autor: Ainikki
Bill
Se zvláštní nervozitou jsem poklepával chodidlem o podlahu, podpíral se o kuchyňskou linku a netrpělivě čekal, až cvakne konvice, která se snažila ohřát vodu na bod varu. Mamka dorazila zhruba před půl hodinou a po obvyklém zdlouhavém vítání si poručila ovocný čaj. Tom projevil zájem o turka a já si pro sebe dělal rozpustnou kávu s mlékem. Ti dva se mezitím usadili v obýváku a čekali, až je obsloužím. A nač vlastně tedy ty divné pocity? V podstatě ani nevím, ale zmocnily se mě hned, jak se máma objevila ve dveřích. Ne že ona by snad byla jejich příčinou. To spíš Tomovy oči. Nenapovídaly mi nic hezkého. Neviděl jsem v nich to co obvykle. Bylo tam, něco navíc, jinak, něco, co se mi nelíbilo, a byl jsem přesvědčený, že by se mi to nezamlouvalo o to víc, kdybych dokázal určit, co to celé znamená. Špicloval jsem uši a přes sílící hukot a bublání varné konve, jsem se snažil pochytit, o čem si ti dva povídají. Doléhaly ke mně ale jen jejich hlasy, slovům jsem nerozuměl. Konvice cvakla a já rychle zalil připravené nápoje. Popadl jsem tác, na kterém jsem měl již hrnečky vyrovnané, a spěchal jsem s tím za nimi. Samozřejmě tak, abych to na sebe pokud možno nepřevrhl a neopařil se.
„…a ta holka vyběhla na podium…“ Líčil zainteresovaně mámě zrovinka Tom, když jsem se objevil v pokoji. Rozevlátě u toho máchal rukama, aby mámě všechno i názorně předvedl a vypadal skutečně zapáleně. Skoro bych řekl, že už i normálně. Choval se tedy tak. I jeho oči byly v pořádku. Možná se mi před tím jen něco zdálo. Byl to jen pozůstatek mírného otřesu, který mi přivodil ráno, když na mě vyrukoval s nápadem mluvit o nás dvou s mámou.
„Tak tady to je.“ Vpadnul jsem jim do té jejich rozmluvy a opatrně jsem pokládal podnos na stolek před ně. „Mami, dáš si ještě něco? Třeba sušenky?“ Úslužně jsem se zajímal, jestli mému rodiči nic neschází.
„Jéje, kdepak. V mým věku už žádný cukry.“ Bránila se hned a názorně si rukou na břiše zmáčkla cosi, co mělo být snad nějaký odstrašující špek.
„Prosím tě, mami. Vypadáš perfektně. Co by za to jiný ženský daly.“ Zalichotil jsem jí, myslíc to upřímně. Podle mě byla hezká. Měla vkus a vždycky jí to slušelo.
„Jen neříkej.“ Mávla rukou nad mými slůvky, ale radostně se u toho usmívala. Zdála se být šťastná, že nás vidí. Nebylo se čemu divit. Byli jsme pro ni vzácnost. Vylítli jsme z hnízda moc brzo, nuceni překotně dospět.
„Tom mi zrovinka líčil zážitek s nějakou pojančenou fanynkou v jižní Americe.“ Uvedla mě do obrazu, abych se mohl zapojit do jejich konverzace.
„Vzpomínám si. Bylo to fakt šílený.“ Přitakal jsem hned.
„Šla po Gustavovi. Shodila mu ze stage dva bubny, a než se k ní dostala ochranka, tak převrátila málem i jeho se stoličkou.“ Doplnil celou tu storku Tom a neodpustil si ještě mámě barvitě popsat, jak po tom koncertě Gustav házel ramena, že tentokrát se ta holka nezaměřila na nás, ale pozornost byla věnována jemu. Tom krapet přeháněl. Bubeník nemachroval stylem, jakým to brácha mámě odprezentoval. Spíš se, s humorem pro něj typickým, snažil odlehčit tu situaci, protože ve chvíli, kdy ta divoženka na tom jevišti řádila, jsme měli všichni docela nahnáno. Překvapilo mě, že nás David vůbec ten koncert tam nechal odehrát. Zabezpečení nestálo za nic.
Máma se tomu zprvu zasmála, ale hned na to se jí na čele udělala vráska a ustaraně pronesla.
„Měli byste na sebe dávat víc pozor. Být opatrnější.“ Zcela vážně nás nabádala.
„Neboj, mami. Vždyť se v podstatě vůbec nic nestalo.“ Odtušil nezaujatě Tom. Piánko. To je přeci běžná praxe. Tak nějak ta jeho slova vyznívala. Při tom, když si na to vzpomenu, tak on se z nás tvářil nejvyděšeněji, jako ostatně v každé tomu podobné situaci. Jeho spolehlivě dokázala vyplašit i fans, která se při autogramce více nahnula přes stůl. Hnedle skučel Tobiho jméno. O to víc byly teď ty jeho průpovídky vtipnější. Jen my s klukama jsme věděli, že on je generálem, který ale začíná rozdávat rozkazy až po bitvě a nepřátelské vojsko za horama. Nechávali jsme to ale být. Nic jsme mu nepředhazovali, i když jsme si na něm mohli za to jeho věčné rytí už mnohokrát pěkně smlsnout. U něj to nebyla zbabělost. Spíš jen něco jako přehnaný obranný reflex. Nemohl za to. Potutelně jsme se vždycky jen usmívali, zrovinka jako teď já. Usrkl jsem raději trochu ze svého hrníčku, abych nebyl tak nápadný. Nerad bych se dotknul jeho jemnocitu. Syknul jsem a položil ho zpátky. Ještě to bylo moc horké. Chytil jsem si jazyk mezi dva prsty a nasadil útrpnou grimasu, vyjadřující, jak moc trpím.
„No, kdybych o tom teď nemluvila, viď? Vy snad ani nevíte, co to znamená dávat na sebe pozor. Ještě si udělej puchejř, nemehlo.“ Kroutila nade mnou máma hlavou a káravě zvedla ukazovák do vzduchu. Hrozila mi jako malýmu usmrkancovi. Donutilo mě to vyprsknout smíchy, za což jsem si ještě jako bonus vykoledoval symbolický pohlavek.
„Au, matko. Děti se nebijou a už vůbec ne do hlavy.“ Neodpustil jsem si ihned upozornit, při tom se dál smíchem dusíc. To už se k všeobecné pobavenosti přidal i Tom a máma si dlouho vážnou tvář taky neudržela.
Dobrá nálada mě ale přešla, jako když utne. V kapse u kalhot mi zavibroval mobil a já se podíval, co že mi to vlastně ta malá krabička oznamuje. Příchozí e-mail. Což by snad ani samo o sobě nebylo tak tragické, jenže já tuhle funkci měl aktivovanou jen pro schránku, jejíž adresu jsem dal kdysi jisté osobě, protože tehdy jsem byl přesvědčený, že by bylo záhodno ihned se o došlé poště dovědět. Důležitost, jakou jsem na to tenkrát kladl, velice rychle vyprchala a já na to dočista zapomněl. Naprosto jsem přestal počítat s tím, že by kdy byla tahle adresa použita. Zatrnulo mi v zátylku.
„Bille, stalo se něco? Tváříš se, jako bys viděl ducha.“ Zareagoval na mě téměř ihned můj všímavý bratr. Aniž bych věděl, že jsem takového hereckého výkonu schopný, vykouzlil jsem na tváři suverénní a bezstarostný výraz. Stálo mě to tedy nepředstavitelnou spoustu namáhavě vynaložené energie.
„Jsem v pohodě. Co by mi mělo bejt?“ Znělo to tak přesvědčivě, že jsem tomu málem uvěřil i sám.
„Nevím,“ pokrčil Tom rameny. „To mi řekni ty.“
„No dyť říkám. Jsem v pohodě. Uznej, mami. Je tu něco nestandardního?“ Hledal jsem spojenectví u mámy. Bylo pravděpodobné, že tak bleskově jako Tom nic nezaregistrovala. Ona jen pozvedla obočí a zavrtěla hlavou.
„Nějak přespříliš se pozorujete… Tome, nech ho být. Kdyby se něco dělo, tak nám to poví.“
„Fajn, jen jsem se ptal.“ Lhostejně odvětil Tom a hmátl po svém hrnku. I máma se začala věnovat čaji. Krátce ho zamíchala, vytáhla ven pytlík, který se doteď louhoval a lžičkou si donesla k ústům malou kapku. Zamlaskala a poválela tu trošku tekutiny na jazyku po vzoru profesionálních degustérů. Následně se zašklebila a hmátla po cukřence.
„Vím, že jsem říkala žádný cukr, ale neoslazený čaj je, jako by mi v něm někdo vymáchal smradlavý fusekle.“ Ospravedlnila pohotově své jednání a překlopila do svého pití dvě vrchovaté lžičky té bílé krystalické látky.
Toma to pobavilo a znovu se s mámou nenuceně pustil do rozebírání veledůležitých novinek. Nevnímal jsem je. Nešlo to. Svou účast jsem se snažil alespoň předstírat, ale popravdě jsem se soustředil jen na tu jednu věc. Zpropadený nepřečtený e-mail v mém počítači. Byl jsem jako na trní. Musel jsem znát, co je v něm napsáno. Odkládat to, a nevzrušeně tu s nimi konverzovat, nebylo možné. Zvedl jsem se a zamumlal něco v tom smyslu, že jsem hned zpět. Tom na mě pouze hodil pátravý pohled, ale jinak se můj únik obešel bez komplikací. Téměř v mrákotách jsem doklopýtal do pracovny a s žuchnutím jsem se zhroutil do židle u psacího stolu. Zapnul jsem svůj notebook a během čekání na to, až bude přístroj schopný provozu, jsem sám sebe v duchu uklidňoval. Nic se přeci neděje, je to jen e-mail. Možná, že jeho obsah je úplně neškodný. Osoba, jež ho psala, se může jen v přátelské rovině zajímat o to, jak se mám. Není důvod se hned znepokojovat. Zaráželo mě, jak moc panikařím, když skutečně prozatím nebylo proč. A třeba to bude nakonec jen pouhý omyl, shoda jmen. Zbytečně plaším. Mé sebechlácholení ale nějak nezabíralo. Vedle mě totiž stál nějakej obludnej rarach a přímo do ucha mi řval, že všechno je opačně, než si namlouvám. Špatně, katastroficky. Vštěpovat si, že by mohlo v té zprávě být něco dobrého, je bláhovost.
Zadal jsem přihlašovací údaje, roztřesenou ruku položil na myš a rozkliknul novou poštu. Za dobu, po kterou jsem byl díky práci nucen dorozumívat se v angličtině, jsem se tento jazyk naučil docela obstojně, ovšem právě teď jsem měl co dělat, abych ta slova vůbec přeložil. To se mi nakonec povedlo, ale vyvolalo to ve mně dojem, že jsem tak úplně nepobral jejich smysl. To, co na mě vykřičelo těch pár řádků, přece nemohla být pravda. Celé jsem to ještě znovu proběhl očima, ve snaze v tom najít nějaký jiný skrytý význam. Tohle byla úplná hovadina, šílenost. Odmítal jsem si to k sobě připustit. Snažil jsem se ale zbytečně. Prohrával jsem. Ta informace mi prosakovala póry do každičké buňky a vyvolávala ve mně hotové šílenství. Do celého těla se mi dával mrazivý třas, při tom jsem zřetelně vnímal stružky potu, jež se mi začaly spouštět z čela, dlaně úplně mokré, v hlavě mi hučelo a všechny vnitřnosti se mi kroutily v bolestivých křečích. Co si jenom počnu? Běželo mi mou zoufalou myslí. Tohle já nechci. Tom by mi to neodpustil.
A pak mi moje sebestředná, zbabělá a zkažená stránka mého já vnukla nápad. Ignorovat to. Odesílatel je daleko. Nikdo se to přeci nedozví. Mé svědomí se tomu ale urputně bránilo. Ty dvě stránky osobnosti ve mně sváděly nelítostný souboj a nebraly pražádné ohledy na to, co mi tím způsobují. Dělalo se mi nevolno, na omdlení, točil se mi žaludek a ten také jako první zápolení těch dvou titánů nevydržel. Prudce se zhoupnul a do pusy mi vrhnul první kyselé žaludeční šťávy. Ucpal jsem si ústa dlaní a vystartoval na záchod.
Tom
Už jsem se chtěl pomalu zvedat a jít se podívat, kde se Bill tak dlouho zdržel, když jsem uslyšel bouchnout dveře o stěnu, jak byly prudce rozraženy a následně zvuky, které značily jen jediné. Vyskočil jsem na nohy a hnal jsem se za bráškou. Pohled, jaký se mi naskytl, byl snad ještě horší, než to, co dolehlo k mým uším. Billí zuboženě klečel u mísy a zvracel snad i to, co nikdy nesnědl. Dávil se, a přitom lapal po dechu. Přiskočil jsem k němu a odhrnul mu vlasy, které mu padaly do obličeje. Svou ruku jsem mu strčil pod pravé podpaždí a přidržoval ho, protože se zdálo, že se za chvíli neudrží ani na kolenou. Přišlo mi nekonečný, než se pořídil uklidnit a dávivý reflex ustal. Hřbetem ruky si otřel ústa a zhroutil se mi do náruče. Tiše vzlykal a trhaně dýchal.
„Co se to jenom stalo, Bille? Z čeho se ti udělalo tak moc špatně?“ Ptal jsem se vystrašeně, konejšivě jsem si ho houpal v náručí a bylo mi totálně jedno, že nás pozoruje máma.
„Nevím.“ Hlesnul téměř neslyšně se zřetelným podtónem bolesti. Muselo mu být opravdu mizerně.
„Cos dnes jedl?“ Pokusila se máma pídit dál po příčině a přiklekla si k nám. Zkoumavě a zároveň starostlivě si bráchu prohlížela.
„Měl to stejný, co já. Já se cejtím úplně v pohodě.“ Odpověděl jsem za něj, protože Bill nevypadal, že by toho byl schopen.
„Tak potom to může bejt nějaká viróza. Tyhle sajrajty si jen tak lítaj vzduchem.“ Přemýšlela nahlas a položila mu dlaň na čelo. „Asi to tak bude. Začíná mít i horečku.“ Informovala mě. „Bille, Tom ti pomůže se trochu umýt a půjdeš si lehnout, ano miláčku? Já zatím skočím pro nějaké léky. Všimla jsem si, že máte lékárnu kousek odtud, vy tu určitě máte úplné prd. Tome, zvládneš to tu s ním? Jsem zpět do 15 minut.“
„Jasně, bez obav.“ Ujistil jsem ji. Dostat Billa do postele přece nemůže být nijak obtížný úkol. Máma odběhla.
„Billí, vstaneme, ano? Pomůžu ti.“ Bráška neznatelně kývl a já jsem ho pevně oběma rukama chytil kolem pasu a vytáhl na nohy. To šlo vcelku snadno, ale Bill nevypadal, že by se na nich udržel. Ztrácel rovnováhu a nebýt toho, že jsem ho podpíral, octnul by se na zemi znovu.
„Pojď. Vypláchneš si aspoň pusu.“ Dovedl jsem ho k umyvadlu, vysypal jsem z kelímku naše zubní kartáčky a natočil do něj trochu vody. Bill si poslušně vykloktal a jeho hlava se mi zvrátila na rameno.
„Je mi na omdlení.“ Zasýpal a začínal podklesávat v kolenou. Pohotově jsem ho zachytil a vyhoupl si ho do náruče. Spěšně jsem se s jeho zesláblým tělem přesunul do ložnice a uložil ho do peřin.
„Bille, Bille, vnímáš mě?“ Dožadoval jsem se nějaké jeho reakce, abych věděl, že nesplnil tu svou výhružku, se kterou mě strašil v koupelně a zlehka jsem ho popleskal po tvářích. Jeho hlava se opět sotva viditelně zakývala a velmi obtížně otevřel oči. Okamžitě se zalily slzami. „Billí, broučku, zas bude dobře, ano?“ Utěšoval jsem jeho i sebe. „Zkus usnout, uleví se ti.“ Pokračoval jsem dál v mluvení a otíral mu z lící potůčky slané vody, které se přehouply přes řasy. Nejspíš se do něj dávala zimnice. Rozechvěla se mu brada a začínal se třást. Popadl jsem jeho deku a celého jsem ho do ní zachumlal a pro jistotu jsem přes něj přehodil i tu mou. Nechal jsem mu koukat jen nos. „Spi, hlavně neplakej. Rozbolí tě ještě i hlava.“ Promlouval jsem dál. Vůbec jsem nechápal, proč pořád brečí. Děsil mě. Ano, když je člověku špatně, tak může reagovat jakkoli, ale ne snad takhle. Z Billa přímo sálalo podivné zoufalství a já neměl páru, jak mu ulevit. Téměř se mnou nemluvil. A tomu, co z něj vycházelo, bylo stejně pramálo rozumět. A pak ztichnul úplně. Žádný brek, žádné tiché nářky. Usnul. Dokonce se přestal i tolik klepat. Uklidnil se a pravidelně oddechoval.
Bouchly vchodové dveře. Zprvu jsem se lekl, ale pak mi došlo, že to se jen vrátila máma. Billovi jsem vtisknul letmou pusku na čelo a honem jsem jí šel v ústrety, aby ho náhodou neúmyslně neprobudila, kdyby se za námi vřítila do ložnice.
„Pšš,“ dal jsem si ukazovák před ústa. „Spí.“ Dodal jsem na vysvětlenou a vzal od ní malou taštičku, která ukrývala pár krabiček s nějakými medikamenty.
„To je dobře.“ Řekla jen máma a opatrně našlapujíc se šla posadit do kuchyně. Zamknul jsem dveře od bytu a uvědomil si, že Bill mi tak dal tou svojí nevolností nevědomky prostor k tomu, co jsem zamýšlel.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky. J. :o)
Ooou… Tak už to ví? Wow… Příjemná změna, že se to stalo Billovi a ne Tomovi 🙂 Moc ráda tuhle povídku čtu. Máš skvělej styl psaní 🙂 Hodně realistickej se spousty příjemných detailů…
Takže on už ji to řekne?… Toš to mu držím palce…
No teda, Billa to ale sebralo. Ani se mu moc nedivím, z týhle strany žádnou aktivitu asi nečekal.
Tom je tak roztomilá pečovatelka 🙂 Chápu to správně, že teď nastala chvíle velkého přiznání? 🙂
A tu by som mala prestať čítať 🙁
Je to v keli, mám pocit. Je mi to strašne ľúto, všetko, už dopredu a to ani netuším ako to vezme Tom a potom ešte priznanie matke….
Ja vim ze si to autorka povidly asi neprecte, lae ja potrebuju vyjricet svoje pocity !!
teda ta Arianina sestra je strasna potvora. No tak neni krasna ..svet se nezborine? Prece nebudu kazit zivot i jinej lidem…
Doufam ze se Arinka dostane ze sparu sve sestry, protoze tem dvema to vazne preju.
a nechtela bych byt v Billove kuzi .. Musi to byt tezky, ale rekla bych to okamzite Tomovy … Ten to musi pochopit protoze v dobe poceri miminka Bill nevedel ze ve skutecnosti miluje Toma.
a posledni vec ! Tomane nerikej nic Simone je to vuci Billovi nefer !
ja uz vidim jak se brutalne pohadaji a nebudou se spolu bavit. A ja tu zas skejsnu do pul ctvrte do rana a budu hltat novy dily povidky…
PS: Janule dik za tenhle tip na povidku, moc se mi pribeh libi !k