autor: Ainikki
Tom
Vyšel jsem z koupelny a zamířil si to do kuchyně, kde jsem si natočil do sklenice vodu a hltavě ji vypil. V noci mě to určitě vyžene na záchod, ale tak přeci nepůjdu spát vysušenej jako treska. Prázdnou jsem ji odložil zpátky na kuchyňskou linku a tiše se pohybujíc, jsem si to již rovnou šinul do ložnice. Mámu jsme uložili v pokoji pro hosty. Ta šla spát jako první, takže jsem předpokládal, že v tuhle chvíli už neví o světě. Nechtěl jsem ji proto vzbudit. Jako myška jsem vklouzl za dveře našeho pokoje a pečlivě je za sebou zavřel. Bráška byl zavrtaný až po nos v peřinách, ale ještě nespal. Pozoroval mě, jak se přesouvám k posteli a uvelebuji se pod dekou. Už nebyl tak strašně bledý, i když jiskra v jeho očích zůstávala pořád vyhaslá. Po večeři se s námi dokonce na chvíli přesunul do obýváku a sledoval nějaký program v televizi. Podle mě ho ale moc nevnímal, bylo na něm poměrně zřetelně vidět, že se mu hlavou honí úplně jiné myšlenky. Bezduchý děj na obrazovce kolem něj jen bez povšimnutí prolétával. Chápal jsem to. Každopádně by se mi měl svěřit.
Přisunul jsem se až k němu a pod přikrývkou nahmátl jeho ruku.
„Nemůžeš usnout?“ Šeptavě jsem se zeptal a otřel se mu nosem o tvář. Stočil ke mně hlavu a podíval se na mě.
„Chrněl jsem celej den.“ Vysvětlil mi prostě.
„To ano, ale vypadáš unaveně.“ Opáčil jsem, přitáhl si ho do náruče a rty jsem bloudil po jeho lících v něžně šimravých tazích.
„Taky jsem. Jen mi to nejde zaspat.“ Postěžoval si a nastavoval mi ochotně obličej. Bylo mu to příjemné. Já ale přestal. Vzepřel jsem se na loktu a zkoumavě si ho přeměřil.
„Billí, mluv se mnou,“ zaprosil jsem úpěnlivě. Já bych mu přeci pomohl, odlehčil. On je utrápený. To jsem na něm poznal, a přesto bylo zřetelně vidět i něco dalšího. Neochota se mnou o tom mluvit. Já nejsem včerejší. Poznám rozdíl mezi střevní chřipkou a nějakou starostí. Ne, že bych snad měl znalosti studovaného lékaře, ale u mého dvojčete mi na to stačil prachobyčejný instinkt.
„A o čem?“ Protáhl ledabyle. Začínalo mě to popouzet, ale sám sebe jsem v duchu mírnil, nabádal se ke klidu a trpělivosti. Jistojistě potřebuje trochu víc času, pak mi určitě všechno poví. Každý se se svým světobolem musí nejprve vyrovnat do určité míry sám.
Pevně jsem k sobě semkl víčka a zhluboka se nadechl. Teprve potom jsem byl schopný oči znovu otevřít a mluvit dál.
„Nevím. Jen tak. Třeba o tom, jestli nemáš nějaký problém.“ Hovořil jsem klidně a vyrovnaně. Tedy snažil jsem se. Nechtěl jsem na sobě dát znát, že vím víc, než tuší. To na něm bylo, aby mi to sám řekl.
„Žádnej nemám.“
„Dobře…“ Kapituloval jsem. Nemělo smysl z něj cokoli páčit. „Chci jen, abys věděl, že za mnou se nemusíš bát přijít s čímkoli, jasný? Pochopím to a pomůžu ti. Na všechno jsme dva, tak si to pamatuj.“ Bill nereagoval, jen mě rentgenoval očima. V těch jeho se zračila vyplašenost. Měl bych asi přestat mlít a nechat ho být. Potřebuje odpočívat.
„Spi.“ Doporučil jsem mu. „A nezapomínej, co jsem ti řekl.“ Mrknul jsem na něj, krátce ho políbil na rty a chtěl se vedle něj položit. On mě ale zadržel.
„Líbej mě ještě.“ Špitnul a stahoval si mě za krk k sobě. Ani netušil, jak rád jsem mu tohle jeho skromné přání splnil. Znovu jsem se nahnul k jeho v očekávání mírně pootevřeným ústům a na úvod jsem k nim jen pátravě, zlehka, jako bych se s nimi chtěl seznámit, přitiskl ty své. Jemně jsem otestoval měkkost každého rtu zvlášť, a když Bill nedočkavě vydechl, polibek jsem prohloubil a plně ho ochutnal. V líném tempu se střetávaly naše jazyky a laskaly svůj protějšek. Ten polibek vyl zvláštní. Plný jakési naléhavosti a při tom naprosto postrádal bratrovu tolik typickou vášeň. Jakoby neměl vzrušit, uspokojit. Měl jen uklidnit, uchlácholit, dodat pocit bezpečí. Tohle nebyl Bill prahnoucí po milování, ani toužící po pouhém mazlení. On se mi plně vydával a žadonil o něhu, láskyplnou náruč a podporu. Řasy na víčkách, jež měl pevně semknutá, byly slepené od trošky vlhkého zoufalství, které stejně jako jeho tajemství, pod nimi zůstávalo neprodyšně uzavřené. Křečovitě mě svíral kolem krku a těsně si mě na sebe přitahoval. Snad se jistil, abych mu neutekl. To jsem ale neměl v úmyslu.
Ani nevím, jak dlouho jsme se takhle líbali, než jeho stisk povolil a ruce se dostaly z té zamrzlé ztuhlosti. Uvolňoval se. Dech přestával mít vzlykavě trhaný a zvolna se dostával do pravidelného rytmu. Víčka povolila. Naposledy jsem ho polaskal a nepouštěje ho ze svého konejšivého náručí, jsem si položil hlavu na polštář hned vedle té jeho.
„Miluju tě, Bille.“ Ujistil jsem ho raději ještě.
„A já tebe. Strašně moc.“ Zaslechl jsem šeptat jeho slabý hlásek. Usínal.
…
„No nazdar, pánové.“ Hlasitě hlaholil Gordon už v předsíni, chlapsky se s námi objímal a poplácával nás po zádech. Máma mu v ústrety ani nepřišla. Ta jen, co dnes ráno vstala, stoupla si ke sporáku a za chvíli se celým bytem linuly všemožné vůně. Pomalu se blížilo poledne a jí na tom sporáku stále něco bublalo. Jak jen můžou ženský dělat jídlo tak dlouho? Není nad moje špagety, který jsou za dvacet minut na talíři. Věnovat tomu tolik co ona, byl bych nervózní z toho, že můj život je jen o držení vařečky v ruce, a měl bych pocit absolutní ztráty času. Na druhou stranu srovnávat moje těstoviny s jejími pochutinami nebylo vůbec možné, tudíž jsem jí její snahu rozhodně neměl v úmyslu vymlouvat a byl jsem připravený plně ji ocenit. Spíš ji do sebe v rekordním čase naházet.
„Rád tě vidím.“ Opětoval jsem nevlastnímu otci pozdrav a ustoupil, aby mohl poškrtit i Billa.
„A kdepak mám tu svoji krasavici?“ Pídil se rozverně a už se hrnul do útrob bytu. „Ahoj, miláčku.“ Vrazil jí hudlana na tvář a už nakukoval pod pokličky.
„Jedeš!“ Okřikla ho pohotově máma a ohnala se po něm kvedlačkou, kterou zrovinka držela v ruce. „Ještě to není hotový. Sedni si a čekej.“
„No to je mi teda uvítání. Ty strávíš noc a den bez manžela a místo nadšení, že ho opět vidíš, mu dáš málem po kebuli.“ Na oko se durdil Gordon. Ti dva byli občas horší než my. Pubertálně se kočkovali a většinou se u toho taky pěkně nasmáli.
„Jaká byla cesta?“ Přerušil jsem tu jejich duchaplnou konverzaci. Gordon se usadil za jídelní stůl, který stál v naší prostorné kuchyni a stočil pozornost na mě.
„Šlo to. Nic moc provoz. Jelo se dobře.“ Stručně mě informoval. Přikývl jsem, jako že chápu. „Ale vyprávějte hlavně vy. Jak žijete? Co je novýho? Co pořád děláte?“ Chrlil na nás jednu otázku za druhou a my tedy s Billem trpělivě odpovídali. Spíš jsme mu jen zopakovali to, co jsme včera vyprávěli mámě. Bill se naší konverzace účastnil vskutku jen sporadicky, ale aspoň už byl schopný normálně jíst a nestěžoval si na žádné jiné tělesné strasti. Byl jsem připravený ho vyslechnout, kdykoli by projevil zájem se mnou mluvit. On se ale k ničemu neměl. Vlastně teď se to ani nehodilo, když tu byli oba dva rodiče. Nejspíš s tím počká, až odjedou. Tím jsem se upokojil a nechával ho být.
„A ten váš odjezd furt platí? Už si balíte kufry?“ Narazil Gordon na naši plánovanou dovolenou, která měla proběhnout již v zimě, ale díky tour jsme to odložili. Úplně mi to při tom všem vypadlo a to už bychom měli odjet příští týden.
„Jasně, že platí.“ Připustil jsem nakonec po krátkém zaváhání. Důvod to rušit tu v podstatě žádný nebyl. „Na balení je ale trochu moc brzo. Znáš nás, ne? My děláme všechno na poslední chvíli, viď Bille?“ Obrátil jsem se na brášku, abych ho trochu zapojil. To jeho zamlklé a usoužené chování začínalo být moc okaté. I Gordon už tu trousil něco o tom, jestli třeba nejsou skvrny na slunci, zvýšený stupeň bio zátěže, nebo jen Bill nemá zaražený větry, když skoro vůbec nemluví.
„Hmm.“ Zamručel jen a strčil si do pusy hranolek. Oběd už byl totiž hotový a právě jsme si na něm pochutnávali. Teda Bill spíš vypadal, že přežvykuje kyselej šťovík.
…
„Opatrujte se mi tu a brzo se přijeďte podívat.“ Mávala nám máma a otevírala dveře u svého auta. Gordon už si k loučení řekl svoje, a tak byl dávno usazený ve svém vozidle a čekal na mámu, aby mohli jet alespoň těsně v závěsu, když už ne spolu. Jo, holt, měli si to lépe naplánovat a přijet společně v jeden den. Mamka zatlačila slzu, naposledy nás objala a vrazila nám mlaskavé hudlany na tváře a za chvíli po nich zůstal jen obláček výfukových plynů. Tedy hlavně po tom Gordnově korábu. Nějaký stoletý model BMW, o kterém otčím vždy tvrdil, že je to to nejspolehlivější auto, které nás ještě všechny přežije. Podle mě to byla jen popelnice na čtyřech kolech s děsně uřvaným a hlučným motorem.
Mlčky jsme se s Billem vraceli zpět do bytu. Na chodbě jsem ho chytl za ruku, byla ztichlá, takže tu snad nebyl nikdo, kdo by nás mohl vidět, a stoupali jsme po schodech ke dveřím našeho bytu. Počítal jsem s tím, že odjezd rodičů je to, na co celou dobu čekal a já se konečně dovím, co ho tedy trápí. Tedy já jsem to popravdě už věděl. Tohle ale bylo něco, co by bylo dobré, aby mi pověděl sám. V podstatě jsem se to domákl dočista náhodou. Jak Bill na to odpoledne usnul, tak jsem ho chodil občas kontrolovat a jednou jsem to vzal chodbou kolem pracovny, kudy se procházelo, když jsem se do naší ložnice chtěl dostat z kuchyně. Z obýváku jsem tam byl rovnou, aniž bych prošel okolo jiné místnosti, jenže já se nacházel v momentě, kdy jsem si umanul, že se na něj půjdu mrknout, právě v již zmíněné kuchyni. Dveře do pracovny byly rozlítlé dokořán, což obvykle nebývají a mě nenapadlo nic lepšího, než dovnitř strčit nos. Další věc, které jsem si hned poté všiml, byl odklopený monitor slabě hučícího Billova notebooku. Původně jsem si za psací stůl sedal jen s úmyslem, že ho vypnu, ale když na mě z úsporného režimu blikla obrazovka a já viděl, že tu má ještě Bill cosi otevřeného, nedalo mi to a začetl jsem se.
Asi jsem to neměl dělat, přeci jen to byla jeho soukromá pošta. Etičnost mého jednání mi byla ale naprosto ukradená, když jsem si přeložil, co v tom e-mailu stojí. Vyjádřit ten chaos pocitů jaký to ve mně rozpoutalo, bych asi nesvedl, každopádně mi ale do smíchu nebylo. Začalo to zhruba vztekem, neuvěřitelným hněvem a opovržením vůči osobě, která tu zprávu odeslala, pak to rychle přeskočilo z té Američanky na Billa a já měl chuť se zvednout, nešetrně ho probudit a dát mu pár facek za to, že si neuměl dát pozor. Teprve pak mi docházela i spousta jiných věcí. Třeba to, že z bráchy bude vlastně táta. Má zodpovědnost a povinnost postarat se o to malé, které mělo za necelé tři měsíce přijít na svět. Zprvu mě také napadlo, že si to ta holka celé vymyslela a chce to na Billa jen hodit. Bylo k tomu ale také přiložené ofocené potvrzení o tom, kdy to dítě bylo počato. Odpovídalo to době, kdy byli ti dva spolu, a i když jsem považoval Leti za svini, tak jsem ji rozhodně nepodezříval z toho, že by v té době lezla do postele ještě s někým jiným než s Billem. Vlastně ano. S Arianou. Ta se ale nepočítá. Navíc z toho, co psala, ani nebylo patrné, že by měla v úmyslu zneužít Billových peněz a sedřít ho z kůže. Ona jen úpěnlivě prosila o pomoc. Podle všeho to s ní nevypadá dobře. Z její strany to byl logický tah. Na koho jiného by se měla obrátit, než na otce dítěte.
Ta ukrutná nahněvanost netrvala moc dlouho a já se vcelku uklidnil a začínal o tom celém přemýšlet racionálně. Pořád jsem se ale nemohl zbavit jakési ublíženosti, zklamání a smutku, který se mi usadil na hrudníku. Nedovedl jsem si to představit. Znamenalo to, že se budu muset s někým o Billa dělit? To se mi ani za mák nezamlouvalo. Nechtěl jsem to. Navíc jsem ani nechtěl ji znovu v jeho životě. Celé mi to připadalo jako špatný vtip. Stálo mě to tolik úsilí, abych si Billa získal a abychom náš vztah dovedli až sem, kde jsem měl dojem, že je to přímo dokonalý, tak moc harmonický. Vážně jsem byl neuvěřitelně moc spokojený a najednou jako blesk z čistého nebe tu idylku rozčísla tahle „novinka“. Chtělo se mi z toho brečet. Nebyla na to ale vhodná chvíle. O pár stěn vedle seděla máma a čekala, až se k ní vrátím a budu se jí věnovat. Ještě chvíli jsem tupě civěl na obrazovku, a pak počítač vypnul a šel za ní.
A během toho odpoledne, stráveného v její přítomnosti, se cosi změnilo. V hovoru jsme se občas vraceli k tématu já a Bill, a já si najednou uvědomil, že to celé vlastně není tak úplně špatně. Máma poslední dva tři roky nebásnila o ničem jiném, než o vnoučatech, tudíž jediné, co jí přirozeně časem začne na mém vztahu s Billem vadit, bude, že se malých špuntů, kteří by kolem ní běhali a volali na ni „babi“, nikdy nedočká. Jednoduše mi Billovo blížící se otcovství přestávalo připadat jako zlej sen. V podstatě to pro nás byla příležitost.
Taky mi plně došlo, co zapříčinilo ten stav, ve kterém se Bill nacházel. Já byl ale připravený ho v tom maximálně podpořit, jen mi to musel říct sám, a k tomu on se prozatím evidentně vůbec neměl. Doma hned začal vymýšlet, co bychom mohli podniknout místo sezení na zadku, když nám v tom už nepřekáželi rodiče. Padalo z něj, že jsme už pár dní neviděli Gustava s Geem a prý už je docela postrádá, a jestli třeba nechci zavolat Alici. Nevycházel jsem z úžasu, ale toleroval jsem to. Pravděpodobně se potřeboval trochu odreagovat. Na tom bych neměl spatřovat nic špatného. Když chce tedy vidět Géčka, tak prosím. Proč mu jeho přání nesplnit?
…
Uběhly další čtyři dny. Z Billa pomalu vyprchávala ta jeho zamlklost a ustaranost a téměř bych řekl, že se snad všechno vracelo do normálních kolejí, což už tedy nebylo možné dál omlouvat žádnou nutností nechat ho v klidu, aby si mohl všechno urovnat a vymyslet, jak vhodně mi to podat. Brácha kolem sebe házel zase ty svoje úsměvy, sháněl si nové plavky na naši dovolenou, v pokoji se nám válel rozšklebený kufr, ve kterém se zvolna kupily hromádky jeho oblečení, což se mi tedy vůbec nepozdávalo.
Přikrádalo se ke mně tušení, že on se mi to snad ani říct nechystá. To ale musel být nesmysl. Jak by to potom plánoval? To mi hodlá toho prcka přivézt za tři měsíce, až se narodí, jako překvápko, nebo co? Byl jsem z toho rozladěný a docházela mi trpělivost. Už jsem kolem něj neposkakoval jako by byl porcelánová panenka, která potřebuje mou stoprocentní obětavou péči, a docházel jsem k odhodlání, že s tím začnu sám. Původně jsem se tomu chtěl za každou cenu vyhnout, protože až moc dobře znám Billa. Jednoduše by dost obtížně přenášel přes srdce, že jsem si ten e-mail přečetl, a to by byla jen komplikace navíc. Domníval jsem se, že poprat se s těmi novými skutečnostmi bude dostačující a není nutný k tomu přihazovat cokoli dalšího. Osla už ze sebe ale taky dál nenechám dělat. Doufám, že na mě bratříček vyrukuje s nějakým věrohodným a hlavně omluvným vysvětlením, proč už mi to dávno nevyklopil, jinak teda ať si mě nepřeje.
autor: Ainikki
betaread: Janule
A sakra. Bill má problém. Myslím kromě toho budoucího otcovství. Zřejmě se nechystá Tomovi říct pravdu. No jo, docela ho chápu, prostě dělá mrtvýho brouka. Když na to nebude myslet a nebude o tom mluvit, jakoby se nic nestalo. Určitě se vemluvil do pocitu, že celá ta záležitost s dítětem je jen problém budoucí matky a on ho prostě nebude řešit. Zajímalo by mě, jak Leti svoji prosbu formulovala.
Samozřejmě nemůžu souhlasit s tím, že si Tom přečetl Billův email, ale to teď není podstatné. Tom prostě bude muset začít o celé té záležitosti mluvit a to opravdu Billovi nezávidím. Určitě to nebude nic pěkného, předpokládám, že zásoby Tomovy trpělivosti nejsou nevyčerpatelné.
Ainikki, je to vážně velice napínavé a neuvěřitelně moc mě těší tvoji povídku číst 🙂
Kattys: Děkuji za pochvalný komentář. Moc jich tu pod svým příběhem nebývá, takže mě těší, že se najde alespoň pár duší, které to čtou rádi a líbí se jim to.
Ainikki: pochopitelně jsem si všimla, že pod tvou povídkou nebývá příliš komentářů a upřímně řečeno, nechápu to. Kdybych mohla, zařídila bych, aby tvůj příběh četli někteří začínající autoři jako povinnou četbu 🙂 Mohli by si totiž vzít příklad, jak neoslňovat čtenáře nějakými lacinými efekty a raději vystavět příběh na pevném základě, na logickém uvažování a chování jednotlivých postav. Tady už se ale pohybuju na tenkém ledě, nejsem literární kritik, a ani vlastně dost dobře nedokážu popsat vlastní pocity, které se mě zmocňují při čtení tvé povídky. Vím jen, že i když se třeba občas rozčiluju a nejsem spokojená s tím, jak se některé mé oblíbené postavy v tu danou chvíli chovají, přesto se mohu spolehnout na to, že tenhle příběh bude mít smysluplné rozuzlení 🙂
Milá Ainikki, znovu opakuji, že mě těší číst tuhle úžasnou povídku 🙂
Nádherne sú tu vykreslené rozdielne povahy dvojičiek. Tom je ten dospelejší a rozumnejší, Bill je zlatíčko zahľadené do seba. Nedospelé chlapča, ktoré každý musí milovať aj keď je taký do neba volajúci pako. Nakoniec za Billove dieťa vezme zodpovednosť Tom. Páčilo sa mi ako sa k tomu postavil aj jeho vyčkávanie a trpezlivosť. Je mi ľúto, že to Bill kazí. A páči sa mi aj to, ako Tom hneď problém otočil v pozitívnu vec, keď budú mať dieťa (a vôbec nepochybovalo o tom, že by sa oň nepostaral spolu s Billom) splnia zároveň sen Simon 🙂 a darujú jej vnúčatko, ktoré by inak nikdy nemali. Bill stále neberie ich vzťah ako niečo definitívne? A vážne by dokázal nechať svoje vlastné dieťa bez otca? Aj keby to Letitia prežila mal by sa zapojiť aj keď len na diaľku…
Táto poviedka má toľko hlbokých myšlienok až to bolí. Som rada, že som sa odhodlala čítať aj dvojku. Trochu som kvôli Letiti váhala.