Bookmakers scrubbers II – Temný stín 12.

Bill

Spánek, který mě tak milosrdně odnesl od šílené reality, jež na mě zaútočila z toho zpropadeného e-mailu, se zvolna vytrácel a já cítil, že se pomalinku probouzím. Tvrdošíjně jsem k sobě tiskl víčka ve snaze ten okamžik, kdy plně procitnu, uměle protáhnout, ale bez valného úspěchu. Zamžikal jsem do ztmavlého pokoje a zaznamenal nad sebou nějaký pohyb.

„Konečně jsi vzhůru.“ Zašeptal Tom, nahnul se ke mně blíž a vtiskl mi pusu na čelo. „Jak je ti?“ Zajímal se ihned. „Už je to lepší?“ Přikývl jsem na souhlas, ale neměl jsem v úmyslu vykládat mu, že po fyzické stránce mi toho schází pramálo. Ta nevolnost byla jen chvilková záležitost způsobená šokem. Teď už jsem z toho rozrušení pociťoval pouze nepříjemnou bolest hlavy, která se ale dala snést.

„Ale jen o trochu.“ Zachraplal jsem, aby si nemyslel, že vyskočím z postele jako rybička. Předstírat chorobu bylo momentálně přijatelnější než přiznat, že mi nic není a muset se tak podle toho i tvářit, což bych prozatím nezvládl. Ono totiž rozhodně v pořádku všechno nebylo a Tom by to poznal, a přirozeně by se pídil po důvodech mé skleslosti, když už je mi jinak dobře. A o to jsem nestál. Navíc bych řekl, že nebudu až tak moc lhát. Mizerně mi svým způsobem bylo stále. Ani odpočinek vůbec nic nezměnil. Pořád jsem nevěděl, co si počít. Lazarství se mi jevilo jako docela dobrý prostředek, jak svoje starosti zamaskovat před okolím. Potřeboval jsem ještě trochu času, abych si to mohl urovnat v hlavě a především to strávit, protože neskutečnost té informace ve mně přetrvávala a já tomu odmítal uvěřit, i když jsem moc dobře věděl, že vzpírat se je zbytečnost.

„Horečku už asi nemáš.“ Zkonstatoval Tom s přitisknutým hřbetem ruky na mém čele. „Ale já houby poznám. Radši ti donesu teploměr. Zatím si tu spolkni tyhle tabletky. Byla je koupit máma, tak by ses snad otrávit neměl.“ S pousmáním mě ujistil a podával mi pár pilulek a hrnek pravděpodobně s nějakým bylinkovým žaludečním čajem. Neměl jsem tyhle patoky rád. Nechutně to smrdělo. Nakrčil jsem odporem nos, ale raději jsem neprotestoval. Namáhavě jsem se vyškrábal do sedu a přijal od něj nabízená léčiva.

„Kolik je hodin?“ Napadlo mě, že jsem musel zaspat na hodně dlouho. Zpoza zatažených žaluzií sem nepronikalo téměř žádné světlo.

„Asi sedm večer.“ Informoval mě. „Byl si tuhej celý odpoledne.“

„Je tam skoro tma.“ Řekl jsem si spíš pro sebe. Připadalo mi, že už je mnohem později.

„To se ti zdá. Zatáhlo se. Asi bude bouřka.“ Vysvětlil mi. „Nějaké další otázky týkající se času či počasí nebo už můžu jít pro ten teploměr?“ Pobaveně se mě bráška optal a měl se k odchodu.

„Běž.“ Propustil jsem ho a zamyslel se, kam jen si tu věc nacpu, aby ukázala alespoň zvýšenou teplotu. To moje simulování by tak bylo podložené nějakým tím slabým tělesným neduhem. Smočil jsem ret v čaji. Byl už téměř vychladlý, tudíž tudy cesta nevedla. Nejspíš se budu muset spolehnout na usoužený a zdrchaný výraz ve tváři, což by ovšem neměl být žádný problém, protože zubožený jsem si skutečně i připadal. Stres mi nikdy moc nesvědčil. Ten, který přinášela práce, jsem se zvládat naučil, ale tohle se zdálo příliš objemné na to, abych to unesl.

Děti mi nevadily. Spíš naopak. Měl jsem ty špunty docela rád, obzvlášť mimina bývají roztomilá. Ale mít svoje vlastní? Nepřipadalo v úvahu! Já sám jsem se cítil být dítětem a hodlal jsem jím ještě hodně dlouho zůstat. Navíc tu byl ještě Tom. On nejen, že nemohl vystát samotnou Leti, ale nesnášel cokoli s ní spojené. I hloupý novinový článek byl důvodem, aby se rozčiloval a vyvolával mezi námi dohady. Nedovedl jsem si představit, jak by běsnil, kdybych mu oznámil, že ta holka čeká moje dítě. Tedy pokud je moje. A já se o něj nejspíš budu muset navíc postarat. To by byl naprostý konec. V tom lepším případě by se ode mě možná nedistancoval jako bratr, všechno ostatní by se ale zbortilo a já si už nedovedl představit být bez něj. Nejen, že jsem si na něj zvykl jako na partnera, ale hlavně jsem ho začal skutečně hluboce milovat, a to jsem si na počátku myslel, že to nepůjde. Svůj cit k němu jsem si vysvětloval jen jako fyzickou přitažlivost spojenou s neobvykle silným sourozeneckým poutem, jaké mezi sebou můžou mít jen dvojčata. Dokonce ještě tenkrát na přelomu podzimu a zimy, jak jsme podnikli tu procházku se Scottym podél lesa a já mu tehdy přislíbil, že tedy budu s ním tak, jak si to přál, jsem nevěřil tomu, že je to skutečná láska. V tu dobu jsem si to ještě neuvědomoval, ale přišel jsem na to velice záhy. Stačilo jen nasát ten jeho horoucí cit, který ke mně tak intenzivně vysílal a přestat se tomu tak tvrdošíjně bránit a byl jsem v tom až po uši. Postupem doby jsem si na něm vypěstoval snad až závislost. Pokud nás nějaké okolnosti donutily být chvíli mimo dosah toho druhého, pociťoval jsem až fyzicky bolestivý stesk, byl jsem nevrlý a nervózní, když jsme se dlouhé dny, například na turné, pohybovali na očích spoustě lidí, a já se ho nemohl ani dotknout. Jednoduše jsem si život bez něj už nedokázal představit. A teď by to celé mělo něco ohrozit? To nedopustím! Možná, že kdybych mu to pověděl, nakonec by se s tím smířil, každopádně by mu to ale ublížilo a já ho od toho zklamání za každou cenu ochráním. Tu informaci, jež mi byla proti mé vůli vnucena, v sobě zadupu někam hodně hluboko. Nikdy nesmí spatřit světlo světa. Uschovám jí do nejzazšího koutu své mysli tak, že já sám si na ni brzy už ani nevzpomenu. Dokážu to. Žádné břímě není tak těžké, aby se s ním vytrvalostí, zarputilostí a umanutostí nedalo nakonec pohnout. Beztak si za to Leticia může sama. To ona se mi vnutila do postele s cílem mi ublížit, citově mě srazit na kolena, což by se jí možná i podařilo, kdyby Tom ty dvě neprokoukl. A já bych teď měl odnést následky jejích vlastních činů? Je to její problém, ne můj. Uzavřel jsem to celé v sobě, ovšem očekávané úlevy se mi nějak nedostávalo. Táhni pryč, svědomí, nejsem zvědavej na tvoje výčitky…

„Tak tady to je.“ Tom se vrátil a mával mi před nosem tou rtuťovou trubičkou.

„Nebudu mít asi teplotu. Necítím se tak.“ Chabě jsem zaprotestoval.

„Ale dobře ti taky není. To na tobě poznám. Se změř aspoň preventivně. To ti nic neudělá.“ Poučoval mě Tom a dobýval se mi pod peřinu, aby se dostal k mému spodnímu lemu trička, které měl v úmyslu mi vyhrnout a nacpat mi tu studenou věc do podpaždí. Pak si ale všiml, že v dlani stále ještě žmoulám ty prášky. Výchovně se na mě zamračil a podal mi zpět hrnek, který jsem mezitím, co byl pryč, postavil na noční stolek.

„Sněz je. Uleví se ti.“ Zamyšleně se odmlčel. „A nebo taky ne, pokud je tvůj momentální stav způsobený jiným problémem než bacily. Trápí tě něco?“ Chtěl vědět. Na čele se mu vyrýsovala ustaraná vráska a zapíchl do mě podivně vševědoucí pohled. Nemůže přeci něco tušit? Zvracel jsem. Na tom jsem stavěl svoje alibi. Jsou to jen žaludeční potíže, copak mu to není dostatečně jasné?“

„Myslíš kromě bolavýho břicha?“ Vsadil jsem na metodu – udělám ze sebe hlupáka. Tom kývl. „Absolutně nic. Vůbec, když mám tak skvělýho ošetřovatele.“ Podložil jsem svá slova, dle mého soudu přesvědčivým úsměvem, nacpal si ty tabletky skoro až do krku a zapil je mohutným lokem toho blivajzu.

„Jak myslíš…“ Tom jen pokrčil rameny a tvářil se zachmuřeně. To jeho chování bylo přinejmenším divné. Vyvolávalo ve mně mrazivý pocit toho, že se děje něco, co by se mi nejspíš nelíbilo. Nechal jsem to ale plavat. V ložnici se totiž objevila máma a Tomovi se ten prapodivný výraz z tváře vytratil.

„Tak jak se daří našemu marodovi?“ Zahlaholila a přisedla si vedle mě z druhé strany postele, než na které seděl bratr.

„Líp. Dík.“ Ujistil jsem ji a doplnil to o pokus se hrdinně pousmát.

„To je dobře. Spolkls prášky?“ Pídila se hned, jestli jsem náhodou nebyl neposlušný pacient.

„Jo.“ Zabručel jsem a měl jsem chuť obrátit oči v sloup.

„Fajn. Uvařila jsem pár brambor a trochu zeleniny. To tvůj žaludek zvládne. Takže pomalinku vstávej a přijď se najíst, nebo se ti udělá ještě hůř z hladu.“ Přednesla mi a pocuchala mě ve vlasech. Myslela to dobře, ale tyhle infantilně mateřský projevy péče by si měla nechat pro nějaký menší děti. Třeba pro vnoučata. Bezděčně jsem zaskřípal zuby, když mi probleskla hlavou myšlenka na caparty, pro něž by měla být babičkou. Žádných se od nás nejspíš nedočká. Mohla by… Dost! Zakázal jsem si přece na tohle myslet. Musím s tím přestat, nebo se z toho zblázním.

„Vnímals mě, Bille?“

„Co?“ Stočil jsem na ni pozornost.

„Říkala jsem, ať jdeš na večeři.“ Zopakovala mi. „Tome, prosím, zpacifikuj ho trochu. Skutečně ještě není úplně ve formě. Jdu vám to zatím dát na talíře.“ Odběhla a já si nemohl nevšimnout s jak rozněžnělým pohledem a připitomělým úsměvem na rtech ji Tom z pokoje vyprovází.

Nemusel jsem se ani ptát. Tom mi vysvětlení přeochotně poskytl sám.

„Mám pro tebe skvělou zprávu. Jestli se ti po ní neudělá dobře, tak by ti minimálně měla trochu zvednout náladu.“ Slíbil mi a dál se potutelně zubil.

„No tak ven s tím.“ Musel jsem ho popohnat, protože on to evidentně v rámci dramatičnosti hodlal protahovat ještě dlouho.

„Udělal jsem to.“ Prozradil mi, ovšem tahle informace mi absolutně nic nesdělila.

„Co?“

„Mluvil jsem s ní o nás. Vzala to úplně perfektně. Už se nemusíme bát.“ Nadšeně mi to tajemství odhalil.

„Aha.“ Vypadlo ze mě duchaplně. Za normálních okolností bych se asi na efekt čertil, že to udělal i přesto, že jsme se společně domluvili na tom, že budeme mlčet, ale ve stínu mých strastí jsem to nepovažoval zase za tolik podstatné. Vynakládat energii, byť na předstírané rozhořčení, se mi skutečně nechtělo. Každopádně by bylo nejspíš žádoucí, abych projevil alespoň ždibek radosti. Zkřivil jsem tedy ústa do čehosi, co mělo evokovat úsměv. „Chci říct, že je to… páni… Jak si to jen dokázal? A vážně je máma v pohodě?“

„Jo. Vzala to perfektně. Bille, ani nevíš, jakou mám radost. Žádný přetvařování, chápeš? S ní se budeme moc volně nadechnout. Měli jsme to udělat už dávno.“ Nadšeně na mě chrlil a doprovázel to nadmírou gestikulace.

„Hmm, je to fajn.“ Přitakal jsem, ale znělo to tak zoufale lhostejně. Ani za mák se mi nedařilo ukázat stejnou euforii jako Tom. Nechápal jsem to. Předstírat před veřejností pohodu, i když jsem uvnitř častokrát křičel, mi šlo mistrně a teď to mé ochranné zbarvení šlo naprosto do háje. Vlastně to byla asi automatická reakce. Měl jsem zafixované, že Tom je ten jediný, před kterým nemusím za žádných okolností nosit masku. To nejspíš zapříčinilo, že ani teď jsem si ji nedokázal nasadit. Začínal jsem pochybovat o tom, že to před ním dokážu utajit.

„Je ti fakt zle, viď?“ Zeptal se již bez té radosti v hlase. „Čekal jsem, že mě pěkně vypucuješ za to, že jsem to udělal, a pak se z toho budeš radovat se mnou.“

„Já jsem rád. Věř mi. Jen…“ Ujišťoval jsem ho. Vlastně to tak i bylo. Jen jsem tu emoci nezvládl vypustit na povrch. „…fakt je mi blbě, promiň. Cítím se strašně unavený.“

„Dobře. Chápu. Tak ale půjdeš na to jídlo?“

„Jasně.“ Odhrnul jsem ze sebe peřinu a Tom mi podal tepláky, které se válely vedle postele. Natáhl jsem je na sebe a postavil se na trochu vratké nohy.

„V pohodě? Mám ti pomoct?“ Zajímal se hned Tom, když jsem malinko zavrávoral. Zvedl jsem se moc spěšně, zatočila se mi hlava, ale rychle se to srovnalo.

„V pohodě. Jít sám ještě zvládnu.“ Ujistil jsem ho, přesto mě bráška, aniž bych ho snad žádal, chytil pod paží a jistíc mě tak, opouštěli jsme ložnici.

„Dojdu si ještě na záchod.“ Informoval jsem ho, když jsme míjeli koupelnu a vymanil se z jeho sevření. „Zvládnu to sám.“ Dodal jsem ještě, když se zdálo, že mě bude Tom doprovázet i tam.

„Jo, promiň. Jdu za mámou, kdyžtak volej.“ Nekomentoval jsem jeho přemíru péče, vlastně mi dělala dobře, a přivřel jsem za sebou dveře.

Počkal jsem, až se Tomovy kroky vzdálily a vylezl ven. Nechtělo se mi na záchod. Jen jsem si vzpomněl, že jsem musel pravděpodobně nechat zapnutý svůj notebook, když jsem od něj tak na honem vystartoval. Neslyšně jsem vklouzl do pracovny a jaké překvapení. Byl vypnutý. Přešel jsem ke stolu, abych se přesvědčil. Možná jsem jen stihl přiklopit dolů monitor a počítač tak šel jen v úsporném režimu. Odklopil jsem tedy obrazovku, ale nic. Neběžel. Na chvíli mnou proběhl úlek, že by snad Tom nebo máma… Nene, nesmysl. Tahle místnost příliš frekventovaně využívaná nebyla. Proč by sem chodili? Zřejmě, když jsem tu seděl, neseběhlo se všechno tak rychle, jak se mi to teď ve vzpomínce jevilo. Jednoduše jsem ho vypnul, aniž bych si to uvědomil, a pak se mi teprve převrátil žaludek. Ano, tak to bylo.

Počítač jsem opět zaklapl a stále zamyšlen jsem šel za těmi dvěma do kuchyně. Tom už do sebe s chutí cpal nějaký přírodní plátek s bramborem a zeleninovou oblohou. Já měl na talíři jen ten brambor a z oblohy se mi tu krčila především pouze vařená mrkev. Hmm, tak dobrou chuť, Bille. Ušklíbl jsem se a dosedl na židli. S nevalným zájmem jsem chňapl po příboru a nožem jsem popostrčil hrášek, který se tam mámě nejspíš připletl navíc. Po luštěninách bych se totiž ještě mohl začít nadýmat, což by mému stavu přirozeně neprospělo. Hned na to jsem ho bleskově naharpunoval na vidličku a strčil do pusy. Máma by si mohla všimnout a ještě mi ho vzít a já se nehodlal vzdát jediného drobečku, který mi můj rodič tak lakotně naservíroval. Zašilhal jsem na kostku másla, jež si hověla na kuchyňské lince. Přeci jen by to ty holé brambory trochu zpestřilo. S povzdechem jsem si nechal zajít chuť. Byl to tuk a ten by mi rozhodně neprošel.

„Bille, tváříš se u toho, jak boží umučení. Vím, že to není jídlo podle tvýho gusta, každopádně tohle snad nevyhodíš zpátky do záchoda.“ Rozumovala máma a sama si pochutnávala na svém mastném plátku masa, brambory zalité bohatou dávkou sosu. Ti dva by mohli být alespoň trošku loajální a ne mi tu takhle okatě dělat chutě. Zašklebil jsem se na ni a jal se přežvykovat tu svoji „dobrůtku“. To suchý roští do mě lezlo jen velice neochotně, ale dokázal jsem to. Hlad byl silnější než já.

Tom posbíral špinavé nádobí, odložil ho do dřezu a otočil se ke mně. Něžně mě pohladil dlaní po zádech.

„Chceš zpět do postele, nebo si půjdeš chvíli s námi sednout k televizi?“ Starostlivě se ptal. Odhrnul mi v důvěrném gestu pár pramenů vlasů z čela a vtiskl mi tam polibek. Automaticky jsem střelil pohledem po mámě. Tohle by přece neměla vidět. Ona se ale jen usmívala, zjihle si nás prohlížejíc.

„Sluší vám to spolu, děti moje.“ Řekla nakonec dojatě a ke mně se konečně plně probojoval osvobozující pocit radosti a štěstí z toho, že mě Tom neposlechl.