Děvka z Amsterodamu 6. (konec)

autor: Xinka

Svlékal ze sebe oblečení, ve kterém usnul. Přišel ke skříni, vytáhl čisté boxerky, nějaké ty ponožky, tričko černé barvy, a kalhoty, které mu Bill vybíral. Po cestě do koupelny vzal ještě ručník z další skříně, a mohl se nechat uklidnit, teplou vodou, jež po malé chvíli začala stékat po jeho nahém těle. Po necelé půlhodině vylezl rozehřátý ze sprchy, a oblékl se do předem nachystaného oblečení. Vyčistil si zuby a dredy upravil jahodovým voskem. Pomalu prošel chodbu do kuchyně. Chtěl dojít za Tobim, ale došlo mu, že tam asi spí Bill. Vždy chodil spát jinam, když se pohádali. Dnešek musel být perfektní, a zatím vše nasvědčovalo, že bude.

Sluníčko venku svítilo na všechny strany, i když bylo takhle časně ráno, a sem tam na obloze proplul sněhobílý mráček. Ptáci jemně cvrlikali své raní písničky, a lidé pomalu vylézali ze svých bytů do práce. Jen dům Kaulitzů čišel klidem spánku. Tom opravdu potichu chystal snídani pro sebe, i pro Billa. Ovšem také neopomněl malého Tobiho, hned potom, co udělal dokonalou snídani pro sebe a svou lásku, mu udělal sunar, který nechal vychladit. Když si šel pro mobilní telefon, který od zlosti nechal v autě, uslyšel popotahování dítěte. Nechtěl tam chodit, protože věděl, že je tam Bill, ale ještě nebylo vše připraveno a on potřeboval, aby jeho bráška ještě chvíli spal, potichu vešel a bez jediného pohledu na spícího Billa vytáhl Tobiho z postýlky. Rychle šel do garáže k autu, a vzal si mobil. Poté šel s malým na rukou do kuchyně, kde si vzal do volné ruky sunar a šel se usadit do obýváku. Malého si položil na hruď a do pusinky mu dal předem připravené jídlo. Jakmile byl Tobi plný, rozhodl se, že zavolá do restaurace, a nechá ji rezervovat. Měl štěstí, na dnešek byla volná. Jakmile vyřídil tento telefonát, hned volal dál. Další v pořadí byla jejich matka…

„Mami? Oh ahoj, tady Tom. Jen jsem potřeboval, pohlídala bys dnes Tobiho? Chtěl bych Billa někam vzít, a to mi neumožňuje starat se o malého. Oh, opravdu? To by šlo, takže v 9? Dobře, děkuji. Zatim pa.“ Mladík se spokojeně usmál. Za dvě hodinky si pro malinkého přijede babička, ale co s ním do té doby? Potichu jej uložil do náhradní postýlky, která byla v obýváku, a potom šel do kuchyně pro již nachystanou snídani. Potichu zaklepal na pokoj Tobiho, ale odpověď se neozvala.

„Bille? Lásko, jsi naštvaný?“ zašeptal tiše. „Bille?“ Když se mu nedostalo odpovědi, potichu otevřel dveře do pokoje. Naskytl se mu nádherný pohled na svého miláčka. Bill spinkal, jeho řasy se mírně chvěly a rty měl v mírném úsměvu. Pravou ruku na bříšku a druhou pod hlavou. Očividně z něj čišelo štěstí, a radost. Tom mu nechtěl překazit, zdánlivě příjemnou chvilku, bál se, že bude Bill stále naštvaný, že jej pošle pryč, že jej odmítne. Ovšem strach překonal. Sedl si vedle něj na postel, tácek se snídaní položil na noční stolek, který byl vedle postele. Rukou přejel po té Billově, a pomalu se k němu skláněl. Zastavil se kousek od jeho rtů a jemně na ně vydechl. Poté jazykem jemně obkreslil konturu rtů, a až poté jej procítěně políbil. Billovi se o takovém probuzení po včerejší neshodě ani nezdálo, ale jakmile ucítil jazyk, který se snaží dobýt do jeho úst, opatrně je pootevřel a spolupracoval s Tomem. Po chvilce si jej přitáhl za týl k sobě, a během další chvilky si jej na sebe svalil celého. Oba se naléhavě líbali. Jejich opatrné, ale přesto dobře mířené dotyky, nenechávali ani jednoho chladným. Bill prudce vydechl do Tomových rtů. Tom se od něj po chvilce opatrně odpojil.

„Dobré ráno, lásko,“ řekl tichým, přesto dobře slyšitelným hlasem.

„Dobré ráno, Tomi.“ Špitl Bill se stydlivým úsměvem. Už už se natahoval po Tomovi, aby ukořistil jeden z jeho dalších polibků, ale místo Tomových rtů mu v těch jeho skončila sladká červená jahoda. Po tváři se mu rozlil široký úsměv. Opatrně se posadil, a kouknul na noční stolek, na kterém byla připravena snídaně. Šťastně objal Toma, a ten jej po chvilce začal krmit.

Vydrželi se navzájem krmit asi 20 minut, dokud nebyly talíře prázdné. Bill si pohladil napapané bříško a lehl si Tomovi do náruče. Ovšem po chvilce vystartoval k postýlce.

„Tomi! Tomi! Kde je malý?!“ Křikl se strachem, a jeho oči se podlily slzami. Tom k němu v klidu přistoupil, objal jej kolem pasu a bradu položil na jeho rameno. „Tomi! Jak můžeš být tak klidný?! Kde je Tobi?!“

„Vzbudil se, a já nechtěl, aby vzbudil i tebe, tak jsem si jej vzal, dal mu najíst a položil ho do postýlky v obýváku.“ Řekl a vzal si jej do náruče. Bill vypískl překvapením.

„Tomi, počkej, sundej mě, musím jej jít převléknout.“ Tom, ač neochotně, Billa pustil.

„Nemysli si, že se mě dneska zbavíš.“ Řekl s úsměvem na rtech.

Bill odcupital Tobiho přebalit, převléknout, a další ostatní věci, co byly s miminky potřeba. Do hodiny se vrátil k Tomovi, který ležel na posteli u nich v ložnici. Skočil k němu bez jakýchkoliv zábran. Jako by se v něm odboural všechen strach. Měl na Toma chuť. Po celé té době… Překonal všechen strach, všechny obavy. Po čtyřech se k němu připlazil. Tom otevřel doteď přivřené oči, a koukal na Billa. Ten se vyzývavě pousmál. Tom nevěděl, jak to má chápat. Věděl, že se Bill bál jakéhokoliv intimnějšího kontaktu. Rozhodl se zariskovat… Risk?=Zisk Tohle mu říkal jeho vnitřní hlas. Opatrně tedy natáhl ruce a vyhoupl si Billa na sebe. Ten si na něj opatrně lehl, a začal Toma líně líbat. Ovšem do polibku vkládal všechnu lásku, oddanost, a hlavně se snažil vynahradit všechen čas, co ztratili. Oči opatrně přivíral a polibek si nesmírně užíval. Tom mu rukama vklouzl pod tričko, a jemně jej hladil po zádech. Bill jemně vydechoval do značně dlouhého polibku. Jak dlouho jej Tom neslyšel potichu sténat? Bylo to pro něj něco úžasného. Cítil, že dnešek nebude obyčejný. Dnešek nebude tak, jako byly dny do teď. Krásně procítěně se mazlili a užívali si společné chvilky. Chvilky, kde jsou jen oni, a jejich vzájemná láska, která oba naplňovala pocitem štěstí, a dokonalosti. Tom špital Billovi sladká slovíčka, a stále jej svíral v náručí. Z intimní chvilky je však vyrušil zvonek. Bill se otráveně z Toma zvednul.

„Kdo to je, Tomi? Někoho čekáš?“ Optal se.

„Ne… Nebo aspoň o tom nevím. Zajdu otevřít.“ Tom celý radostí bez sebe úplně zapomněl, že si pro Tobiho měla přijet babička. S úsměvem ji pozval do vnitř. Bill zaslechl ode dveří smích, byl však hodně líný na to, aby šel dolů a podíval se, kdo přišel Toma navštívit, lépe řečeno, kdo je vyrušil. Proto tedy vybral o mnoho pohodlnější variantu.

„Tomiiii? Kdo to je?“ Simone spokojeně vyšla schody a vešla za Billem do ložnice.

„Kdo by si dovolil vás v něčem vyrušit?“

„Kdo jiný, než naše dokonalá maminka?“ Odpověděl Bill, a se smíchem se zvedl z postele a objal ji. „Co se stalo, že tak časně ráno? Doufám, že nic závažného.“ Simone si myslela, že Bill o tom již ví. Pohlédla na Toma a ten se jen usmál. Bylo jí jasné, že nemůže vyžvanit Tomovo překvapení.

„Nic se nestalo, jen jsem se přijela zeptat naší nové maminky, jestli si můžu na dnešek půjčit Tobiho?“ Bill zvážněl. Měli miminko sice jen chvíli, ale ještě nikomu jej nedal. Velmi na něm lpěl. Se strachem v očích se podíval na Toma.

„Tomi…“

„Billy, myslím, že je to dobrý nápad. Tobi si bude užívat krásný čistý vzduch, a ty se alespoň prospíš, odpočineš si.“ Tom jej ještě chvíli uklidňoval, a Bill tedy po chvíli svolil. Nabalil Tobimu tašku, a rozloučil se s ním v podobě jemného políbení na tvář. Matce dal pár instrukcí. „Bille, děláš jako bych nikdy žádné dítě nevychovávala.“ Bill na ni s omluvou pohlédl, rozloučil se, a odešel nahoru. Byl celý nesvůj, že Tobiho neuvidí celý den.

Ovšem jeho rozpaky odboural Tom. Nebo se o to alespoň pokusil. Opatrně přistoupil k Billovi, který stál čelem k oknu a sledoval vzdalující se auto.

„Půjdeš se se mnou projít?“ zašeptal tiše a vzal si jej do náruče. Bill se k němu láskyplně přitulil a líbnul jej na krk. Tom prudce zaklonil hlavu. Jak moc mu tyhle něžnosti chyběly…

„Oh, ani nevíš, jak mi tohle chybělo.“ Tiše zasténal Tom. Pustil Billa na zem, a nechal se jím jemně povalit na postel. „Billéé, ptal jsem…“ Dlouze zasténal, avšak umlčel jej Billův jazyk.

„To víš, že chtěl, Tomi.“ Usmál se na něj a vykročil ke skříni.

„Hele, mladý pane, nezdá se vám, že tady máte nedodělanou práci?“ Zachytil jej za zápěstí a začal líbat. Bill se od něj ladně odtrhl a vybíral věci. „Kurva, Bille, můžeme jít později… Tedy myslím… Změnil jsem názor.“

„A kdo řekl, že jej změnil, Billi?“ zašišlal s úsměvem. Chtěl Toma potrápit. Chtěl, mu sice vše vynahradit, a cítil, že zrovna dnes je ten správný den, ale to vše mohlo počkat na večer. Teď chtěl trávit krásnou chvilku venku na čerstvém vzduchu, v náruči svého miláčka. Ovšem s čím nepočítal, byla Tomova večeře v restauraci.

„Billy, víš… Nechci se někde zbytečně zdržovat, objednal jsem nám večeři. Respektive jsem objednal restauraci pro nás. Pro nás dva.“ Billovi před očima proběhla vzpomínka, která jej bude děsit pokaždé, když vejde do restaurace. Značně zbledl, a hlas jako by mu vypověděl veškerou službu. „Bille?“ Nic… Bez reakce… Stál jako přibitý, neschopen reagovat, neschopen slova. Před očima měl všechno, co se tehdy stalo. Z očí mu začaly nekontrolovaně téct slzy.

„Bille! Billy!“ Prudce s ním zatřepal.

„Ne! Tomi!! Tomi!!“ Snažil se vyprostit z Tomova sevření.

„Bille! To jsem já, Tom. Bille, no tak, uklidni se!“ Vzal jej do náruče a sedl si s ním na postel. Opravdu ještě nebyla vhodná doba, jej někam brát. Nebyla vhodná doba na to, aby se černovlasý chlapec vrátil na místa pro něj tak zničující. Mladík, křečově držíc svého bratra, se uklidňoval. Pomalu přestával plakat, a dech se mu vracel do normálu. Víčka mu těžkla pod náporem předcházejících slz. Tom se jej pokusil uspat, což se mu po chvíli povedlo. Černovlasý mladík spal neklidným spánkem, zatímco jeho bratr se snažil vymyslet něco, čím by nahradil restauraci.

Po zrušení objednávky jeho pozornost připoutal křik jeho jména z ložnice. Nechtěl, aby měl znovu noční můry. Nechtěl mu to připomenout, ale jednou… Dříve či později bude čelit znovu těm místům, která jej zraňují. Tomovi v hlavě vířilo miliony myšlenek… Hlavní byla, že je jeho vinou to, že si Bill znovu vzpomněl na to, co by nejraději oba zapomněli. Bez rozvahy vyběhl schody a vzal si bratrovo plačící tělo do náruče. Hodiny mu špital láskyplná slova. Dokud mu znovu neusnul v náruči. Tom byl více než přesvědčen, že Billovi pomůže překonat jakýkoliv strach, který mu před roky způsobili.

„Spolu… spolu to zvládneme, lásko. Spolu, až do konce.“ Zašeptal, zamáčkl slzy, které se mu draly z očí, a ponořil se do říše snů za svou láskou. Jejich objetí vyznačovalo všechnu tu lásku, oddanost a věrnost, kterou jeden k druhému cítili, a ještě dlouho cítit budou.

Drahé slečny Twincesťandy, tímto dílkem bych vám všem chtěla poděkovat. Zejména těm, kteří povídku poctivě komentovali. Doufám, že alespoň za něco stála, a alespoň trochu se líbila. Vaše Xinka