Už vím, co k tobě cítím 27.

autor: Pajule

Venku zuřila pořádná vichřice. Z nebe padaly obrovské kroupy o velikosti středně velikých korálků. Do toho nebe stihlo ještě vydávat hrůzostrašné a hlasité hromy, které si pohrávaly na obloze společně s blesky. Špičky stromů se ohýbaly až ke zemi a neposedný orkán s sebou bral vše, co mu přišlo do cesty a on měl sílu to nést s sebou dál. Okna v domu zhruba ve středu malé vesničky Loitsche se klepala a domem se ozývalo skučení, jak vítr pronikal škvírami do domu. Bill se nespokojeně převalil na druhý bok, když v tom se rozehřmělo ještě hlasitěji a uhodil někde blízko blesk. Černovlásek se jen rozklepal a prudce otevřel očka. Bouřky se bál, stejně jako jeho bráška. Oba byli strašpytlové. Tiše zacloumal ze všech sil, co mu po včerejší chemoterapii zbyly, se svým bráškou, který ještě stále podřimoval. Ten okamžitě vyletěl do sedu a poplašeně se díval kolem sebe. Až poté, kdy se rozkoukal, si všiml Billyho, jak se s bojácným výrazem tulí k polštáři. Rychle k němu ulehl zpět a objal ho kolem ramen. Když mu špital slůvka útěchy do ucha, ozval se ještě větší hrom, než který Billa vzbudil a uhodil další blesk. Tentokrát to bylo sotva pár metrů od jejich baráku. V tu chvíli vypadl elektrický proud. Digitální hodiny na nočním stolku zhasly. Tomův mobil, připojený na nabíječce, se přestal nabíjet. Obrazovka u počítače zhasla a celým domem se rozlilo ticho, když v tom uhodil další blesk. Bill téměř neslyšně vypískl a zahrabal se pod peřinu. Tom tam za ním vlezl a přesvědčil ho, že vstanou a alespoň se dolů půjdou nasnídat. Když Bill odmítl jídlo, přemluvil ho, aby se šel aspoň napít.

„Mám ti vzít ty bílé, nebo šedivé tepláky, hmm?“ stál Tom u šatní skříně a v každé ruce svíral jedny tepláky. Tázavě pohlédl na Billa, který špitl, že chce ty šedivé. Tom ještě vytáhl nějaké Billovo staré, černé tričko. Do rukou vzal čisté boxerky a ponožky. Pak s tím zamířil k Billovi, k posteli.

„Mám studené ruce broučku, tak se nelekej,“ usmál se Tomi a odkryl z Billa peřinu. Opatrně mu vysvlékl boxerky a navlékl mu čisté. Když byly boxerky na správném místě, Tom si Billa nadzdvihl a jednou rukou mu po nějaké době navlékl i tepláky. Když už měl navlečené i ponožky, pustil se dredáč do oblékání trička. Billa si pomalu a opatrně vyhoupl do sedu a za jeho pomoci mu navlékl tričko. Sáhl ještě po mikině přehozené přes opěradlo nedaleké židle a Billovi navlékl i mikinu.

„Pojď, odnesu si tě dolů,“ špitne blonďáček a Billa zvedne z postele. Chytne si ho do náručí a ze stolečku si ještě vezme do kapsy mobil.

„Tomi, já bych zvládl jít sám. Je mi docela i dobře,“ špitl Bill, když si to ti dva kráčeli přes pokoj ke dveřím.

„Radši tě vezmu.“ nedal se blonďák a stěží otevřel dveře.

„Tomi, prosím…“ zesmutněl Bill a na Toma hodil psí očka. Bráška nejdříve povzdychl a nesouhlasil, ale nakonec Billa spustil opatrně na zem. Pro jistotu ho chytil za ruku a už si to štrádovali pomalým krokem dolů ze schodů.

„Bille, na to, že jsi byl včera na chemoterapii, máš nějak moc energie, ne?“ hulákal bráška, když jsem po něm hodil další várku kukuřičných lupínků. Jo, jenže to by nemohl být můj bráška sklerotik. Teda… on se snaží. Jsem mu za to neskutečně vděčný. Ale nějak asi zapomněl na to, že včera mi dávali podstatně méně chemikálií do těla. Byla to čtvrtina předešlých dávek. Takže já se přeci jen cítím opravdu o něco lépe, než tomu bylo jindy. I když to také není nic slavného. Cítím se slabý. Ráno mě musel oblékat Tomi, sám bych to asi nezvládl. Ostatně tak to bylo vždycky první dva dny. Můj organismus a tělo prostě nepracovaly tak jak měly. Byl jsem hotový. Ale myslím, že dnes večer už to zvládnu sám. Vysvléknout se a uložit se sám do postele. No, uvidíme. Každopádně zítra bych měl večer být fit, podle mých dosavadních zkušeností. První dávka byla taky jen takhle malá. Jsem dodnes vděčný tomu, že mi na tu rakovinu přišli tak brzy, jinak bych na tom nebyl teď tak dobře, jako jsem. Předchozí dva měsíce pro mě byly náročné fyzicky i psychicky, ale s mým dvojčátkem jsem to zvládl. Spojili jsme síly. A stálo to za to. Jinak bychom nebyli tam, kde teď jsme.

„A opravdu, broučku, nechceš alespoň něco? Třeba pár lžiček neochuceného bílého jogurtu?“ pohlídne na mě můj medvídek a do pusy si nacpe další kus suchého rohlíku. K tomu si do pusy přihodí pár lžiček jogurtu. Ochuceného jogurtu.

„Já… ale jen trošinku, ano?“ špitnu nakonec. Třeba mi to udělá dobře. Nebo naopak špatně. Jojo, rakovina je nevyzpytatelná nemoc. Nikdy nevím, co mohu očekávat. Nikdy nevím, co se stane. Nevím, co moje tělo dovolí a co nedovolí. Jediné, co vím je, že musím žít. Musím žít, abych dokázal, že jsem silný. Že mě jedna pitomá rakovina neskolí.

„Tak… první lžičku za Tomíka,“ diktuje mi bráška a nabere na lžičku trošku bílého jogurtu. Jen se usměji a poslušně otevřu pusinu.

„Šikulka je náš Billí. Pěkně papá. Ták, otevřít. Dáme si druhou lžičku třebááá… za Toma,“ zasměje se a já s ním. Otevřu opět poslušně pusu a čekám, kdy ucítím v puse chladný kov. Lžičku poté jen oblíznu a polknu. Zas tak špatné to není. Dá se to zvládnout.

„Ták… a teď poletí éro Tom. A letí, letí, letí…“ křikne a v puse mi přistane další dávka jogurtu. Namyšlenec jeden.

„Další lžička bude za koho? No přeci za Tomyho,“ vykřikne a s hlasitým smíchem proti mně namíří lžičku.

„Tomi, já už nechci. Už nemůžu,“ vysíleně vylíčím své pocity a pohladím se po bříšku na znamení, že je zaplněné.

„Ale Billy, ty mě nechceš, jo? Tak to jsem se urazil,“ naoko nahodí naštvaný výraz a jogurt položí na stůl. Ruce dá v bok a natočí se ke mně bokem.

„Chci, ale trochu jinak,“ zašeptám mu do ouška a následně ho na něj líbnu.

„Tak takhle, ty ďáble, jo?“otočí se ke mně.

„Přesně tak,“ potutelně se usměju a k broučkovi se pomalinku nakloním, abych ho mohl políbit.

„Ale jen polibek, ano?“ špitne Tomi, když jsem od jeho rtů pár milimetrů.

„Mmm…“ nesouhlasně zamručím.

„Ne, Billy, nedělalo by to pro tebe dobře,“ špitne a já usoudím, že bude lepší počkat do zítřka.