autor: Michelle M.
(Tom)
Ani nemusím otvírat oči a přece vím, že prší. Kapky hlasitě bubnují do parapetu. Jsem zachumlanej do peřiny a je mi tak příjemně, že se mi vůbec nechce vstávat. Není taky proč, nikdo na mě nikde nečeká. Mám úplně volnej den. Je to fajn nemít žádný povinnosti. Nikam nemuset. Po tom maratonu, kterej jsme skoro celej loňskej rok prožívali, to je docela relax. Na druhou stranu musím říct, že už mě ta pauza zas tak moc nebaví. Byl jsem zvyklej bejt pořád na cestě, každej den v jiným městě, náš tourbus, hotely, koncerty a bary. Něco úplně jinýho než tenhle relativní klídek. No jasně, pořád mě lidi na ulici poznávají, pořád chtějí autogramy a pořád se ptají, kdy zase začneme hrát koncerty, kdy bude nová deska a… kdy se vrátí. On. Nesnáším tuhle otázku.
Neznám na ni odpověď… a to je to, co mě ubíjí.
Ale i tohle se pomalu lepší, i když pomaleji, než bych chtěl. První měsíce bez Billa byly tragický. Při sebemenší zmínce jsem cítil tu obrovskou bezmoc, že je někde pryč, sám… beze mě a já vůbec nevím, jestli mu někdo neublížil, jestli je v pořádku. Nebral mi telefony, neodpovídal na smsky. Šílel jsem strachy a nebyl jsem dalek toho, abych sedl na nejbližší letadlo do New Yorku a vydal se ho hledat. Pak mi máma řekla, že s ním mluvila, že se mu nic nestalo… jen tam zůstane a nechce se zatím vrátit. Že chce být sám…
Pochopil jsem.
Všechno se mi obrátilo vzhůru nohama a mám pocit, že ještě pořád visím jednou nohou ve vzduchu. Zakazuju si na něj myslet, protože to nic dobrýho nepřináší, ale občas se mi to nedaří. Třeba jako dneska.
Zabořím obličej do polštáře. Třeba to pomůže.
*
O půl hodiny později už sedím před televizí. Projedu dvacet kanálů a zastavím se na MTV. Hrajou Sober od Pink. Mám tu písničku rád; je taková… jako se i já někdy sám cítím.
Udělal jsem si aspoň parádní snídani… toasty a čerstvou pomerančovou šťávu. Máma by byla nadšená, jak zdravě se stravuju. Hmmm… je to bašta. Poslední kousek jídla do mě spadne, pěkně zapít, aby to v krku nedrhlo. Vstanu a jdu si dolít ještě trošku džusu, je vážně dobrej, měl bych si něco takovýho dělat častěji.
Včera jsem to trošku přehnal… občas se mi to stává. Ale už jsem docela vytrénovanej, protože mi ani není špatně, hlava mě nebolí. Nic nenasvědčuje panáčkové smršti. ´Kolik jich asi tak mohlo bejt?´ sahám do džínů přehozených přes židli, abych se podle stavu v peněžence přesvědčil, jak moc divoký to bylo.
A najednou… uslyším ji.
Pomalý zvuk kytary… mojí kytary. Poznám ji mezi stovkou jiných. Nemusím se otáčet, vím přesně, co přijde.
In mir wird es langsam kalt…
Tuhle fázi už mám za sebou. Ve mně už všechno vychladlo.
Aniž bych se podíval na obrazovku, vezmu ovladač a televizi vypnu.
Zdvihnu pohled. Obrazovka je černá a já v ní vidím svůj vlastní odraz.
Jdu vylít džus do dřezu. Nějak mi zhořknul.
*
o osm měsíců dříve
„Měl bys někam vyrazit, nemůžeš přece pořád sedět doma.“ Georg je neodbytnej tím svým buldočím způsobem. Nedokáže pochopit, že já nikam vyrážet nechci. Chci sedět doma.
„Nikam se mi nechce,“ odpovím suše a přepnu televizi na další kanál.
„Nekecej.“ Georg vstane z křesla a beze slova mi sebere ovladač. Obrazovka okamžitě zhasne. „Nemyslíš, že už toho bylo dost? To chceš pořád takhle sedět a čekat? Na co čekáš?“
„Nech mě bejt.“
„Nenechám. Seš můj kámoš. Nenechám tě bejt.“
„Vykašli se na to. Je to můj byt, můžu si tady dělat, co chci. A když nikam jít nechci, nikam nepůjdu.“
„Seš magor, Tome.“
„Že to říkáš zrovna ty.“
*
o pět měsíců dříve
Vím, že na mě koukají a taky vím, že se baví tím, co dělám. Mám na sebe přilepenou tu nejhezčí holku z celýho podniku. A co je důležitý, kdyby neměla vysoký boty, je o kus menší než já, má dlouhý blond vlasy a modrý oči. Není v ní nic, co by mi připomínalo to, co jsem kdysi měl a co jsem definitivně ztratil.
Sevřu v dlaních její zadek v upnutý džínový minisukni, jako bych se chtěl ujistit, že to tak je. Spokojeně zavrní a zatne mi nehty do ramen. Na krku cítím její dech. Rty se opatrně dotkne mojí kůže.
Georg na mě zvedá palec a oba se s Gustavem culí jak idioti. Už jen chybí, aby začali přikyvovat takovým tím maminkovským souhlasným stylem.
Přitisknu si ji blíž a zkusmo se otřu o její boky. Nemůže mi uniknout, že se chvěje. Rozhodně není tak sebejistá, jak předtím působila.
„Chvěješ se,“ říkám.
Zdvihne hlavu a usměje se. „Divíš se mi?“ zašeptá. „Drží mě v náruči Tom Kaulitz.“
„Máš ze mě strach?“
Zavrtí hlavou. „To ne… jen… je to takový divný… že právě ty.“
„Co je na tom divnýho?“
Pokrčí rameny a mazlivě se ke mně přitulí.
Je to příjemný mít takhle blízko jiné horké tělo. Nejen můj mozek si to uvědomuje… na to jsem moc dlouho abstinoval.
„Vždycky jsem byla zamilovaná do Billa,“ slyším její hlas a to, co říká, je jak ledová sprcha. „A teď jsem s tebou.“
A je to tady zas. Ušklíbnu se a odstrčím ji. Najednou nechci, aby se mě dotýkala.
„Počkej!“ zašeptá polekaně. Vidím jí na očích, že je překvapená mojí reakcí. „Já ale… jsem ráda, že jsem tu s tebou.“ Chytá mě za ruku. Snaží se to nějak zachránit.
Vyškubnu se jí. Nechci, aby mi připomínala to, na co nechci myslet. Nepotřebuju, aby mi to připomínal někdo další. V tomhle ohledu si úplně vystačím sám.
„Tak si běž za ním,“ zasyčím. Musí si myslet, že žárlím.
Je mi to jedno.
Ať si myslí, co chce.
Nikdo by nepochopil, co se uvnitř mě odehrává.
Jenom já.
A možná on… ale on tu pro mě už není. Je pryč. Nenávratně. Blízkost, která mezi námi byla odjakživa, mi moc chybí. Je tu prázdno, děsivé prázdno, které nemůže nikdo a nic zaplnit. Zvoral jsem to, oba jsme to zvorali.
*
o dva týdny dříve
„Mělo by ti to vydržet tak tři týdny, než začnou vylejzat odrosty,“ říká Silvie a zkušeným okem si prohlíží moje černé copánky. „Budeš muset přijít a něco s tím provedeme.“
O krok poodstoupí a znalecky si mě prohlíží. „Já myslím, že to je dobrý. Co tomu říkáš?“
Otáčím hlavou ze strany na stranu a prohlížím se v zrcadle.
„Super, je to obrovská změna… už byl čas.“
Silvie pokrčí rameny. „No… když jsi chtěl radikální změnu, určitě to je lepší, než kdybys dredy jen sundal. To by bylo divný, ale tohle je dobrej kompromis.“
Přikývnu.
Vida. Už umím dělat kompromisy, je ze mě velkej kluk.
*
Současnost
„Ahoj mami,“ říkám poslušně do sluchátka. Mám trošku výčitky. Měl bych mámě volat častěji, ale nějak vůbec není čas. Přijde mi, že to je sotva pár dní, co jsme spolu mluvili naposledy, a když mi máma s výčitkou sděluje, že jsem se dva týdny neozval, ani se mi nechce tomu věřit. „Jo, jasně,“ odpovídám úplně automaticky; zatímco si ramenem přidržuju mobil u ucha, tlačím pastu na kartáček. „Jo, jsem doma.“
Máma je skoro k nezastavení. Takhle nadšenou jsem ji už dlouho nezažil.
„Dneska večer?… Jo, můžu. A proč? Stalo se něco?“ Není obvyklý, že by mě máma zvala na večeři. Doufám, že jsem něco neprošvihnul. Mrknu na datumku na hodinkách a zalovím v paměti. Ne, žádný rodinný výročí, nic takovýho.
„Budu hodně překvapenej?“
Zarazím se.
Napadá mě jediná věc, která by mohla způsobit, že máma bude takhle extatická a já bych měl bejt hodně překvapenej.
„Mami… Bill… se vrátil, viď?“
*
(Bill)
Máma už asi hodinu v kuse vypráví o všech možnejch věcech.
Když jsem odemkl dveře a vešel do kuchyně, její první reakce byla bouřlivá. Nejdřív mi vynadala, až jsem myslel, že jednu chytím, ale než se napřáhla, asi si to rozmyslela, takže místo pohlavku se mi pověsila kolem krku a rozbrečela se. Trvalo chvíli, než se mi podařilo ji uklidnit natolik, aby se nechala odvést do kuchyně a posadit ke stolu.
Držela mě za ruku a dívala se na mě uslzenýma očima a já si přišel jak ten největší lump pod sluncem.
„Nemohl ses ozývat častěji?“ ptá se mě už asi po desáté, když mi zkritizovala moje nové vlasy.
„Ale mami… už jsem ti přece řekl, že jsem si potřeboval něco ujasnit. Udělat si v životě pořádek, vyčistit si hlavu. Bylo toho tolik… přišlo mi, že se tím zadusím.“
„Mohl jsi přece přijít za mnou!“ dodává máma naléhavě a bere mě za ruku.
´Mohl?´ pomyslím si s tichým úsměškem. Napadá mě, jak by se asi tvářila, kdybych jí řekl, že jsem se potřeboval vyrovnat s faktem, že člověk, se kterým jsem několik měsíců spal, je právě můj velký bráška a co hůř, že jsem se do něj zamiloval.
„Tom to strašně špatně nesl, když ses nevrátil,“ dodává, jako by tušila, na koho myslím. Nehtem projíždí rýhu na stole a hypnotizuje ji pohledem. „Moc ho sebralo, žes něco udělal bez toho, že bys mu o tom řekl.“ Na krátký okamžik ke mně zdvihne pohled. „Proč jsi mu ani nezavolal? Strašně se o tebe bál… pořád na tebe čekal… kdybys ho jen viděl. Tak strašně se trápil,“ dodá a zadívá se z okna na zahradu. „Teď už to je snad dobrý… tak doufám, že neuděláš zas něco takovýho,“ řekne výhružně.
„Ale mami,“ zakňučím. „Tom už dávno není malej kluk. Ani já nejsem malej. Vyrostli jsme, máme svoje životy. Já si žiju svůj a Tom si žije taky svůj.“
Máma se nesouhlasně zamračí. „Kam se poděly ty vaše řeči o tom, že bez sebe nemůžete bejt? Že spolu budete bydlet?“
Pokrčím rameny. „Nevím. Asi jsme fakt už dospěli.“
„Asi…“
Při zvuku toho hlasu sebou trhnu.
Je tady.
Nečekal jsem ho. Vlastně jo, čekal, tedy měl jsem ho čekat… Vůbec jsem ho ale neslyšel přijít. Nestihl jsem se připravit na to, že ho uvidím. Sakra! Srdce mi buší jako šílený a rozklepou se mi ruce.
„Ahoj zlato,“ říká máma a vstává, aby ho šla přivítat. Zřejmě už tady taky dlouho nebyl.
„Proboha, co to máš na hlavě?“ slyším mámu překvapeně vydechnout.
Ohlédnu se přes rameno a to, co vidím, mi vyrazí dech.
Zlatavé dredy, se kterými jsem si tak rád hrával, když jsme si ještě byli blízko, jsou pryč. Místo nich tenké černé copánky. To ne! Polknu, abych zahnal slzy.
Je mi to líto.
Všechno se tak změnilo, on se změnil.
Moje oči se vpíjejí do Tomových.
Jsou tmavší, než jsem si pamatoval, skoro černé. Možná je to těmi černými vlasy. Mlčím. Nedokážu říct ani to pitomý ´ahoj´. I on mlčí. Dívá se na mě a já vůbec nedokážu odhadnout jeho pocity. Je tak daleko, tak vzdálený, tak cizí…
Konečně se pohne, odlepí se ode dveří, projde kolem mámy, kterou letmo líbne na tvář. Beze slova mě mine.
V kapse se mi rozvibruje telefon.
Očima sleduju Toma, jak z ledničky vytáhne orosenou láhev coly. Nenamáhá se se skleničkou a napije se rovnou z lahve.
Máma ho ani neokřikne, jako by to bývala udělala dřív, když jsme tu ještě bydleli.
Vytáhnu telefon. Zmáčknu zelený tlačítko a dám si mobil k uchu. „Ahoj lásko,“ říkám.
Tom sebou trhne tak prudce, až mu cola vyšplouchne na tričko. Prudce se ke mně otočí s očima široce rozšířenýma.
Nedokážu se na něj dál dívat.
Otočím se a vyjdu na chodbu.
„Taky mi chybíš.“
autor: Michelle M.
Klikněte na novou anketu, díky J. :o)
Cooo? On s tím čímsi vážně chodí?? To ne, on má být s Tomem! Panebože, Tomi mu chce říct, že ho miluje a Bill tohle? Jéžiši to je škaredý, oni mají být spolu:'(. Michellko co nám to děláš? Bill má teď nějakýho ťulimana a co Tomi?:(
Ale díl samozřejmě krásnej, to jako eříkám;-)
tak toto som nečakala,že sa moja milovaná poviedka bude takto vyvíjať.Tomí toto bude veľmi bolieť,ale prežil si už horšie,teraz je hlavné že Bill sa vrátil.Počkáme si kto vlastne je tá Billova láska.Skvelé napísané,Michelle!
Billine jdu tě zabít. Žádná láska, žádný chybění. Jen Tom, Tom Tom. No já se zhroutim.
Zlato? Ty víš, že Tvoje povídky prožívám vždycky a pořád a-a… nečekala jsem to… nečekala jsem TOHLE! O-on s tím Timem je viď?='(='(='( Já se tu rozeřvala jak malá zase ='(='( Co mi to děláš?:-@ Maj bejt spolu… každopádně se moc těším na další díl.
Já toho Billa profackuju!!!:-@
Já ten monitor tím oknem prostě jednou prohodím, to nejde, číst tohle a být u toho v klidu!!! Úplně se třesu vzteky a vůbec netuším, s kým bych si to vyřídila nejdřív. Ale jo, vlastně je to docela jednoduchý. Začnu s Billem, ten mě točí nejvíc. Tak on se na rok vypaří, neobtěžuje se Tomovi ozvat a při prvním setkání se ohlásí do telefonu "ahoj lásko" tak, aby ho Tom rozhodně nepřeslechl? K tomu nemám co dodat. Snad jen, že být Tomem, seberu se, prásknu dveřma a celej slavnej Bill mi může bejt ukradenej!
Jo a povídka by skončila druhým dílem :-)))) Já to říkám pořád, ze mě spisovatelka rozhodně nikdy nebude, mě by moje vlastní postavy rozčilovaly natolik, že bych o nich nemohla psát 🙂
Ježíš, mně se úplně třesou konečky prstů, já toho Billa snad nerozdejchám! Vím naprosto bezpečně, že bych po něm metla tu láhev s colou, co si Tom vyndal z ledničky… no a zase jsme u toho… příběh by skončil u druhého dílu 🙂 A když já snad ani nechci vědět, co bude v tom třetím díle… dokud tedy nenakoupím zásoby tvrdého alkoholu, nevyrabuji místní cukrárnu a na stará kolena se nenaučím kouřit. Nebo čím že se to ostatní smrtelníci uklidňují 🙂
Michelle, je ti doufám jasný, že jsi úžasná spisovatelka? K 😉
no to snad ne!mě se chce brečet,je mi Toma tak líto..tohle mi nedělej..a mlžu se jenom zeptat on odjel na rok,pryč protože,se nemohl vyrovnats tím ,že miluju Toma,jo?
Jo tak ahááá, tak on Bill na rok odjel, protože nemohl přenést přes srdce, že empty miluje Toma ;-)… no tak to jóóóó, to je hned všechno veselejší :)))))))
Ehm??? četla sem dobře??? lásko??? to si ze mě děláš srandu ne??? wooooww…naprosto drsný
To jsou zase bomby. Bill je buď úplně natvrdlej anebo to udělal schválně, což je pravděpodobnější. Jistě, skvělej prostředek, jak se dozvědět pravdu o Tomových citech. Až na to, že si ho tímhle od sebe samozřejmě odežene…
to je depresivní…. jako… já nemám slov…
Bože, já omdlívám!
Moje jedna z nejoblíbenějších povídek pokračuje. Já už ani nedoufala, že někdy, Michelle M., nějaký napíšeš! x) Aaa, děkuju! Miluju HP!
Teda, Bill mě naštval xDD Mám smíšený pocity. Jsem zvědavá, jestli to bude ten Tim nebo nějaká holka a nebo úplně někdo jiný. Každopádně mi je teď líto Toma, jak se skoro zakuckal.
kreten jeden.. je mi tom alito fakt ze jo.. grrr.. tak zo nee.. zmen to nebo to nebudu čist xD.. neee to se nestane to nehrozi, to budu cist furt xD
[7]: Kattys, úžasnej postřeh, já si toho vůbec nevšimla 😀 To by bylo perfektní 😀
Ale k povídce, abych se nevykecávala jen tak mimo. Všichni se tady tak spravedlivě rozhořčujete… já vám nevim, mně to ani tak nevadí, že si Bill někoho našel. On Tom taky nebude nevinná lilie, takže proč by měl Bill někde sám smutnit? To on Tomovi řekl, že ho miluje… a Tom se k jeho vyznání lásky hodně dlouho nebyl schopen vyjádřit, a když si to konečně uvědomil, bylo pozdě, Bill už byl pryč a vlastně neměl moc důvodů se vracet. Nemohl tušit, že by na něj Tom čekal na letišti a konečně by mu řekl, že je na tom stejně… proč by teda do smrti zůstával sám, když se naskytl někdo, kdo mohl vyplnit jeho samotu?
To, že tomu dotyčnýmu řekl do telefonu lásko, si možná ani neuvědomil.. nejspíš ho tak oslovuje běžně. A hlavně… Tom mu tu svoji lásku vlastně nevyjádřil, takže nemá důvod před ním tajit, že někoho má. Nikdy si neslíbili, že si budou jakkoliv věrní, nebyl k tomu důvod. Tak co… já Billovi fandím. :o)
Miluju tuhle povídku a věřím, že se všechno zase v dobré obrátí, jenže to nepůjde tak lehce.. a to je dobře, protože čím hůř jim to půjde, tím delší to bude, a já se tady budu moct rozplývat, jak to miluju 😀 Takže za to můžu nakonec já 😀 Chci se rozplývat nejmíň rok dva :-D, Michelle 😀 Tím ovšem nemíním, že bude jeden díl měsíčně, tím míním, že jich bude hodně 😀
Tak jo, už jsem se vykecala, tak jdu o dům dál. Pa J. :o)
no tak to sem zvědavá jak to bude dál….
[13]: Jani, já tu z Tvýho komentáře lehla *rofl* Proč ty si vždycky tak vtipná, kurník? Ale docela s Tebou souhlasim, i když by mi vůbec nevadil krásnej sex *in love* V HOTELOVÝM POKOJI toho bylo dokonale hodně a já si někdy nad to večer sednu a přečtu všech 26 dílů najednou…♥_♥ HP bych mohla číst upřímně pořád a já doufám, že díly budou přibývat rychle, protože tu furt okouním, kdy se tu další díl ukáže. A já být Tomem tak se asi zhroutim slyšet "Ahoj lásko" xD Asi bych na místě lehla… Ale strašně se těším na další díly a na to, jak se mi u toho jako pokaždý když čtu něco skvělýho a dokonalýho od mých oblíbených autorů, bude svírat žaludek i hrudník *rofl*
NO MICHELLE!!!
jenom jsem nakoukla, což jsem neměla dělat, když jsem ti před chvílí psala u posledního veřejněného dílu, že to číst raději nebudu, když není konce, ale SAKRA!!! tohle se MUSÍ dopsat! fakticky, vypadá to absolutně skvěle, zajímavě, zase spousty emocí na mojí vysátou dušičku. JÁ TO POTŘEBUJU!!! :D:D
[13]: Janulko, tys to zakřikla! 😀