autor: Bitter
Bill seděl v ložnici s notebookem na klíně a prohlížel si různé fotky a videa, na kterých byl s Tomem.
Bylo jich nespočet a hodně fotek bylo jen s ním, protože Tom si oblíbil fotit, a to většinou ve chvíli, kdy se Bill netvářil zrovna nejinteligentněji. Taky tam bylo pár fotek, na kterých měl namalované oči.
Pozorně se díval na obrázky a doufal, že alespoň troška vzpomínek si prorazí cestu k jeho srdci. Zoufale chtěl cítit to, co bylo zachyceno na těch fotkách.
Štěstí a lásku.
Ani na okamžik si neuvědomil, že to všechno vlastně má, jen to musí začít vnímat… Vzpomínky se sice vytratily do neznáma, ale ne jeho duše, která v sobě chová všechny jeho vlastnosti, ale i city.
Zezdola k němu dolehl dětský smích a za chvilku už mezi dveřmi skákala Melody.
,,Filipe, pojď honem!“
,,Copak je?“ Usmál se na ní mile a odložil počítač na stranu.
,,Táta vařil, to musíš vidět!“ Vypískla a zase se hnala dolů. Bill vstal a pomalu se rozešel ke kuchyni, ze které se ozývalo klení.
,,Co se…“ Nedořekl, protože ve vteřině se smíchy zlomil v pase.
Tomova bílá košile a světlé jeansy byly červené, stejně jako podlaha pod ním a Tom se to červený, co mělo být rajská polívka, snažil dostat z linky.
,,To je za trest todle! Do pr… kýnka… Melody jdi radši do pokoje nebo to roztaháš po celý kuchyni, upaluj! A ty se taky netlem… Člověk vám vaří a vy se mu ještě tlemíte.“
Mrskne hadrem o linku. Melody si jen přitiskla packy na pusu a odcupitala.
,,Tak co – co se… stalo?“ Vyrážel ze sebe Bill během záchvatu smíchu a Tom jen protočil oči a kroutil hlavou.
,,No to je děsná prdel, že jo? Se tady jak debil snažim, a místo toho, abyste mi pomohli, tak se chlámete…“ Vztekal se Tom a matlal polívku po podlaze.
,,Chceš pomoct?“ Nabídl se Bill, ale ve chvíli, kdy se předklonil, a prudce ho štíplo v boku, si to rozmyslel. Trochu zavrávoral a Tom si toho moc dobře všimnul. Ve vteřině byl na nohou a držel ho kolem pasu.
,,Jsi v pořádku?“
,,Jo… to nic… já… já zatím prostřu.“
,,Tak dobře.“ Kývl Tom a pustil ho. Bill obešel louži a nandával na stůl talíře.
Tom uklidil, převlékl se a ani ne za pět minut se rozezvonil zvonek.
,,Tetáááááááááááááááááá!!!!!!!“ Ozvalo se vzápětí a Melody běžela aktivně odemknout. Tom zatím se smíchem seběhl schody a Bill zůstal nervózně přešlapovat v kuchyni.
,,Ahoj, zlato!“ Vypískla Kir a objala se s tím malým třeštiprdlem, které si ani nevšimlo, že Kir vedle sebe odložila autosedačku s malým miminkem.
Teprve Tom na to malé klubíčko upozornil.
,,Teda tohle bych měl vyfotit. Ty se tady válíš po zemi a dítě jakbysmet… no nevim, co by tomu řekla sociálka.“ Zakroutil hlavou a vyměnil si s Kir polibek na tvář.
,,Ale di do háje.“ Mávla rukou a sedačku opatrně zvedla a konečně se mohl přidat i Gustav, kterému sedačka v cestě překážela.
,,Nazdar, chlape!“ Objal se s ním a poplácal ho po zádech. Pak teprve se sklonil nad sedačkou.
,,Ježiš to je malinký… No jo, celej Gustav… Prťavá po taťkovi.“
,,Hele nech si toho… Ellen je celá mamina.“ Prohlásil a hrdě objal Kirsten kolem ramen a vtiskne jí letmý polibek.
,,Tak dem vybalit?“ Navrhne Tom a Gustav přikývne. Rázem se pakujou směrem k autu vyložit zavazadla, kočárek a postýlku, protože u nich pár dní budou spát.
Bill zatím sedí na židli a nervózně těká pohledem po dveřích. Měl by se jít do chodby přivítat, ale s kým? O těch lidech věděl jen to, co mu řekl Tom a navíc ta Kirsten byla slavná herečka.
Co jim asi tak řekne? Čau, já vás vůbec neznám, ale prej ste moji nejlepší kámoši, takže vás tady vítám a jak bylo? Já se mám naprosto báječně.
Určitě…. Bude to naprostý fiasko. Vždyť o čem se spolu budou bavit?
Na další přemýšlení neměl čas, protože se otevřely dveře a Bill se okamžitě postavil.
,,Překvapení!“ Výskne Kir a položí sedačku s Ellen, která se jako zázrakem ještě nevzbudila, na linku a ve vteřině Billa objímá.
,,Nazdar, ty ospalče… Co tě to napadlo bejt v komatu, ty pako.“ Zazubí se na něj a plácne ho do ramene. Nikdy se s ničím nemazlila, tak proč by měla teď. Nebude se před Billem přetvařovat jen kvůli tomu, co se stalo. Když ho bude jen litovat, nijak mu tím nepomůže.
,,Tohle udělej ještě jednou a já tě přetrhnu vejpůl. No a co ta hlava? Co si jako myslíš na mě zapomenout, co? Na mě! Mám tě praštit?“ Smála se dál a Bill se jen nervózně culil.
,,No já… já…“
,,Ale notak… nebuď jak svázanej, já tě neukousnu.“
,,Jo, já vim jen…. jen nevim, jak se mám chovat.“ Přizná popravdě a Kir si jen povzdychne.
,,Proč ty se pořád tváříš jak nakopnutý štěně. Chovej se jak chceš…“
,,No já… já bych nerad řek něco špatně…“
,,Ty kecko jedna, nikdy si nedržel jazyk za zuby a najednou bys byl zticha? Dej pokoj…“
Bill se jen usměje a gestem naznačí, aby si sedla.
,,Tak co, jak je?“ Mrkla na Billa Kir sotva se usadili, ale Billovu odpověď umlčelo mrzuté mručení ozývající se ze sedačky.
,,Promiň.“ Špitla Kir a okamžitě malou ze sedačky vzala.
,,Ale copak se nám nelíbí? Co?“ Špitala těsně vedle ouška miminka a lehce se s malou pohupovala ze stryny do strany. Malá modrá očka kolem sebe mžourala a nedůvěřivě zkoumala svět kolem.
,,Asi jsme jí vzbudili.“ Špitne Bill a pomaloučku pohladí to malé klubíčko po zádech. Ellen se jen zavrtí a začne nesouhlasně křičet.
,,No jo… ukaž jak umíš ječet… no pořádně…“ Směje se Kir, zatímco jí rovná dudlík, který malý vypadl, když se vrtěla. Konečně bylo zase ticho.
,,Chceš si jí pochovat?“
,,No, já…“
,,Na, prosimtě.“ Kirsten mu opatrně miminko podala a dala mu ruce tak, aby mu Ell nemohla spadnout a zároveň, aby měla rovně hlavičku.
,,Ty by ses měl vidět… držíš jí jak časovanou bombu.“ Zasmála se Kir a narovnala malé červenou čepičku.
,,No… tak jak teda je?“
,,Jo… de to…“
,,Já ti dám, jde to, koukej se rozkecat.“ Napomene ho Kir a zase si sedne.
,,Nevím, co víc mám říct.“ Povzdychne si Bill a opatrně si sedne naproti.
,,Hele, kluci se teď budou snažit sestavit tu postýlku a tak, takže máme dost času…
řekni úplně všechno, nikdy ti nedělalo problém se mi s něčím svěřit… nemusíš se bát.“
Bill jen sklopí víčka a povzdychne si. Pak se zadívá na maličkou a trochu se usměje.
,,Je to zvláštní… potkáváš lidi co tě zdravěj a ty nemáš páru, kdo jsou, teda až na pár výjimek, o kterých vim od Tobi… od Toma. Pořád se mi to plete. Někdy mu řeknu Tome, jindy zas Tobiasi… je to hrozně složitý… teda, pro mě je to složitý.“ Omlouvá Bill svoje přeřeknutí a Kir jen chápavě přikývne.
,,Já vůbec nevím, co si mám myslet… Vem si, že se vzbudim v nějaký ložnici, někdo sedí na posteli a tvrdí ti určitý věci, pak přijde další a řekne ti něco úplně jinýho a já… já v tu chvíli naprosto nevěděl, co mám dělat. Jeden řekne, že jsem Bill, ale kvůli mýmu bejvalýmu jsme se přestěhovali, a teď se jmenuju Nikolas a druhej ti řekne to samý, jen změní Nikolase za Filipa.“
Bill jen semkne víčka k sobě a trhaně vydechne.
,,Já nevím, co bych dělal, kdyby mi Tom neukázal ty fotky… já vážně nevim… a pak to šlo všechno hrozně rychle… Pak si pamatuju, jak jsem ležel na sedačce, všude bylo hrozně krve a Tom něco říkal… když jsem se probral, řek mi o tom komatu, a taky to, že si nikdy nevzpomenu na to, co se stalo předtím… já… já se snažím, jak jen to jde, abych zase zapad, ale nejde to… všechno je tak cizí a přijde mi toho hrozně moc. Já neříkám, že Tomovi nevěřím, jen nevím, co si o tom všem mám myslet… On se o mě stará a vůbec a já nejsem schopnej mu to oplatit, ne že bych nechtěl, jen nevím, jestli ho…“
,,Tak máme hotovo!“ Ozve se ode dveří a tím se Billův proslov utne. Tom vejde do kuchyně a Gustav zůstane u dveří.
,,Teda, ale vy jste šikovný, já čekala, že to bude trvat o hodně dýl…“ Podivila se Kir.
,,Tak nemysli.“ Ušklíbl se Tom a usmál se na Billa s miminkem. Ten jen sklopil pohled k zemi a vrátil mimi Kir.
,,Já… půjdu si nahoru lehnout… není mi dobře, omlouvám se…“ Špitne a rychle se protáhne kolem Gustava stojícího ve dveřích.
,,Bille nemám ti něco donýst?“ Křikne ještě Tom, ale už zaslechne jen to, jak se za ním zavřely dveře.
Bill se okamžitě sveze na postel a přitiskne si dlaně k obličeji, aby alespoň trochu utlumil bolestný pláč.
Proč museli přijít? Konečně to ze sebe chtěl všechno dostat a promluvit si o tom, ale ne, oni musí přijít a zničit ten křehký okamžik, ve kterém by si možná konečně uvědomil něco, čeho se bojí od prvního okamžiku, kdy jeho oči spatřily Toma. Konečně by dokázal sám sobě přiznat pravdu a všechno by se tím spravilo, jenže zase se to pokazilo. Bylo to snad znamení toho, že měl na něj zapomenout, že má žít nový život a to bez něj? Proč to musí být všechno tak komplikovaný.
Celý dům se halí do tmy a ticha. Jen v obývacím pokoji svítí malá lampička a jsou slyšet hlasy, které občas doprovodí vzlyk nebo zlostné klení. Sklenička se s břinknutím rozleje po stole poté, co ji tam majitel skoro odhodí a znovu se ozve bolestný vzlyk.
,,Ale no tak… Tome, musíš to vydržet…“
,,Ne… já už nemůžu… Takhle to dál nejde. Jen tím trápím Melody, jeho a hlavně sebe. On mě nemiluje a je zbytečný si nalhávat, že se to změní!“
,,Tomu přece sám nevěříš.“
,,A víš že už pomalu jo… takhle to prostě nejde… už jsem se rozhod. Nejde to jinak.“
,,Co chceš udělat? Tome, neblbni…“
,,Neblbnu… Musím to udělat, je to jediný řešení. Teprve pak se ukáže, jestli třeba…“ Nedořekne, jen si povzdychne.
,,Tak co chceš dělat?“
,,Odcházím od něj. Už mám zařízenej byt a všechno… nemá cenu to oddalovat, pozítří se stěhujeme.“
autor: Bitter
betaread: Janule
nehééé…Tomane nikam!
Ale kurva! (pardon x) ) Nikam! Ted jako já nevím koho mám ted nejvetší chut lisknout! Jestli Andrease, Toma, Billa a nebo Bitter! xDD
no Bitter se lískat nebude, budu ji bránit tělem i duší!! 🙂 jako ale ten Tom je taky kus másla… takový hovězí nápady ho napadaj… chjo 😀
Wíte co wám na pokráčko prdim jestli mě cete mlátit:-P
Jediná Áďa se mě zastane. Děkuju dwojčátko:-*
Yeah čimdál zajímavější
Oberone! Ty etě žiješ!?:-D
I u minulyho dilu mi prislo, ze je ten Billovo stav popsanej tak verne, ty emoce, co zaziva a vsechno…zes tim snad prosla taky nebo ja nevim:O
Libi se mi sokova terapie Kir, davala jsem ji nadeji, ze by si tak Bill mohl treba vzpomenout…