autor: B-kay
Nesmyslný proslov Bellyiny mámy, který by Billovi ještě více ublížil, přerušila až sestra, která je všechny poslala pryč s odůvodněním, že pacient potřebuje klid. Bill Toma ještě naposled políbil na tvář, pohladil jej po studené dlani a se slzama v očích také odešel.
Když jej Simone dovezla domů, nepromluvil jediné slovo. Pořád jenom tiše hleděl před sebe a plakal. Večeře se nedotkl a v posteli se bezcílně převaloval snad celou noc. Pokaždé, když se pokusil zavřít oči, viděl tu nehodu… viděl zakrvavenou tvář svého bratra, slyšel Bellyin pláč a křik, a znovu cítil tu nepříjemnou bolest, která prostupovala celým jeho tělem. Proč se to muselo stát právě jim? Čím si zasloužili takové trápení a bezmoc? Nic zlého přeci neudělali… jenom se milovali. Milovali se tou nejkřehčí a nejkrásnější láskou, jakou si lze představit. Nic pro ně nemělo takovou cenu, jako život toho druhého. A i když bylo všechno kolem jejich vztahu zamotané a těžké, rozhodli se bojovat… tak proč se to muselo stát? Proč právě teď, když to mohlo být všechno tak krásné…
„Miláčku, spal si vůbec?“ ve chvíli, kdy Simone vešla do kuchyně a uviděla svého synka nad šálkem kávy, jí bylo náhle mnohem hůř. Bill k ní zvedl své začervenalé uplakané oči a rezignovaně zavrtěl hlavou. „Myslíš, že by chtěl, aby ses takhle trápil?“ popošla k němu a vzala jeho bledou tvář do svých dlaní. Bill se zhluboka nadechl a bezmocně se k ní přitulil.
„Mám strach,“ zašeptal a slzy, které se snažil udržet skoro hodinu, mu bezcílně stékaly po tváři. Simone bylo také do pláče. Ale věděla, že musí být silná. Proto knedlík, který cítila v krku, přehlížela a láskyplně hladila svého syna v rozcuchaných vlasech.
„Víš co? Ty se teď hezky nasnídáš a pak půjdeme za Tomem, ano?“ Bill sice neměl hlad vůbec, ale překonal se. Pro Toma by udělal cokoliv na světě…
Rychle se vysprchoval, převlékl a nasadil brýle. Vlasy měl spuštěné podél ramen a dokonale splihlé. Popravdě mu však bylo úplně jedno, jak vypadá. Když dorazili do nemocnice, Simone odběhla do nedalekého obchůdku koupit ještě nějaké ovoce. Bill zatím bez váhání zamířil ke známému pokoji a dovnitř vešel tiše jako myška. Myslel si, že bude Tom po tom včerejšku ještě spát a tak jej nechtěl probudit.
„Ahojky,“ ozvalo se mu za zády, jak pomalu přivřel dveře. Když se obrátil na bratra, málem zapištěl radostí.
„T-tome?“ vydechl nevěřícně a s neskrývanou radostí sledoval tu proměnu. Tom se na něj díval s nesmělým úsměvem na rtech a v očích mu plály neposedné jiskřičky. Jeho mrtvolná bledost se vytratila a znovu vypadal jako ten kluk, do kterýho se Bill šíleně zamiloval. Se šťastným úsměvem se rozběhl k jeho posteli a bez váhání jej dlouze políbil. Jejich polibky nebraly konce. Byly jemné, rychlé a přesto nesmírně sladké. Ani jeden nechtěl tomu druhému ublížit, ale potřebovali cítit jeho blízkost.
„Miluju tě, strašně moc tě miluju,“ vydechl Bill, vesele opětoval všechny Tomovy krátké pusinky a zdravou dlaní jej měkce hladil po tváři.
„Jsi krásný,“ Tom Billa pohladil po čelisti a sledoval, jak jeho ruku líbá a tulí ji k sobě.
Tak moc jim chyběla vzájemná blízkost, že se jí prostě nedokázali vzdát. Bill však konečně věděl, že to společně zvládnou! Konečně ucítil novou sílu a víru v to, že se Tom brzy uzdraví…
Čas letěl jako snad nikdy předtím. Dny nerušeně ubíhaly a brzy to byly dva týdny od osudné nehody. Změnilo se toho hodně a některé věci na tom byly dokonce ještě hůř než předtím. Ne však všechny…
„Tome… Mamka sem může kdykoliv přijít,“ Bill svůj tichý smích tlumil do Tomova nahého ramene, které bylo celé od pěny.
„To je jedno, chci být s tebou,“ Tom si Billových protestů nevšímal a dál jej spokojeně líbal na hladkém krku.
„Tome, pustili tě teprve před dvěma dny. Doktor říkal, že se máš šetřit a odpočívat,“ Bill se na něj zadíval naoko přísně, když však uviděl roztomilou jiskru v jeho očích, nedokázal odolat.
„Vždyť se jen koupeme, neděláme nic špatnýho,“ rty se mu roztáhly do nesmělého úsměvu a i když jej ještě trošku štípaly, nevšímal si toho.
„To jo, ale mamka mě požádala, abych ti pomohl se vykoupat, ne abych se vykoupal s tebou,“ i když jeho slova zněla přísně, on už dávno přestal odmítat a spokojeně seděl na Tomovi, s nohama obtočenýma kolem jeho boků. Bill si hlavu uvolněně opřel o Tomovo rameno a pomalounku jej hladil po nahých zádech.
„Nevšiml jsem si, že by ses nějak bránil.“ Bill se na něj šokovaně podíval, ve tváři mírně zčervenalý, poté však i on vybouchl v klidný smích, který se koupelnou nesl. Tom si jej na sobě přidržoval jednou rukou, tu druhou měl poslušně vystrčenou, aby se mu nezmáčely obvazy.
Oba si chtěli užít každou společnou chvilku, která se jim naskytla.
„Moc jsem se bál, že tě ztratím,“ zašeptal Bill do jeho vlasů a nosem se opatrně dotýkal Tomovy tváře. Přepadla jej mazlivá nálada a netoužil po ničem jiném, než zůstat v Tomově náruči celou noc a poslouchat klidné údery jeho srdce. Tom pootočil svou tvář tak, aby se mu mohl zadívat do očí a poté jej zlehka políbil.
„Miluju tě,“ řekl pevným hlasem, jak sledoval slzy, krčící se v koutku Billových očí. Snažil se být silnější, ale nešlo to. I jemu bylo do pláče. Všechno tohle se stalo jeho vinou. On za všechno mohl…
Kdyby mu tehdy řekl pravdu a přiznal se se svými city, nemuselo to takhle dopadnout. Nemusel by bojovat s nepříjemnou snoubenkou, ani její rodiči… nemusel by se bát budoucnosti a svatby, která jej jistě neměla minout. Věděl, že Bella termín svatby změnila a taky věděl, že mu zbývalo pouhých sedm dní svobody, které plánoval strávit s Billem v náručí.
Snažil se s Bellou promluvit ještě v nemocnici a svatbu zrušit, ale pak tam vběhla její máma a spustila takovej proslov, že mu náhle přišlo špatně. Od té chvíle se na všechno vykašlal. Neměl sílu bojovat proti vulkánu a vichřici. Chtěl si užít poslední dny sluníčka…
Billovi o tom ještě neřekl, nechtěl jej zbytečně trápit. Tyhle dva týdny byly dost těžké pro oba a nebylo třeba ještě více rozrývat nezahojené rány.
„Tak, zvedni ruce,“ Bill vylezl z vany jako první, rychle si oblékl modrý župan a další postavil před Toma. Tom se pobaveně zaculil a nechal se Billem obléknout. Bylo pro něj strašně krásné nechávat se opečovávat a o to krásnější, když věděl, že to Bill dělá rád a z lásky. Když se díval na jeho spokojený úsměv a klidnou tvář, bylo mu ještě hůř. Věděl, že by mu měl říct pravdu, ale neměl to srdce udělat to. Bylo nad slunce jasné, že nepotrvá dlouho, než se Bella objeví mezi jejich dveřma, proto nechtěl kazit poslední krásné chvilky.
„Běž do postýlky, já přinesu večeři a přijdu za tebou ano?“ Bill jej dlouze políbil a zahleděl se mu hluboce do očí.
„Víš, že jsi ten nekrásnější svatební agent jakého znám?“ ve víru opatrných vášnivých polibků se dostali až ke dveřím koupelny. Bill se od Toma odtáhnul s roztomilým ruměncem a zamilovaným pohledem, který neskrývaly brýle.
„Kdybych na tebe viděl lépe, řekl bych ti určitě něco podobného,“ omluvně svěsil ramena, ale pořád se usmíval.
„Trefíš do kuchyně, nebo ti mám přinést brýle?“ Tom si z něj nedělal legraci, věděl, že Bill bez brýlí vidí jenom rozmazané šmouhy a občas něco zaostří.
„Ale no tak. Snad taky něco zvládnu. Běž do tý postele,“ ještě jednou jej políbil, a když jej Tom konečně poslechl, vydal se pomalu ke schodům. Udělal několik kroků a dlaní nahmatal zábradlí. Vydechl si úlevou a udělal krok dopředu. Zřejmě však dobře neodhadl, jak je jeden schod dlouhý a noha se mu smýkla…
autor: B-kay
betaread: Janule
Ješiš teď se ještě může přizabít Bill. To snad neni pravda tohle. Rychle dááál a už koukejte tu stupidní svatbu zrušit 😀
*s poslední větou umřela smíchy*
B-Kay, ty jsi normální vrah a násilník :D:D
Hejky! A ted pofrčí do enmocnice aj Bill bo co? x)) A tu svatbu..okamžitě zruušiiit!
prej snad něco zvládnu…vždyť nezvládne ani sejít schody…xDDD
A sakra. Nemožnej… 😀 Teda, chtěla jsem říct, že doufám, že se mu nic nestane 😀 Ach, to je tak krásné 🙂 Už jen uškrtit Bellu a hlavně její matku a bylo by to dokonalé 🙂
Tag won přežije autonehodu a nakonec se zabije na schodech?! *dostala infarkt*
Ty si ale kopyto!!! Ty vlastně nevíš, že na toma máš jen tyden… ale kdybys to věděl tak nepadaš….. beztak si zlomíš nohu xD xD