autor: B-kay
Tom se v jedné chvíli už hbitě natahoval po klice, ale něco mu nedovolilo otevřít a odejít. Stál u dveří jako přikovaný a bezradně zíral na jejich dřevěný povrch. Rty se mu nepatrně chvěly, přesto si je vší silou skousával, aby se nerozbrečel. Dlaně se mu třásly jako ještě nikdy v životě a bolest, kterou držel uvnitř sebe, byla tak silná, že se jí snad poprvé zalekl. Po tváři mu stékaly horké slzy, on si je však nechtěl připustit. Chtěl se na Billa otočit hrdý a odvážný, jakým býval pokaždé, když mu chtěl ublížit, ale nedokázal to. Poraženě svěsil ramena a hlavu nevědomky přitiskl ke dveřím. Už nedokázal víc bojovat. Bojoval proti své lásce strašně dlouho, už se jí víc nemohl bránit. Vzdal to! Vzdal všechno, i za cenu prohry. Cítil se slabý, roztřesený a sobecký. Bál se, že se může něco zkazit, a že o Billa stejně jednou přijde, ale v tuto chvíli na to myslet nechtěl…
Když ucítil na svém rameni nesmělý dotek, zvedl tvář s pohledem upřeným do dveří a zhluboka se nadechl.
„Už bez tebe nedokážu žít,“ zašeptal plačtivě a obrátil se, aby se mu mohl zadívat do očí. Bill se mu do nich také zahleděl uplakanýma očima a krátce se k němu přitiskl.
„Tak proč se o to chceš pokoušet? Proč nám nevěříš?“ Bill opatrně chytil jeho tvář do svých dlaní a krátce jej políbil.
„Ty tomu nerozumíš, Bille. Je to tak těžké. Strašně se bojím, že tě ztratím. Čekal jsem na tebe… tak dlouho jsem na tebe čekal,“ láskyplným pohledem rychle projel Billovo nahé tělo, poté se mu hluboce zahleděl do utrápených očí a litoval dne, kdy potkal Bellu.
Litoval toho dne, kdy ji pustil do svého života a pokusil se jí otevřít bránu svého srdce. Marně se však do něj snažila dostat. Do Tomova srdce byl vytvořen jenom jediný klíč a ten patřil Billovi. Nikomu jinému…
„Ach, Tome,“ Bill jej k sobě naléhavě přitulil jako raněné ptáčátko a měkce jej líbal do vlasů. „Víš co?“ sklonil se k jeho tváři a dlouze jej políbil. „Nemusíme se spolu milovat, jestli to tak ještě nechceš. Je mi to jedno. Miluju tě a chci být u tebe. Nezáleží mi na tom, co udělá ona, rozumíš? Nezáleží mi na ničem. Kašlu na všechno a na všechny,“ oddaně se díval Tomovi do očí, a i když mu z očí stékaly slzy, usmíval se. „Nechci být zase sám, když jsem tě konečně našel,“ hlas se mu třásl. Bylo to úplně poprvé, co něco takového někomu řekl. Ale řekl jenom to, co cítil. Už v sobě nic neskrýval. Už žádné lži, nebo přetvářka. I když byl slabý, vyčerpaný a nejistý, věděl, že o Toma se bojovat vyplatí…
Tom pro něj musel také moc trpět. Teď jej konečně dokázal pochopit, jak se musel cítit. Jakou sílu vůle musel mít, aby se dokázal v jeho přítomnosti ovládat. Už všemu rozuměl a už dávno mu odpustil. Odpustil by mu cokoliv na světě. Nic by je nedokázalo skutečně a trvale rozdělit. Měli k sobě neskutečně blízko už jako malé děti… teď si však byli mnohem blíž.
„Miluju tě, lásko… strašně moc tě miluju,“ Tom mu ještě jednou dlouze pohlédl do očí, poté se opatrně dotkl jeho nahých boků a přitiskl si jej k sobě. Bill mu téměř automaticky omotal ruce kolem krku a vášnivě jej políbil. Vkládal do toho polibku úplně všechno, a i když mu po chvíli docházel kyslík, bál se od něj odtrhnout. Nechtěl přerušit to nádherné chvění, které cítil, ani vzrušení, které stoupalo jeho tělem. U Toma v náručí konečně poznal, jaké to je, když člověk skutečně miluje…
Natálie se na malou holčičku nemohla vynadívat. Byla tak roztomilá a odvážná. Vůbec se jí nebála. Hrdě jí ukazovala kopečky z písku, které sama vytvořila. Dokonce jí ukázala i pískové koláčky, které se jí nepovedly, a poprosila ji, zdali by jí s tím nemohla pomoct. Natálie se s ní cítila nádherně. Konečně po době, která se zdála být nekonečná, se cítila spokojeně. Usmívala se na veselou holčičku a nadšeně si s ní hrála. Čas plynul, ale ona to vůbec nevnímala. Až když jí přišla zpráva od Toma, zdali je v pořádku, probrala se a uvědomila si, že si s ní na tom hřišti hrála něco přes hodinu. Rozloučila se s ní a pomalu se vracela zpátky domů. Její prvotní radost vystřídala úzkost, a bolest, která ji na krátký okamžik opustila, se vrátila v plné síle. Nikdy to Belle neodpustí! Vzala jí to nejcennější, co měla. Zradila ji vlastní sestra. Dokázala jí odpustit cokoliv, ale to, že se u soudu postavila proti ní, jí odpustit nemohla…
Večer byl klidný a po dlouhé době se všichni cítili celkem spokojeně. Simone uvařila
za pomoci Natálie výbornou večeři a pak se všichni společně najedli. Povídali si a atmosféra kolem byla uvolněnější, než kdy předtím. Bill se na Toma pořád mile usmíval, i když by dal cokoliv za to, aby se mohli vytratit a prolíbat celou noc. Po večeři to unavená Simone vzdala, všem popřála dobrou noc a v doprovodu jejich psího miláčka, šla do svého pokoje.
za pomoci Natálie výbornou večeři a pak se všichni společně najedli. Povídali si a atmosféra kolem byla uvolněnější, než kdy předtím. Bill se na Toma pořád mile usmíval, i když by dal cokoliv za to, aby se mohli vytratit a prolíbat celou noc. Po večeři to unavená Simone vzdala, všem popřála dobrou noc a v doprovodu jejich psího miláčka, šla do svého pokoje.
Dvojčata se mezitím usadila u televize. Natálie šla s nima, po chvíli ji však napadlo, že by mohla udělat něco sladkého, co by mohli chroupat u nějakého pořádného filmu. Proto se s nesmělým úsměvem vydala zpátky do kuchyně a ze skříně si vzala potřebné věci. Netrvalo dlouho a zavibroval jí telefon.
„Ano?“ i když jí na displeji blikalo neznámé číslo, zvedla to.
„To sem já. Vím, že teď bydlíš u Toma, a proto ti chci něco říct. Nebo spíš nabídnout,“ Bellyin hlas zněl zvláštně vypočítavě.
„Tak mluv,“ Natálie měla v úmyslu jí to položit uprostřed monologu.
„Potřebuju, abys zařídila mou svatbu. Chci si Toma do týdne vzít a přestěhovat se s ním do Vídně. Chci, abys jej přemluvila a pomohla mi s ním,“ Natálie šokovaně pohlédla do obýváku, kde se dvojčata roztomile pusinkovala, Bill seděl Tomovi na klíně a sladce se na něj usmíval.
„Nikdy,“ řekla pevně a chtěla hovor přerušit.
„Když to uděláš, pomůžu ti získat zpátky tvé dítě,“ Natálie nemohla uvěřit svým uším. „Rozmysli si to. Když budu mít Toma, budeš mít ty Natálku,“ ještě jednou se do mobilu nepříjemně zasmála a poté položila.
„To ne,“ Natálie se ještě jednou podívala do obýváku a scenerie, kterou spatřila, ji dohnala k slzám. Líbali se a do polibků si špitali tichá slova, kterým nemohla rozumět. Byli tak šťastní…
Měla jenom dvě možnosti. Buďto zradí přátele, nebo ztratí dcerku navždy. „Mrzí mě to Tome,“ zašeptala spíš pro sebe a bezmocně se rozbrečela. Nechtěla jim ublížit. Bojovala s nima! Chtěla jim pomoct a ne je rozdělit…
autor: B-kay
betaread: Janule
Musíš to tak komplikovat, Sandro? 😀 Já tu Bellu zabiju! Moc věcí by se tím vyřešilo 😀 Takhle hnusně vydírat vlastní sestru… Těším se na další díl.
Nebooj já ti slibuju Petushko že tohle je poslední komplikace:) a ještě jedno bych ti chtěla říct,nic není tak,jak vypadá,tudíž to může být uplně jinak:).Ale stejně sem ráda,že se ti povídka líbí a doufám,že taky i líbit bude=o*
Poslední komplikace? To by eventuelně mohlo znamenat, že za chvíli bude konec povídky, s čím urputně nesouhlasím 😀 Takže – komplikuj, komplkuj, hlavně, ať to neskončí 🙂 Nic není tak, jak to vypadá? Tééda, tys mi ale nasadila broučka do hlavy 😀 Jsem zvědavá :))
Ta Bella je ale odporný zvíře :(( Že se nestydí!! Já ji nesnáším!! Snad bude všechno dobré:-) Pevně v to věřím ale ikdyby to skončilo špatně, stejně pro mě bude B-kay nejlepší spisovatelka:)))
Zabiju Bellu. Hiena jedna. Šak ona špatně skončí. Upe už jsem z toho na nervy teď. Ale já Natálii věřim. Ona jim to nepřekazí.
Hele já dám Natt děcko od strejdy, toe tagi Natálka, hlawně ať nedá na Belliiny keci!
no super…koukám, že pro svoje dobro člověk udělá vše….
to snad neni pravda, když už to vypadá že to bude OK tak se stane tohle…