Bookmakers scrubbers II – Temný stín 9.

Bujaré veselí. Překřikující se hlasy a kolující láhev nějakého alkoholu. Za volantem auta sedí v černém smokingu budoucí král maturitního ročníku pro rok 2001 a po svém boku na místě spolujezdce má usazenou svoji královnu. Nádherná, majestátní, okouzlující, jedním slovem dechberoucí. Nejkrásnější dívka na škole. Žádná se s ní nemohla rovnat a ona si byla své nadřazenosti plně vědoma. Snad možná její sestra. O dva roky mladší patnáctileté žábě, které se ale zatím jen neúspěšně choulilo v jejím stínu. Jednou ten titul čekal bezesporu i na ni.

„Na našeho krále a královnu.“

„Na prom.“ Vykřikovali ti, jež seděli na zadním sedadle.

„Na Deboru a Stevena.“ Dodal další z hlasů. Bylo jich mnoho. Příliš moc oproti skutečné kapacitě automobilu. Spousta lidí. Spousta zábavy, nepozornosti. Spousta alkoholu. A pak už jen kvílející brzdy a tupá rána.

Najednou všechno utichlo. Vnímala jen svůj přerývaný dech a něco lepkavého, co jí stékalo po tváři.

„Vytáhněte je, rychle!“

„Chytne to, pozor!“

„Pospěšte si.“

Jakoby z dálky k ní doléhalo. Nechápala, co se to děje. O čem to mluví. Pochopila záhy. Z palubní desky vyšlehly první tančivě poskakující plamínky. Z kapoty se valil dým. Oči se jí rozšířily hrůzou. Pokusila se vykřiknout, když se prstíky prvních z nich dotkly jejího přítele, krále, jediné lásky. Nehýbal se. Hlava mu spočívala na volantu a z koutku úst vytékala krev. Hlas se jí ale zadrhnul v hrdle a ona jen tiše s obrovským strachem sledovala to celé divadlo. Nemohla se pohnout, i když se snažila. Vyjekla teprve, až když vzplály její plesové šaty. Pocítila nepředstavitelnou bolest a byla tma…

S útrpným zaskučením se probrala. Těžce dýchala a celé tělo měla zlité potem. Noční můra? Bohužel. Krutá realita. Měla tehdy zemřít. Ta havárie jí zničila život. Znemožnila pohyb. Vzala tvář. Stala se z ní ohava, od které lidé se zhnusením odvraceli zrak. Řadu plastických operací odmítala. Jen další bolest. Její krásu a půvab nešlo vrátit zpátky. Rozhodně ne v plném rozsahu a ona to ani nechtěla. Proč? Vždyť on to jako jediný nepřežil. Ostatní vyvázli s drobnými oděrkami, v horším případě zlomeninami, a z ní byla během pár vteřin zrůda. Policejní hlídce, náhodně projíždějící kolem, se jí podařilo vytáhnout těsně před tím, než auto vybouchlo. Když se téměř po měsíci probrala v nemocnici, stačil jen pouhý pohled na obvazy, které zakrývaly téměř celé její tělo, aby upadla do zoufalství a to ji teprve čekalo něco mnohem horšího. Myslela, že zešílí, když jí zrcadlo vrátilo odraz zjizvené seškvařené kůže. A pak ta zpráva. Byl mrtvý a ona už nechtěla jít dál. Nač se pokoušet opravit to, co napáchaly plameny? Už se neměla komu líbit. Měla odejít s ním. Zradila ho, a proto si nezaslouží plnohodnotný život, když on ho nemůže prožít s ní.

Namáhavě se vzepřela na loktech a vytáhla se do sedu. Po paměti vedle své postele nahmátla madlo svého invalidního vozíku a pár naučenými pohyby na něj dostala své nepohyblivé tělo. O spánek se již znovu pokoušet nechtěla. Pravděpodobně by stejně nepřišel. Bývalo to tak vždycky, když se jí ta událost přehrála v děsuplném snu. A pokud se jí zaspat náhodou povedlo, celé se to vrátilo znovu a ráno se probouzela s nepředstavitelně zničující migrénou. I v tuto chvíli cítila slabé tepání bolesti ve spáncích. Musela se trochu uklidnit. Odreagovat. A nejlepší lék proti těmto útrapám bylo nasát informace zvenčí.

Přejela ke svému psacímu stolu. Faxové zprávy žádné. Zapnula tedy počítač s úmyslem zkontrolovat ještě elektronickou poštu. Trpělivě čekala, až přístroj naběhne. Následně se přihlásila do schránky, kam jí její „zvědové“ posílali výsledky ze svých slídivých akcí. Nic. Prázdno. Deborah se zamračila na monitor. K momentální rozladěnosti se začínala přidávat ještě nakvašenost. Kůže líný! Jasně jim řekla, že chce hlášení denně, a zatím se jí tu krčily jen dva e-maily nevalného obsahu. První přišel ještě ten den, kdy Ariana odjela za Leti. Hlásal pouze, že zrzka nebyla hned na úvod shozena ze schodů a Leticia ji pozvala dovnitř, kde zůstala déle jak dvě hodiny a na noc odjela do hotelu. Druhý den přijela na návštěvu znovu a to už bylo přiloženo i pár snímků toho, jak obě dívky pod altánem na zahradě popíjejí kávu. Ta těhule musela nejspíš pít něco jiného, ale to ji tak vcelku nezajímalo. Poté dva dny ticho a nakonec přišla jen strohá věta, že se vše opakuje a nic nového se neděje.

Měla toho dost. Toužila vědět víc a na rozhovor se sestrou bylo ještě brzy. Jen by jí odsekla, že nemá vyrušovat a dopřát jí soustředění na daný úkol. A i kdyby s ní byla ochotná mluvit, byl by to jen zkreslený obraz toho, co se tam odehrává, jen Arianina filtrovaná verze, určená pro Debořiny uši. Začínala si vážně pohrávat s myšlenkou, že do boje nasadí jedny vskutku drahé, zato velice efektivní chlapíky, jejichž služeb již kdysi dávno jednorázově využila a byla nadmíru spokojená. V době, kdy v domě nikdo nebude, prošpikují ho od sklepa po půdu štěnicemi. Vynikající způsob, jak se dostat k necenzurovaným informacím. Sice takhle ještě nikdy nešpehovala přímo svou sestru, ale tak všechno je jednou poprvé.

Tom

„Hmm,“ zavrněl rozespale Bill a znovu se mi uvelebil na prsou, jelikož jsem byl nucen ho odkulit stranou, protože jsem se potřeboval natáhnout na noční stolek, kde ležel můj mobil, který mi oznamoval příchozí sms. „Kdo to otravoval?“ Mumlal skrz téměř zavřené rty. Zřetelně artikulovaná řeč by byla nejspíš příliš namáhavá a jemu se dnes evidentně nechtělo vůbec probouzet, či snad cokoli jiného.
„Máma. Píše, že má volno už dneska, proto přijede a Gordon dorazí podle plánu zejtra.“ Přetlumočil jsem mu obsah textovky a probíral jsem se mu ve vlasech, které mě šimraly i všude na hrudi. Bill měl ale tohle ohromně rád. Předl u toho jako kocourek a rty se mu vlnily do blaženého úsměvu.
„Hmm, v kolik?“ Zajímal se, aby se nejspíš dověděl, jak dlouho se ještě bude moci nerušen takhle lenivě válet.
„Je spousta času. Chystá se teprv vyrazit z Loitsche.“ Uklidnil jsem ho a jen si povzdechnul. Bude to pomalu týden, co jsme se vrátili z Ameriky a my od té doby neměli s Billem potřebu ukázat se doma. Tak, jak nás tu Tobias zanechal, když nás odvezl z letiště, jsme tu pořád byli. Dalo by se říct, že jsme se v našem hamburském bytě zabarikádovali a nevystrkovali ven ani nos. Užívali jsme si jeden druhého, snažíc se dohnat to, co nám bylo v době koncertní šňůry odpíráno a na neustálé máminy telefonáty ohledně toho, kdy nás konečně uvidí, jsme odpovídali jen, že jsme zavaleni prací. Hora se tedy rozhodla přijet k Mohamedovi a svou mateřskou láskou a kuchařským uměním oblažit své dva nebohé, nadmíru pracovně vytížené, syny. Proti mámě jsem nikdy nic neměl. To chraň Bůh – jak se říká. Začínalo mě ale pomalu sžírat, že se před ní musím přetvařovat. Tedy my oba musíme. A to jen kvůli tomu, aby na nás nepadlo podezření, že je cosi jinak, než by mělo mezi bratry být. Bylo to skličující. Máma pro mě byla vždycky přístavem bezpečí, schránkou důvěry, vrbou utěšitelkou a najednou jsem před ní měl tajemství. Bylo mi z toho na nic. Klamal jsem ji.

„Billí,“ oslovil jsem ho něžně a zároveň opatrně, nepřestávajíc ho hladit.

„Hmm,“ zahuhlal jako už dnes poněkolikáté.

„Co kdybychom to mámě řekli?“ Zeptal jsem se na rovinu. Byl jsem odhodlaný tu situaci nějak řešit. Stávalo se pro mě pomalu nemyslitelné tutlat to i před těmi, jež pro mě byli nejbližší.

„A co?“ Nechápavě se zajímal Bill. Samozřejmě, ještě nebyl zcela probuzený, tudíž ani jeho mozek plně nefungoval.

„No, o nás dvou.“ Ujasnil jsem mu to prostě.

„To nemyslíš vážně?!“ Rázem byl plný energie. Vyskočil jak na pérku do sedu a civěl na mě ve snaze odhalit v mé tváři alespoň náznak toho, že to bylo celé myšleno jen jako hloupý vtip. Podotýkám, že se namáhal marně. Nikdy jsem nic nemyslel vážněji. „Tome,“ vydechl, když mu došlo, že nežertuji. „To nemůžeme. Nepochopila by to. Nikdo nikdy by to nepochopil.“ Naléhavě se mě o tom snažil přesvědčit. „Přišli bychom o ni. To já nechci… neblázni.“

„Ty jsi přesvědčený, že by to nepochopila, já si myslím opak. Měli bychom jí víc věřit. Bille, ona nás miluje i s tím vším, co jsme jí za náš život přichystali. Nikdy jsme nebyli jako ostatní a ona nás tak brala. Tohle bude jen další věc na hromadu odlišností.“ Pokoušel jsem se mu vysvětlit svůj náhled na věc, ale nějak se mi nedařilo. Stačilo vidět Billovu stále nesouhlasnou grimasu.

„To nemůžeš srovnávat. V porovnání s tímhle to byly prkotiny. Ježiši, Tome,“ zvolal Bill a chytal se za hlavu. Nejspíš mu docházely argumenty. „Prostě… nechejme to, jak to je. Je moc brzo. Já… já si to prostě nepřeju, jasný?“

„A na co je, prosím tě, moc brzo?“ Odvětil jsem mu otázkou. Tak úplně jsem tu jeho zmatenou výpověď nepobral.

„No,“ začal váhavě. „Asi bychom měli počkat… měli počkat až…“ Koktal rozpačitě a ne a ne se vymáčknout. „…počkat, až si budem jistý, že ten vztah vydrží.“ Vypadlo z něj nakonec. Zíral jsem na něj jako na nějakého exota. Teď si dozajista dělal šoufky on.

„Cože?“ Pozvedl jsem obočí. „To máš jako v plánu se na mě v dohledný době vybodnout? Nebo jak tomu mám rozumět?“ Prskal jsem na něj dost naštvaně. I když jsem to v sobě krotil, začínal jsem startovat. Jak si jen mohl dovolit vyslovit pochyby, nevěřit tomu, že by nám to mělo vydržet. Já měl v tomhle naprosté jasno. Byl pro mě vším. Skroutil se mi žaludek, když mi prolétla hlavou myšlenka, že on by to stejně vnímat nemusel.

„Ne, to ne.“ Překotně vysypal a hmátl po mé ruce, kterou se pokusil na uklidnění sevřít ve své dlani. Ucukl jsem. „Tak jsem to nemyslel. Špatně jsi to pochopil. Tedy spíš já… plácnul jsem nesmysl. Je pro mě těžký přiznat si, že…“ Zmlknul a sklopil oči. Labilně žmoulal mezi prsty povlak peřiny a dál evidentně nemínil pokračovat.

„Dopověz to.“ Pobídnul jsem ho. Bill odtrhl pohled od vzorování na povlečení a upřel na mě skelný kukuč. Vždycky měl na krajíčku, když ta jeho přespříliš upovídaná papule vypustila něco, o čem věděl, že mi to ubližuje nebo to prostě jen nerad slyším, což si záhy uvědomil a zalitoval toho. „Nebreč. Chápu, že ti to ujelo. Teď se ale hlavně vypovídej, dokonči tu větu, abych věděl, co tě trápí a mohli jsme to řešit.“ Tentokrát jsem já povzbudivě stiskl jeho ruku. Nebránil se.

„Mám strach. To je celý.“ Kuňknul téměř neslyšně. „Ukrutně se bojím, že nás za to odsoudí. Už nebudeme její dva chlapečci, ale zvrhlý prasata. Nepřežil bych, kdyby k nám začala mít odpor. Prosím, Tome, netrvej na tom. Já ještě nejsem připravenej vystavit se takovýmu riziku.“

Odmlčel jsem se. Musel jsem si to trošinku urovnat, než dojdu k nějakému konečnému řešení. Řekl bych, že na obou stranách bylo trochu pravdy. Pro kterou z nich se ale nakonec rozhodnout? Plně jsem chápal Billovy námitky a obavy. Nedalo se popřít, že by byl velký risk tohle na mámu vybalit. Na druhou stranu, pokud by to vyšlo a ona by se zachovala tolerantně a vstřícně, mohli bychom jenom získat. I Bill by dozajista ocenil tu možnost moci se chovat v něčí přítomnosti přirozeně, bez neustálé sebekontroly, že by se snad na mě byť jen podíval způsobem, který by byl pro okolí nepřijatelný. Převalovaly se ve mně a praly ty dvě varianty a já nevěděl, pro kterou bych se měl rozhodnout. Tlačit dál na bráchu, abychom šli s pravdou ven, a nebo respektovat jeho přání dál mlčet? Neměl jsem tušení. Bál jsem se, že když to teď necháme být, už to nedokážeme udělat nikdy. V horším případě se to provalí nějakým nevhodným způsobem a zachránit nepůjde nic. Dostihlo nás to, čeho jsem se tolik obával, než to mezi mnou a Billem propuklo na plno. Tenkrát to byla jediná věc, která mě nutila přemýšlet nad tím, zda-li ten cit v sobě nemám stůj co stůj zadupat. Nepovedlo se. Bylo to silnější než já. Dnes nemůžu říct, že bych litoval toho, že jsem to dovolil. Každopádně každý čin má také svoje důsledky. A ty, vyplývající z našeho jednání, se k nám pomalu ale jistě přibližovaly. A to byly začátky přitom tak bezstarostné. Cítili jsme se být silní, nic nás nemohlo ohrozit. Bylo vzrušující mít své malé tajemstvíčko a v nepozorovaných chvilkách si navzájem krást polibky a vzájemně si vyměňovat letmé doteky. Jen honem honem, než se někdo vrátí z vedlejší místnosti. Bylo to bláhové, pubertální, nerozumné. S odstupem času mi naše jednání připadne směšné, přestože bych ty pocity, kdy se nám dýchalo mnohem volněji, protože jsme příliš nepřemýšleli, s chutí vrátil, i když bych tím v podstatě jen prodloužil trvání fantazijního světa, do kterého jsme se pro sebe uzavírali.

„Tomi, prosím.“ Zapípalo to rozvrkočené kuřátko, když jsem na něj dlouho nereagoval. Pustil mou ruku, přisunul se ke mně blíž a omotal mi své paže kolem krku. „Slib mi, že to neuděláme. Byla by to hloupost.“ Špital dál, lísal se a sem tam mi vtiskl pusku kamsi na tvář.

„Dobře. Neuděláme to.“ Slyšel jsem sám sebe, jak vyslovuji ta slova. Vlastní hlas se mi v mých uších ozýval cize a jakoby zdálky, nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem to řekl. Slíbil mu něco, o čem jsem již nyní věděl, že to nesplním. Musel jsem ho ale uklidnit. Když on o tom tedy s mámou mluvit nechce, tak tedy dobrá. Nebude muset.

Ani nevím, kdy přesně za tu krátkou chvilku, kdy jsme s Billem probírali tohle téma, se ve mně cosi zlomilo a já se definitivně rozhodl se mámě svěřit i za tu cenu, že pokud to udělám za Billovými zády a skončí to špatně, tak ztratím nejen milovaného rodiče, ale i jeho. Pomátl jsem se. To je jediné vysvětlení. Jen úplný blázen by se dobrovolně vrhal do něčeho takového.