autor: Áďa
Tom
Šťastně jsem během následujících dnů přihlížel, jak Bill vedle malé kobylky úplně pookřál. Z vystrašeného, zachmuřeného a trucovitého paličáka, který sem se mnou přijel, se tu opět stal můj malý veselý bráška, plný energie, elánu a dobré nálady. Byl úplně neuvěřitelný, jak kolem hříběte pořád běhal, vytrvale a neúnavně. Po několika dnech, kdy jenom pospávala a pila, se stala kobylka strašně akčním zvířátkem. Už po týdnu života byla hrozně moc zvědavá, dokonce se začala přes hrazení sbližovat s ostatními koňmi. Kdykoliv jsme ji pustili do výběhu, byla ze všeho strašně nadšená, furt lítala jak radioaktivní rybička a všechno by hned zkoumala. Největší sranda byla asi v momentu, kdy jí Bill poprvý nasadil ohlávku a připnul na vodítko. Úplně to zkoumala a strašně mi tím připomněla takový ty malý naklonovaný ratlíky, co pořád držej v tlamách vodítko, na kterým je páníček vede, protože se s tou provazovou věcí v mžiku začala seznamovat úplně stejně. A Bill se tomu všemu strašně moc smál a vydržel ji jen tak sledovat i několik hodin v kuse, a mně zase dělalo radost pozorovat jeho štěstí, které z něj přímo čišelo.
Jenom jedna věc mě trápila, a to den ze dne čím dál víc a víc. Byl jsem sice šťastný, že má Bill takovou radost, nicméně čím kobylka byla větší, tím víc k ní bratříček přilnával. A čím víc k ní přilnával, tím víc mě děsilo neúprosně se blížící datum příjezdu majitele chalupy a tím pádem i našeho odjezdu. Snažil jsem se, aby na mně nic nepoznal, ale kolikrát se mi hlavou táhly takové chmury, až jsem se bál, že to ze mně přímo čiší. Pozoroval jsem zrovna, opřený o ohradu, jak si Bill ve výběhu s kobylkou hraje, a v tu chvíli mě napadlo, že den odjezdu asi bude dost drastický. Mám silné podezření, že Bill už kobylku považuje za svou vlastní, a že nebude schopný se od ní odtrhnout. Jenže ta kobylka jeho není, majitel si ji bude chtít samozřejmě nechat a Billovi, pokud se v těch jeho vztazích trošku neuklidní, zbydou jenom oči pro pláč. Chjo, budu mu to muset nějak naznačit… ale copak to jde? Copak můžu uhasit ty plamínky radosti, co mu svítí v očích, kdykoliv se k maličké dostane? Ne… to nemůžu udělat.
Ale tak třeba by se mi mohlo podařit domluvit se s majitelem, aby se sem za ní mohl jezdit dívat. Nebo něco podobnýho… Nevím, ale jedno vím jistě. Nemůžu to před Billem ani naznačit. Ten, kdybych mu připomněl, že se blíží odjezd, tak by byl určitě zoufalý, a to já nechci dopustit. Jen ať si užívá, dokud může…
„Tommy, viděl jsi to?“ probere mě z pochmurných úvah Billův hlas. Zvednu hlavu a vidím, jak ke mně bráška přiběhl, oči úplně navrch hlavy a celej rozesmátej jak zhulený sluníčko.
„Copak?“ zeptám se s úsměvem. „Co se vám zase povedlo?“ Je mi totiž jasný, že v tom má nějakým způsobem určitě prsty kobylka. A taky, že jsem měl pravdu…
„Tys to neviděl?“ zatváří se Bill mírně zklamaně, pak ale rozhodí ručkama. „Nevadí, podívej se!“
Sleduju, jak se upřeně zadívá na malou, která ho pozorně sledovala. Udělá k ní pár kroků, ale i tak je dělí několik metrů. Znenadání se zastaví, pohled pořád tvrdý a upřený. Pomalu rozpřahuje ruce… Najednou prudce dupne do země a vyloudí ze sebe cosi jako Baf! , načež se rychle rozeběhne proti kobylce. Ta neváhá a divokými skoky se rozběhne přímo na něj. Už to vypadá, že se ty dvě třeštiprdla srazí čely, ale těsně před sebou uhnou, každý na jinou stranu. Odstředivou silou oba uběhnou ještě pár skoků, načež se zastavěj. Bill s rozzářenýma očima natáhne ruku a kobylka k němu přikluše pro pomazlení. Začne se o něj otírat hlavou a on jí zaboří prsty do kratičké hřívy, kterou začne drbat. Sluší jim to spolu, nemůžu si pomoct. Černá srst kobylky ladí k Billovým havraním vlasům, oba mají svítící temně hnědé oči a oba mají šílené dětinské nápady. Jsou to moje zlatíčka, oba dva. Ano, oba dva, i to malý nohatý stvoření mi přirostlo za těch pár dní k srdci. Ne. Nemůžu prostě dopustit, aby o ni Bill přišel.
„Tak za chvíli přijď, jo?“ řeknu mu a zamířím k domu. „Za chvilku bude jídlo, tak ať ti nevystydne.“
„Jasný, já si tu s ní ještě chvilku pohraju, pak ji zaženu dovnitř a pak přijdu.“
„Dobře, tak zatím,“ nakloním se přes hrazení pro pusu a pak odejdu.
Jakmile se dostanu z jeho dohledu, rozeběhnu se a vytáhnu z kapsy telefon. Kouknu na datum. Za tři dny přijede majitel. Ideální čas mu cinknout. Vytočím jeho číslo.
„Dobrý den, tady Tom Kaulitz,“ představím se, když mi to konečně zvedne.
„Ááá, dobrý den,“ zašveholí a já v pozadí slyším mořské vlny. „Jak se daří? Jak se daří vám a koníkům?“
„No nám se daří dobře.. a koníkům ještě líp, narodilo se vám hříbátko, černá kobylka s bílou hvězdičkou a ponožkami na zadních nožkách,“ informuju ho. Okamžitě se začne nad ní rozplývat. Neee, já nechci, aby se nad ní rozplýval, to by tiž bylo mimo scénář… Po chvíli mu tedy jeho ódy přeruším.
„Prosím vás, pane Morreti… o té kobylce bych s vámi chtěl mluvit,“ povzdychnu si. „Víte… teprve ona dostala mého bratra zpátky na nohy. Byl několik týdnů psychicky na dně a až ona ho opět naučila žít. A on k ní hodně přilnul… Prosím, prodejte mu ji… řekněte, kolik za ni chcete!“
Pan Morreti se odmlčí.
„Ale pane Kaulitzi… to přece nejde! Bude z ní závodní kůň, ne nějaký pastvinový povaleč!“
„To bude!“ ujistím ho zoufale. „Můj bratr jezdí dostihy, ví, jak se o koně starat… Prosím, moc mu pomohla… prosím vás, prodejte nám ji! Samozřejmě se za ní budete moct kdykoliv přijet podívat a klidně vám z každýho vítězství budeme platit polovinu výhry… jen vás prosím, prodejte nám ji! Přísahám vám, že pod bratrovým vedením se z ní stane šampionka, která vyhraje každý dostih, ve kterém poběží!“
Na druhé straně telefonu se rozhostí ticho. Už si začínám zoufat…
„Uvidíme, až přijedu,“ odpoví pan Morreti poněkud upjatějším hlasem. „Přeju hezký den.“
„Vám taky,“ špitnu a když vypnu hovor, mám co dělat, abych se nerozbrečel. Vždycky byl tenhle maník tak soucitný a přívětivý, proč právě teď, když je to pro mě i pro Billa, dá se říct, životně důležité, musí dělat bordel a problémy? Zkroušeně se pustím do přípravy krupicový kaše…
Bill
Když Tom odcházel od ohrady, uvědomil jsem si náhle jednu věc, která mě poněkud zarazila. Zdá se mi to, nebo je Tommy den ode dne smutnější? Už když jsem mu před chvílí ukazoval, co jsme se s malou naučili za hru, tak ačkoliv se chápavě usmíval, jeho úsměv mi přišel poněkud nucený a strojený. Něco ho trápí, ale co? Vůbec se mi to nelíbí, nechci, aby byl z čehokoliv v pochmurné náladě. Je to moje sluníčko, takže žádný takový, že na něj polezou chmury a depky! Budu ho muset nějak rozptýlit…
Vyjeknu, když ucítím žďuchanec mezi žebra.
„Jau! Co to – „
Zmateně se otočím, protože díky mému mozkovému hloubání jsem úplně zapomněl, kde jsem. To už ale vidím dvě zvědavé čokoládově hnědé oči, ve kterých se zračí otazníky, proč jsme si přestali hrát.
„No jo, beruško,“ usměju se a začnu kobylku drbat ve hřívě a ona okamžitě spokojeně zafrká. „Nevíš, copak se nám s tím naším Tomínem děje? Nevíš, co?“ žertuju s ní a opřu se o ni celou vahou, abych ji přiměl k naší další oblíbené hře, a to přetlačování. Okamžitě se mi dostane odpovědi, když se hříbě vzepře na těch svých dlouhatánských špejličkách. Avšak já ji nakonec stejně donutím couvnout, mám větší sílu než ona. Ale to už dlouho nepotrvá, za pár dní zesílí natolik, že pak bez problémů převálcuje ona mě. Musím ještě využít toho, že je slabší a užít si svého vítězství, dokud to jde…
Maličké se moje převaha samozřejmě nelíbí, asi ji irituje, že ji dokáže přetlačit někdo tak hubený, jako jsem já. Vzpurně si dupne zadním kopýtkem do země a nespokojeně pohodí hlavou.
„Copak, beruško? Copak se ti nelíbí? Chtěla sis hrát, tak si nestěžuj!“ napomenu ji se smíchem a zatlačím do ní ještě víc. No ale to jsem neměl dělat. Znovu si dupla, načež uchopila do tlamičky tenký pramínek mých vlasů, trhla hlavičkou a udělala pár cvalových skoků směrem ode mě. A já se ani nestihl vzpamatovat, když jsem ucítil štípnutí na kebuli.
„JAUUU!“ zakvílím a rozhlížím se, abych zjistil, co se přesně stalo. Nemusím to zjišťovat dlouho. Malá stojí pár metrů ode mě, s hrdě zdviženou makovičkou a z tlamy jí čouhá několik mých vlasů. No to si snad ze mě dělá srandu! Nevěřícně si promnu bolavé místo na hlavě, ale to už vidím, že se kobylka chystá svůj úlovek spapat.
„Ne! Ty dobytku! Pusť to!“ rozeběhnu se k ní a vytrhnu jí její úlovek z tlamičky ve chvíli, kdy ho začíná žmoulat a přežvykovat. „Vždyť by ses otrávila, ty trubko,“ vyčítám jí a pak se podívám na pramen vlasů v mé dlani a pak znovu na hříbě, které se začíná tvářit značně uraženě a trucovitě.
„Pako jedno… Jako řekni mi, jak si to představuješ, to by mi podle tebe víc slušela image skinheada?“
Podívala se na mě a tiše zařehtala.
„Hele, ale jako v tomhle teda s tebou nesouhlasím. Nebudu kvůli tvým krásným očím tahat řetězy u pasu, okovaný boty a bůhvíco ještě!“ rozhodím rukama. „Ne, skinhead ze mě fakt nebude, fakt, že ne.“
Kobylka si odfrkla.
„No vidíš, taky si myslím,“ přitakám jí a připnu jí k ohlávce vodítko. „Tak jdeme domů, budem papat a spinkat.“
Připnutí vodítka okamžitě pojala jako další hru. Střelhbitě uchopila prověšenou část mezi její ohlávkou a mou dlaní do tlamy a začala s ní cloumat.
„Hele, nevymýšlej si blbosti!“ napomenu ji, ale ona si nedá říct. Je to sice na pohled roztomilé, ale musím ji to odnaučit, aby si nezvykala. Ono totiž není moc příjemný, když nevíte, zda vám koňská tlama neukousne v rámci hry prsty. Prudce teda cuknu vodítkem.
„A dost, beruško!“
Překvapená tím, jak přísnou intonaci jsem zvolil, vodítko okamžitě pustila a nechápavě na mě koukala.
„No vidíš, jak to jde, když se chce,“ pochválím ji. „Tak jdeme!“
Jemně zatáhnu za vodítko a vykročím směrem ke stodole. Kobylka mě následuje, ale zase chňapne po vodítku. Znovu jím cuknu.
„Sakra ale! Co jsem ti povídal o tom voďáku? Že ho necháš na pokoji!“ pokárám ji. Zas ho pustí a zkoumavě na mě kouká. „A moc na mě nekoukej, na ten svůj laní pohled mě nedostaneš,“ zavtipkuju, podrbu ji v ježaté hřívě a pokračuju v cestě. Ještě párkrát se pokusí po vodítku chňapnout, ale když pokaždé následuje moje cuknutí a napomenutí, po asi deseti pokusech rezignuje a kráčí za mnou jako spořádaný zkušený kůň.
„No vidíš, že to taky šlo,“ pochválím ji, když dojdeme do stodoly, kde ji zavedu do její části. „A ani to moc nebolelo, co říkáš?“
Odepnu ji a polechtám ji na bradičce.
„Sběhnu ti pro papání, ano?“
Rozeběhnu se do chalupy a zamířím rovnou do kuchyně. Sakra, jak jen to to hříbě dělá, že mě vždycky naočkuje takovou energií? Jemně tanečním krokem poskakuju ke špajzu, kde už je připravené mléko v lahvi, čekající jen na ohřátí.
„Ahoj ahoj,“ zašveholím na Toma, který právě něco míchá v kastrolu a kouká na moji hyperaktivitu jako na nějaké zjevení.
„Ahoj,“ vysouká ze sebe po chvíli úsměv. „Teda… by mě zajímalo, kde bereš tak dobrou náladu!“
„No přece od maličké,“ vysvětlím mu, zatímco šteluju čas na mikrovlnce. „Kdybys viděl, jak je vždycky tak veselá, to prostě člověk nemůže být s ní a nenakazit se těma jejíma srandičkama!“
Obejmu brášku, dám mu pusu a nechám se laskat jeho dlaněmi.
„Tommy, já jsem tak šťastný,“ podívám se mu rozzářeně do očí, které byly dokonalou kopií těch mých, zejména tady na chalupě, kde ty moje nezdobila žádná tužka ani řasenka.
„Já taky,“ usmál se na mě a něžně se vpil do mých rtů. „Miluju tě, Billí.“
Tom
„Já tebe taky,“ vydechl ten můj dokonalý brouček, načež ho však vyrušilo pípnutí mikrovlnky a on se z mého objetí jemně vysmekl. „Hned jsem zpátky!“ křikl ještě a odcupital do stodoly.
Chvíli jsem za ním koukal. Achjo… je sice už dávno dospělý a jeden by i řekl, že když překročí třicítku, tak že bude mít už třeba něco jako náznak zdravého rozumu. Jenže když vidím, jak si tu brouká a poskakuje, tak se musím smát. I v padesáti to bude pořád ještě dítě. A to je právě to, co na něm tolik miluju. Tu jeho dětinskou radost, naivitu, nadšení… a v opačném případě umíněnost, paličatost a trucovitost. Poslední tři vlastnosti teda u něj moc rád nemám, ale stejně, když ho jeden z těchhle negativních stavů chytne, tak si prostě nemůžu pomoct a vybavím si malého špunta, kterému právě nedovolili vzít si čokoládu, protože za chvíli bude jídlo.
Tiše si povzdechnu, zatímco naliju už hotovou kaši do talířů a nasypu na ni cukr, kakao a skořici. Bože, kéž by s tím dědkem byla řeč a rozumná domluva! Bude tu mít pořád ještě čtyři koně, to by ho to zabilo, kdyby nám to hříbě prodal? Bill si pořád evidentně blaženě neuvědomuje, že pozítří odjíždíme. Ale já si to uvědomuju až příliš dobře… Třeba se nakonec ukáže, že si dělám zbytečný starosti, a pán nám prodá malou bez problémů. Ale třeba taky ne… a v tom případě se bojím, že by to Billa psychicky dost zranilo. Je na ni tolik fixovaný… uvidíme, jak to celé ještě dopadne.
autor: Áďa
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky. J. :o)
Ano Áďa je bude prostě pořád trápit xDD Chudáček Billí :'( já bych toho dědka zabila, jestli jim to malí stvořeníčko nedá tak tam vlítnu a zabiju ho!!!
Jako…. já chci ať jim ji prodá…
Tom sa len tak nevzdá a určite tú kobylku Billovi kúpi aj keby čo bolo 🙂
No šikowná kobilka, pěkně do hola ho wem:-D ty jeho drédy bych taky rwala:-D
Jinak Áďo neštwi mě a koukej jim toho konika nechat! Bo se naštwu, budu trucowat a bude.:-P
no sem zvědavá co dědek s tou kobylkou vymyslí…
Ještě aby ne, takové němá tvář to je lék na všechno, vůbec když se ještě může starat o drobotinu. To si měl Tomíku zase jednou dobrej nápad s tím, vzít Billdu na výlet. :o)
No pochopitelně, ž to dopadne dobře. Ono stačí, až si ten maník uvědomí, že tihle dva to konto mají nemalý, takže by mohl za tu svoji princeznu dostat královsky zaplaceno a bude po problému. Koníčka budou mít pověšenýho na krku, až je to bude mrzet. 😀
Teď jsem teda napjatá i já jak struny na Tommyho Gibsonce… Doufám, že jim tu kobylku prodá, jinak to Bill neunese.
Je krásné, jak se neustále Tommy stará jen o jediné – Billovo štěstí. Prostě je pro něj vším. Tento Tommy je jednoduše dokonalý!