autor: Janule
TOM
sobota dopoledne 8.8.2015
„Ježíšku na křížku, nejste vy náhodou ten tokiohotel?“ spráskla ruce správcová, když vystrčila hlavu ze dveří přízemního bytu. Bože můj, to snad není pravda. Kam strčím čumák, všude mě znaj. Copak já si můžu hledat anonymně byt? To je prostě neuskutečnitelný. Další babizna, snad sto let stará, a ona mě pozná… já se snad pudu picnout. Už jsem u pátýho inzerátu, na kterej jsem odpovídal, a vždycky se něco semele. Tohle fakt nejde…
„Ne, paní, to jste si mě asi s někým spletla. Já tady jen hledám jistýho pana Volfa, nevíte, jestli tu bydlí?“ zeptám se, aby si nemyslela, že jdu kvůli volnýmu bytu, protože tenhle barák se mi nelíbí už na první pohled a jeho správcová ještě míň. Je to typická drbna… Doufám, že tu žádnej Volf fakt nebydlí, abych ještě nemusel dovnitř. Celým domem se táhne příšernej smrad. Mrknu nenápadně na schránky a skenuju jména…
„Volf? No… to vám teda nepovím… myslím, že ne, ale to víte, já už si prd pamatuju, mladý pane, tady už bydlelo lidí… střídá se to tu rychle, mrkněte na schránky… a vážně nejste ten z tý skupiny? Vnučka má plnej pokoj jejich plakátů a vy ste jako von… ale jste mi stejně ňákej povědomej, vás já určitě odněkud znám…“
„To asi těžko, paní. Tak děkuju, já už musím,“ rychle se rozloučím a vypadnu na ulici. Nestačí ani to nejtvrdší maskování, tohle nemá cenu. Vlasy mám pod čepicí, na tom kapucu, černý brejle, ty nejužší kalhoty, co jsem doma splašil, a stejně je to na nic. Přece si nenalepím plnovous? Myslel jsem si, že si byt prostě seženu sám, aby se hned nerozkřiklo, že se stěhuju a nezačaly kolem toho nějaký drby, ale vypadá to, že budu muset nakonec použít nějakou realitku… dneska to bylo vyloženě fiasko. Kašlu na to, nastartuju auto, naťukám do navigace adresu a jedu k Filipovi…
Ono se řekne, najít si anonymně bydlení… strávil jsem na internetu hodiny, než jsem našel něco, co by bylo blízko, ale nenápadný… Nejdřív jsem naivně koukal na domy, co jsou kolem nás, tam bych byl v bezpečí, ale ty ceny mě trošku rozhodily. Ne, že bych byl chudej, ale v centru Berlína je barák přece jen velká investice, na to momentálně nemám, zůstal bych bez rezervy, a kdyby Filip potřeboval další peníze, neměl bych kam sáhnout. Bude mi holt muset stačit byt… jenže to se ukázalo jako těžká věc.
Možná ten první byt by šel, ale já nechci bydlet v bytě, kde vám celej den řve odvedle metal, což byl první případ, kterej jsem vzdal. Byt to nebyl špatnej, celkem blízko naší vily, docela velkej, pěknej výhled, vešel bych se tam i se svýma kytarama. Majitelka domu evidentně neměla páru, kdo jsem, což by mi vyhovovalo, jenže celou dobu, co jsem se tam rozhlížel, se mi zdálo, že slyším nějaký divný dunění. Nejdřív tvrdila, že nic neslyší, ale když jsem se nedal a trval na svém, nakonec kápla božskou… vedle prej bydlí nějakej starej vysloužilej metalista, kterej z toho věčnýho randálu ohluchl a „i přes moje urgentní žádosti odmítá to svoje příšerný řvaní ztišit“, pronesla naštvaně a nahlas pisklavým hlasem, jako by chtěla, aby to ten hluchoun odvedle slyšel. Bohužel prý nájemné platí řádně a včas, takže ho nemá důvod vyhodit, už to prý zkoušela třikrát. Byla celá nešťastná, že kvůli němu zase přišla o dalšího slibného nájemníka, protože já už byl rozhodnutý ten byt vzít, ale tohle mě odradilo. Potřebuju mít doma klid, abych se mohl vyspat a ne poslouchat nějaký šílený dunění.
Další byt byl ovšem ještě horší. Sice žádnej metalista, ale společnej záchod na chodbě, což v inzerátu nebylo. Odtamtud jsem zdrhnul rovnou, na to bych nepřistoupil, radši bych bydlel pod mostem. Nejsem žádnej hej nebo počkej, abych musel chodit na hajzlík s dalšíma třema nájemníkama… no fujtajbl. Že takový byty ještě existujou, to mi teda vyrazilo dech.
Třetí byt mi byl celkem sympatickej. Majitel domu byl taky fajn, takže už jsem si myslel, že to klapne, ovšem až do chvíle, než jsme po prohlídce šli sepsat smlouvu. Dveře vedlejšího bytu se otevřely a vyrojilo se asi osm občanů šikmooké národnosti a za nimi příšerný puch přepálenýho omastku. To, co se ozývalo odtud, bylo úděsný… kvílení týhle muziky je snad ještě horší, než metal… nejsem žádnej cimprlich nebo snad rasista, ale vedle koho budu bydlet, bych si ještě rád vybral sám… zlatej metalista z prvního bytu… nakonec mi možná nezbyde, než se tam pokorně vrátit a koupit si špunty do uší.
Čtvrtej byt mi ukazovala mladá holka, nejspíš dcera majitele domu. Nejdřív na mě zvědavě zírala, a když jsem promluvil, okamžitě věděla, s kým má tu čest.
„Jé, ty jsi Tom z téháček, že jo? Já vás mám moc ráda, poslouchám vás už léta… že se mi podepíšeš, že jo?“ začala a já už tušil, že tohle nedopadne dobře. Sice jsem se jí podepsal do výstřihu, jak si poručila, protože papír zrovna nebyl po ruce, ale bylo mi hned jasný, že i kdyby ten byt byl zlatej, bydlet v něm nebudu. Ne, že bych fansky neměl rád, ale mám s nima svoje zkušenosti. U týhle jsem měl dojem, že kdyby v tom bytě byla nějaká postel nebo možná jen židle, dovlekla by mě na ní a rovnou by mě tam snad znásilnila. Orosilo se mi čelo při tý představě, ale naštěstí hledám byt bez zařízení, takže byl prázdnej.
Já vím, že to dělá ta moje blbá pověst děvkaře, za to si můžu sám, že jsem to tak v mládí nafukoval, ale bydlet s ní v jednom domě, na to nemám nervy. Určitě by se pokoušela mě aspoň sbalit, na tyhle holky mám nos. Už neomylně poznám, kdy se mám zdekovat, abych si nemusel vymýšlet, proč to zrovna teď nejde. Krom toho, argumenty už mi stejně dávno došly, nemůžu bejt věčně nadranej, to by o mně za chvíli psali, že jsem alkoholik.
Poslední roky jsem se o svou starou image snažil tak nějak pozvolna připravit, v rozhovorech jsem často říkal, že jsem se zklidnil, ale na holky to asi vliv mít nebude. Jak se jedna dozví, kde bydlím, za chvíli tam mám procesí, počmáraný dveře sprostejma žádostma o sex a klid sousedů i můj je nenávratně v háji. V domě s Billem jsme chráněný zahradou, tam si na to už netroufly, ale jak zjistěj, že jsem sám, bude to peklo.
„Filipe!“ zahulákám a současně zmáčknu klakson, než vylezu z auta. Jeho autoservis jsem našel díky navigaci snadno, ale nemůžu se dostat dovnitř, brána je zavřená na řetěz. I když tu kolem není noha, auto venku nenechám, to nemůžu riskovat. Dojdu k železný bráně, mrknout se, jestli tam někde není zvonek, ale skrz mříže už vidím blonďatou hlavu, jak vykukuje z okna přízemní budovy.
„Čáu, vydrž, už letím,“ zamává mi Filip a okno s třísknutím zavře.
Nevypadá to tu špatně. Několik nízkých budov rozházených kolem centrálního dvora, kam se vejdou sotva tři vraky na špalkách a spousta různýho bince. Celý je to obklopený vysokými stromy a drátěným plotem, kterej podle stavu zreznutí nejspíš pamatuje ještě socialismus. Z obou stran pozemku jsou zahrady sousedních domů, který hlídaj štěkající psi. Ještě zakokrhá kohout, a připadám si tady jako na vesnici. Kdyby mě sem někdo dovezl se zavázanýma očima, netipoval bych, že jsem ještě pořád v Berlíně.
„Seš tady nějak brzy, čekal jsem tě až na oběd,“ vydechne Filip, když s pomocí hole dorazí kulhavě k bráně. „Ještě to trochu bolí,“ vysvětlí, když si všimne mého pohledu a začne hledat na velkém svazku klíčů ten správnej, aby mi otevřel bránu.
„No jo, je ještě brzo, já vim,“ ignoruju jeho poznámku o zraněné noze, co na to říct, aby si nemyslel, že ho lituju… „Sorry, něco jsem si byl zařídit, ale skončil jsem dřív, nějak jsem špatně odhadl čas,“ omlouvám se. „Můžu zajet dovnitř?“ radši se zeptám, než vlezu zpátky do auta.
„Jo, jasně, já tě nasměruju do garáže,“ přikývne Fil a usměje se, když konečně najde správný klíč a řetěz, několikrát obtočený kolem mříží v bráně, povolí. Zabouchnu dveře, a nechám se navigovat až k menší stavbě, ze které se po otevření plechový rolety vyklube garáž. Zajedu vedle Filipova béžovýho Mercedesu, o kterým už mi říkal, když jsem s ním domlouval dnešní návštěvu. Je sice starší, ale prej se mu líbil. Hmm… „starší“… dědek to je, tak patnáct let bych tipnul, a to mu možná ještě ubírám. Nechápu, proč šetří, když má tolik peněz. Ještě se v tomhle krámu zabije, Béda nebude a Bill zůstane nakonec ženatej se Sabine až do smrti… ach jo.
„Pojď do kuchyně,“ zve mě Filip dál, když zamkne garáž, „musím dodělat ten guláš, co jsem ti slíbil, ještě to chce tak hodinku,“ usměje se a odemkne dveře svého obydlí. Malá předsíňka se zrcadlem je docela útulná, ale nezdržujeme se zouváním bot, a pokračujeme dál. Hala, která je za ní, už je trochu prostornější a světlejší, čtvery prosklený dveře zajišťují přísun světla. Jedny z nich jsou otevřený, line se z nich typická vůně guláše, a do nich taky zapadneme. Kuchyň je prostorná, ale postaru vybavená… tady by se Billovi asi nelíbilo… předpokládám, že nad starou ledničkou s malým mrazákem by ohrnul nos, otlučenej plynovej sporák, na kterým se ve starým hrnci vaří guláš, by mu asi taky nepřipadal dost moderní a plechová linka polepená etiketama od piva, vína a tvrdýho alkoholu… z toho by nejspíš omdlel.
„Máš to tu hezký,“ snažím se říct o týhle sto let nevymalovaný kuchyni něco pozitivního, ale Filip určitě ví, že je to spíš zdvořilostní fráze než pochvala.
„Jasně, je to tu luxusní,“ zašklebí se na mě, „minulej majitel měl úžasnej vkus,“ ukáže na viněty. „Jenže měl taky skvělý lepidlo, vůbec to nejde dolů,“ mávne nad tím rukou a otevře plechovou skříňku. „Dáš si pivo?“ zeptá se.
„Ne, sorry, slíbil jsem Billovi, že se dneska vrátím domů, nalej mi nějaký nealko, jestli máš,“ požádám ho. Filip jen chápavě přikývne, otevře obstarožní lednici a vytáhne dvoulitrovku coly. Jen na mě mrkne, jestli souhlasím, a když kývnu, otočí uzávěrem, kterej charakteristicky zasyčí a naleje mi skleničku coly. Zmizí ve mně i s bublinkama dřív, než bys řekl švec, najednou mi došlo, jak mi při tom hledání bytu vyprahlo.
„Tak jak to jde?“ nahodím otázku, aby řeč nestála, když sleduju Filipa, jak míchá guláš. Stáhl trošku oheň a mrknul na mě.
„No, myslím, že ti to tady nejdřív ukážu,“ usměje se. „Uvidíš sám,“ dodá a já se zvednu, abych ho následoval. Vyjdeme na dvůr a přeskáčeme mezi vším možným harampádím, co se po dvoře válí, až dojdeme k bílým plechovým dveřím.
„Bývalá autodílna, teď budoucí laboratoř,“ ozývá se Filipův hlas velkou halou, skoro po sobě zanechává ozvěnu. „Ještě je tu prázdno, ale už jsem tu udělal fůru práce. Bylo to tu plný součástek, a všelijakýho bordelu, tak jsem to vyčistil a postupně odvozil na skládku. Teď je to tu připravený na další použití,“ vysvětluje. „Až přijedou s nábytkem, rozestavím tady stoly,“ ukáže vpravo ke zdi, kde ještě visí pár plakátů nahatých ženských z minulýho století, „na ně přijdou počítače, doprostřed Béda a začnu makat.“
„Dá to ještě hodně práce, co?“ zeptám se trošku smutně.
„Nemyslím si, že by to trvalo zase až tak dlouho,“ překvapí mě Filip. „Koupil jsem si noťas a první plány už mám hotový, takže to pak půjde celkem rychle. Záleží na tom, jak bude dlouho trvat, než si vzpomenu na všechny detaily, než vyrobím součástky, a za jak dlouho mi pošlou ten zbytek. Sedím na tom po nocích, ve dne vyklízím,“ vysvětluje, zatímco zamyká halu a vede mě zpátky do bytu. „Jinde je to samej binec, to ti ani nebudu ukazovat. Až to tady nebudu potřebovat, prodám to i s ním,“ zašklebí se, když zamyká.
„A jak žijete vy?“ zeptá se, když už zase sedím u stolu v kuchyni na rozvrzaný starý židli, a sleduju ho, jak míchá gulášem a krájí k němu chleba. Voní to a mně se začínaj sbíhat sliny.
„No… nic moc,“ přiznám smutně. „Budu se stěhovat,“ dodám, když se na mě tázavě otočí.
„Proč proboha? Vy jste se s Billem pohádali?“ pořád na mě tak vyjeveně civí, čeká na odpověď a málem se kvůli tomu řízne do prstu.
„Ne, nepohádali, ale Bill bude potřebovat barák pro sebe,“ začnu si malinko vymýšlet. Filipovi nemůžu říct na plný pecky, jak se věci mají. „Bude se ženit,“ dodám konečně, abych to měl už za sebou.
„No nekecej!“ vypadne z Filipa, odloží vařečku do dřezu a sedne si naproti mně na židli.
„Proč bych kecal?“ ušklíbnu se, když nic dalšího neříká. „Prostě se bude ženit, no, co je na tom? Bude mít velkou rodinu, tak potřebuje barák…“
„V životě bych to do Billa neřek… myslel jsem si… no… prostě,“ koktá Filip najednou v rozpacích a neví, jak to má říct.
„Co sis myslel? Že je teplej?“ usnadním mu práci, stejně si to o Billovi myslí půlka národa, tak proč ne on?
„Jo… tak nějak,“ váhavě přizná Filip. „Vždycky byl tak… zvláštní,“ pokrčí rameny.
„Já vím, Bill je zvláštní, ale teplej není,“ málem se mi zauzluje jazyk, když to říkám. „Má syna, jestli sis nevšim,“ sarkasticky přidám jedinej argument, kterej ho chránil poslední rok před těmihle útoky.
„Jo, všim, ale to není nic divnýho… děti můžou mít i teplý,“ opáčí Filip. „Mámy brácha, můj strejda, se dokonce i oženil a měl tři děti, než ho manželka načapala v posteli s chlapem.“
Chvíli je mezi námi ticho.
„Koho si vlastně bude brát?“ zeptá se, aby nějak rozproudil konverzaci.
„Sabine,“ odpovím stručně. Poslední dobou to jméno říkám na můj vkus moc často.
„To je ta jeho bejvalka?“ vykulí oči Filip. Jenom přikývnu a dál už to nekomentuju.
„Takže ty nemáš najednou kde bydlet, jo?“ zeptá se znenadání Filip.
„Jo, jsem potencionální bezdomovec,“ usměju se a vzpomenu si na časy, kdy jsme jezdili pravidelně do New Yorku, a z luxusních aut, kterýma nás vozili, jsme viděli po ulicích vandráky poskládaný v ohromných papírových krabicích od spotřebičů. Tak nějak bych dopadnout nechtěl.
„Tak kdybys fakt neměl kam jít, pamatuj, že u mě máš vždycky volnej bejvák,“ zazubí se na mě. „Mám tady tři pokoje a využívám jenom jeden, takže máš jeden nebo dva k dispozici, jak budeš chtít,“ nabídne mi velkoryse. Chvilku na něj jen civím, a pak se mi ta myšlenka pomalu zaryje do mozku a začne tam hlodat. To by přece vůbec nemuselo bejt špatný… nebyl bych sám, je to tady dostatečně v závětří, aby sem někdo lezl, a když budu opatrnej, nenajde mě tu nikdo. Sakra, to není vůbec blbej nápad…
„No… abys tý nabídky ještě nelitoval,“ usměju se na Filipa a napiju se coly.
„Proč bych měl litovat, společnost jenom uvítám,“ udiveně na mě koukne a plechovkou piva mi cinkne o skleničku. „Rozmysli si to, bylo by nám spolu určitě fajn.“
Po výborným guláši s chlebem mě Filip provedl svým bejvákem, abych věděl, kam se případně můžu nastěhovat, pak jsme se rozvalili v obýváku na starý sedačce, hodili nohy na stolek a prokecali celý odpoledne u televize, aniž bychom vnímali, co tam běží za blbiny. Ve finále jsme si dali na jeho notebooku závody formulí, a samozřejmě jsem ho porazil levou zadní… Bylo mi s tím naším bývalým albínem dobře, a konečně jsem začal vidět aspoň jedno malý světýlko na konci tunelu, jakým se ještě před pár hodinami jevil můj budoucí osamělej život, kterej mě čeká, dokud se Filovi nepodaří nás z týhle reality vysekat. Když jsem odcházel, byl jsem v podstatě rozhodnutej, že se k němu nastěhuju. Jen to musím ještě probrat s Billem.
BILL
„Strejdááááá,“ zahuláká Davídek nadšeně, když slyší zarachotit klíče v zámku, a vystartuje mu chodbou naproti. Za chvilku už se předsíní rozlehlo dvoje hurónský zařvání, jak strejdovi skočil do náruče jako vždycky, když se na něj už dlouho těšil. Dneska byl prcek celej den s babičkou a dědou, kteří před hodinou odjeli domů, takže se už nemohl Toma dočkat. Konečně je bráška doma, už jsem se začínal bát, že se mu něco stalo, když se celý odpoledne neozýval. Nechtěl jsem mu volat, abych nevypadal jako hysterka, ale už jsem měl pomalu cukání. Večeře je hotová, máma nám tu navařila zásoby, takže si můžu dát týden oddych a začít se věnovat zařizování svatby. Pomalu už se nám krátí čas, a my nemáme vůbec nic připravený… v pondělí jedeme se Sabine za tím farářem, co nás bude oddávat, v úterý přijde Stefan kvůli oblečení, pak musíme sehnat místo pro hostinu, zařídit výzdobu, kytky… no fuj, to bude děs.
„Ahoj,“ nakoukne Tom s úsměvem do kuchyně s Dejvem v náručí, a zažene moje chmurný úvahy o budoucnosti. „Tak jak to dopadlo?“ zvedne tázavě obočí, aby se dozvěděl, jestli jsem Sabine dostal za manželku bez potíží.
„Ahoj, dobře,“ usměju se smutně a vezmu mu tak poslední naději, že by z tý svatby mohlo sejít, „kde ses tak dlouho toulal?“ zeptám se. „Už jsem se začínal bát, že tě někdo přepadl,“ dodám, aby si nemyslel, že mu to nějak vyčítám.
„Byl jsem u Filipa,“ překvapí mě svou odpovědí Tom. „Pak ti budu vyprávět, teď se půjdu umejt a vykoupat tohle zvíře,“ líbnul Dejva na tvář a zmizel s ním v koupelně.
Tak u Filipa, no to koukám jako blázen. Myslel jsem, že Filip je ještě pořád u rodičů, ale tohle vypadá, že už má vlastní bydlení. Co já se všechno nedozvím jako poslední? Večer bude důkladnej výslech, jsem zvědavej, jak se Filip má a co dělá… Ti dva v koupelně pořádaj zase nějakou námořní bitvu, řvou tam jako paviáni, tak využiju chvíli, než mě budou potřebovat, a otevřu si notebook, abych zkontroloval poštu. Možná se ozve konečně Carl s dalšími termíny, už by bylo na čase, protože tohle všechno má pod palcem on, a my jsme zvyklí, že nám den před akcí volá, aby nás na ni ještě jednou upozornil. Nacvakám heslo svojí schránky a čekám, až se načte její obsah. Tak… od Carla nic, je tu jen pár spamů, jako vždycky, něco od reklamních agentur, pro který jsem fotil a poslední je nějakej vtipálek jménem Devil. To zase bude magor, co mi vyhrožuje, že přijdu do pekla, už to vidím. Toho si nechám na konec a s chutí ho pak vyhodím do koše…
autor: Janule
betaread: Áďa
Jani, Jani, jak jsem říkala včera… prostě si sadista a je to nefér… vůči nám všem… ='( Týráš mě!!!! Sem zvědavá co Bill řekne na novinku, že by se Tom stěhoval k Filipovi… a jsem zvědavá na jejich život po tom, až si vezme Sabine, ale to probrečim pak asi pořád ='(='( Nemám ráda, když spolu nemůžou bejt… nemám a nemám!!!='(='(
Devil…to bude ten chlápek jak poslal to udání ne?
Ale ten Tom, aspoň, že nebude bydlet sám. Doufám, že Fil Bédu vyrobí a žádná svatba nebude, to by bylo krásný:-)
Jak už jsem ti Janul psala na mail… je to dokanalý. Asi ti nikdy taky nepřestenu psát to, jak tě obdivuju. Opravdu.. tolik zápletek, tolik fantazie. Dokonalost sama o sobě…
A teď ho budou vydírat…
no to je drama fakt…
Tak tentokrát jsem se důkladně připravila. U vědomí toho, co jsem tady vyváděla minule. Spořádala jsem rodinu, pustila si Bachův Braniborský koncert, ten třetí, ten mě uklidňuje nejvíc, otevřela si sedmičku červenýho a šla na to. Ovšem záhy jsem seznala, že ta příprava nebyla až tak vymakaná, jak jsem se původně domnívala. Nečekala jsem, že hned při první větě budu řvát smíchy 🙂 Mimochodem, netušíš, jak se z bavlněného trička odstraní skvrna od červeného vína? 🙂
Tak nějak jsem si říkala, že by třeba Tom mohl bydlet s Filipem. Bylo by jim spolu určitě veseleji a Tom by mohl dohlížet, aby se Filip neflákal a urychleně sestavil, to co je potřeba, aby se žádná zatracená svatba v tom mizernym kostele nekonala, sakra! No… začínám pomalu startovat, to ta zmínka o svatební hostině, výzdobě a tak 🙂
Ale dobrý, nalila jsem si druhou decku a zhluboka dejchám. Takže bydlení u Filipa, no ale kde se bude Tom s Billem slézat? Tady to asi nepůjde, když Filip, jako jeden z mála, nic netuší. Ale tak třeba novomanžel sem tam pošle mladou paní se Davídkem na procházku, strejda přijede jako na návštěvu a tak, no. Jé, to je to komplikovaný, já bych to tedy psát nechtěla :))))))
A jsem vážně zvědavá, s čím se vytasí Devil. 🙂
To je hajzl, ten Devil. Ještě ani nevim, co mu píše a už jsem vytočená.
…ale nemuselo to skončit takhle napínavě teda 😀
To je docela fajn, kdyby byl Tom u Filipa…:-) Jo, těším se, jak bude Bill Toma vyslýchat…s lampičkou do Tomova obličeje…xD Vyklube se něco z toho posledního mailu? To jsem zvědavá…Moc pěkný…:-)
Tomovo hledání bytu nemělo chybu:D Docela se divím, že v tak daleký budoucnosti se najdou takové hrůzy, na které natrefil:D Ale nakonec to vypadá dobře, u Filipa mu bude líp než samotnému někde v prázdném bytě. A Filipovi by se třeba mohla hodit pomoc… ne teda ve vědeckých záležitostech, to by mu Tom byl houby platnej:D Ale pár rukou navíc se vždycky hodí, zvlášť na takovém místě, kde je co uklízet:)
Ještěže nemusím čekat týden, ale jenom dva dny, abych se dozvěděla, co Billovi píše ten Devil… ono nestíhání čtení má i své výhody:)
[8]: No jo, Mad, to máš svatou pravdu, už se k tobě chystám jakou dobu, že si pořádně počtu, mám tam velký resty, ale vždycky mi do toho něco nebo někdo vlítne. Snad zejtra, uvidim, jak na tom budu.. už se těšim. 🙂
Ono… mezi náma, to zase tak daleká budoucnost není… tuhle nedávno, když mi bylo pětadvacet :-D, jsem si říkala, že až bude rok 2000, že mi bude třiatřicet a jak je to dlouho? Je to dávno v pytli a mně to přijde jako chvilka 😀 Takže takovej rok 2015, jestli se ho dožijem, je tu cobydup… tolik se toho zase nezmění. Možná pár detailů, například moje hlava už bude totálně šedivá :-D.
honem dááál
V tých minulých sériách si takto netýrala Janule. Už to tak zľahka nezvládam. Hltám text a dúfam, že sa niečo zlepší ale je to stále horšie. Aspoň ale Tom bude bývať s Filipom a môže mu pomôcť aspoň vypratávať bordel. Nech už vrátia realitu čím skôr. Rada by som sa zase trochu zasmiala je mi smutno už dlho 🙁
Musím říct, že představa toho, že by Tom bydlel s Filipem, mě vážně uklidnila 🙂 Toma je mi sice pořád líto, ale doufám, že jho nabídku přijme. Když nebude úplně sám, tak to pro něj bude určitě lehčí a pro mě taky 😀 🙂
Ovšem ten Devil mě celkem znepokojuje. Už i maily musí Billovi psát? 😮 No tak to jsem zvědavá, co se tam dozvím.
Ale musím říct, že tahle série mě naprosto drásá nervy. Ne že bych se u těch minulých nebála, ale nikdy to netrvalo až tak dlouho! Obávám se toho, co všechno se tady ještě semele. Dokonce mám strach, že se tomu Devilovi nějak podaří dostat do jejich doma a dát tam štěnice či skryté kamery. Protože Valeriin otec určitě není spokojený, že sociálka nic nedělá a chce kluky zničit.