autor: Mary
Někdo (nebudu jmenovat, LoFinQa*TWC ví :D) mě přemlouval, abych sem poslala svoje jednodílné povídky, a protože někdy nejsem schopná odolat nátlaku, máte mě tady a pokud mě budete chtít, tak už se mě nezbavíte 
Pro začátek jedna opravdu stará povídka. Budu moc vděčná za komentáře. Mary
„Jé, kopretina!“ vykřikl Bill nadšeně. Dnes měl už od rána výjimečně dobrou náladu a nic mu ji nemohlo zkazit. Dokonce ani prohlídka zahrad se třídou plnou lidí, kteří ho nemají rádi. Rychle vběhl na trávu, i když podle cedulí rozmístěných podél chodníčku to bylo přísně zakázané, a rostlinu utrhl. Vrátil se zpět k bratrovi, vedle něhož celou dobu šel, srovnal s ním krok a začal nebohé květině otrhávat lístky.
„Má mě rád, nemá mě rád…“
Tom se na něj úkosem podíval, ale okamžitě se od něj odvrátil. Vrazil ruce hluboko do kapes, zíral do země a snažil se vypudit z mysli obrázek bratra, svírajícího květinu a vytrhávajícího jeden okvětní lístek za druhým. Kdyby se stejně něžně dotýkal i jeho, nic víc si nepřál…
„Má mě rád!“ zajásal Bill šťastně, vzápětí se ale úsměv z jeho tváře vytratil. „Jediný problém je, že nevím kdo.“
„Já bych možná věděl…“ zamumlal Tom potichounku, přesto dost hlasitě na to, aby ho bratr zaslechl.
„Vážně? A kdo?“ Bill zahodil zbytek kopretiny a prosebně se zadíval na bratra, který kroutil hlavou na znamení toho, že mu nic neřekne. „No tak, Tome, jsi můj bratr, moje dvojče, měl bys mi pomáhat. Tak mi to přece řekni,“ snažil se ho přesvědčit. Marně, neřekl mu ani slovo.
„Nic ti neřeknu.“
„Prosím.“
„Ne!“
Bill skočil bratrovi na záda, ten se zapotácel a málem se odporoučeli k zemi. Tom trochu zpomalil, s bratrem na zádech si netroufal jít tak rychle, zvlášť když ho objímal kolem krku tak silně, že ho téměř škrtil. Už tak byli pozadu, takže si jich nikdo nevšímal a oni se mohli dál nerušeně dohadovat.
„Tak co, řekneš?“ zabroukal Bill a chytil se bratra ještě pevněji. Ten zalapal po dechu, ale statečně odpověděl: „Ne, ne a ne!“
Bill se nemínil vzdát. Bavilo ho bratra provokovat a byl si jistý, že když vydrží ještě chvíli, dozví se, co chce slyšet. Nemýlil se. Stačilo pár minut broukání že „se to stejně doví, protože Tom ho má rád, a proto mu to určitě řekne“ a už ho ze sebe shazoval.
„Dobře, povím ti to. Ale až doma!“ dodal rychle, když viděl jeho nadšený výraz. Rozhodl se, zkusí to, snad ho bratr pochopí.
Bill rozzářeně přikývl a společně dohonili spolužáky, kteří jim málem utekli. Těšil se domů, od malička byl možná až přehnaně zvědavý, a tohle ho zajímalo víc než cokoli jiného.
***
Všichni se hrnuli do autobusu. Celodenním trajdáním po zahradách byli všichni hodně unavení, a tak se ve snaze najít co nejdříve volnou sedačku, rvali jeden přes druhého, nadávali si, strkali do sebe a jeden chlapec skončil po srážce se silnějším spolužákem na podlaze mezi sedadly.
Dvojčata neměla na nějaké hádání vůbec náladu. Šli způsobně, a tudíž poslední, každý ponořený do svých myšlenek. Bill přemýšlel o tom, co se asi dozví, a Tom váhal, jestli je jeho rozhodnutí opravdu tak dobré a co mu vlastně řekne. Jak mu má sakra jenom tak zčistajasna oznámit, že to on po něm touží? Neměl mu nic slibovat. Samozřejmě by si mohl něco vymyslet, ale lhát mu? To rozhodně nechtěl.
Když Bill nastoupil do autobusu, zjistil, že si nemá kam sednout, protože poslední volné místo zabral Tom. Rozhodně z toho nebyl ani trochu nadšený, byl unavený jako všichni ostatní, a představa, že by měl celou hodinu jízdy domů stát, ho nijak netěšila. Došel k Tomovi, který se na něj nechápavě podíval.
„Proč si nesedneš?“
„A nevíš kam?“ zeptal se ho s ironickým podtónem.
Tom se rozhlédl po autobuse a když viděl, že je všude obsazeno, lišácky se usmál, chytil bratra za boky a prudce si ho strhnul na svůj klín, až Bill překvapením vypískl.
„Co to děláš?“
„No, jestli chceš radši stát, samozřejmě ti nebudu bránit,“ pronesl Tom předstíraně lhostejným hlasem, i když mu na tom ve skutečnosti nesmírně záleželo.
Bill krátce zaváhal, ale zůstal sedět. Vlastně to bylo docela pohodlné a asi milionkrát příjemnější než stát. Navíc si jich vůbec nikdo nevšímal, polovina lidí měla v uších sluchátka a ta druhá buď spala nebo se dívala ven skrze zamlžená okýnka, klidně si mohli povídat.
„Díky,“ zašeptal.
„Není za co,“ oplatil mu Tom stejně tiše a pevně ho objal kolem pasu, aby nespadl, šťastný, že ho má tak blízko u sebe.
***
„Tak kdo mě teda miluje?“ zeptal se Bill bratra nedočkavě, sotva za nimi zavřel dveře.
Tom si povzdychl. Bylo mu jasné, že se ho zeptá, ale muselo to být hned teď? Nemohl mu dát ještě chvíli na to, aby si to mohl pořádně promyslet? Ale uznával, že si za to může sám. Dobře znal Billovu zvědavost a tušil, že se ho zeptá hned, jak jen to bude možné. Váhal, jestli mu to má říct nebo ne, nakonec se však rozhodl. Slíbil mu to.
Sedl si na židli a přikývl. Bill, který ho celou dobu prosebně pozoroval, se zaradoval.
„Pojď blíž.“
Bill postoupil o dva kroky dopředu a s jemným úsměvem se mu upřeně díval do očí. Viděl v nich něco, co nedokázal pojmenovat.
„Ještě blíž.“
Udělal další krok a zastavil se těšně před ním. Tomovy ruce bleskurychle vystřelily k němu a stáhly si ho k sobě. Bill prudce vydechl. Už podruhé během jediného dne seděl bratrovi na klíně a nechal se od něj objímat. Překvapilo ho, že mu to není ani trochu nepříjemné. Bylo to absurdní, ale jemu se to líbilo, připadal si v bezpečí, nic se mu nemohlo stát.
Tom se naklonil k bratrovu obličeji, rty jemně přejel jeho ušní lalůček a zašeptal: „Já.“
Bill vykulil oči a trochu se od něj odtáhl, chtěl se mu dívat do tváře, aby zjistil, jestli to myslí vážně, nebo si z něj jen utahuje.
„Ty?“
Kývl na souhlas, pohled zabodnutý do jeho hrudi. Nedokázal se mu podívat do očí. Bill mu to ovšem znemožnil, když ho něžně chytil za bradu a donutil ho zvednout hlavu. Chtěl to slyšet. Potřeboval to slyšet. V tuto chvíli to bylo jediné, po čem toužil. A Tom to zřejmě věděl.
„Miluju tě.“
Bill přivřel oči. Tak krásně se to poslouchalo. Přestože by ho nikdy dřív nenapadlo, že to uslyší zrovna od svého bratra, najednou mu to přišlo úplně přirozené, jako by to tak bylo vždy. A možná opravdu bylo, jen oni si to neuvědomovali.
Nemluvil. Pomalu ovinul Tomovi ruce kolem krku a se zavřenýma očima ho políbil.
autor: Mary
beataread: Sajü
ježíííííš to bylo tak kráááásnéééééééé
áááááánóóóó nááááááááááááádhééérnééé =))))
Hezunký.
je to hezký
Nádherný :)) Bomboví
áááá, to je náádhernýý! nádherný, dokonalý!!!!
Můj názor znáš, něco jako "Bez tebe umřu" a bůhví, možná ještě lepší
Těším se na další povídku ♥♥♥ Jsemr ráda, že jsi tady svůj výtvor poslala, určitě budeš oblíbená :))
Je to krásný:-). Jak se k němu nákloní a Tomi jenom řekne:"Já"♥
miluju stastne konce:):) nadhera ae ´fakt jooo:)
Je to nádherný. Doufám, že budou i ty další povídečky takhle sladný a něžný. Teda můžou bejt klidně i tvrdší, ale musí bejt stejně krásný
Ale věřim že budou. TAkže se na ně budu těšit. No ještě jednou…..bylo to úžasný
jo, jo…..to bylo hezký….
Jééé to je krásná povídka:-)Taková něžná…Moc se mi líbila:-)
Krásný. Vážně jsem si to čtení užila
slaďunky…