autor: illyrias
Bill
Tak zásnuby, no normálně zásnuby, a po nich následuje svatba, líbánky a děti.
Bože, to je tak děsivé. Procházím se po parku a koukám stále do země, kopu do překážejících kamínků a lituju se sám nad sebou. Jak jsem hlavně blbej.
Večer se vrátím do domu, Tom sedí na pohovce a kouká na nějaký romantický doják, Bella je asi nahoře a rodiče jakbysmet.
Koukne na mě, sjede mě doslova pohledem.
„Čáu.“ Pozdraví.
„No nazdar, potřebuješ si se mnou zašoustat?!“ Vypálím hnusně.
„Co? No… já… hm… proč?“ kouká na mě vykuleně. No jen se nedělej, debile.
„No jen, že mě zdravíš.“ Odpovím už klidnějc.
„Nesmím?“
„Nesmím? Nesmím? Ty se ptáš? Tys poslední dobou nechtěl! A vůbec, nechci se dohadovat, nemám na tebe náladu.“ Chci projít nahoru, ale Tomův prosící hlas mě zastaví.
„Ne, Bille, zůstaň, prosím.“ Otočím se a kouknu na něj.
„A co tak najednou? Ona ti Bella vážně nedala? No to mě mrzí, ono se to spraví, ráno zas budete křičet rozkoší.“ Pronesu ironicky.
„Bille! Nech toho! Chci si s tebou povídat! Sedni si!“ Vyštěkne vztekle, že se i já leknu.
Když vidí, že se k ničemu nemám, práskne pěstí vedle sebe. „Tak si už sedni!!!“ Jde z něj strach.
„Ne, díky, postojím.“ Řeknu potichu.
„To nebyla nabídka, ale příkaz!“
„Nemáš mi co přikazovat.“ Zasměju se.
„Nebudu ti to opakovat! Naposled! Sedni si sem!“
„Ne, ne… řekni mi to mile a popros hezky, jinak nesednu.“ Usmívám se.
Vstane, jak hurikán se přižene ke mně, chytne mě za ruku a smýkne se mnou na pohovku.
„To nebylo mile.“ Kouknu na něj ublíženě.
„Taky jsem to tak nechtěl.“ Sedne si ke mně.
„Kde si byl tak dlouho?“ Zeptá se a já jen vyvalím oči.
„Co prosím?“ Nechápavě.
„No kdes byl ta dlouho, máš někoho?“ Kouká na mě.
„A co je tobě do toho?“
„Hodně.“
„Hovno.“ V tu ránu mi přiletí na tvář facka.
„Au!“ Chytnu se za tvář. „Co mě mlátíš?!“ Vrátím mu jí a kouká na mě překvapeně, to asi nečekal.
„Ty jedna malá děvko!“ Vrazí mi tentokrát pěstí, že se svalím z pohovky jak pytel brambor. Sakra ta bolela, postavím se. Postaví se naproti mně.
„Tak tohle si přehnal.“ Chci mu jí oplatit, ale chytne mi ruku, zakroutí mi s ní, vyhrknou mi slzy do očí.
„Kurva, to bolí.“
„Proto to dělám.“ Kroutí dál a sráží mě tím na kolena.
„Nemáš na to právo! Proč mě nenecháš?! Proč mě takhle mučíš?! Bavíš se tím dobře?! Tak už mě třeba zabij, ať už mám od tebe pokoj! Parchante zasranej!“ Začnou mi samovolně stékat slzy.
Pustí mě, přiklekne si ke mně, kouká na mě.
„Promiň.“ Zašeptá měkce.
Cože? Mi řekl promiň? To jsou mi teda věci, začne mi stírat slzy, co ty gesta? Přibližuje se ke mně. Uhnu hlavou, ale on mě zas k sobě natočí.
„Už mě nech.“ Šeptnu.
„Já musím.“ Koukne na mě omluvně a začne mě líbat, jemně, láskyplně.
Tak jako na našem začátku, nedovolil jsem mu ale projít hlouběji, i když se snažil a silou to zkoušel.
„Pust mě dovnitř, prosím.“ Dál se snaží.
Chci se už odtáhnout, ale přidrží si mě.
„No ták, povol.“ Rukou mi zajede pod tričko.
„Nechci.“ Špitnu, toho ale využije a dostane se jazykem dovnitř, mám chuť mu ho ukousnout, na druhou stranu ale mám chuť spolupracovat.
Nesmí vyhrát, on ne.
Odstrčím ho od sebe, otřu si ústa.
„Tohle už nedělej.“ Řeknu výhružně, postavím se on se mnou.
„A co myslíš? Tohle?“ Začne mě zas líbat, ale tentokrát ho kousnu.
„Áu! Doprdele!“ Vyjekne. „Co koušeš?!“
„Varoval jsem tě…“ Uteču nahoru, do svého pokoje.
Tom
No tak trochu to nějak nevyšlo, se to nějak zvrtlo. Sakra, k tomu mě ještě kousnul.
„Bille!“ Křiknu a vyběhnu před jeho pokoj.
Dřív mi ale stihne zabouchnout před nosem a zamknout se.
„Bille, otevři, to jsem se přeřekl a no, ujela mi ruka.“
„Ujel ti rozum!“ Slyším jeho naštvaný vyštěknutí za dveřmi.
„Tak trochu od každého.“
„Běž si za Bellou.“
„Bella není doma!“
„Aha, tak už vím, v čem to je, jinak kdyby byla, o mě ani nezavadíš, to jsem si mohl myslet.“ Odfrkne si posměšně.
„Bille, tak to není.“
„Tak jak?“ Otevřou se dveře a v nich Bill.
„Jinak.“ Šeptnu.
„Takže si na mě nebyl vůbec zlej?“
„No, to byl, Bille, pořád tě miluju.“ Koukám mu do očí.
„Tak proč si budeš brát Bellu?“
„Co? Zatím ne.“ Zakroutím hlavou.
„No tak budete mít zásnuby, to je totéž.“
„To je dvojí.“ Hájím se.
„A vezmeš si jí pak?“
„To… jo.“ Sklopí hlavu.
„Tak to ti nerozumím.“
„Víš, Bille, přemýšlel jsem, nám dvěma by to neklapalo, jsme bratři a museli bychom to pořád tajit, nebo se přiznat, což by mělo katastrofální následky, i ty si musíš najít někoho jiného a zapomenout, a s ním pak můžeš být i na veřejnosti, založit rodinu a užívat si života.“
„Tím chceš říct, že já jsem tě svazoval?!“ Vyjekne.
„Ne! To vůbec ne, Bille, chápej, s ní já můžu normálně žít.“
„A se mnou nenormálně.“
„Zkus se na to podívat z jiné strany.“
„No dobře.“ Přikývne.
„Ale, můžem být normální, bratři.“ Usměju se.
„Hm, aspoň něco, dobrou.“ Chce už zavřít, ale ještě ho zadržím.
„Ale mohli bychom se rozloučit, se vším všudy, naposled, po dlouhé době, a až od zítřka by to platilo.“ Olíznu si rty.
„To jako že mě opícháš, vyvoláš mi víc vzpomínek a zítra jsem ti s téhle stránky zas u prdele?“ Zeptá se rozčíleně.
„No, zrovna takto bych to nenazval, ale v podstatě, ano.“
„To si někam strč.“ Sykne a zabouchne, zamkne.
Jo, to bylo docela trapný, no nic, půjdu si taky lehnout, Bella se už možná za chvíli vrátí a já si užiju aspoň s ní.
***
Zanedlouho si Tom opravdu Bellu vzal, Bill dělal jako by mu to nevadilo, ve skutečnosti to pro něj bylo horší než smrt.
Musel se s tím smířit, po roce si našel přítele jménem Dean.
Zamilovali se do sebe, po půl roce chození se dali registrovat a adoptovali dítě.
Mezi tou dobou měl už Tom s Bellou dvě děti, holčičku Sam a chlapečka Johna.
Tom s Billem se vzájemně navštěvovali, nedělalo jim to problémy. Zapomněli, co bylo v minulosti. Užívali si přítomnosti a bratrskou lásku.
Ale kdo ví, jak dlouho jim to vydrží? Zapomněli už oba na vše, co mezi nima bylo?
Něco tak silného se nedá zapomenout, nebo snad ano?
KONEC
Tak tohle je konec ff Salvation, děkuju moc všem, co to četli a komentovali.
Rozhodla jsem se to ukončit, aby to tu dlouho nestrašilo rozepsané, když mám teď možnost to odeslat xD
autor: illyrias
betaread: Janule
moc krásný!
tak takový konec jsem necekala!!=o presto hezké
ale jo… pěkně to skončilo
udělej pokráčko pls 🙂
skwělý
Zajímavě to skončilo.