autor: Majka
Dlouhá prostorná chodba byla prozářena jasnými paprsky dopoledního slunce. Odrážely se od pečlivě vytřené podlahy i sněhově bílé zdi, podél které stálo několik jednoduchých kovových lavic. Až na občasný tlumený zvuk, doléhající sem z nedalekého parčíku, zde bylo ticho. Tíživé ticho… dusivé, plné obav.
David, který společně se Sakim dorazil k obrovské budově fakultní nemocnice hned za houkající sanitkou, teď sklíčeně seděl na nepohodlné lavici, zachmuřený bodyguard stál se založenýma rukama u pootevřeného okna. Oba co chvíli zabloudili znepokojeným pohledem se schoulené postavě mezi nimi.
Tom seděl strnule na zemi, opíral se o zeď, hlavu zabořenou mezi lokty položenými na pokrčených nohou. Dlouhé vlasy, spletené v silné dredy, měl rozhozené po zádech, obvyklá čelenka a kšiltovka zůstaly zapomenuté v hotelovém pokoji. Stejně jako další věci, bez kterých se jindy neobešel – telefon, peněženka… na nic z toho při svém odchodu nemyslel, všechno to ztratilo na významu.
Po příjezdu do nemocnice předal doktor Brückner Toma do péče jedné starší milé sestřičce s jasnými instrukcemi – podat mu uklidňující injekci a uložit ho k odpočinku.
To by jí to Tom ovšem musel dovolit. Utišující lék i nabízenou postel rázně odmítl – on tu přece nebyl tím, kdo potřebuje pomoc. Všichni tihle lidé se měli starat o Billa, o jeho brášku, a ne se rozptylovat zbytečnými starostmi o Tomovo zdraví…
Konečně se po nekonečně dlouhé době otevřely prosklené dveře na úplném konci chodby. Všichni tři muži k nim okamžitě upřeli své ustrašené pohledy. Vycházející lékař si odevzdaně povzdechl, když mezi nimi spatřil i bledého mladíka s očima zčervenalýma únavou a pláčem.
Nejprve se otočil k Davidovi a Sakimu:
„Takže zdravotní stav pana Kaulitze se nám podařilo stabilizovat, jeho životní funkce byly obnoveny a v současné chvíli není v ohrožení života. Vyloučili jsme vnitřní krvácení, které se v těchto případech může vyskytovat… ale jeho celkový stav je velmi vážný. Bohužel stále nemáme vyhráno, následujících dvacet čtyři hodin bude kritických. Proto jsme pacienta zatím uvedli do umělého spánku a napojili na přístroje. Během několika hodin budou hotové některé další přesnější testy, podle nich se pak konkrétně zařídíme.“
Teprve teď doktor pohlédl i na Toma a povzbudivě se usmál:
„Nebojte… uděláme pro Billa, co bude v našich silách. Ale bude hodně záležet i na něm samotném… a na vás, Tome. Mohl bych s vámi mluvit v mé kanceláři?“
Tom jen krátce přikývl a beze slova následoval lékaře k bíle čalouněným dveřím na druhé straně chodby.
David se s ustaraným výrazem usadil zpět na lavici a vyndal svůj mobilní telefon. Bude muset zařídit spoustu věcí a i když se teď jen velmi těžko soustředil na svou práci, bylo na něm, aby se o vše postaral.
Saki zůstal stát u okna v nezměněné poloze a srdce se mu svíralo při pomyšlení na dvojčata. Přestože měl svou vlastní rodinu, Billa a Toma bral skoro jako své další děti, velmi těžce nesl to, čím nyní procházeli…
Jakmile se za Tomem zavřely dveře překvapivě velké kanceláře, lékař se mu znovu podíval do očí. Jeho upřímný pohled a příjemný hlas Toma uklidňoval.
„Tak abych se představil – jsem doktor Peter Brückner, primář tohoto oddělení a budu ošetřujícím lékařem vašeho bratra. Proto bych od vás potřeboval, abyste mi odpověděl na pár otázek týkajících se Billa… a je opravdu důležité, abyste mi řekl vše, co víte. Ano?“
Tom se zmohl jen na další váhavé přikývnutí.
„Dobře,“ usmál se Peter a ukázal na nízké pohodlné křesílko potažené krémově bílou kůží. „Tady se posaďte a začneme.“
Sám si sedl za mohutný pracovní stůl a rozložil před sebe desky s několika už částečně popsanými papíry, které celou dobu držel v ruce.
„Některé základní údaje už mi sdělil pan…“ nahlédl do svých záznamů, „pan Jost, ale většinu budu chtít slyšet od vás. Takže jméno pacienta Bill Kaulitz…?“ Krátce vzhlédl a dočkal se dalšího Tomova kývnutí.
„Narozen?“
„První…“ Tom si musel odkašlat, aby mohl slova ochraptělým hlasem vůbec vyslovit. „Promiňte. Prvního září osmdesát devět.“
Lékař ověřil údaj, pak beze slova vstal, nalil do čisté sklenky trochu vody a postavil ji na nízký stolek před Toma. Znovu se posadil a počkal, až se mladík vděčně napije.
„Takže dál… místo narození?“
„Lipsko.“ Tentokrát už byla odpověď pronesena bez jakéhokoliv zaváhání.
„Adresa trvalého pobytu?“
„Loitsche, Bahnhofstrasse 19.“ Přesto, že dvojčata už v Loitsche trávila minimum času a měla svůj vlastní byt v Hamburgu, stále byla oficiálně hlášena v téhle malé vesničce, kde strávila tolik let společně s matkou a nevlastním otcem Gordonem.
Peter potěšeně vzhlédl.
„Loitsche? Tam je opravdu nádherně… V okolí jsem byl s rodinou několikrát na výletě!“
Tom jeho nadšený projev nijak nekomentoval. Někdo, jako byl doktor Brückner, mohl asi jen těžko pochopit tu beznadějnou nudu, která ve vesnici panovala a která oba bratry naprosto ubíjela.
Peter se stále usmíval, když se znovu zahleděl do svých papírů.
„Dobře, přejdeme teď na otázky týkající se zdraví… Je Bill na něco alergický? Nějaké léky, potraviny, cokoliv?“
„Na jablka… a na hmyzí štípnutí.“
„Prodělal obvyklé dětské nemoci jako jsou neštovice, zarděnky…?“
„Ano, měli jsme je oba.“
„Podstoupil nějaké závažnější operace?“
„Před třemi měsíci mu operovali cystu na hlasivkách.“ Tom při žádné z odpovědí nezaváhal, nemusel o nich přemýšlet, znal Billa dokonale. Jen u téhle poslední mu trochu zakolísal hlas. Právě tou operací to všechno začalo…
Lékař se na Toma překvapeně podíval. „Cystu na hlasivkách? Bill je zpěvák, že?“
„Ano, máme skupinu.“
„To pro něj muselo být těžké období.“
„To bylo…“
Peter si Toma chvíli zkoumavě prohlížel. „Můžete mi o tom říct něco víc?“
Tom si povzdechl a několik vteřin přemýšlel, kde začít.
„Bill svoje hlasivky hodně přepínal,“ spustil nakonec konečně. „Do každého vystoupení, každého koncertu dával všechno. Nezáleželo na tom, jestli zpíval přes deseti lidmi nebo před plnou halou, pokaždé chtěl předvést dokonalý výkon. A stejně nebyl kolikrát spokojený… Už několik měsíců předem ho náš doktor varoval, že by měl trochu zmírnit, ale Bill měl svoji hlavu, do zpívání si od nikoho nenechal mluvit. Nakonec ho museli těsně přes jedním koncertem odvést rovnou do nemocnice, nemohl už ani mluvit.“ Tom se na chvíli odmlčel a zamračeně potřásl hlavou.
„Když mu oznámili, že musí na operaci, strašně se bál, že už nebude moc zpívat nebo že jeho hlas bude znít jinak. Bál se i toho, že umře… dokonce před ní sepsal svou závěť.“
Tom střelil pohledem po Peterovi, myslel si, že to doktorovi bude připadat směšné… ten na něj však dál hleděl s vážným výrazem ve tváři. Tom tedy pokračoval.
„Po operaci pak nesměl několik dní vůbec mluvit. To bylo pro něj asi nejtěžší období, nevěděl, na čem je, jestli se operace podařila. Byl jsem pořád s ním a on se mi se všemi svými obavami svěřoval…“
,Tehdy přede mnou ještě nic netajil… jak se to, sakra, mohlo během pár týdnů tak změnit?!´
Peter si zkoumavě prohlížel Tomovu zachmuřenou tvář.
„Svěřoval se vám? Jak, když nemohl mluvit?“
„Všechno mi psal. Donesl jsem mu takovou tabulku… má ji dodnes schovanou,“ pousmál se při té vzpomínce Tom.
„Zřejmě mezi sebou máte opravdu hezký vztah…“ Nebyla to otázka, spíš konstatování. Tomův úsměv při něm však opět pohasl.
„Bill je pro mě vším… je nejdůležitějším člověkem v mém životě, je to přece můj bratr, moje dvojče!“ Tím bylo podle Toma řečeno vše.
Petera však zajímala ještě jedna věc. Svou otázku položil schválně zcela přímo:
„Jste i vy tak důležitý pro Billa?“
Tom na něj překvapeně vzhlédl, trochu se začervenal a zase sklopil zrak.
„Já… nevím,“ jeho hlas zazněl mnohem tišeji než doteď. „Myslel jsem si, že ano, ale… už mi asi nevěří…“
Tom cítil nepříjemné pálení v očích, sklopil hlavu ještě o kousek níž.
„Tome? Proč si myslíte, že už vám Bill nevěří?“
„On… trápil se a já to nevěděl… nevšiml jsem si, co se děje… nejdřív jsem si nevšiml, že se vůbec něco děje, Bill mi přišel jen unavený. A já se mu ještě vysmíval…“ Tom nemohl pokračovat dál, po tváři mu sklouzla jedna osamocená slza.
Peter na něj okamžik hleděl s upřímnou lítostí v očích. Najednou mu připadalo, že vzájemný vztah mezi těmito sourozenci je možná ještě o něco komplikovanější, než si ze začátku myslel…
„Dobře, Tome… Zdá se, že se dostáváme k jádru problému. Budu teď mít zase pár otázek a pak mi povíte vše, co víte o Billových současných potížích, souhlasíte? Zvládnete to?“
„Ano… ano, samozřejmě.“ Tomův hlas zněl opravdu vyčerpaně a nebýt toho, že doktor Brückner potřeboval dát co nejrychleji dohromady veškeré informace týkající se Billova zdravotního stavu, nařídil by mu okamžitý odpočinek. Takhle musel bledého mladíka ještě chvíli trápit svými dotazy, i když mu to bylo proti mysli.
„Takže… víte, kolik váš bratr měří?“
„Metr osmdesát sedm,“ zazněla okamžitá odpověď.
„A kolik váží?“
„Má… tedy míval kolem padesáti šesti kil… předtím.“ Tom se rozpačitě zadíval lékaři do očí, jako by se styděl za to, že neví, kolik přesně Bill váží.
Peter, zapisujíc si údaje do desek před sebou, se zarazil. Přemýšlivě přejel očima Tomovu vytáhlou postavu zahalenou v nadměrných džínách a o několik čísel větším triku.
„Kolik vážíte a měříte vy?“
„Já?“ Toma Peterova otázka zaskočila. Nešlo tu přece o něj, šlo o Billa. Přesto se snažil nedat na sobě znát rozladěnost, když odpovídal.
„Metr osmdesát pět a padesát sedm kilo. Ale já jsem v pořádku!“
Peter se na něj smířlivě usmál.
„Neříkám, že ne, Tome. A kdy jste naposledy jedl? Vypadáte unaveně…“
Tom protočil oči. Nemohl si pomoc, lékařovy otázky mu připadaly naprosto scestné.
„Včera kolem druhé jsme byli na společném obědě.“
„Takže před…“ Peter se na okamžik odmlčel, jak v duchu počítal. „Před nějakými devatenácti hodinami, je to tak?“
Tom nasadil podrážděný výraz, nelíbilo se mu, kam se jejich hovor ubírá.
„A vy byste myslel na nějaké zatracené jídlo, kdyby vám před očima bratr umíral na…“ Tom se zarazil a střelil vystrašeným pohledem po Peterovi.
„…anorexii. V tomhle máme asi oba jasno, že, Tome?“ doplnil ho doktor Brückner. „Ale asi máte pravdu, promiňte. Dobře, přejdeme zase k Billovi.“
Na list čistého papíru si udělal pár rychlých poznámek, odložil ho stranou a znovu se podíval Tomovi do očí.
„Jak dlouho víte o Billově… problému?“
Tom se zabořil hlouběji do křesla a unaveně zavřel oči. Ani tohle téma mu nebylo nijak příjemné, připadalo mu, jako by měl na Billa žalovat… ale věděl, že je to důležité, aby mohl doktor jeho dvojčeti pomoc.
„Bill mi to řekl teprve včera. Byli jsme na obědě s naším producentem, byla to docela důležitá schůzka, takže musel jít i on, i když se mu nechtělo. Viděl jsem na něm, že mu není dobře a když šel na záchod, šel jsem za ním, měl jsem o něj strach. A tam… tam…“
Tom se zasekl, vzpomínky na včerejší odpoledne byly příliš čerstvé, příliš živé.
„Takže Bill ten oběd snědl a pak zvracel?“ Ujistil se Peter ve své domněnce.
„Ano, ale on nechtěl! Říkal, že… že to jeho tělo dělá samo… on nechtěl zvracet!“
„Takhle vám to Bill řekl?“
„Ano. A bylo vidět, že je z toho nešťastný. Byl vyděšený!“ Tom si ani nevšiml, že se opět začíná chvět.
Peter si něco zapsal do svých papírů, vzal je ze stolu a sedl si s nimi k Tomovi do druhého křesílka.
„Tome, už to budete mít za sebou… jen ještě potřebuji vědět, jestli se nestalo něco dalšího během včerejšího odpoledne nebo noci… cokoliv.“
Tom jen přikývl hlavou, zaklonil hlavu a pokračoval co nejrychleji dál.
„Z restaurace jsme s Billem odjeli do hotelu… byl tak strašně slabý… doufal jsem, že se z toho vyspí, že… nakoupil jsem jídlo, všechno to, co má… měl… Bill rád… a byl jsem tak naštvaný, když nic nechtěl. Nutil jsem ho, aby si vzal alespoň něco. Já ho nutil a on pak…“
Slova se z Toma jen sypala, jemné chvění jeho těla se změnilo v nekontrolovatelný třes. Peter tomu znepokojeně přihlížel.
„Bill pak zase zvracel a já odešel,“ pokračoval Tom. „Chápete to? Já odešel! Nechal jsem ho tam, jako kdyby mi na něm vůbec nezáleželo!“ Teď už mladík skoro hystericky křičel, slzy se mu kutálely po tvářích jedna za druhou.
„Když jsem se vrátil, Bill… on…“
„Co bylo s Billem, Tome?“
„Ležel tam jako mrtvý…“ Tom přestával vnímat svět kolem sebe, strnule zíral do prázdna. Znovu prožíval tu chvíli, kdy našel Billa ležet na zemi v bezvědomí.
„Nehýbal se, bylo to… bylo to tak hrozný… a já nevěděl, co dělat… pak… zavolal jsem na pohotovost, ale Bill se mezitím probral. Měl jsem tak šílený strach!“
Tom zabořil hlavu do dlaní, nebyl schopný pokračovat.
Peter si teprve nyní uvědomil, čím vším musel Tom od včerejšího odpoledne projít. Už na něj dál nenaléhal, věděl, že to, co se teď dověděl, mu musí prozatím stačit.
Zapisoval si do svých záznamů poslední informace, když se zarazil při pohledu na Toma.
Viděl, jak se v křesílku zničehonic napřímil, ve tváři vyděšený výraz, očima nepřítomně těkal po místnosti. Zrychlil se mu dech a Peter zaslechl, jak tiše zašeptal jméno svého bratra.
„Tome? Co je vám? Stalo se ně…“ Lékařovu otázku přerušilo naléhavé pípání jeho pageru…
autor: Majka
betaread: Janule
telepatie!O.o ooo další díl prosím,miluju tuhle fan fiction
Sakra doktore, plno věcí znáš, ale telepatii nepochopíš!!!
Směřuje to k něčemu, co se mi ani trochu nelíbí. :´-( Což není případ téhle povídky. Majko, ty nejsi jenom skvělá autorka montáží, ale i skvělá spisovatelka.
Pane bože, já se asi zhroutim. To je psycho. Adrenalin mi teče i ušima. Jestli tohle dopadne špatně tak asi autorku ubezdušim 😀 No doufám, že další díleček tu bude brzy, jinak teda nevim jak dopadnu
Heej úžasný 😀 To je drasťák normálně, fakt špice 😀 Majko, to se povedlo 😀
Dááááááááááááááááááááááááááááááááááááál!!!!!!!
chudák…on to věděl ještě dřív než doktor….
ne, ne, ne, ne, co je s Billem….?
Chudinka Tom, jak si musel připomenout všechnu tu hrůzu, co zažil…
Mám strach o Billa 🙁