat to, co jej baví!
„Děkuju, lásko, děkuju!“ Poskakoval po bytě a stále dokola líbal bratrovu fotku. To jemu vděčil za své štěstí. To on jej donutil začít konečně něco dělat s jeho zpackaným životem!
*
„Andreasi? Andy.“ Doběhl štíhlou, vysokou postavu a zastavil jej stiskem za rameno. „Andy!“ usmál se, když se na něj přítel konečně otočil.
„No nekecej! Ty ještě žiješ? Páni!“ Ironie a sarkasmus se v jeho hlase nedal přeslechnout. A měl na to plné právo. Tom se na něj vykašlal, ignoroval jej a naprosto se na měsíc ztratil z povědomí všech ve svém okolí. Teď toho litoval.
„Omlouvám se, Andy! Vážně je mi to moc líto! Ale měl jsem to teď těžký a… Omlouvám se, ano? Už jsem to zase já.“ Pousmál se a doufal, že si získá svého přítele zpět. Konečně si uvědomil, že jej opravdu potřebuje. Že on je ten, kdo mu nejvíce pomáhal, když byl v úzkých.
„Zase ty? A myslíš sebe, tělo bez duše, nebo myslíš Toma, kluka, se kterým jsem vyrůstal?“ Stále byl naštvaný, ale když stál Tom přímo před ním, nedokázal se už více hněvat. Vždyť on to vlastně chápal, jen se o něj bál!
„Jsem zase ten kluk, se kterým jsi vyrůstal, Andy. Vážně.“ Upřeně se mu díval do očí a doufal, že si jeho přítel všimne, že to myslí upřímně. Byla to pravda. Za posledních několik dní se v jeho životě všechno zase obrátilo. Možná ještě nebyl šťastný, ale pro začátek už alespoň nepropadal depresím.
„Bože chyběl jsi mi, Tome!“ Pevně jej objal a oba neměli daleko k slzám. Tentokrát by to však byly slzy dojetí.
„Dostal jsem práci, Andy. Hraju v kapele! Věřil bys tomu? Plní se mi dětský sen!“ Odtáhli se od sebe a Tom konečně vyslovil to, co chtěl Andreasovi sdělit nejvíce.
„V kapele?“
„Půjdeme si někam sednout? Všechno ti řeknu.“ Andreas jen přikývl a společně došli do nejbližší kavárny. Objednali si a Tom se pustil do vyprávění.
„Víš, když jsme se vrátili z té dovolené, vážně jsem na tom nebyl dobře. Celý týden jsem nevyšel z bytu, až pak jednoho dne přišel pošťák a dal mi další dopis od něj.“ Usrkl si horké kávy a snažil se o horký hrníček zahřát rozechvělé prsty. Možná už se začal se vším srovnávat, možná už přišel ten čas jít dál, ale ještě pořád se mu o něm mluvilo těžko.
„Psal mi tam, že je čas udělat něco s mým životem a ať jdu za svým snem. Pořád jsem nevěděl, co myslel, až pak jsem si všimnul kytary. Vzpomněl jsem si na všechno. Na to, jak jsem jako malý kluk začínal hrát s nevlastním tátou. Na to, jak jsem Billovi hrával a zpíval na dobrou noc, když byl nemocný. Prostě jsem si zase uvědomil, čeho jsem chtěl v životě jednou dosáhnout. On mi to připomněl a já začal konečně zase něco dělat se svým životem. Poslal jsem pár nahrávek a ozvali se mi z jedné společnosti a… Mám práci!“
Nadšeně zakončil svůj monolog a zadíval se příteli do očí. Andreas konečně zaznamenal nepatrnou jiskřičku v jeho očích a věděl, že teď už bude jen a jen líp.
autor: Deni
betaread: Janule
Och bože, dneska poprvé nebrečím:-). JSem šťastná za Toma, že má práci a že je konečně o něco šťastnější a lepší se:-). On to určitě zvládne;-)
Cathy: Jak to děláš, prosím tě? 😀 Já brečela, ale jenom trošku, trošičku :)Jsem ráda, že se Tom zase vrací do normálu, ale jsem zvědavá, jak bude zvládat to, když už mu žádný listy nepřijdou…
užasny…
Připadlo by mi divny kdyby Tom navrhoval boty jak v tom filmu xD xD
Joo! Konečně se začíná vzpamatovávat, tak se mi to líbí! Protože užírat se v depresích – to by vážně nešlo 😀 Taky ale počítám, že moc dopisů od Billa se už nedostaví – tedy, pokud nějaké vůbec. Ale on to zvládne, že jo? 😀
Huráá! :D:D:D:D
Ano! To bude dobrý Tomi:-))) Nádhera!
no ano…konečně se Tomí směje…
No to je krásný, Deninko… Sice už asi nebude tolik toho smutku, jako doteď (aspoň tak intenzivního), což mě trochu mrzí, protože se tim ráda trápim :-D, ale obrat k lepšímu taky neni špatnej. 😀 Jediný, co nechci-aby si Tomi někoho našel, to nééé! Film jsem neviděla, takže nevim nic.
To je skvelé :D… toto je prvá časť pri ktorej som neplakala 😀 síce som mala trošku slzy v očiach, ale neplakala som a to je pre mňa úplne ohromujúce :D… tento príbeh som začala čítať asi viac ako pred rokom a stále som ho nemohla dočítať lebo som to proste nezvládala. Vždy som pri každej časti plakala od začiatku až do konca, ale dnes to na 100% konečne dočítam 😀 Keď som zistila, že táto časť je taká aká je tak už viem, že posledný diel určite prežijem :D… inač som fakt rada že je Tom konečne aspoň trochu šťastný 🙂
Asi bude nasledovať posledný dopis… teším sa, že Tom našiel niečo čo ho postaví na nohy, ale… je mi aj tak neskutočne smutno.