Už vím, co k tobě cítím 26.

autor: Pajule

O dva měsíce později – duben

Černovlasý chlapec mlčky seděl na posteli a pohrával si s tkaničkou u svých tepláků. Sotva, co udělal velmi úhlednou mašličku, uslyšel tiché kroky. Bylo slyšet jen mlaskání nohou, jež se dotýkaly studených kachliček v chodbě. Po chvíli se otevřely dveře pokoje dokořán. Teď už kroky utichly téměř úplně. Na koberci zůstávaly jen mokré fleky, jak vysoký chlapec zabalený od pasu dolů v ručníku, přecházel k posteli.

„Billy, koupelna je volná,“ mrkl Tom na svého brášku a jemně jej líbnul na špičku roztomilého nosu. Bill se zářivě usmál, polibek Tomovi oplatil na tvář a tiše jako víla odplul do koupelny. Mlčky se vysvlékl a z věšáčku si vzal své saténové trenýrky, které v poslední době nosil na spaní. Na to si oblékl svůj sněhobílý huňatý župan a přešel k umyvadlu. Nad umyvadlem se tkvělo zrcadlo. Chlapec do něj pohlédl a projel své po ramena dlouhé vlasy. Vytáhl jen chuchvalec vlasů, který odhodil do umyvadla. Ten samý pohyb udělal ještě několikrát, až bylo jinak bílé umyvadlo, plné černých vlasů. Bill pár pohyby vlasy sesbíral z umyvadla a vyhodil je do odpadkového koše. Povzdechl si, když si na svůj zubní kartáček dával pastu. Už to skoro končí, zítra už tam jde naposledy. Musí to zvládnout.

Billy odešel do koupelny a já se natáhl na postel. Chce se mi už spát, ale musím na svého broučka počkat, abych mu mohl popřát krásnou dobrou noc. A hodně štěstí do zítřejšího dne. Má poslední chemoterapii. Jeho léčba v posledních dvou měsících probíhala více než dobře. Bill se po operaci zotavil poměrně hodně rychle. Odvezl jsem si ho domů a pak jsem s ním poslušně chodil na chemoterapie. Ozařování nebylo a ani není třeba. Každopádně i tak jsme si zažili společně hodně těžké chvíle. Když měl jít Bill na třetí chemoterapii, sesypal se. Nechtěl nikam jít. Hystericky řval a brečel. Dodnes si to pamatuji až moc živě. Příjemný pohled to opravdu nebyl.

– flashback –

„A právě proto tam musíš jít, abys těm všem lidem ukázal, že jsi silný. Že ty jsi ten Bill Kaulitz, co to zvládne. Že to jsi ty, kterej s tím nepřestane bojovat a zvítězí nad touhle zpropadenou nemocí. Dokaž jim, že jsi silný!“

– konec flashbacku –

Ano, tenkrát to bylo hodně složité. Ten pohled byl příšerný, když Bill seděl tady v pokoji na zemi. V obličeji byl tak bílý, až byl skoro průhledný. V očích nezářila jeho jiskra života. Na tváři nepanoval šťastný úsměv. Byl pohublý, nespokojený. Kůži měl suchou, nehty polámané, roztřepené. A vlasy mu vypadávaly. Avšak… dělalo se mi až zle, když do rukou bral vlasy a silou si je trhal. Bolelo to. Bolelo vidět ho trápit se.

Ale potom se k Billovi došťoural bulvár. Zjistili, že se léčí s rakovinou a poslali to do světa. Samozřejmě kapele a celému managmentu společně i s rodinou jsme to museli oznámit hned, když Bill šel z nemocnice. Byli z toho všichni poměrně dost v šoku, ale musím říct, že teď Billovi hodně pomáhají. Fanynky se také projevily skvěle. Billa podporovaly všemi možnými způsoby a on se díky nim držel nad vodou. Celé dny seděl zavřený v obýváku u krbu a četl všechnu korespondenci. Byl nadšený z každého, ať už sebemenšího, dárečku i z každého písmenka v přání na brzké uzdravení. Já zase zastal roli pečovatele. Billovi vařím, peru, uklízím, vozím ho do nemocnice, po nákupech a prostě dělám vše, co potřebuje. Rodiče si totiž po návratu z Londýna za účelem pracovní zakázky, zajednali dovolenou a asi před půl měsícem na měsíc odletěli poznávat Irsko. My se s Billem odreagováváme maximálně tak v malé chaloupce v lese.

„Tomi?“ uslyším tiché špitnutí a pohlazení po mých zádech.

„Půjdeme spát?“ optám se. Vidím jen slabé zakývání hlavou. Vstanu z postele a Billa si zhýčkaně vezmu do náruče. Opatrně ho položím na postel a zachumlám ho do teplé peřiny. Dojdu ještě zhasnout velké světlo a vrátím se zpět k posteli. Ulehnu k Billovi a přikreju se svou vlastní peřinou. Líbnu Billa ještě na čelo, popřeji mu dobrou noc a zhasnu lampičku. Poté už se odebíráme každý do své vlastní říše snů.

…………….

„Pojď, vezmu tě,“ uchopím tu křehkou bytost do náruče. Právě se vracíme z jeho úplně poslední chemoterapie. Je úplně vyčerpaný. Špatně se mu chodí, chce se mu spát, má pořád hroznou žízeň a nemá žádnou sílu ani energii. Ale odmítá jíst. Doktor mi však oznámil, že to je normální, když pacient po chemoterapii nechce jíst. Nemá chuť, nemá hlad. Chemikálie tělo zblbnou.

„Děkuju,“ špitne Billy a vděčně mi obmotá ruce kolem krku. Hlavu mi položí na rameno a já dojdu až ke vchodovým dveřím domu. Z kapsy vytáhnu klíče a odemknu. Poté za sebou zabouchnu dveře a vydám se s Billem rovnou nahoru do jeho pokoje. Teď bude spát. To je jediný čas, kdy mohu udělat domácí práce. Jindy mi na to nezbývá ani trocha času, když je Bill po dávce.

Položím ho na postel a opatrně ho vysvlékám z oblečení. Když už je jen v boxerkách, sundám mu všechny jeho prstýnky a náramky, bez nich nedá ani krok. Nakonec ho ještě trochu odlíčím a potichu ho uložím ke spánku. Teď je čas jít prát, vařit, uklízet, zalívat kytky, věnovat se na chvíli psovi a možná bych si dnes mohl stihnout zabrnkat i na kytaru, už jsem docela dlouho nehrál. Každopádně teď budou dva dny, než se Billovi vrátí energie a já budu muset být neustále s ním, než se vzpamatuje.