autor: Ivetka
Bill si oddechl teprve až letadlo odstartovalo a svými podvozky se odlepilo od povrchu země. Teprve až teď se ponořil do říše snů, protože jeho plán a celá cesta ho dost vyčerpala, ignoroval hlad a žízeň, hlavní bylo, že se odtamtud dostal bez jediného zahlédnutí. Cesta měla trvat přes 2 hodiny, takže si Bill klidně pospal alespoň chvilku, během letu dostal i malé občerstvení a pití, takže nic ho už netrápilo. Možná to, co bude dál. Musí se odstěhovat pryč, protože až ráno zjistí, že Bill není na svém místě, že klidně neleží v posteli, určitě to nenechají jen tak. Začnou ho hledat a určitě ho najdou, musí dbát na bezpečnost svých bližních, proto hned, až přijede, a dá se do normálu, půjde na policii a zažádá o řešení případu a ochranu jeho rodiny. Nemusel si dělat starosti s tím, co bude dál, ale Lucky mu připadal tak jiný než ostatní, on dbal na to, aby se Billovi za tu dobu nic nestalo a povoloval mu plno věcí, dělal vše pro to, aby se měl co nejlépe. Na něm Billovi trošku záleželo. Čím víc se ale Bill blížil k Německu, tím víc měl strach.
— Tom —
Brzy ráno jsme se všichni od stanice vydali na letiště. ,,Doufám, že jste si nikdo nezapomněl svoje pasy a občanské průkazy, bude to velmi důležité,“ řeknu, když čekáme na letišti na své letenky. Nemohl jsem ani dospat, podle mých informací se Billovi nic nestalo a ani by se nic stát nemělo, prý se o to postarají, ale co když se Bill zachová nějak naivně a něco se pokazí? Co když přijedeme pozdě, nebo co když to zkrátka nezvládneme? Na školení nás učili, že nemáme všechno vidět černě, že každá špatná věc má své řešení. Ale nikdy nás neučili, jak se v těchto situacích máme chovat. Na každém člověku, kterého jsem zachraňoval, mi záleželo, protože mi šlo o jeho bezpečnost, aby se mu nic nestalo, opatřit prostě, aby se měl co nejlépe.
V ruce svírám svoje doklady, ve kterých mám malou fotku Billa, v životě jsem neviděl takového křehkého kluka. Sice mi jeho bližní říkali, že je to tvrdý chlapec, ale určitě to není pravda, určitě ne. Když se na něj podívám, vidím veškerou tu jemnost, vždyť on vypadá jako naprostý anděl. Dodává mi odvahu a energii, když vím, že teď dělám další dobrou věc a ještě pro někoho, jako je on.
V ruce svírám svoje doklady, ve kterých mám malou fotku Billa, v životě jsem neviděl takového křehkého kluka. Sice mi jeho bližní říkali, že je to tvrdý chlapec, ale určitě to není pravda, určitě ne. Když se na něj podívám, vidím veškerou tu jemnost, vždyť on vypadá jako naprostý anděl. Dodává mi odvahu a energii, když vím, že teď dělám další dobrou věc a ještě pro někoho, jako je on.
— Bill —
Nervózně jsem čekal, až se letadlo úplně zastaví a až budu moci vystoupit. Zavazadla jsem s sebou neměl, takže jsem ani nemusel na nic čekat. Hned, jak jsme dostali pokyn, ať jsme tak laskaví a opustíme letadlo, jsem sešel po schodech a nastoupil do autobusu, který nás měl dovézt až k budově. Namačkal jsem se mezi ostatní lidi. Byl jsem nervózní, musel jsem se co nejrychleji dostat domů, musel jsem to začít řešit.. Pořád mám takový divný pocit, že mě někdo sleduje, že tu někdo je… a že ví o tom, že jsem přijel. Pevně se držím žlutě natřené tyče, abych neupadl a mezitím přemýšlím, co a jak udělám. Musím si to nějak chronologicky sestavit.
Po otevření autobusových dveří mi trvá asi dvě minuty, než se dostanu ven, do každého nevychovaně strkám, deru se ven, už chci být konečně doma. Vyběhnu hned jak to jde a běžím k východu. Na tomhle letišti to už naštěstí znám. Několikrát jsem tu byl, letěli jsme s tetou hodněkrát na dovolenou do zahraničí. Vyběhnu ho hlavní haly letiště a znovu běžím, nevnímám to, že jsem udýchaný, běžím k východu, abych stihl co nejbližší spoj do Magdeburku. Ani si nevšimnu, že z mojí pravé strany jde skupinka nějakých lidí. Do jednoho z nich nemilosrdně strčí, oba spadnou na zem.
Po otevření autobusových dveří mi trvá asi dvě minuty, než se dostanu ven, do každého nevychovaně strkám, deru se ven, už chci být konečně doma. Vyběhnu hned jak to jde a běžím k východu. Na tomhle letišti to už naštěstí znám. Několikrát jsem tu byl, letěli jsme s tetou hodněkrát na dovolenou do zahraničí. Vyběhnu ho hlavní haly letiště a znovu běžím, nevnímám to, že jsem udýchaný, běžím k východu, abych stihl co nejbližší spoj do Magdeburku. Ani si nevšimnu, že z mojí pravé strany jde skupinka nějakých lidí. Do jednoho z nich nemilosrdně strčí, oba spadnou na zem.
,,Oh, velmi se omlouvám, neviděl jsem vás, nechtěl jsem vám nic udělat, jste v pořádku?“ pomateně se začnu ptát a pomáhat tomu pánovi na nohy.
,,Ne, to je dobrý, nic se mi nestalo,“ mile se na mě usměje a taky mě podrží, abych se udržel na nohou. Kouknu se mu do očí, chvilku takhle staneme, potom ho raději pustím a běžím zase dál. ,,Bille počkej!“ zastaví mě křik. Nervózně se otočím, kdo to je, a když uvidím toho pána, kterého jsem před chvilkou srazil, tak se zastavím.
— Tom —
,,Bože to není možný? Co tu děláš? Jak jsi se sem dostal?!“ začnu ho zasypávat otázkami, nedošlo by mi, že je to on, kdyby se na mě nepodíval, ihned to ve mně trklo, nemohl jsem ho nechat odejít, ale byl jsem strašně pomatený.
,,My se známe?“ nechápavě ode mě odstoupí.
,,Chlapi pojďte… Bille, neboj se, už to bude dobré, pojď…“ obejmu ho okolo ramen a dovedu ho do našeho služebního auta. ,,Jsem Tom, a jsem kriminální policista. Nedávno jsme se o tobě dozvěděli, že jsi pohřešovaný, tak jsme tě začali hledat, dozvěděli jsme se, že jsi v Itálii, dnes jsme tam chtěli jet a ty tu do mě takhle vrazíš,“ usměju se. Bill na mě jenom nechápavě kouká.
,,Potřebuju rychle domů, oni se sem určitě vrátí, potřebuju pohlídat svou rodinu,“ začne plakat.
,,Bille, o všechno se postarám, slibuju, hlavně klid,“ přehodím mu přes ramena deku a obejmu ho…
autor: Ivetka
betaread: Janule
Wow! To je bomba! Rychle dáál! Teda to bylo pěkný štěstí že do něho tak napálil xD
Ivet koukej rychle dělat pokráčka, začínám se nervovat 😀
týýý jo
Heej 😀 Já jsem to tušila, já jsem to tušila! Já jsem tak strašně inteligentní dítě, až to není možné 😀
Tentokrát jsem věděla, o čem tahle povídka je, na to se po minulém díle rozhodně nedalo zapomenout 😀 Doufám, že se to bude nějak řešit, i když toho Luckyho je mi docela líto, že se takhle staral a Bill jim upláchne bez jediný zprávy 😀
No jo, na druhou stranu – kdo by chtěl zůstávat v přítomnosti cizích, i když hodných, lidí, kteří ho ještě unesli? 😀 No, nevím, jak vy, ale já se teda řadím do skupinky, že bych radši běhala na svobodě 😀 Další konflikt, bůhví, jestli to bude svoboda, protože mám takové neblahé tušení, že si Billa zase najdou.
Taak, tohle byl teda dost solidní výkec, takže už radši mlčím 😀 Další várka u dalšího dílu 😀
Uf, ještě že to dopadlo takhle dobře. Náhoda jak prase. xD
to je mi ale náhodička