autor: Deni
Stál nad vysokou strží a shlížel dolů do údolí. Sledoval malý vodopád černé vody stékající dolů a z očí mu tekly potoky slz. Tohle přeci nikdy nemůže zvládnout. Udělal pár kroků blíže k okraji, po těle mu přeběhl mráz. Bylo to tak vysoko a skály byly tak ostré a špičaté. Bál se.
Ujistil se, že má mističku upevněnou za opaskem, zhluboka se nadechl a udělal první krůček dolů ze strže. Zaklonil hlavu, když nad sebou uslyšel orlí křik. Jistě, už čeká na to, až se mu podsmekne noha a on spadne dolů.
Hlasitě vzlykl, posunul nohu na skalnatý výběžek a prsty pevně sevřel kořeny stromů, jež vykukovaly ze skály. Zachvěl se, když jej do zad silně udeřil vítr. Pevně semkl víčka k sobě a posunul se o malý kousek níž. Zhluboka dýchal, chvěl se po celém těle a nad hlavou mu stále lítal orel.
Najednou se vše seběhlo tak rychle. Orlí výkřik, uvolněné kamení, chlapcův zoufalý výkřik. Smekla se mu noha, necítil již pod svýma nohama ostré skalnaté rysy. Padal. Víčka tiskl pevně k sobě a čekal na konec.
Ten však nepřišel. V jedné chvíli padal, v druhé se již zlehka vznášel ve vzduchu v orlích drápech. Polekaně vykřikl, když jej orel upustil zpět na pevnou zemi nahoře na převisu. Přetočil se na kolena a se strachem v očích sledoval, jak si orel pomalu sedá před něj.
„Zachránil jsi mne,“ zašeptal tiše a pomalu natáhl ruku před sebe. Orel jen rozpřáhl svá křídla a udělal pár skoků vpřed. Sklonil k Billovi svou hlavu a zobákem tahal za jeho opasek. Bill chvíli nechápal, o co se orel snaží. Až pak mu došlo, že chce jeho mističku.
„Ale tu ti nemohu dát,“ zavrtěl hlavou a smutně uchopil misku do rukou. „Musím do ní nabrat černou vodu pro Bohyni Afroditu a… Ne!“ vykřikl, když mu orel misku zobákem vytrhl a řítil se s ní vzduchem pryč. „Vrať se! Slyšíš? Vrať se!“ Padl na kolena a hlasitě vzlykal. Teď už úkol nemůže splnit určitě. I kdyby se mu povedlo slézt dolů do údolí, nemá vodu do čeho nabrat. Tentokrát prohrál.
Schoulil se do malého klubíčka, kolena objal rukama a plakal. Přelétl nad ním stín. A znova. Pootevřel oči, viděl orla, jak nad ním krouží s miskou v pařátech. Prudce se posadil a nastavil ruce, do kterých mu orel misku položil. Nemohl tomu uvěřit.
„Ah, děkuji! Děkuji!“ Po tvářích mu opět stékaly slzy, tentokrát však slzy štěstí a úlevy. Splnil další úkol, Afrodita jej nezabije, bude žít další den. Bude mít další den na to, aby dokázal získat zpět svého manžela.
„Děkuji ti, orle.“ Natáhl před sebe ruku a jemně přešel prsty po orlím peří. Ten jen pokorně sklonil hlavu, poté máchnul křídly a vznesl se zpět vysoko na oblohu. „Děkuji!“ křikl za ním ještě Bill a už spěchal zpět k Afroditinu paláci.
***
„Je to s ním stále horší, má paní. Nikdo neví, co udělat.“
„Jestli ho nezachráníte, všechny vás stihne krutost mého hněvu!“ Afrodita se prudce otočila, z očí jí šlehaly blesky. Nemohla se dívat na to, jak ztrácí svého nejmilovanějšího syna. Jeho tělo zachvacovala již kolik dní horečka a nelepšilo se to. Nikdo v celém božském světě neznal lék. Nač taky, Bohové nikdy nestonají.
„Má paní?“
„Co?!“
„Možná znám řešení.“ Starší, obtloustlý muž se zlatavou obroučkou kolem čela předstoupil před Bohyni, poklekl.
„Ano? Poslouchám.“ Opět usedla na svůj trůn a čekala. Udělala by cokoliv pro Éósovu záchranu.
„Existuje mast, která by vašeho syna, pána Éóse, mohla zachránit.“
„A kde ta mast je? Proč už jsi mi ji nepřinesl?!“
„Má paní,“ hluboce se poklonil. „Tu mast skrývá Bohyně Persefona ve svém podsvětí.“ Sklonil hlavu a čekal. Afrodita přemýšlela, nevěděla, co dělat. Tu mast jistě potřebovala, ale nebyl nikdo, kdo by ji mohl donést.
„Kdo ji ale donese?“ Zoufalost v jejím hlase se nedala přeslechnout. Je Bohyně, je nesmrtelná a přece nemůže získat mast pro záchranu svého nejmilovanějšího.
„Možná by mohl…“
„Má paní! Paní! Je zpátky!“ Křik jedné ze služebných přetrhl veškerou konverzaci. Afrodita se prudce postavila. „Je zpátky! I s tou vodou!“ Dívka doběhla až k trůnu, sotva popadala dech.
„Myslím, že vím, kdo nám tu mast donese.“
***
„Jsi velmi šikovný. Opravdu šikovný.“ Přecházela kolem chlapce klečícího u jejích nohou. Zajímalo ji, jak dokázal získat černou vodu, bylo jisté, že mu někdo pomáhal. Ale to teď nebylo důležité. Musela jednat rychle.
„Tvým posledním úkolem bude donést hojivou mast od Bohyně Persefony z podsvětí.“ Billovi se sevřely útroby strachem. „Je to pro mého syna, Éóse.“ Zvedl hlavu a na malou chvíli se střetl s jejím pohledem.
„Smím se zeptat, paní, co je mu?“
„Spaluje jej horečka a nikdo neví, jak to zastavit!“ Silně do něj strčila. „Je to tvá vina! Kdybys poslechl to, co ti říkal, nikdy by se to nestalo! Může za to olej, který jsi na něj vylil! Je to tvá vina!“
Její slova se zarývala Billovi hluboko do srdce. To kvůli němu je Tom nemocný. Je to jen a jen jeho chyba! Nikdy neměl porušit slib, který mu dal. Mohli být teď spolu v Tomově paláci, mohli spolu být šťastní! To on za to může!
Hlasitě vzlykal a jeho tělo ovládaly silné křeče. „Přestaň mi tu skuhrat a radši zmiz! Udělej něco pro jeho dobro!“ Otočila se a se slzami v očích odešla. Bill zůstal sám. Hlasitě vzlykal, snažil se své tělo uklidnit, musel se připravit na cestu. Věděl jistě, že to pro něj, pro jeho Toma, udělá.
***
Stál na špičce té nejvyšší věže, která se v těchto končinách nacházela. Pevně se přidržoval zábradlí kolem špičaté střechy a po tvářích mu stékaly slzy. Věděl, že jediná cesta do podsvětí je smrt. Bude muset položit vlastní život pro záchranu Toma. Udělá to. To jen jeho vinou se mu to stalo, jen jeho vinou stoná.
„To je pro tebe, má lásko. Prosím, odpusť mi. Miluji Tě, Éósi, můj manželi.“ Pomalu uvolňoval sevření prstů kolem zábradlí, když uslyšel tichý šepot. Prudce otevřel oči a opět pevně semkl prsty.
„Neskákej, Bille! Je i jiná cesta!“
Jemný vánek ovíval jeho tvář a sušil tím slzy, které stále vytékaly zpod Billových víček. „Je i jiná cesta? A jaká? Co mám udělat?“
„Musíš mít dva medové koláčky a dva penízky pod jazykem. Jeden koláč dostane tříhlavý pes Kerberos, který hlídá vstup do podsvětí a jeden peníz dostane převozník Charón. Až Persefona naplní krabičku, kterou jsi dostal, vrátíš se stejnou cestou zpět. Nesmíš se však do krabičky podívat!“
Ještě několik minut stál Bill bez hnutí na samém vrcholu věže. Kdo mu to vlastně poradil? Kdo na něj celou tu dobu dohlíží? Neznal odpověď, přesto jeho vděčnost byla nesmírná. „Děkuji!“
Jakmile se jeho nohy opět dotkly pevné země, rozběhl se k Tomovu paláci. Utíkal, co mu nohy stačily, spěchal. Proběhl zlatou branou, mířil rovnou do kuchyně.
„Perryne! Perryne!“ Jeho křik se nesl celým zlatavým palácem, až než dostihl uši volané. Perryne sebou prudce trhla a úlekem upustila mísu, která jí ležela na kolenou. Byla to drobounká dívka s uhlově černými vlasy, stejnými, jako měl Bill sám. Pracovala pro Toma již dlouhá léta, a když se tady objevil Bill, oblíbila si ho. Byla to milá dívka a on věděl, že mu jistě pomůže.
„Bille!“ Vykřikla, když se dveřmi kuchyně mladík prohnal. „Co tady děláš?“ Pevně jej objala a sotva zadržovala slzy dojetí. Myslela si, že je mrtvý.
„Musím… musím!“ Sotva popadal dech, když jej posadila na malou dřevěnou stoličku. „Dva medové… koláče. Dva… penízky… Musím…“
„Uklidni se, Bille. Na co to potřebuješ?“
„Jdu do podsvětí.“ Dívka hlasitě vypískla. Radost z jejich opětovného shledání pominula tak rychle jako přišla. Bála se o něj. Ale vše, co si žádal, mu poskytla.
„Buď opatrný!“ Jen přikývl a rychle pospíchal k bráně do podsvětí.
*
Když konečně po třech dnech cesty stanul tváří v tvář tříhlavému psovi, žaludek se mu sevřel strachy. Zvládne to? Dopadne to dobře? Zachrání Toma?
Natáhnul ruku s koláčem a pes mu ustoupil z cesty. Zhluboka se nadechl a vešel za bránu podsvětí.
autor: Deni
betaread: Janule
snad to dobře dopadne! Já Billovi věřim!
Šikulka:-)
Úžasný.
samo sebou že zvládne
Zachrání:-)) On je šikovnýý
nooo… Bill má výdrž