Loving Liar 6.

autor: Lady Kay

Tom se převalil na posteli. Nechápal, čím to je, že zrovna dneska nemůže usnout. Koncert dopadl skvěle, fanoušci byli nadšení, celý tým byl spokojený, Géčka vypadala šťastně a David nešetřil chválou. V tom byl zřejmě zakopaný pes. Všechna chvála z úst manažera směřovala pouze k jediné osobě – k Billovi. Jako by všechno byla jen a jen jeho zásluha. Copak Tom celé měsíce nedřel jako kůň? Copak on na tom pódiu nestál? David viděl jen Billa, ztělesněný zázrak a svého chráněnce. Pokud nevadilo Gustavovi a Georgovi, že se jim pochvaly a uznání nedostalo, tak jemu tedy ano. Pokud si ten namyšlený spratek myslí, že odzpívá jediný koncert a Tom z něj padne na zadek, tak se šeredně plete! On dřel roky, aby se mu dostalo uznání a z Billíška jsou všichni hotoví po jediném vystoupení. Na něj každý kašlal. Jediný, kdo jeho dnešní výkon ocenil, byl někdo, od koho to nečekal a zároveň ani slyšet nechtěl.

Znovu si vzpomněl na moment, kdy kráčeli společně do šatny. Všichni plni dojmů z vydařeného koncertu, zatímco Géčka, kráčející před nimi, svoje nadšení ventilovala, on a Bill šli mlčky do chvíle, než ticho prolomil zpěvák. Když nad tím teď Tom tak uvažoval, možná nemusel hned tak vyjet. Třeba to Bill nemyslel zle, možná, co řekl, myslel upřímně. Jenže kdo se v tom má sakra vyznat? Jak má poznat, kdo to s ním myslí dobře a kdo ne? Za poslední roky se setkal s mnoha lidmi, kteří se mu lichotkami vetřeli do přízně, on jim začal naivně důvěřovat a pak přišlo hořké zklamání. Jenže ten naivní kluk s přibývajícími roky zmizel, vystřídal ho nový Tom. Ten Tom, o kterém všichni prohlašovali, že je zahleděný sám do sebe. Ten, který podle ostatních, nemá v sobě kouska citu a jediný, koho má rád, je on sám. Ačkoliv byli Gustav a Georg jeho přátelé, věděl, že i oni si myslí, že je bezcitný. Mnohokrát se stalo, že přestali mluvit, jakmile vešel do místnosti. Musel by být tupý, aby mu nedošlo, že se bavili o něm.

Kytarista nebýval takový, byly doby, kdy i on dával najevo svoje emoce a existovala i osoba, které by snesl modré z nebe, kdyby ho požádala. Ve vzpomínkách se vracel ke své první lásce, ke své první, jediné a zároveň poslední lásce. Tu dívku miloval, dělal všechno pro to, aby byla šťastná. A proč? Aby ho nakonec podvedla, vyrvala mu srdce z těla a pošlapala mu je? Nejraději by si za svou blbost nafackoval, jenže tenkrát kvůli růžovým brýlím, které mu čarodějka Láska nasadila, neviděl, že jeho láska není taková, jakou si ji vysnil. Když zjistil, že ho podvedla s jeho nejlepším kamarádem, celý jeho vysněný svět se zbořil, jeho představy o lásce se rozplynuly a on si kolem sebe začal stavět zeď, která se postupem času stávala vyšší a silnější. Tom se uzavřel sám do sebe a přísahal si, že už nikdy nikomu nedá najevo svoje city a nedaruje svoje srdce. Dát najevo city pro něj znamenalo stát se zranitelným, čehož spousta lidí v nejméně očekávaném okamžiku dokázala využít. Postupem času se naučil vystačit si sám se sebou. Každý jej znal zvenčí, ale do jeho nitra nenakouknul nikdo. Však to ani nikomu nedovolil, zůstával uzavřený a tvrdý, tedy alespoň navenek. Koneckonců byl to jeho svět, život, jeho problémy a starosti, jeho myšlenky, obavy a touhy. A s těmi si uměl poradit sám, tak k čemu se někomu svěřovat a zatěžovat jej, když stejně každý myslí jen sám na sebe a co trápí jeho, je každýmu ukradený. Když můžou být sobečtí ostatní, proč by nemohl i on? Proč by on měl být jiný? Proč by se měl ohlížet na ostatní, když to nikdo nedělá?

Když dorazili před hotel, čekalo je to samé, opět hlouček tlačících se a ječících dívek, mezi kterými si Tom pokaždé vyhlédnul jednu, která mu měla dělat „společnost“ na večer. Dneska však na jeho pokoji neskončila žádná z dívek, postávajících před hotelem. Neměl na ně náladu, rozdal pár podpisů a zapadnul do hotelu. Věděl, že kdyby si prstem ukázal na kteroukoli z nich, šla by s ním, přesto to neudělal. Doteď nepochopil naivitu dívek. On na jejich místě by nikdy nic podobného neudělal, k ničemu takovému by se nesnížil. Copak si myslí, že jediná noc, strávená s ním, změní jejich život, že se do nich bezhlavě zamiluje a budou žít šťastně až do smrti. Nepamatoval si jediný obličej děvčete, které prošlo jeho postelí, ani jméno, nepotřeboval je vědět, vždycky mu šlo jen o jeho vlastní uspokojení a pak sbohem. Žádná z nich nezůstala do rána, nebyl k tomu ani důvod. Poskytla mu to, co potřeboval, víc od žádné nepožadoval.

Románky s fanynkami se nevědomky snažil nahrazovat si něco, co potřebuje každý z nás a co on tak zarytě odmítal – lásku. Ačkoliv sám sobě nalhával, že ji nepotřebuje, v hloubi svého zlomeného srdce si i on přál, aby jej někdo miloval, ale jako člověka. Ne kvůli tomu, že je pako z Tokio Hotel, ale kvůli němu samotnému, aby jej miloval jako Toma Kaulitze, obyčejného kluka s vlastními sny a přáními. Zcela nezištně a upřímně.

Noci na hotelech byly jednou z věcí, které Tom nesnášel na popularitě. Zpočátku mu připadalo úžasný spát každý den v jiném městě, postupně se z toho stalo něco nesnesitelného. Pokaždé seděl sám na pokoji, koukal do zdi a zaobíral se svými myšlenkami. Kdyby ho někdo potají v těchto chvílích pozoroval, nevěřil by vlastním očím. Po tvrdém a nepřístupném kytaristovi, který za každé situace zůstával ledově klidný a dokázal si u všech zjednat respekt, nebylo ani stopy. V noci se na jeho místo vracel „starý“ Tom, v jehož těle tlouklo srdce plné přání, snů a tužeb, ale ten Tom, jenž si ráno opět musel nasadit svoji masku a pokračovat v roli, kterou si sám pro sebe zvolil.

Chlapec vstal z postele a přešel k oknu. V myšlenkách se vracel k Billovi, sice mu ten kluk neuvěřitelně lezl na nervy svým optimismem a věčně dobrou náladou, ale na druhou stranu… Když odjížděli na hotel, nebylo po úsměvu na jeho tváři ani stopy, seděl tiše v autě, ani s Géčky se nebavil. Možná jsem to přehnal… Spíš jsem mu měl poděkovat, byl jedinej, kdo mě dneska ocenil… Tome, uvažuj, určitě to řekl jen tak. Přece nebudeš blbej a neuvěříš někomu, koho neznáš a nic o něm nevíš. Sice působí jako neviňátko, ale takoví bývají nejhorší! No jo, ale… Žádné ale, přece ho nebudeš litovat! Kdo lituje tebe? To je fakt, přece se kvůli jedný větě za ním nerozběhne a neodprosí ho na kolenou. To tak, ten černovlasej ďábel by si to určitě nenechal pro sebe a záhy by si z Toma všichni utahovali. Silně zatřásl hlavou, aby zahnal neposedné myšlenky, dík kterým málem Billa začal litovat a natáhnul se zpátky na postel. Ať se ale snažil sebevíc, nemohl se ponořit do říše spánku, neustále se mu v mysli zjevoval obraz sedícího a zkroušeného Billa…

Bill nespal. Ačkoliv si myslel, že po tak náročném vystoupení, lehne do postele a ihned usne, spletl se. Hádka s Tomem tížila jeho duši. Pomalu ale jistě i on spěl k názoru, že veškerá jeho snaha je marná, a tak se začal smiřovat s prohraným bojem. Nikdy si nic nepřál tolik jako získat si kytaristovu přízeň a snad i kousek srdce, jenže z téhle bitvy vzejde jako poražený. Bohužel… Tiché zaklepání na dveře přerušilo tok jeho myšlenek a chlapec vyskočil z postele. Netušil, kdo by za ním mohl jít uprostřed noci. Několika kroky se ocitl u dveří, srdíčko mu tlouklo jako o závod, když tisknul kliku a otvíral. Nikde nikdo, Bill stál opuštěný uprostřed hotelové chodby, třeba se mu všechno jen zdálo nebo si z něj někdo jen vystřelil. Pomalými kroky přistoupil k protějším dveřím a zlehka po nich přejel dlaní. „Ach, Tomi…“