autor: Janule
TOM
Teda Sabine mi dala. Její poslední podmínka, že si to o svatební noci rozdáme ve třech, mě tak šokovala, že se mi na malinkou chvilku totálně zatemnil mozek. Podíval jsem se na Billa, co tomu říká on, pak zpátky na Sab, a když se ta potvora začala usmívat, strašně se mi ulevilo, že to nemyslela vážně. Představa nás tří spolu v posteli ve mně vzbudila takovou vlnu žárlivosti, až se mi zatmělo před očima… V duchu už jsem viděl ty dva do sebe zaklesnuté, líbající se, a sebe, jak na ně bezmocně zírám a nezmůžu se vůbec na nic… fujtajbl, to bylo děsný… musel jsem si dojít do lednice pro vodku. Tohle se nedalo jen tak přežít. Kopl jsem do sebe hlt rovnou v kuchyni, než jsem tu flašku přinesl do obýváku a všem nám nalil, abychom zapili tu slávu, která se chystá. Pro někoho sláva, pro jinýho pohřeb, ale celkově se to bude jmenovat svatba.
Vypili jsme každej svýho panáka a Sabine se chystala, že se vrátí zpátky do práce. Už se zvedala, když ji Bill zastavil.
„Vykašli se na to, nikam nechoď, musíme dohodnout podrobnosti.“ Moje budoucí švagrová na něj jen nevěřícně zírala, jestli to myslí vážně, ale nakonec se posadila zpátky do křesla.
„To je fakt,“ řekla si pro sebe, vyndala z kabelky mobil a vytočila číslo. Spiklenecky na nás zamrkala, než promluvila. „Zdravím, šéfová. Jenom jsem vám chtěla říct, že už se dneska nevrátím,“ pronesla v klidu do telefonu a dělala na nás ksichty, abychom pochopili, že se baba na druhým konci začala rozčilovat. „Ne, nemám nic pracovního, jsem u… u kamarádky a tak trošku popíjíme, takže už mě dneska nečekejte,“ odpovídala svojí vedoucí na dotaz a vypadala nadmíru spokojeně.
„Nekřičte na mě, laskavě,“ odsekla za pár vteřin, kdy zřejmě poslouchala výčitky. „Víte co? Já se vám na to můžu vykašlat. Buďte tam zdrávi. Končím u vás. Zítra si přijedu pro papíry, tak mi je laskavě připravte, buďte tak hodná, ano?“ odsekla a típla telefon. „Baba zatracená, měla bych jí k tomu ještě nakopat prdel,“ ulevila si a nalila si další skleničku vodky. Vtom se ale rozezněl můj mobil a na displeji se ukázalo jméno Carl. Ten bude zírat, až mu Bill oznámí, že se bude ženit.
„Čau, Carle, co se děje?“ pozdravím našeho manažera s úsměvem, podpořeným dvěma panáky vodky.
„Co se děje? Ty se mě ptáš, co se děje!? Kde jste, chlapi!? Máte bejt tady! Za půl hodiny přijde ten chlápek od hologramů a vy si sedíte klidně doma na prdeli,“ rozčiluje se. No jo… my na to v tom svatebním šílenství úplně zapomněli.
„Sorry, Carle, ale řešili jsme takovou menší krizi, tak pro nás někoho pošli, nemůžem řídit,“ uvědomím si, že jsme oba už pěkně poupravení. Není náhodou nějaký pravidlo, že se tvrdej alkohol nepije před obědem? Ale co… potřebovali jsme to zapít… a stejně… palačinky k obědu už jsme měli, co na tom, že byly v deset.
„Dobře, tak já řeknu Sashovi, aby pro vás dojel, buďte připravený, jasný? Ne že na vás bude čekat půl hodiny, ten chlap je drahej,“ zahudrá a típne mobil.
„Tak vztyk, snoubenci, jede se do studia, musíme zkoušet ty skafandry na hologramy,“ pronesu k těm dvěma, kteří na mě celou dobu zírali s otázkou v očích, co se zase děje za další průšvih.
„No jo, já na to úplně zapomněl,“ plácne se do čela Bill. „Jdu vypravit Dejva a pojedem…“ zvedne se trochu nejistě ze sedačky, když ho napadne to samý, co před chvílí mě. Podívá se malinko šilhavým pohledem směrem ke mně, právě mu došlo, že nikdo z nás tří nemůže řídit.
„Přijede pro nás Sasha, takže pohyb,“ ujistím ho, aniž by se musel ptát a naposledy si cvaknu z lahve, než ji odnesu zpátky do lednice. Hned mám veselejší náladu, jako by se to v tý vodce všechno nějak rozředilo.
SABINE
Pořád tomu všemu nemůžu uvěřit. Během pitomých dvaceti minut mi ti dva otočili život vzhůru nohama a já jim na to ještě kývla… asi jsem se totálně zbláznila. Hlavně, že jsem si říkala, jak jim kluka přes turné hlídat nebudu… že to teda ani náhodou… hahahaha… musím se smát sama sobě… jak jsem byla naivní, když jsem čekala, že se těm dvěma v čemkoliv ubráním. Nakonec jsem se, sice pod nátlakem, ale v podstatě dobrovolně, odsoudila k tomu, žít vedle chlapa, kterej má víc šminků a šperků, než já měla za celej život, a s prckem, kterej mě co nevidět začne nesnášet, protože jestli něco nejsem, tak vzorná matka, která se stará o děťátko od rána do večera a užívá si to. I když… Dejva už jsem u sebe měla celej den, a nebylo to zas tak špatný… jenže to jsem věděla, že ho večer doručím Billovi a o zbytek už se postará on. No… uvidíme, nebudu se předem odsuzovat k roli macechy, třeba se to povede nějak skloubit. Koneckonců za matku je tady Bill a roli otce bych mohla zvládnout celkem snadno… když to zvládl Tom… Zas můžu bejt ráda, že už jsou klukovi čtyři, a že po mně nikdo nechce, abych ho přebalovala a kojila, to by bylo horší.
Davídek byl tak roztomilej. Když jsem za ním přišla do ložnice… seděl v tureckým sedu uprostřed velký manželský postele, v ruce ovládání, vykulený oči a s otevřenou pusinkou zíral na velkou obrazovku před sebou, kde se proháněla kreslená autíčka. Chvilku jsem na ten starej film zírala s ním, než jsem se odvážila ho oslovit, byl do toho tak zažranej, že mi bylo i líto ho rušit. Jenže ti dva čekali, co jim řeknu, tak jsem to udělat musela.
flashback
„Daví,“ zašeptám tiše, abych ho nevylekala, protože jsem si téměř jistá, že v zápalu sledování filmu můj příchod vůbec nepostřehl. Polekaně sebou trhne, když mu poklepu na drobné ramínko, ale hned jak mě spatří, se na mě usměje.
„Ahoj, teto, jdeš se dívat se mnou?“ zeptá se zvědavě svým zvonivým hláskem.
„Ne, Daví, teď nemůžu, přišla jsem se tě jen na něco zeptat. Nebude ti vadit, když to chvilku stopneš?“ kývnu bradou k obrazovce. Dejv zakroutí hlavičkou, jako že ne, a soustředěně, s povystrčenou špičkou jazýčka, zmáčkne pauzu na ovládání a barevná auta na obrazovce ztuhnou jako na povel. Když nastane v ložnici ticho, zvědavě se na mě zadívá.
„Už se tě táta zeptal, že jo?“ pronese vševědoucně. Když neodpovídám, protože si nejsem zcela jistá tím, co vlastně všechno ví, dodá: „Myslím jako jestli mi budeš dělat maminku.“
„Jo tohle… no jo, zeptal,“ kývnu, když jsem si jistá, že ví, o co jde.
„A cos tátovi řekla? Líbila se ti ta kytka? A víš, že vůbec nevoní? Já k ní čuchal,“ rozpovídá se ten roztomilej drobek, jako by byl opravdu smířenej s tím, že s nima budu bydlet.
„Jo, je nádherná, a že nevoní, to nevadí…“ usměju se a pohladím Dejva po hlavičce. „A tobě by nevadilo, kdybych tátovi řekla ano?“ zeptám se a zadívám se do jeho krásných hnědých očí. Má je po Billovi, skoro by se v nich člověk utopil.
„Nevadilo,“ usměje se. „Je s tebou legrace. Skoro jako se strejdou,“ dostane se mi vysokého hodnocení. Usměju se na to roztomilý škvrně, vypadá na velký manželský posteli ještě menší než je.
„Pojď ke mně,“ napřáhnu k němu ruce, a když se ke mně po čtyřech přihrne, sevřu ho v náručí. „Myslíš, že to spolu zvládnem?“ zašeptám mu do ucha, sama si tím nejsem vůbec jistá. Jeho drobné ručičky se mi ovinou kolem krku a pevně mě stisknou.
„Zvládnem,“ pronese to stvoření. „Já budu strejdu chodit budit nahoru,“ dodá spíš sám k sobě, než ke mně a vlípne mi pusu na tvář. Málem se pod tím vyznamenáním rozplynu, vrátím mu pusu na čelíčko, ale hned si uvědomím, že to nebude tak růžový, jak to to škvrně teď vidí. Ale nač mu brát iluze? Uvidíme, jak to nakonec všechno bude. Je jasný, že ztráta Toma pro něj bude znamenat daleko větší zátěž, než to, že se tu najednou vyskytne ženská, hrající si na jeho matku. Ach jo… co ty dva pakoně ještě potká, z čeho všeho jim budu muset pomáhat, to jsem sama zvědavá. Dobře… tak jo… vezmu si toho černovlasýho zmalovanýho zpěváka, když mě tak hezky prosí, stejně mi nezáleží na ničem jiném, než na jejich štěstí. Karin by možná měla radost, kdyby věděla, že se o Dejva budu starat s Billem já, určitě by byla klidnější. Jestli právem, to se ještě uvidí…
konec flashbacku
Teď sedí Davídek vedle mě v autě, drží se mě za ruku a palečkem mi jezdí přes kamínek prstýnku, který jsem dneska dostala za to, že si vezmu jeho otce… ale za ten naštvanej tón bejvalý šéfový mi to stálo… pomsta je fakt sladká.
TOM
„Neškrtí vás to někde, Bille? Je všechno v pořádku?“ zeptá se Berger mého dvojčete a nestydatě na něj civí. Mám pocit, že by ho nejradši hned teď spolknul očima. Zírá na něj jak na svatej obrázek. Když mu Bill hned na začátku nabídl, aby mu říkal jménem, div mu ten slizoun nepolíbil ruku… Bože, to je týpek, je mi z něj divně. Nevím, jestli by nejradši Billa sbalil, nebo jestli je to jen obdiv k superstar a profesionální zájem o to, aby jeho holografickej obleček zhýčkanou hvězdu nikde netlačil, ale to je asi úplně jedno. Prostě na něj žárlím. Pořád Billa osahává… už když ho měřil, měl jsem dojem, že ho něčím praštím… urovnává a uhlazuje na něm tu hnusnou tělovou síť, kterou na nás na všechny navlíkl, ale když byl u mě a u kluků, žádný takový ozobávání se nekonalo. Já, Geo ani Gustav jsme ho evidentně nezajímali, tuhle výsadu má jen Bill. Určitě po něm jede, cejtím to v kostech. A to moje bezelstný dvojče se na něj ještě tak mile usmívá… ‚Bille, plácni ho přes tu pazouru, nebo za chvíli bouchnu jak piliňáky…‘ mám chuť zařvat, ale ovládnu se… Panebože, kam jsem se to dostal?
Celej život Billovi vyčítám, že mi nevěří, pořádá mi žárlivý scény, a nakonec do toho spadnu sám. Nejenže mám celý odpoledne na mušce Sabin, a neustále ji sleduju a hlídám, jak se chová, abych postřehl sebemenší náznak toho, že jí Billova nabídka k sňatku přece jen není tak lhostejná, jak to ze začátku vypadalo, ale ještě mi k tomu přibude tenhle pětatřicetiletej připlešlej donchuán… musím se sebrat, je to kravina, to jen moje rozjitřený city se snažej mi to všechno ještě zhoršit, abych si to pořádně užil. Vodka už dávno vyprchala, ale chtělo by to ještě panáka, abych se uvolnil. Dneska už mám fakt dost… Jestli dostanu do ruky toho hajzla, co napsal anonym na sociálku, osobně ho zabiju. Pomstím se mu za to všechno tak, aby trpěl stejně jako my… ne-li hůř, to se uvidí. Musím s tím vším bojovat a nepoddávat se tomu, musím mít sílu na pořádnou pomstu. Když budu vyplašená žárlivá troska, nezbude ze mě za chvíli nic. Bill miluje jen mě, vím to, ale přesto bych nejradši tomuhle připlešlýmu chlápkovi nakopal tu jeho zatraceně vyšpulenou buzerantskou prdel.
„Je to v pořádku, Eriku, cítím se pohodlně,“ odpoví mu s profesionálním úsměvem Bill a nechá ze sebe tu jeho síťku stáhnout. Hyponotizuju ruce toho plešouna, jestli se nedotýká mého bratra víc, než je nezbytně nutné a dřív, než si stihnu uvědomit, co říkám, vypadne ze mě pomstychtivě: „Ale mě ten váš hnusnej skafandr pěkně svědí.“
*-*-*
„Tos nemusel,“ špitne ke mně vyčítavě Bill, když si Erik konečně sbalí svoje fidlátka a vypadne. Byl jsem na něj fakt hnusnej, nemám ho rád.
„Sahal ti na zadek,“ odpovím Billovi vztekle. „Nenechám takovýho blbečka, aby mi tě vošmatával,“ dodám ještě, aby bylo jasno, a napiju se coly. Úplně mi z toho všeho vyprahlo. Ten blb se mě snažil přesvědčit, že si na to jeho kousavý cosi zvyknu, že to je jen otázka času, poníženě se kolem mě plazil… fujtajbl. Erik je slizoun a basta.
„Ty žárlíš…“ pronese vědoucně Bill s vítězným úsměvem na tváři, ale pak se zase zamračí. „Jenom mi oblíkal a svlíkal ten svůj vynález, Tomi, nedělej z něj něco, co není,“ vyčte mi zpátky, „on nemůže za to, co se nám stalo,“ dodá ještě a je vidět, že mi velice dobře rozumí. Přesně ví, co se ve mně odehrává… Erik byl první člověk, na kterém jsem si mohl všechen ten dnešní stres vybít a já to udělal, aniž bych si to uvědomoval. A stejně ho nemám rád…
„Já vím,“ omluvně pokrčím rameny, „nemůžu si prostě pomoct.“
„Tak kluci, kde to vázne? Už jste hotoví? Davídek je utahanej, fňuká, nebaví ho už žádná hra,“ přijde k nám Sabine, aby nás popohnala. Sasha už je před studiem připravenej nás odvést zpátky domů.
„Jo, už jdeme, hned to bude,“ usměje se na ni Bill a začne balit věci. Jak to dokáže, že je pořád tak milej a usměvavej? On je prostě profík. Jakmile je na veřejnosti, tváří se, jako by se vůbec nic nestalo. Vždycky tohle uměl, na rozdíl ode mě. Ach jo…
*-*-*
„Dobrou, špunte,“ líbnu opatrně Dejva na čelo, přikryju ho a zvednu se z jeho postele. Dneska usnul únavou už po prvních pár větách pohádky, dovyprávím mu ji zítra. Sakra… zítra už budu bydlet nahoře u sebe. Dohodli jsme se s Billem, že ještě teď večer přestěhujeme všechny moje věci nahoru, ráno pak zbývající krabice s podpiskartama, který zabírají půlku mýho obýváku, nataháme do sklepa, a já budu zase oficiálně žít tam. Samozřejmě, že když bude klid, budu se snažit být dole s nimi, ale pokud kdokoliv zazvoní, zmizím jako pára nad hrncem a nezbude po mně ani stopa. Dneska už budu spát nahoře… Snažil jsem se sice Billa přesvědčit, že je to zbytečný, v noci sem přece nikdo nepoleze, ale on nedal jinak, i když na něm bylo vidět, jak ho to rozhodnutí bolí.
Bill si myslí, že mu baba ze sociálky až tak úplně nevěří, i přesto, co jí řekl, a nechce riskovat, že nám udělá v dalších dnech přepadovku nebo k nám rovnou pošle někoho od policie. Ale hlavně kvůli Davídkovi to musí být teď všechno jinak. Musí si zvyknout, že mě ráno nenajde u Billa v posteli, a za čas se tam objeví Sabine. Neumí lhát, a my ho k tomu nemůžeme nutit, tudíž se musíme chovat, jako by mu Sabine opravdu měla dělat mámu. Nesmí už vidět nic, co by nemohl říct kontrole ze sociálky, kdyby přišla. Mám trochu pocit, že je z toho Bill malinko paranoidní, ale svým způsobem ho chápu. Prožil si šok, kterej už nechce nikdy opakovat, takže se snaží minimalizovat veškerá rizika. Ačkoliv jsem se ho snažil přesvědčit, že je to nesmysl, že mu ta jeho Krautnerová určitě uvěřila, neměl jsem úspěch.
Budu si těžko zvykat na to, že usínám sám, a že mě ráno nebude budit Davídek jedním ze svých vynalézavých způsobů „jak naštvat strýčka Toma hned po ránu“, ale je pravda, že až se odstěhuju jinam, bude to úplně normální. Aspoň to nebude takovej šok.
„Už spí?“ zvedne ke mně hlavu Bill. Klečí u skříně v ložnici, pomalu a pečlivě skládá moje trička do prádelního koše a stopy slz, který mu tečou po tvářích, se lesknou ve světle lustru nad jeho hlavou. Tady už se nemusí tvářit jako hvězda…
„Byl utahanej,“ přikývnu a kleknu si k němu na zem. „Nebreč, lásko,“ zašeptám, setřu mu slzu a políbím ho na tvář. Bill uloží poslední tričko do koše a nahlas vzdychne.
„Nemůžu přestat,“ snaží se na mě usmát skrz slzy, který se mu pořád derou do očí. „Bude se mi po tobě strašně stejskat,“ podívá se smutně na postel za námi. „Ještě spodní prádlo a bude to,“ vzdychne si a pokračuje dál ve skládání. Pohladím ho po vlasech.
„Mně taky, Billi,“ zašeptám. „Zblázním se bez tebe,“ dodám zoufale. Nejradši bych ho popadl a sevřel v náručí, abych ho utěšil a uklidnil, jenže vím, že bych nepomohl ani sobě ani jemu. Jen by začal znovu brečet ještě víc, a já bych se určitě přidal… Musíme si zvyknout na myšlenku, že nebudeme pořád jeden druhému k dispozici, že budeme poprvé v životě žít odděleně. Tedy alespoň v mém životě…
Bill beze mě žil ve své minulosti dlouho, je na to zvyklý. To já byl ten, kdo v jeho staré realitě žil se Sabine, jenže ne jen tak na oko, jako to bude teď, ale se vším, co ke vztahu patří… on to všechno prožil, musel to denně poslouchat, řešil se mnou naše problémy… nedovedu si to vůbec představit, muselo ho to strašně bolet… a mě asi taky. Proto jsem začal pít a všechno to dopadlo tak blbě… Bill si to nejspíš uvědomuje taky, a o to hůř se mu bude k tomuhle životu vracet. Zvykl si za ten rok mě mít neustále u sebe, byl šťastnej… tak strašně šťastnej i přes ty všechny potíže, který jsme měli… Nebude sice sám jako tam, Dejv s ním zůstane, ale bude si muset zvyknout žít vedle Sabine, což určitě nebude nic lehkýho. Sab je dost svérázná holka, takže mu to vůbec nezávidím. Jen musím doufat, že bude všechno pořád jen v rámci kamarádství… že se jednoho dne vedle ní nevzbudí a neuvědomí si, že je to tak vlastně lepší a jednodušší… že se mi do ní nezamiluje.
„Zítra budeme muset zavolat našim,“ zašeptá Bill po chvíli mlčení. Sleduju, jak s láskou skládá do koše moje prádlo, jako by se s ním podvědomě mazlil, když ho uhlazuje, aby na koši s prádlem vypadalo hezky.
„Jo, a taky tátovi,“ odpovím s povzdechem. Máma s Gordonem to vezmou rozumně, vědí všechno, pro Dejva by dejchali, ale co táta? Ten bude zírat, že mu Bill svou snoubenku zamlčel… určitě se bude rozčilovat, proč jsme jim o svatbě neřekli dřív. Ale co… on se taky bude ženit, je šťastnej, tak to snad nějak pochopí. Pravdu mu říct nemůžeme, tak co s tím…
„Dej mi pusu,“ zašeptá Bill, když uhladí poslední kousek mého prádla a zvedne ke mně ubrečený oči. Obejmu ho kolem ramen, přitáhnu si ho k sobě a vtisknu mu lehkou pusu na čelo. Přitiskne se ke mně, jako bych mu chtěl utíkat, sevře mě v náručí, a sám mě začne líbat jako o život. Ach Bille… lásko moje… jestli tohle všechno přežijeme, udělám to, co jsem měl udělat už dávno… koupím ti ten nejkrásnější prsten, jakej najdu a požádám tě, abys se mnou žil až do smrti… a budu doufat, že mě pořád ještě budeš chtít…
GRETA
Celý den přemýšlím o té dnešní ranní přepadovce u Billa. Ani nemám teď večer náladu volat Klaris, stejně nevím, co bych jí řekla. Že se bude Bill ženit, to jí říct nemůžu. Ten by mě nejspíš zabil, když to tak důsledně tajili, že si na to v tom stresu ani sám nevzpomněl. Klaris by si to určitě nenechala pro sebe, je děsná drbna a těm svejm zákaznicím vykecá všechno, i to, co neví. Jinak jí můžu Billa jen vychválit, jak je fajn a jak to má doma krásný. Toma jsem sice slyšela, ale jen spláchnout záchod a bouchat na dveře. Taky o Davídkovi jí můžu pár věcí prozradit, je to bezva prcek. No… nechám to na zítra, ona to vydrží. Radši vypnu mobil, kdyby mi náhodou chtěla volat, a půjdu si lehnout.
Stejně je zvláštní, že Billa nenapadlo se o tý svatbě Krautnerce zmínit, když ho tak drtila a vyhrožovala mu, ale asi byl z toho nehoráznýho obvinění tak vyřízenej, že se mu to v tu chvíli vykouřilo z hlavy. Nejspíš taky vůbec nechtěl, aby se to kdokoliv dozvěděl… až když mu šéfová začala hrozit tím, že mu vezme dítě, došlo mu, že už to není žádná sranda, a pak už to šlo rychle. Ono, čelit starý Krautnerce, když má pocit, že na něco přišla, je šílená dřina. Je to baba důsledná a jde si za svým jako pes. Viděla jsem na něm, jak byl chudáček celej rozčílenej, tak jsem mu trošku pomohla… stačilo jen naznačit a hned věděl, co mám na mysli.
Mně to došlo hned, když jsem viděla svatební číslo Vogue na stolečku, že tam nebude jen tak zbůhdarma, a že se tam nejspíš chystá nějaká svatba. Přece se u dvou kluků, který spolu podle toho debilního anonymu mají mít vztah, nebude válet takovejhle časopis, to dá rozum… k čemu by jim byl?
Celý je to hovadina, jsou to prostě jen normální dvojčata… to nějakej blbej anonym nemůže pochopit. Navymýšlel si spoustu nesmyslů, jako třeba že vztah se Sabine bylo jen divadýlko pro veřejnost… a hele, najednou je z toho divadýlka svatba… byl to ňákej hajzl, co jim chtěl jenom ublížit. Ještěže se mu to nepovedlo… Líbilo se mi, jak Bill řekl, že Sabine miluje a chce si ji vzít za ženu, bylo to tak upřímný a roztomilý… takový rozpačitý, jako by se za to styděl.
Začínám mít pochybnosti, jestli se na tuhle profesi vůbec hodím, ale snad jo… když jsme byly na kontrolách u jiných lidí, vůbec mi jich nebylo líto, nejspíš je to jen Billem. Samotnou mě překvapilo, jak silnej je pořád můj cit vůči němu, ale nejspíš to bylo tím, že jsem ho viděla poprvé v životě na živo… ale co… teď už je to stejně jedno. Za měsíc a půl se ožení, a já se teď musím vyspat, abych byla zejtra čilá… jdeme s šéfovou k soudu… Naštěstí, když jsme v deset hodin dorazily zpátky do práce, šla hned podat ředitelce hlášení. Samozřejmě jsem poslouchala za dveřma, o tohle jsem prostě nemohla přijít. K mému překvapení šéfová vůbec nemluvila o žádným podezření, jen na ni rovnou vychrlila, že se Bill bude ženit, a že to bylo celý nesmysl. To jsem si ale oddychla, protože to znamená, že se tím už ředitelka nebude zabejvat. Jestli stará Krautnerka, to nevím, ale to už si pohlídám. A další případný anonymy taky…
autor: Janule
betaread: Áďa
Janule, já už na to kašlu!='( Zase tu řvu jak želva!='( To je děsný…='( Mě je jich tak líto a stejně mě je líto furt víc toho Toma!='( Jenom z tý představy, že tam bude sám, bez něj a oni budou spolu, ta mě asi zabije!='( Jani, Jani…ať se tam něco stane a nevezme si jí!='( *fňukání*
Mě je Tomiho tak líto, chudáček bude muset žít sám:(. Ale ne, Filip určitě stvoří nový autíčko, jinak by tohle bylo hrozný. Odstěhovanej Tomi, ženatej Bill, bože xD.
A Gretka je drsná, její úžasná teorie, že Bill si jenom nevzpomněl xD
ach jo…tak on už se stěhuje…to není dobrý..to vůbec není dobrý!
Já mám větší strach než Tom x(( Jako co když se do ní Bill fakt zamiluje?Asi mi hrabe..
Jo Greta je hustá 😀
Já se omlouvám, že jsem nekomentovala už díly předtím, ale já na to prostě nemám sílu!
Čtu si to podstivě každý čtvrtek a každou neděli, ale vždycky z toho mám tak smíšené pocity, že pořádně nevím, co napsat…
Mě je tak neskutečně líto Toma, musí to pro něj být neuvěřitelně těžké, dívat se, jak Bill žádá o ruku nějakou holku (i když je to zrovna Sabine) a prostě sledovat, jak je pomalu vystrkován z vlastního domova… Opravdu je mi ho líto a těším se na ten díl, kdy se to vyřeší a zase to bude v pořádku 🙂
A co se týče Billa? Skoro jsem nedýchala, když balil Tomovo oblečení, bylo mi ho tak hrozně moc líto! Ale on je kluk silnej, on se s tím popere a Toma se nevzdá!
Držím jim oběma palce a jsem upřímně vděčná za Gretu, která si naivně myslela, že je to všechno pravda… Chvála jí!
Je to úžasný, Jani, prostě… smekám před tebou! DOKONALOST! ♥
Jen je netrap dlouho, koukni se na nás, jak to prožíváme s nima 🙂 Ono by se taky mohlo stát, že nás pár – v čele se mnou – budeš mít na svědomí 🙂
Greta je fakt miláček
Tak tohle bude ještě hodně zajímavý…snad to půjde a Tom se nebude muset stěhovat,.joo kdyby Greta věděla, že anonym má do posledního písmenka pravdu…:-) krásný díl…:-)
Mě je jich tak líto..:-(
A ta Greta je fakt suprová 😀
Tak takhle jsi to s tou Gretou vymyslela… ona si chudák naivní myslí, že Bill v tom rozčilení zapomněl na vlastní svatbu a ona mu to připomněla. Tak to by mě ve snu nenapadlo, ale když jsem si to přečetla, tak mi to přijde jako super nápad:) Je potřeba to krýt ze všech stran, v Gretě mají zřejmě spojence, ale jen do doby, než (pokud) se dozví pravdu.
Ta vodka před obědem mě pobavila, připomnělo mi to období, kdy byla čerstvě vypálená slivovice, to jsme tohle "pravidlo" taky porušovali docela často, sice jen jednou symbolickou štamprlí, ale i to se počítá:) Navíc, u nás se říká před šestou večer, což je ještě přísnější:))
Tom to má teď zatraceně těžký, všechno to se svatbou, bojí se, aby se Bill nezamiloval do Sabine, a k tomu ještě Billa ošahává slizkej holografista či jak to nazvat… řekla bych, že Tom je na tom v téhle situaci nejhůř… chtělo by to pro něj nějaké povzbuzení nebo potěšení:)
Pořád čekám, že se něco stane, protože takhle jak se všichni nechávají unášet proudem, to není nic pro mě. Je to pitomá situace a mě hrozně to jejich odevzdání irituje. Mám sto chutí na ně začít ječet, aby se koukali sebrat. Sabine bych sebrala prstýnek i kytku a vypakovala bych ji a ty dva bych držela pod zámkem tak dlouho, dokud nevymyslí jiné řešení. Trpím, vyloženě u těchhle dílů trpím. Doufám, že moje agónie nebude dlouho trvat a konečně se někdo vzpamatuje. Jinak se nevzpamatuju já.
Vidíš, jak se mnou máváš? Já jsem napružená ještě dřív než začnu číst :))
Jinak brilantní jako vždy.
Janule, promiň, že sem píšu, když to ještě nečtu, ale já se nemůžu vynadívat na ten obrázek 😀 Já ho mám dokonce v mobilu a hypnotizuju toho prcka 😀 Helushka je šikovná xD
A tak to je zajímavý… miluju žárlivého Billa v této povídce, on je tak sladkej a roztomilej, když si urputně hájí to, co mu patří, ale když začně žárlit Tom, to mi vůbec není veselo… zkoušení holografických oblečků, to prosím, to jsem se bavila, ale jinak je to prostě o bezmoci a beznaději, Toma je mi opravdu líto a nic zábavného na jeho žárlivosti neshledávám.
Jo a Gréta, tak to jsem vyloženě nezvládla. Já jsem tak nějak vůbec nepochopila, že ta dívka to s tou svatbou myslí naprosto upřímně, no prostě, mám pocit, že všichni kolem mě jsou pouze a jedině twincestní fanoušci a přijde mi to naprosto přirozený 🙂
Takto dlho som pri tejto poviedke ešte netrpela. Asi som to minule zakríkla 🙁 ach tak ja idem ďalej, len som musela zo seba trochu dostať to napätie. Snáď to nejako prežijem. To balenie Tomových mi trhalo srdce 🙁
Tak a momentálně jsem se ze smutné nálady dostala do nálady naštvané 😀 Já vlastně ani nevím, jak se to stalo, ale jsem děsně naštvaná a stejně jako Tom, mám chuť si to na někom vybít! A ten někdo je Bill! 😀 Já vím, že teď nejsem ani trochu fér, ale strašně mě štve, jak je z toho chudák špatný, jak musí Tom uklidňovat ho. Přitom by to mělo být naopak! Jasně, že chápu, že si nedokáže představit, že by měl o Toma přijít a že je mu to líto. Ale ve finále je na tom rozhodně líp než Tom. To on se musel dívat na to, jak Bill žádá o ruku. Bude to on, kdo bude muset opustit svůj domov a bude to on, kdo bude sám. Kdežto Bill bude mít při sobě pořád Dejva a taky sám nikdy nebude díky Sabine. Vážně bych chtěla vidět, co by dělal, kdyby se jejich role prohodily. Vážně mám Billa moc ráda, vím, že jinak to nejde..ale prostě mě tohle štve. A ještě Tomovi vyčítá, že si svůj vztek nemá vylívat na tom blbečkovi, co na Billa tak očividně civěl. Fakt mě naštval a být Tomem, tak bych na něj byla asi taky naštvaná 😀 Ne, já vím, že to teď asi přeháním..ale potřebuju si na někom vybít zlost a prostě to teď takhle cítím. Taky by se Bill mohl vcítit aspoň na chvilku do Toma a ne pořád litovat sebe!