autor: B-kay
Chvíli tiše snídali a zamyšleně pokukovali kolem sebe. Tom byl myslí u Billa a na okolní svět úplně zapomněl, Natálie se zase smutně mračila do vzduchoprázdna, které ji obklopovalo. Už jenom při vzpomínce na její malou holčičku ji nepříjemně zabolelo u srdce. Co asi teď dělá? Vyrostla? Změnila se od doby, co ji viděla naposled? Myslí ji vířilo neskutečné množství otázek, na které si nedovedla odpovědět. Bývalý manžel jí nedal jedinou zprávu. Zatajil svou adresu a změnil si číslo mobilu. Možná si naivně myslel, že tím, že zmizí, udělá Natálii akorát laskavost, aby na ni dřív a snadněji zapomněla.
„Udělám ti ještě?“ zvedla oči k Tomově tváři právě ve chvíli, co dojídal poslední chlebíček. „Ne, děkuju. Bylo to od tebe moc milý,“ pousmál se a zklidil prázdné talíře ze stolu.
„Co teď budeš dělat?“ Natálie se na něj smutně zadívala a on její otázku pochopil téměř okamžitě. Unaveně se opřel o kuchyňskou linku a tvář ukryl v dlaních.
„Já nevím,“ vydechl a ukazováčkem si promnul napnutý spánek. „Mohlo to být všechno tak krásný, kdybych nebyl hlupák. Pořád se něčeho bojím, jako nějakej zbabělec. Vůbec se mi to nepodobá,“ nechápavě zavrtěl hlavou a při vzpomínce na to, jak silně a tvrdě se jej snažil nenávidět, se mu stáhl žaludek zvláštní úzkostí.
„Jsi zamilovaný. Je přirozené, že se bojíš. Čekal si na něj strašně dlouho,“ Natálie vstala a rozhodla se, že udělá několik chlebíčků i pro Billa a Simone.
„Akorát mu ubližuju, nic víc,“ dodal spíš sám pro sebe a sklesle ji sledoval.
„Řekl ti to někdy? Řekl ti někdy, že mu jenom ubližuješ?“ Natálie pečlivě krájela sýr, přitom však moc dobře věděla, o čem mluví. Tom smutně svěsil ramena a odvrátil tvář.
„Cítím to,“ pořád trval na svém a neuvědomoval si, že má Natálie pravdu. Byl ze všeho natolik zmatený, že měl chuť zastavit svět a vystoupit z něj.
Snad poprvé v životě si přál mít zvláštní schopnost… být něčím výjimečným a dokázat zastavit nebo vrátit čas. Jako malej kluk mnohdy obdivoval vzácné schopnosti lidí v pohádkách, díky kterým si dokázali se vším poradit. Obdivoval je, ale nikdy tomu moc nevěřil. Nevěřil, že by se v člověku dokázala ukrývat taková síla, že by mohl překonat všechno špatné a nakonec zvítězit. Byl přesným opakem bratra, který tomu už jako malé dítě věřil a zůstalo mu to doteď. Bill se nikdy nemínil vzdát bez boje a nikdy nechtěl utéct se svěšenými rameny jenom proto, že by se bál prohry. Právě tuhle sílu na něm Tom obdivoval a miloval.
Miloval na něm vlastně úplně všechno. V jedné chvíli dokázal být silný, průbojný, svou tvrdohlavostí a hrdostí jej dokonce překvapoval. Když se však jednalo o věci, na kterých mu záleželo, nebyl takový. Uvnitř byl křehký, citlivý, chápavý a v jeho očích jako by se pořád skrývalo nevinné kouzlo dítěte. Tohle bylo něco, čím Toma tolik přitahoval. V jednu chvíli byl chtivý, vášnivý a hladový po milování… stačilo však několik vteřin a úplně se obrátil…
Tom byl natolik ponořen do svých myšlenek, že si vůbec nevšiml Natálie, která na něj už hezkou chvíli ustaraně hleděla.
„Tome?“ ozvala se tichým hlasem a několika kroky k němu popošla. „Jsi v pořádku?“ jemně do něj drcla. Tom sebou vyděšeně trhl, přesto však sebejistě přikyvoval.
„Jo jo, jsem. To bude dobrý,“ ujišťoval ji, i když si tím sám nebyl skutečně jistý. Zhluboka se nadechl, ještě jednou si unaveně promnul ztěžklá víčka a zkusil se na ni pousmát.
„Tady jsem Billovi udělala snídani. Co kdybys mu ji šel odnést, hmm?“ Natálie to jako otázku vůbec nebrala. Tom se ani nestihl pořádně rozmyslet a už mu do rukou podávala talíř. „Jdi za ním. Na strach zapomeň a zkus být silnej stejně jako on. Možná se ti zdá být silnej, ale bez tebe to nezvládne. Vykašli se na Bellu a běž za ním,“ přátelsky jej pohladila po tváři a svýma upřímnýma očima mu dodala naději. Nic neřekl, jenom poslušně přikývl a pomalu odešel z místnosti.
Natálie se rozhodla, že se půjde projít. Chtěla malinko poznat Německo a město, ve kterém se ocitla, pro ni bylo ještě pořád velikou záhadou. Z Tomova vyprávění toho sice věděla celkem dost, ale chtěla to vidět. Rychle přes sebe přehodila kabát a vyšla do ulic.
Ani nevěděla, jakým zázrakem se ocitla v centru města. S klidným úsměvem na tváři sledovala roztomilé obchůdky, lidí, které míjela, si vůbec nevšímala. Prošla několik uliček a ocitla se u břehu jezera. Když se kolem sebe rozhlédla, uviděla několik menších stánků s občerstvením a veliké dětské hřiště, odkud se ozýval zvonivý křik a veselý dětský smích. V mysli se jí vybavila vzpomínka, jak se svou dcerkou v náručí kráčela na pískoviště, kde si dlouho hrály…
Z očí jí steklo několik drobných slz, přesto však popošla blíž a sledovala, jak si malé děti spokojeně hrají se svými rodiči a kamarády. Bylo jí ještě hůř, ale nedokázala odejít. Posadila se poblíž pískoviště na dřevěnou lavičku a dívala se na tu radost před sebou. Všichni byli tak spokojení a šťastní. I ona by byla, nebýt Belly a jejího exmanžela, kteří jí vzali to nejcennější, co kdy měla.
Utrápenou tvář skryla v dlaních a smutně vzdychla. Přivřela víčka a chtěla zapomenout na všechno, co se jí kdy stalo. Najednou však ucítila tahání za lem kabátu. Překvapeně zvedla uplakané oči a zadívala se na drobnou postavu před sebou. Plavovlasé děvčátko se na ni usmálo. „Budeš si se mnou hlát?“ před tvář ji hrdě strčila svůj kyblíček a lopatku. Natálii najednou opustil všechen žal a nechala se děvčátkem doprovodit, až k pískovišti…
Zatímco se Natálie snažila pokořit své orientační smysly, Tom se snažil pokořit sám sebe. Když vešel do svého pokoje a zadíval se na sklíčenou hromádku před sebou, nenapadlo jej nic jiného, než obvinit sám sebe z toho, že mu znovu ublížil.
„Dobré ráno,“ Bill se ozval jako první a hned poznal, jak je Tom nesvůj.
„Děkuju,“ Tom stál ještě pořád u dveří a nešťastně na něj hleděl.
„Za co?“ trpce polkl a snažil se zahnat svou vášnivou touhu vymotat jej z teplé deky a láskyplně jej pomilovat.
„Za tu snídani,“ Bill natáhl ukazováček a namířil jej na talíř, který Tom pevně svíral.
„Aha. Já zapomněl. Tu dělala Natálie. D-dobrou chuť,“ snídani mu co nejrychleji položil na noční stolek a chtěl se vytratit. Kdyby zůstal v tom pokoji ještě o minutu déle, neudržel by se. Rychlými kroky šlapal ke dveřím, předtím než se dotkl kliky, se však ještě jednou zadíval na Billa, který smutně hleděl do země. Zřejmě vůbec nerozuměl Tomovu chování…
autor: B-kay
betaread: Janule
ahoj podívej se pls. na blog a připiš KomeNTY (moooc prosíííííííííím)
pls. neber to jako reklamu 🙂
oh že mi malá Natálka?? to by bylo krásné. Několik happyendů najednou. ovšem nebudu předbíhat. Ono se to pak nevyplácí. No díl jako obvykle krásnej a ten vztah co mezi sebou dvojčátka maji mě hrozně dojímá
to se ani nedivím že tomu chování nerozumí xD
Juuu! miluju tu povídku čím dál tím víc
chudák…kdo se má v tom Tomovi vyznat?