autor: Ainikki
Tom
Sáček s léky pro Billa jsem odložil v kuchyni na linku a otočil se čelem k mámě, která seděla za jídelním stolem a z mísy, stojící na jeho středu, uzobávala hroznové víno. Teď bych měl nejspíš začít. Problesklo mi myslí. Podmínky byly ideální. Bill tvrdě spal a nehrozilo, že by zasáhl do téhle bláhové šílenosti, kterou jsem se chystal udělat. A mámu jsem nemusel nějak pracně lákat někam pryč, abych to před ním ututlal. Jednoduše teď anebo nikdy. Já na ni ale jen strnule zíral, prohlížel si ji a sbíral v sobě poslední ždibečky odhodlání si s ní tedy promluvit. Jenže ty drobky kuráže se mi rozutekly neznámo kam a místo nich vyplavaly na povrch pochyby. Možná měl Bill pravdu a správné je držet jazyk za zuby. Jenže to se taky rovná klamat a to přeci nemůže být dobře.
Dál jsem mlčky přemýšlel, labilně si u toho žmoulal cíp svého dlouhého trička a čekal, kam se nakonec misky vah nakloní. Prozatím ale vytrvale balancovaly na středu a odmítaly mi ukázat správnou cestu. A možná, že žádný jednoznačný směr nikdy neexistoval. Prostě záleželo jenom na mně, jestli rovnýma nohama skočím do upřímnosti a zariskuju „jen“ nepochopení, a nebo to nechám být, což by se v konečném výsledku mohlo nabalit o skutečnost, že jsme jí úmyslně lhali. Asi bylo rozhodnuto. Zbývalo to odstartovat.
Kap, kap. Bušily mi do uší v tom tichu, které v místnosti panovalo, téměř ohlušivě kápance vody tříštící se o dno kuchyňského dřezu. Někdo z nás zase špatně dotáhnul kohoutek a mně ten nepříjemný zvuk jen odváděl pozornost od mé snahy soustředit se na to, co se přede mnou povalovalo a nabízelo k řešení. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, doufaje, že se to zlepší a okysličení oběhu mi pomůže najít vhodná slova. Existují-li pro tenhle případ vůbec nějaká.
„Neboj se. Neumírá. Zase se mu udělá dobře.“ Máma se ozvala dříve, než jsem to stihl udělat já. Úlekem jsem sebou trhl při zaznění jejího hlasu, každopádně mě ale probral z mého zahloubání. Zadíval jsem se na ni a opětoval její úsměv, který jsem jen pracně doloval ze své napětím ztuhlé tváře.
„Nemám strach, že by Billa skolila střevní chřipka. Vlastně, já… ehm… potřeboval bych s tebou něco probrat.“ Přiznal jsem pravý důvod svého prapodivně vypadajícího vzezření, které ji nejspíš donutilo ujistit mě o tom, že se bráška neubírá do věčných lovišť.
„To zní vážně.“ Poznamenala a odsunula mi jednu z dalších židlí stojících u stolu. Zvolna, až neochotně jsem na ni dosedal, jakoby snad na ní byly ostré hřeby. Muselo to působit, že se snad bojím, aby se pode mnou ten masivní kus nábytku z dubového dřeva, nerozsypal. Máma pozvedla obočí. Vypadal jsem pravděpodobně komicky. Svými línými pohyby jsem ale protahoval tu chvilku, kdy to na ni vysypu. Možná jsem to celé jen naposledy zvažoval.
„Víš, mami, to, co ti chci říct, je hodně…“ Koktavě ze mě začalo lézt, když už jsem usoudil, že jsem usazený, „…složitý.“
„A co s vámi není?“ Vpadla mi do toho, usmívajíc se. Zřejmě se domnívala, že mě malinko povzbudí, odlehčí to, ale jestli bude v podobně rozptylujícím duchu pokračovat, tak docílí přesného opaku. Potřeboval jsem, aby to brala vážně a ne, aby očekávala, že se jí tu svěřím s jednou z dalších klukovin, nad kterými vždy jen mávala rukou a přijímala je s obdobným úsměvem, který jí hrál na tváři i teď. Bralo mi to vítr z plachet. Krapet káravosti by v sobě neměla?
„Týká se to mě a Billa. A věř tomu, že je to mnohem složitější, než to bývalo kdy dřív.“ Upozornil jsem ji a naléhavě zpražujícím pohledem, upřeným na ni, jsem se snažil z jejího obličeje vypudit tu bezstarostnost, se kterou k tomu přistupovala. Zabralo to.
„Dobře, já tedy poslouchám.“ Pronesla již bez té dráždivé pobavenosti, a tak jsem tedy pokračoval.
„Chci jen na začátek říct, že… vlastně nevím, jak mám začít.“ Ujelo mi zoufale a svěsil jsem ramena. Seděl jsem před ní rozklepaný, stále nevěříc tomu, že to dokážu povědět tak, aby pochopila, unesla to. Těkal jsem očima všude možně ve snaze vyhnout se těm jejím, ve kterých se pomalu začínala zračit starost, možná děs, kdybych se ale pořádně podíval a neutíkal, viděl bych tam mnohem víc. Ochotu pochopit a podržet, ať už se můj balvan na duši týkal čehokoli.
„Tome, neboj se. Svěř se mi. Ty víš, že můžeš. Uleví se ti. Vždycky jsem se vás snažila chápat, ani teď to nebude jiné.“ Musela mě uchlácholit nahlas, když jsem odmítal číst v jejích mateřsky hřejivých duhovkách a raději zbaběle zíral na protější stěnu.
„Já a Bill… my… něco se mezi námi děje. Asi ti to bude připadat nesprávný, ale… není. Nemůže.“ Zahuhlal jsem téměř neslyšně spíše sám k sobě. „Mami, já tě moc prosím… buď pořád naše máma, ať už se tvůj pohled na nás změní jakkoli. A on se změní…“ Špitnul jsem tu poslední větu. Nevybavuji si, že bych se kdy bál víc než nyní. Proč taky? Nikdy dřív jsem nečelil něčemu tak hrozivě nejistému. Já totiž vůbec nedokázal odhadnout, jak tohle celé skončí. Nepochyboval jsem o mámině tolerantnosti. Ta ale ovšem musí mít také svou hranici. Nerad bych na ni ale narazil právě teď. Vždyť, co je špatného na lásce?
„Jak by jenom mohl?“ Odtušila tónem těch, jež žijí v sladké nevědomosti. „Jste to nejdražší, co mi můj život nabídl, nehledě na to, že si evidentně myslíš, že nejste ideální synové, mám vás ráda. Jste dokonalí, protože moji. Nikdy, rozumíš nikdy, bych se k vám za žádný váš prohřešek neotočila zády. Jo, možná bych si trochu zanadávala, ale nevydržela bych to dlouho.“ Zakřenila se na mě rošťácky a zároveň tak, aby mě tím popostrčila. Ucítil jsem povzbudivý stisk její dlaně, do které ukryla mou ruku, jež jsem měl volně spuštěnou v klíně.
Ujelo mi bolestné povzdechnutí. Ach, mami, kdyby si jen tušila. Ani nevíš, jak toužebně si v tento moment přeji, aby si svá slova nemusela brzy přehodnotit.
„Bill… miluju ho.“ Přestal jsem kolem toho kroužit. Muselo to ven. „My oba se milujeme, ale…“
„To já vím, tak to mezi vámi bylo odjakživa.“ Vydechla odlehčeně. Nejspíš se domnívala, že je to celé podstata mého sdělení. Nebo možná mě chtěla umlčet schválně. Troufl bych si totiž snad i tvrdit, že jí přes tvář proběhlo jakési poznání. Vůbec nepůsobila překvapeně, nebo i pobaveně, když jsem tu tak náhle mlel o svých citech k bratrovi a celé to při tom podával jako informaci téměř totožnou s tragédií rovnající se zániku planety.
„Nene, počkej. Nechej mě to dokončit. Nepochopilas mě. On pro mě není jen sourozenec. Jsme spolu. Nedokážeme si představit žít s někým jiným. Znamená pro mě všechno. Chci říct, že to není nějaký rozmar, nebo jen náš další výstřelek. Miluju ho tak strašně moc. Mami, já vím, že to pro tebe musí bejt…“ Nedopověděl jsem. Odpoutal jsem totiž oči od stolu, kterými jsem během svého proslovu zkoumal jeho povrch a podíval se na ni. Brečela. Po tvářích se jí plazily potoky slané vody a mě píchlo u srdce. A je to tady. Znechutil jsem ji, zklamal. Teď nad námi jisto jistě zláme hůl. Zajíkl jsem se, lapajíc po dechu, jak se ve mně všechno sevřelo. Bylo pozdě nadávat si do idiotů. Jak jsem si jen mohl myslet, že by to mohlo dopadnout podle mých naivních představ. Pokazil jsem, co se dalo.
„Prosím, neplač.“ Vysoukal jsem ze sebe kajícně a provinile. „Já už ti nedokázal dál lhát. Mrzí mě, že jsem ti ublížil.“ Mumlal jsem, ale zároveň věděl, že je to naprostá marnost. Už to nešlo vzít zpět. Jsem hlupák. Proč jsem jenom neposlechl Billa. Bráško můj, odpusť, takhle jsem to nechtěl. Honilo se mi hlavou.
„Nezklamal, Tomi.“ Doneslo se k mým uším spolu s mohutným škytnutím a popotáhnutím. „Možná tě to překvapí, ale jsem ráda. Je dobře, že je v tom láska a ne… Chci říct, máte-li se rádi a cítíte, že být spolu je to, co chcete, tak já rozhodně nebudu ta, která vám bude bránit.“ Zíral jsem na tu obdivuhodnou ženu, div, že ne s otevřenou pusou. Měl jsem chuť padnout jí k nohám a líbat jí ruce. Ona nekřičela, nevyčítala, dokonce se ani odporem neodtáhla. Dál svírala mou ruku, což jsem si byl schopen uvědomit až teď a z brady mi s vřelostí sobě vlastní utřela slzu, která se mi bezděky přehoupla přes okraj řas.
„Já měla jen hrůzu z toho, že… že…“ Tentokrát jí něco bránilo, aby dokončila svou větu.
„Z čeho?“ Zeptal jsem se, abych jí pomohl se vyslovit.
„Já… já vás viděla.“ Přiznala a mně samým překvapením poklesla čelist. „Než jste odjeli do Ameriky a byli pár dní u nás. V noci jsem se šla napít a… Tomi, já si tehdy myslela, že si tím jen krátíte čas a vzhledem k tomu, že si díky vaší práci nemůžete najít stálý vztah… eee… tenkrát jsem z toho byla hrozně vyplašená, zaskočená… nevím… rozzuřit jsem se nedokázala a ani o tom s vámi mluvit. Nakonec jsem se uchlácholila tím, že až někoho potkáte, tak to přestane. Netušila jsem, jak do toho zasáhnout. Vždycky mi všichni říkali, že dvojčata jsou jiná… připadalo mi, že nemám právo se do toho plést, přesto mě to trápilo. Já si vážně myslela, že je to mezi vámi jen tělesný a to se mi příčilo. Pokud se ale milujete… Jsem hlavně ráda, že ses mi svěřil.“ Hltal jsem každé její slovo a zjitřeně vnímal, jak mnou prostupuje něha, láska, obdiv. Miloval jsem tu ženu a dnes se ten cit jen znásobil.
„Mami…“ Uniklo mi jen mezi rty. Zachvátilo mě dojetí a hlavně vděk. Jen ho vyjádřit, zformulovat pár větiček, které by vystihly to, jak neuvěřitelně si vážím toho, jak k tomu přistoupila. Ona věděla. Prozřela tím nejhorším možným způsobem, a přesto to v ní nevzbudilo zhnusení. Tiše v sobě ukryla naše tajemství, aniž by měla příležitost dostat k němu vysvětlení a celé to pochopit. Musel to pro ni být hrozný šok, přesto ho unesla. Mateřská láska je nedozírná a pro mužské pokolení asi neuchopitelná, já byl ale právě svědkem její existence.
„Děkuju.“ Řekl jsem s tou nejhlubší upřímností a objal ji. Svíral jsem ji v náručí a oba jsme dál slzeli. Nešlo to zastavit. „Mám tě rád, maminko moje.“ Ševelil jsem jí do vlasů. Byl jsem neuvěřitelně šťastný.
…
Další den v její přítomnosti. Toužila uniknout, ale jak? Jak z toho ven, když spatřovala to chorobné odhodlání nevzdat se, které bylo pro tuhle ženu sedící před ní a přeslazeně se usmívající, tolik typické. Nahánělo jí husí kůži. Navíc ještě nyní v ní přetrvával ten úžas smíchaný se zděšením a úlekem, když šla před necelým týdnem otevřít neznámé osobě, která zvonila u jejich dveří.
Pozvala ji dál. Ztuhla a nedokázala zareagovat jinak, poslat ji k čertu. Zprvu se nechala ukonejšit jejími řečmi, které na ni ihned spustila, možná i na chvíli uvěřila. Bylo to ale moc idylické na to, aby to byla pravda. Ariana pro ni bývala důležitá, milovala ji. Tenkrát si možná přála, aby spolu jednou vytvořily rodinu. Všechno ale pominulo, když poznala její pravou tvář.
Navíc zrzka projevovala nepřirozeně mnoho horlivosti. Ty kající prosby o odpuštění, pokorné plazení se, omluvy, přemrštěný zájem o její zdraví, tak moc přehnaný podiv nad jejím pomalu rostoucím bříškem, které už začínalo být patrné i pod volným oblečením. To překvapení bylo tak okatě předstírané. Věděla to. Tím si byla tmavovláska jistá. Pochybovala, že by se tu objevila jen z čistého zájmu o ni samotnou. Údajně tu rozmazlenou holku z rodiny zbohatlíků zužovaly výčitky a stesk po milovaném člověku. Mluvila jí z duše. To ona si stýskala, ale značně pochybovala, že by na tom byla mladá žena s rezavými vlasy stejně.
Chtěla proti ní bojovat, vzepřít se, dát jí jasně najevo, že není vítaná. Nešlo to. Ani pořádně netušila proč. Možná vzpomínka na cit, který k ní chovala, jí v tom bránil. Nebo jen prachobyčejný strach. Věděla, čeho všeho dokáže být Ariana schopná, proto byl vztek a hněv to poslední, co by v ní chtěla rozdmýchat. A tak jen dál zdvořilostně přijímala a trpěla její nekonečné návštěvy plné falešných řečí a úsměvů.
Navíc ona s ní nemohla svést rovnocennou bitvu. Musela myslet na to malé. Její nemocí zužovaná schránka musela vydržet alespoň, dokud se to děťátko nenarodí. A pak ji to napadlo. Jediné možné řešení, které by ji vyvedlo ven z téhle slepé ulice. Otec dítěte.
Dříve měla pocit, že nemá právo ho tímto problémem obtěžovat. Rozjitřit v něm to zklamání, které mu uštědřila a přilít jen olej do ohně. Už se o ní nikdy neměl dovědět. Tohle ale měnilo situaci. Někde v hloubce sebe sama věděla, že kdyby zemřela, uchvátí její dítě Ariana, kterou by nezastavil ani fakt, že na něj nemá podle práva žádný nárok. Beztak jí něco našeptávalo, že to dítě je tím jediným a nejpodstatnějším důvodem, proč tu pihatá modroočka je. Ve svých spárech by z jejího miminka vychovala stejně špatného, povrchního a bezcitného člověka, a to ona nemínila dopustit. Pokud se o něj nebude moci postarat sama, musí to udělat Bill. Doufala. Spoléhala na něj.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Bill bude dobrej tatínek… ale co na to tom? :'( sem ráda jak to Simone vzala… její reakce sem se vážně obávala… krasa
Teda, Simone mě fakt překvapila
Bála jsem se a… wow 
A jsem zvědavá jak bude reagovat Bill…
To bylo dojemný… Juuj, Simone je opravdu chápavá. Ona je viděla a nic neudělala x) Skvěle to vzala. Tomovi se to vyplatilo.
Tak matka mě skutečně překvapila, opravdu tolerantní žena, nebo možná žena s praktickým přístupem k životu… oba jsou její milované děti, tak co už
Též Leticie mě překvapila a to příjemně, snad poprvé v celé historii téhle úžasné a skvěle napsané povídky. Doufám, že skutečně prohlédla a udělá všechno pro to, aby ta druhá potvora nedostala její dítě.
Tak jeden problém je vyriešený. ani netušíš Ainikki aká som Ti za toto vďačná. Tak som sa bála, že Bill stratí maminku a obviní Toma…
Letitia hmmm… nechcem ju tu. Stále mi je jedno či prežije alebo nie, najlepšie by bolo keby sa vyparila… celá…