autor: Lady Kay
Když se kapela v zákulisí připravovala na další vystoupení, každý očekával, že koncert bude stejně dobrý, a možná dokonce i lepší než ten předchozí. Byl by… Fanoušci byli ještě energičtější, ještě hlasitější než předtím, Bill opět do zpěvu vkládal svoje srdce, energie z něj přímo sršela, Géčka do hraní dala maximum. Tak kde se stala chyba? Problém byl několik metrů od Billa po jeho pravé ruce. Tom se dnes choval jako úplný začátečník, jako by snad kytaru dnes poprvé držel v ruce. Nikdo, včetně kytaristy samotného, nechápal, co se s ním stalo. Vždycky podával stoprocentní výkony, ani se nemusel dívat na ruce, jeho prsty po strunách tančily samy od sebe. Jenže dnes je musel neustále očima kontrolovat, aby z kytary dostal alespoň jeden správný tón, ať se ale snažil sebevíc, stejně je neuhlídal. Jednou zahrál špatně začátek, jindy byl mimo u refrénu a o posledním songu ani nemluvě, ten byl naprostou katastrofou. Když opouštěl podium, bylo mu jasné, že David jeho dnešní zkrat nenechá jen tak a bohužel se nemýlil.
Sotva manažer Toma spatřil, zavolal jsi jej k sobě a spustil. Na jeho hlavu dopadala jedna výčitka za druhou, David jej vůbec nešetřil. Mezi nimi a jednotlivými členy byl sice přátelský vztah, ale poslední dobou ho kytarista, stejně jako spoustu ostatních, svým chováním a arogantním vystupováním rozčiloval. Tom si připadal neuvěřitelně ponížený, mohl jen děkovat Bohu, že je jejich manažer takový charakter a nikdo tak kromě nich dvou v místnosti není. Nesnesl by pobavené pohledy, pošklebování a následné narážky směřující k jeho osobě. Především Gustav by mu to dal pořádně sežrat. V posledních týdnech se spolu moc nebavili, a když na sebe promluvili, skončilo to většinou ostrou výměnou názorů a prásknutím dveří.
Po čtvrthodině, která mu připadala jako věčnost, ho manažer konečně propustil a on se se sklopenou hlavou odebral ke svým kolegům do auta. Ani neřešil, že sedí vedle Billa, bylo mu to jedno, všechno mu bylo jedno. Stejně to všechno byla zpěvákova vina. Od té doby, co se u nich objevil, nabral Tomův život zcela jiný směr. Zatímco kapela stoupala k vrcholu, on sám klesal níž k pomyslnému dnu. Pokud si ten černovlasý ďábel s tváří anděla dal za cíl srazit jej na kolena, mohl si gratulovat, právě se mu to podařilo. Jiní se o to pokouší roky a jemu se zadařilo během několika měsíců. O jeho „šikovnosti“ nemohlo být pochyb…
Bill tiše kráčel chodbou za kytaristou, ploužícím se k jejich pokoji. Neměl představu, jak bude večer pokračovat a jeho konci ani nemluvě. Tom otevřel kartou dveře a zamířil k posteli, posadil se na ni, nepřítomně zírajíc před sebe. Nemusel se pohledem ujišťovat o Billově přítomnosti, věděl, že je uvnitř podle cvaknutí dveří. Ani se na něj dívat nechtěl, nestál o to setkat se s jeho vítězným pohledem a pobaveným úsměvem. Jenže byl vedle, Bill stál kousek opodál s očima upřenýma na hromádce neštěstí před ním. Nevěděl jak Géčkům, ale jemu bylo hopera neuvěřitelně líto. Sice se zařekl, že s ním nepromluví, dokud se nezačne chovat alespoň trochu normálně, ale když ho viděl zkroušeného nastupovat do auta, bodlo jej u srdce. Tím, že se trápil Tom, trpěl i on sám. Rád by mu nějak pomohl, ale copak mu to dovolí? Jakmile se k němu přiblíží, začne kolem sebe kopat jako zběsilý. Jak mu tedy má dát najevo, že je tu pro něj, že kdykoliv bude potřebovat, může se na něj obrátit?
„Tak co? Seš na sebe pyšnej?“ Tomův hlas přerušil jak ticho v pokoji tak Billovy myšlenkové pochody. Nepočítal s tím, že na něj sám od sebe promluví, zaskočilo ho to, ale ne tolik jako otázka směřující k němu. Nechápal, co tím kytarista myslel.
„Pyšnej?“
„Nedělej ze sebe blbýho. Oba moc dobře víme, že seš zatraceně chytrej! Spokojenej? Tohle je to, cos chtěl? Tohle je to, cos chtěl vidět?!“ Při poslední větě se Tomovi zlomil hlas, v mandlových očích, upřených na Billovi, se odrážel hněv smíšený se zoufalstvím a teprve při pohledu do nich chlapci začal docházet význam kytaristových slov. Ale tohle přece nemůže myslet vážně?!
„Tome…“
„Co? Co ještě chceš?!?!“ Chlapec vyskočil z postele a zpříma hleděl do vyplašených čokoládových očí. Copak tohle mu nestačí? Ať mlčí, proboha, už řekl a udělal víc než dost. Teď by ho konečně mohl nechat na pokoji. Jenže tohle Bill rozhodně nezamýšlel, sebral poslední kousíčky odvahy, které v jeho křehkém tělíčku ještě zbyly.
„Proč si pořád myslíš, že jsem přišel jen proto, abych ti otravoval život a ničil tě? Podle tebe jsem fakt tak bezcitnej?! Tak za takovýho parchanta mě máš?!“ Bill křičel, hystericky křičel. Chtěl vše řešit v klidu, zachovat si chladnou hlavu a nedat najevo žádné emoce, jenže pocit, že Tom, jeho Tom, jej považuje za člověka bez kouska citu v těle, jenž vyčkává na správný okamžik, aby jej tvrdě a nelítostně srazil ke dnu a vyštípal jej z kapely, mu rval srdce na tisíce malých kousků. Tom už se nadechoval, aby Billa okamžitě usadil, přece na sebe nenechá takhle ječet! Co si o sobě ten střapatej skřet vůbec myslí?!
„Tak hele, poslouchej, já…“
„Ne! Ty budeš poslouchat! Teď mluvím já!“ Klučina netušil, kde se v něm vzalo tolik odvahy. Předtím se bál i jen nadechnout, aby náhodou Toma nerozčílil, a teď se mu klidně vzepře. To zoufalství a pocit beznaděje mu dodaly odvahu a sílu, díky nim byl schopen postavit se Tomovi čelem a nebál se jeho reakce.
„Já jsem ten poslední, kdo by ti chtěl ublížit! Jenže ty jsi tak zabedněnej, že ti absolutně nic nedochází! Kdybys otevřel oči a díval se kolem sebe, přišel bys na spoustu věcí. Nebo by stačilo jen, kdybys mi tenkrát dal příležitost. Jenže ty ne, pořád si musíš hrát na pana Nepřístupnýho, že? Musel jsi mě odepsat už na začátku, co?! Pokud tady někdo někomu ubližuje a křivdí, pak seš to jedině TY!!!“ Bill se déle nedokázal bránit slzám, zdrceně se posadil na postel a odvrátil tvář od Toma. Ten stál s pusou dokořán, ještě se nestačil vzpamatovat. Nedovedl pochopit, kde se v tom klukovi vzalo tolik síly. Celou dobu působí strašně zakřiknutě a najednou tady předvede tohle. Buď je tak dobrej herec, v tom případě ale Tom nechápe, jak je možný, že nezískal ještě ani jednoho Oscara, protože tím, co tady právě předvedl, by strčil všechny herečky do kapsy. Nebo je tu ještě druhá možnost a to ta, že to myslel upřímně.
„Co třeba?“ Podíval se na sklíčeného Billa, který okamžitě zvedl hlavu a nechápavě na něj hleděl.
„Cože?“
„No, řekls, že bych na spoustu věcí přišel, tak se ptám…“ Tom se pomalinku posadil vedle Billa, arogance se z jeho hlasu jakoby zázrakem vytratila, očima prosil chlapce, aby mu odpověděl. Tak moc si přál přijít na to, jestli to, co Bill řekl, bylo myšleno upřímně nebo ne. Třeba se opravdu spletl, možná mu měl dát přece jen šanci.
„Třeba že tě mám rád…“ Odpověď z Billových úst vyletěla sama od sebe, nepřemýšlel nad ní. Řekl to, co měl na srdci. Teď by se nejraději neviděl a Toma svou upřímností šokoval. „Co-o? Rád? Ty mě…“ Černovlasá osůbka slabě přikývla a teď se staň, co má se stát…
autor: Lady Kay
betaread: Janule
ááá, týýjo!!! dokonalý!
je mi toma líto, že se mu takhle nepovedl ten koncert, ale ted už to bude určitě všechno jen lepší a bill mu to dal, jé 🙂 úžasný!!!
úplně swělý.úpa se těším na další díleček to už by mohl se Tom chowat pěkně k Billovi.
no tak rád ještě není tak silný slovo jako třeba milovat…ale stejně…
slovo rád je slabý..Ale Bill ještě nikdy neřekl že ho miluej že e!
¨Wow! To je booomba, rychle dál nebo mě jebne!!
Jé to byl nádhernej díl hlawně ten konec. Sem zwědawá co Toman na to:-)
Nejskvělejší!! Mám to tak ráda…
Nedýcham xD Úplně úžasný díl, ale to jsou vlastně všechny x))) Taková romantika na konci xD
Bombový!! :o)
Úplně mi to vyráží dech, tuhle povídku zbožňuju! <3