autor: Áďa
Ahojík všichni, tak je tady další moje jednorázovka… je poněkud stručnější, než u mě bývá zvykem, a asi je trošku podivná, ale je to to první, co mě napadlo, když jsem slyšela tu ukázku z nového TH alba 🙂 tak snad se to bude aspoň trošku líbit 🙂
„And we go on, and we go and on and on and on…
we don´t belong, we don´t belong, belong to anyone..
the pain of love will last forever…“
Bill už nemusel ani zpívat, rozvášněný dav pod podiem odzpíval zbytek refrénu sám. Avšak bráška zpívat chtěl… a ve mně se opět všechno stáhlo trpkou bolestí a nenávistí. Nenávistí k tý blonďatý zelenooký svini.
Ano, zrovna jsme začínali nahrávat naše třetí album, když se Bill znenadání zjevil ve dveřím mého pokoje. Oči mu svítily snad ještě víc než na Comet 2008 nebo na MTV Music Awards 2008, kde jsme získali tak nečekaný úspěch. Snad ještě víc, než když poprvý viděl náš americký monstertruck. Ani nečekal, až se ho zeptám, co se děje, ačkoliv už jsem otevíral pusu, a hned spustil o ní. Vyslechl jsem si asi hodinový monolog o tom, jak se právě šťastně zamiloval do Agnes, která byla podle jeho slov tou nejúžasnější holkou v celém vesmíru. Pěl na ni ódy hodné Mozarta a ani si snad neuvědomoval, jak ostré rány tím sázel do mého srdce. Jeho slova mě zraňovala víc než cokoliv jiného na tomhle světě a chtělo se mi brečet, ale nemohl jsem. Ne, když jsem viděl jeho šťastný úsměv. Ne, když jsem nesebral odvahu k tomu, abych mu řekl ta dvě obyčejná, jednoduchá, pro mě však stěží vyslovitelná slůvka. Ona mu je řekla dřív. Ona mi ho ukradla. Ona vyhrála… a ona ho zničila.
Flashback
„No tak, Billí… ššššššt….“
Ze všech sil se snažím ukonejšit své milované dvojče, které se mi teď ustrašeně a zcela zlomeně choulilo v náručí. Oční linky se mu rozpíjely, stékaly mu po zarudlých tvářích skoro až ke rtům, přičemž se mísily s bolestnými slzami.
„To-Tomi,“ zaštká. „P-proč? Proč mi to udělala?“
„Já… nevím, bráško,“ tulím si ho k sobě, a zatímco mi jeho slzy zmáčejí rameno, nořím své prsty do jeho sametových vlasů a druhou rukou mu přejíždím po zádech. „Neboj, jsem tady… bude zase dobře… nejsi sám.“
„Ale… proč? Já ji miloval!“ zakvílí to nešťastné stvoření zoufale. „Co jsem udělal špatně?“
To, že jsi s ní vůbec začal chodit, pomyslím si v duchu, ale nahlas to samozřejmě neřeknu. Jenom tě zneužívala. Já to z ní cítil už od začátku, že tě chce jen pro peníze a pro známou slavnou tvář… Svině jedna… a mně teď nezbývá, než se snažit alespoň trošku vyléčit rány na bráškově zlomeném srdíčku.
„Notak, Billí… uklidni se… už je dobře…“
„Ne, nebude dobře,“ vzlykne ten zoufalý človíček. „Už nikdy…“
Konec flashbacku
„And we go on, and we go on and on, and on, and on…
we don´t belong, we don´t belong, belong to anyone…
the pain of love will last forever…“
Jediný způsob, jak se bráška se zradou své milované bývalé lásky, tedy pro mě nenáviděné svině, které tak naivně věřil a naběhl na meč, dokázal postupně vyrovnat, byl samozřejmě zpěv. Proto i texty na nové album psal převážně v pochmurném duchu. Avšak všechny zpíval v klidu a statečně. Jedině u Pain of love se nikdy neudržel. Sice už dokázal vyzpívat, že jde dál a dál a že nepatří nikomu, ale vždycky, když se dostal k části, kde „bolest lásky přetrvá navždy“, vždycky mu v téhle pasáži vhrkly do očí slzy. Sice už netekly proudem, jako při prvním koncertě, ale nikdy se jich nezbavil. Vždycky si u toho vzpomněl na ni, jak mu zlomila srdce. Z dočasné deprese se vyzpíval na podiu, ale nebyl koncert, po němž by se mi nechoulil v konejšivém objetí a nepropadal chmurným vzpomínkám.
„The pain of love will last forever… forever,“ zašeptal poslední slovíčko písničky a rychle zamrkal, aby obdařil rozvášněné fanynky, které zpívaly a plakaly s ním, jedním ze svých zářivých, avšak naučených umělých úsměvů. Pokračovali jsme v koncertě, dokud neskončil, což po téhle písni, která se, podle mě hlavně díky Billově příběhu, o němž se záhy dozvěděl celý svět, stala naším největším hitem z nového alba, trvalo jenom dvě písničky plus dvě přidané, a když jsem po zdlouhavém loučení se s publikem vešel do backstage, už tam na mě čekal. Samozřejmě s uplakanýma očima. Naznačil jsem Géčkům i Davidovi, aby nás nechali o samotě, a pro jistotu jsem zamknul. Pak teprve jsem si k němu přisedl.
„Billí… nemysli na ni,“ snažím se ho ukonejšit jako vždycky. „Nestojí ti za to, lásko…“
Zasekl jsem se nad tím, co ze mě vypadlo, a i bráška zpozorněl. Nejistě se mi zadíval do očí.
„Co jsi to řekl?“ hlesl.
„Já…“ zasekl jsem se. Nebyl jsem si jistý, zda mu můžu zopakovat to slovíčko, které právě asi evidentně prozradilo moje city. Ale pak jsem se zhluboka nadechl. Proč bych mu měl lhát? V nejhorším se ode mě odvrátí a nebude se mnou mluvit. Bude to sice peklo, ale já vím, kdesi v srdci, že ať se mezi námi stane cokoliv, my dva se vždycky usmíříme, dřív či později. Proto jsem se znovu nadechl. „Řekl jsem ti… pravdu,“ zamumlal jsem.
Nevěřícně se na mě podíval, jako by se v mých očích snažil odhalit aspoň střípek lži, a poté, co jsem prošel jeho rentgenovým pohledem, se mu lehce rozklepal ret.
„Tomi… myslíš to… vážně?“ špitne téměř beznadějně.
Trošku mi zrudnou líce.
„Myslím,“ přiznám se upřímně. „Víš… cítím to už delší dobu, ale nějak jsem nesebral odvahu ti to říct.“
„Ale…“
V tu chvíli najednou ucítím prudké objetí a vnímám, jak mi Bill zaboří hlavu do ramene. Znovu brečí… ale nějak intuitivně cítím, že to není zoufalstvím. Je to pláč štěstí… Na chvilku se ode mě odtáhne a v očích se mu mihne záblesk strachu.
„A… neopustíš mě nikdy?“ zašeptá váhavě.
„Já tebe?“ nadzvednu obočí nad tím, jak ho taková absurdita může vůbec napadnout. „Já tebe nikdy… lásko,“ dodám a opatrně se svými rty dotknu těch jeho, které jsou ještě vlhké od přílivu nedávných slz. Ustrašeně se na mě zadívá… a pootevře je. Nespolupracuje sice, ale nechává můj jazyk, aby se seznámil s tím jeho. Bože, to je snad jenom sen… Jeho rty jsou tak heboučké a jazyk tak váhavý… Něžně se do něj vpíjím čím dál víc a on se postupně uvolňuje. Teprve, když se po nekonečně dlouhé době odpojíme, abychom získali kyslík, který se vlivem spojení našich rtů ztratil z plic nás obou, položí si hlavu na moje rameno a váhavě mě obejme.
„Prosím, slib mi, že mě nikdy nezradíš,“ špitne a s obavami se mi zahledí do očí.
„Nezradím… přísahám,“ ujistím ho a znovu ho začnu líbat. Tentokrát mi svými rty vychází vstříc sám a dobrovolně… a dosud příliš lesklé oči mu konečně prozáří plamen štěstí. A mně, zatímco ho opatrně svalím na pohovku, se v hlavě rozezní naše hitovka…
And we go on, and we go on, and on and on and on…
we don´t belong, we don´t belong, belong to anyone…
the pain of love will stay forever…
…a my tu bolest překonáme. Když jsme spolu, překonáme na tomhle světě cokoliv…
autor: Áďa
betaread: Janule
To je nádherné 🙂
Téda won si nabrnkne nějakou blondýnu a pag se diwí. Etě že má brášku:-D
Tak to bylo úplně úžasný. Sice docela krátké, ale hezké.
Áďo, ty jsi blesk! Úplně si tě dovedu představit, jak, jakmile se objeví nějaká novinka, zasedneš a píšeš a předběhneš všecky, kteří by jen pomysleli na to něco na dané téma napsat. xD
Moc se mi to líbilo, hlavně Bill v týhle roli…
krásne nežné a dojemné 🙂
Nádherné…jako všechno od této slečny, píše skvěle :)))
No, páni, neuvěřitelný, jak ty nám reaguješ na nové odálosti. Teď by to chtělo vymyslet něco k Chantale. Já tu právě shlídla všechny ty videa, co jsou zatím k dispozici, vyjadřovat se veřejně nebudu, takže popojedem… 😀
Tohle byla taková sladká romantická třešnička a musím říct, žes mi aspoň osvětlila o čem že ten kousek textu je, protože mně tedy obsah utekl a to nejen díky tomu, že nejsem agličtinář, ale hlavně díky tomu, že mě oba ty úryvky šíleně vyděsily a znechutily, jo Janule by mohla vyprávět, ta si užila moje hořekování za čerstva, zrovinka když jsem to doposlouchala.
Ale já furt odbočuju někam jinam. Chci jen na závěr říct, že se mi to líbilo, i když tam nedošlo až k tomu… ty víš, co já vždycky čekám v jednodílovkách. ;o) Bylo to fajn, taková příjemná oddechóvka. :o)
Krásné =)
kraaasnyyy tohle by chtelo pokracowaaaniii:D:D :-o:-o
Tedy Áďo, ty jsi ale fofrník, to byla rychlost 🙂
No, nepotěšila jsi mě, koukám, že jsem tu poslední větu tý jejich hitovky přeložila úplně blbě, no ale co už 🙂
Moc pěkný, jsem ráda, že jsem se dozvěděla, jak to vlastně doopravdy bylo. Teda ale jednu chvilku mi doopravdy zatrnulo. Co kdybys byla až tak aktuální, že bys nechala Toma odejít středem s nějakou tou blonďatou skorozpěvačkou? No naštěstí to dobře dopadlo, obě blondýny za horama a hoši pospolu. Tak to má být 😉
opravdu nádherný, úžasný!! ách.
kraaaasnééé!!! kebyze mam slabsiu chvilku uz tu placem 🙂 v poslednej dobe iba placem 😀 nadhernáá!! aj ja som sa chystala napisat an tuto temu nieco ale musim zapnut mozog nech este zostanem originalna :)) supeeeer!!
No to bylo krásný. Takhle rychle mít nápad na novinku. Páni. No moc se mi to líbilo. Bylo to něžný a nevinný. Prostě nádhera.
jééé, tak to jsem ráda, že se vám to líbilo 🙂 mě to prostě jen tak napadlo a nějak jsem si nebyla jistá, zda to bude čtitelný 🙂
ten námět s Chantelle není zas tak špatný, přemýšlela jsem už nad tím, ale nějak se mi do toho nechtělo… ale tak já teda něco vymyslím, pokud budu mít časík 🙂
ach to je tak dojemný…. a krásný
moc hezký Aďulko….
bože…. když si vzpomenu na doby, kdy jsem tohle psala… kdy z Pain of Love byl známý jenom ten jeeden úryvek a já si zbytek melodie představovala úplně jinak… já mám dost 😀
Jo to je krása…je krásný číst jak bráškové drží při sobě… Krásná povídka opravdu..jsi mooooc šikovná.. 🙂