Perfect Symetry 23.

autor: B-kay

Bill seděl s nepřítomným výrazem na gauči a beze slova se nořil do ticha a tmy, která jej obklopila ve chvíli, co si šla i Simone lehnout. Hlavou mu vířily různé myšlenky, různé představy, kterým by se nejraději vyhnul, ale nešlo to. Pořád jej to všechno trápilo a náhle si konečně uvědomil, že i jeho povolání může způsobit bolest. Dokonce si přišel naivní, když své povolání dříve bral jako něco, co dělalo lidi šťastnými. Teď měl tu čest pocítit všechnu tu bolest na sobě. Od chvíle, co mu Tom řekl, že si jej nezaslouží, s ním nebyl v jedné místnosti. Uběhlo sice už několik hodin, ale on měl před očima pořád výraz jeho tváře… tak bezradný a bezmocný. Jeho oči byly v tu chvíli zvláštně prázdné a plaché, jako ještě nikdy předtím…

Bill uslyšel ze schodů čísi kroky a proto automaticky sevřel v dlani ovladač a stisknul první tlačítko, které jej napadlo. Zhluboka dýchajíc se snažil vnímat dění v televizi, ve skutečnosti však tajně doufal, že ty kroky patřily Tomovi. Od rána jej neviděl, nebyl se na něj dokonce ani podívat, jestli je v pořádku. A navíc jej vůbec nebyl zkontrolovat, zdali poslušně ležel a odpočíval tak, jak mu lékař nařídil. Když se dveře do obýváku nesměle pootevřely, málem vydechl překvapením. Po těle mu naskakovala husí kůže a on měl sto chutí vstát, rozběhnout se do jeho náruče a už nikdy ji neopustit. Netrpělivě vyčkával a pečlivě naslouchal, dokud něco neřekne.

„Ahoj, na co se to díváš?“ tlumený ženský hlas ztrácející se v dlouhém zívnutí, mu zmařil poslední zbytky naděje a radosti. Smutným pohledem sledoval, jak se Natálie posadila do křesla vedle a přikryla se dekou.

„J-já? No… víš. Jenom tak přepínám. Nedávaj nic zajímavého,“ jeho hlas byl malinko pisklavější, jak byl nervózní a nesvůj.

Bál se s ní nějak sblížit. Slíbil sám sobě, že už nikdy nebude důvěřovat nikomu, kdo patří do jejich rodiny. Dodával si sílu a přesvědčení, že tu svatbu zvládne a pak už o nich nechtěl nikdy v životě slyšet. Natálie na něj upřela svoje utrápené oči a nevěděla, jak se má zeptat. „Nemohla bych si to přepnout? Tedy, když se na nic konkrétního nedíváš,“ zaprosila a čekala stejnou odpověď, jaká jí byla dána od rodičů nebo Belly pokaždé.

„Jo klidně,“ Bill k ní natáhl ruku a ovladač ji podal. „Stalo se něco?“ zeptal se, když spatřil, jak se najednou zarazila a zůstala na něj nechápavě hledět.

„Ne, nic. Děkuju,“ pousmála se a odvrátila tvář z dosahu jeho zvědavých očí. Bill malinko překvapen jejím chováním zavrtěl hlavou, pohodlně se opřel o polštář a přivřel víčka.

„Jak je Tomovi?“ nedalo mu to, měl o něj strach. Oči znovu otevřel a zvedl tvář, aby na ni viděl. Natálie jej chtěla trošičku vyprovokovat, a proto jenom pokrčila rameny a úplně klidným hlasem prohlásila: „Hmm, nevim. Nic neříkal, ale nevypadal nejlíp. Když jsem se ho ptala, řekl, že mu není dobře, a tak si šel lehnout. Proč za ním nezajdeš?“ v očích se jí mile zajiskřilo a bylo vidět, že to myslí upřímně. To, že trpěla díky své sestře ona, byla jedna věc. Ale nedokázala by se dívat na to, jak ničí něco tak jedinečného a křehkého, jako byla láska mezi Billem a Tomem. V očích ji pálily horké slzy, které se snažila udržet ze všech sil. Chtěla, aby jí Bill věřil. Cítila, jak moc se oba trápí, ale neuměla jim pomoct. Bella byla prostě vždycky mnohem silnější, než ona sama…

„Ne to ne. J-já… snad mu je už líp,“ pokusil se usmát a sám sobě v duchu nalhával, jinak by se neudržel a utíkal by za ním bez většího zaváhání. Natálie si chápavě povzdechla, vstala a posadila se vedle Billa. „Proč si pořád tak smutný? Trápí tě něco?“ nevšímala si jeho překvapeného pohledu, když si vedle něj sedala. Vnímala jenom bolest a úzkost, kterou mu dokázala z očí vyčíst.

„Ne. Všechno je jak má být,“ odpověděl trpce a svěsil hlavu.

„Bille,“ zhluboka se nadechla a opatrně nadzvedla dvěma prsty jeho bledou tvář. Jejich oční kontakt trval jenom krátce, přesto oba pochopili, že je pojí stejně silné trápení. „Máš poslední šanci… nesmíš ji propást. Udělej to, po čem skutečně toužíš a na všechno kolem zapomeň. Žij alespoň jedinkrát život podle svého. Zahoď za hlavu všechny starosti a obavy, oddej se tomu, co tě dělá skutečně šťastným,“ Bill zamyšleně visel na její rtech a pečlivě vnímal každé jedno slovo. Jako by mu mluvila z duše a její slova se nořila hluboce do jeho srdce. Měla pravdu! Měl přeci poslední možnost žít podle svých pravidel a udělat něco bláznivého. Poslední možnost poznat, jak krásné a vášnivé to bláznovství může být…

„Myslíš, že bych měl?“ zahleděl se jí hluboce do očí a v tu chvíli zapomněl na všechno to zlé, co si o ní myslel. Natálie jej přátelsky pohladila po tváři a její hříva se jí lehce zachvěla, jak rychle přikývla.

„Já bych to na tvém místě udělala,“ dodala.

„Tak já to zkusím,“ Bill se na ni snad poprvé mile usmál, a když se jejich dlaně silně propletly, usmála se i ona. Nerozuměl tomu, ale věřil jí… její slova působila, jako by o všem věděla, a i když to podle něj bylo nemožné, podvědomě ji začínal mít rád. Možná že jí v žilách kolovala stejná krev, jako její sestře i matce, ale v hrudi jí bilo její vlastní srdce! Srdce, které znalo lítost a dobrotu. Srdce, kterým dokázala milovat a mít ráda… srdce, které Belle chybělo.

„Děkuju,“ řekl rychle, lehce ji pohladil po vlasech a vyběhl z obýváku jako šíp. Natálie se srdečně usmála do vzduchoprázdna.

„Už je jenom tvůj, Tome,“ šeptla a spokojeně se opřela do hromady polštářků. Kolem srdce se jí rozprostřelo zvláštní teplo a byla na sebe moc pyšná. Podařilo se jí udělat alespoň jednu správnou věc…

Bill si v hlavě pořád opakoval její slova a byl rozhodnut udělat to, po čem tak dlouho toužil. Aspoň jednou zapomenout na svět kolem a žít v tom svém. V tom, ve kterém žil jenom pro Tomovu lásku a nic jiného jej nezajímalo. Ve světe, kde žádná svatba ani Bella nikdy neexistovaly. Ve světě, kde jej netrápily žádné následky nehody, ani urážky a pomluvy, které na svou osobu snášel z úst Bellyiných rodičů…

Před Tomovým pokojem si uvědomil, že dělá skutečně tu správnou věc. Tělem mu proudilo zvláštní vzrušení a touha, která jej vedla dál. Už se nebál odložit své brýle. Věděl, že uvidí i bez nich… Na to, aby cítil lásku a poznal vášeň svého bratra, žádné brýle nepotřeboval. Pomalu otevřel a nahlédl dovnitř. Neviděl nic než tmu. Pomalu postupoval kupředu a s nepravidelným dýcháním soupeřil od chvíle, co vyběhl z obýváku. Prošel sotva několik kroků, než se srazil s postelí. Bez váhání si na ni kleknul a po čtyřech se plazil přes Tomovo tělo, dokud nedosáhl úrovně jeho boků. Nečekal už na nic a divoce se přisál na bratrovy pootevřené rty.

„Bille?“ Tom ospale otevřel oči a snažil se rychle vrátit zpátky do reality.

„Pšššt,“ Bill mu krátce přiložil prst ke rtům, dlouze jej políbil a nedočkavě si přetáhl přes hlavu své triko.

Tom nevěděl, zdali ještě pořád sní, nebo je to skutečně pravda. Jediné, co dokázal vnímat, byly Billovy útočné, chtivé polibky a tiché sténání, které mu nejednou uniklo. Už se prostě nedokázal ovládat. Bránil se příliš dlouho…

„Bille, počkej,“ Tom chvilkami nemohl ani dýchat, jak Bill divoce útočil na jeho ústa.

„Už ne,“ zavzdychal a nedočkavě z Toma svlékl šedou mikinu. Když se mu před očima zjevila jeho holá hruď, bez rozmyslu přiložil své rty na levou stranu Tomova hrudníku a dlouze jej políbil. Polibky přecházel každičký milimetr jeho horké kůže. Tom měl hlavu zvrácenou dozadu a zhluboka dýchal. Chtěl být silnějším, ale neudržel se. Ve chvíli, kdy Bill přejel prsty po jeho podbřišku, jej naléhavě zatahal za vlasy a silně si přitáhl jeho tvář k té své. „Toužím po tobě,“ zavzdychal a hluboce jej políbil. Bill vášnivě přirazil proti jeho dlani, která jej směle pohladila přes látku tepláků. Jejich tváře byly od sebe vzdálené sotva několik milimetrů. Oba hltavě sledovali rty toho druhého a čekali, kdy poslední zbytky zdrženlivosti zmizí… čekali, kdo se pohne do propasti chtíče jako první. Nakonec se pohli ve stejnou vteřinu. Doslova ze sebe strhli poslední zbytky oblečení a nakonec skončili na zemi.

„Pomiluj mě… prosím,“ Bill hladově zvedal tvář k Tomovým rtům. „Miluj se se mnou,“ šeptal a konečky prstů přecházel Tomovu tvář. Jejich nahá těla se o sebe soustavně třela. Tom to však nedokázal uspěchat. Na tenhle okamžik čekal strašně dlouho a chtěl, aby trval celou věčnost. Chtěl si tenhle okamžik ponechat, jako tu nejkrásnější vzpomínku na jejich zakázanou lásku. Vzpomínku, pro kterou se vyplatilo žít dál…