autor: Áďa
Ahojík, když jsem napsala Pain of Love, tak mělo pár z vás nápad na to, abych napsala příběh Toma a Chantelle. Tak jsem se do toho pustila a samozřejmě to trošku upravila, aby to ladilo do tématu „Kaulitz twins together forever“ 😀 takže přeju hezké počteníčko 🙂
Bill
Bez dechu rozrazím malé dveře. Klopýtnu o vlastní nohy, ale vytrvale běžím dál. Už mě dělí jenom posledních pár metrů, které kvapem překonávám. Bolest v hrudi je čím dál ostřejší, kyslíku v mých plicích je čím dál méně, ale já se nedám. Tohle byla už opravdu poslední kapka! Bože, co jsem Tomovi udělal, že mě takhle podrazil? Z očí se mi řinou slzy. Já mu věřil! Slíbil mi, že mě už nikdy neopustí, že vždycky budeme spolu! Ale přitom… lhal. Opustil mě. Kvůli ní… Co jsem komu udělal, že jsem si zasloužil takový trest? Troufl jsem si snad příliš, když jsem tehdy onoho krásného večera, usínajíc v Tomově náruči, vyslal k nebi tichou modlitbu, aby nám to vydrželo navždy? Dovolil jsem si až příliš, mít takovéhle skromné přání?
Zarazím se na samém okraji střechy. Vítr se opírá do mých dredů, volné vlásky v ofině letmo povlávají a lepí se mi na čelo, zvlhlé potem. Zhluboka se snažím vydýchat se a přitom se rozhlédnu kolem sebe. Opravdu to chci skončit? Jistěže chci! Tahle Tomova zrada totiž nepřebolí, nikdy. Zadívám se na noční oblohu a lačně nasaju chladivý vzduch. Pozvolna začnu drkotat zuby, je mi zima, jak na mně schne pot, který mi naskočil, když jsem vybíhal poslední patra tohohle vysokého domu. Opatrně shlédnu dolů a v hlavě se mi živě vybavuje náš videoklip ke Spring nicht. Teď ho zažívám na vlastní kůži. Jenom s drobným nepodstatným rozdílem. Dnes nepřijde nikdo, kdo by mě mohl zachránit. Dnes tu není štáb, aby mě jistil bezpečnostními provazy. Není tu nic, co by zahřálo sražený vzduch, stoupající v drobných rozechvělých chomáčcích z mých nosních dírek. Nikdo neusuší slzy, které mi tečou a padají přes okraj střechy do obrovské hloubky, aby se rozbily o chodník. Zhluboka se nadechnu. Ani dopis na rozloučenou jsem po sobě nenechal, ale nestojím o to, nechat po sobě jakoukoliv stopu. Však Tom už bude vědět, proč jsem to udělal… Věděl, že ačkoliv umím manipulovat s fanoušky, tak že v lásce jsem strašně zranitelný. Věděl, že rozdýchám všechno, jen ne podvod a nevěru… a přesto si začal s tou… tou… tou blonďatou krávou! Já naiva mu věřil, věřil jsem, že pověst děvkaře už dávno pohřbil, ale ne. Byl jsem pro něj jen další úlet.
Rozechvěle přistoupím ještě blíž k okraji. Chybí už jenom pár centimetrů. Z pohledu do hloubky se mi začne točit hlava, kterou se mi začne honit otázka. Bude to bolet, až dopadnu na zem? Spadnu tak, že ihned ztratím vědomí a umřu, nebo se něco zvrtne, já si zlámu všechny kosti v těle, ale budu při vědomí ve strašlivé agónii? Uvidím…
Už už nakročím do vzduchu, když uslyším kousek od sebe jemný zvuk. Noční vzduch protrhne něžné zamňoukání… a já se otočím. Musím chvilku mrkat, abych skrz slzy viděl, a pak uvidím, jak na mě ze země kouká huňatá, uhlově černá kočička. Nic nedělá, jenom na mě upírá své svítivě zelené oči a sem tam tiše, ale prosebně mňoukne. I jí stoupá od čumáčku pára. Nechápu, co tady na střeše dělá, ale asi utekla někomu z bytu a zatoulala se až sem. Poodstoupím od kraje střechy a dřepnu si na bobek, natáhnu k ní ruku potaženou husí kůží. Okamžitě ke mně přiběhne.
„Copak tady děláš, čičí?“ zašeptám chraplavě a usměju se, když vidím, jak se o mě začne otírat a příst. „Odkud ses sem zatoulala?“
Sednu si do tureckého sedu a kočička se ke mně vyšvihne a nechá se zvednout do náruče. Má nádherně heboučký hřejivý kožíšek. Vypadá hladově a ztraceně, ale teď, když ji chovám, tak mám pocit, že se na mě dívá s nadějí a důvěrou. Zachichotám se, když se mi natáhne až ke krku, šimrá mě tam svými vousky a chloupky nezvykle dlouhého, zřejmě angorského kožíšku. A v uších slyším její předení, když mi zaleze pod vlasy…
„Taky ti je zima, viď?“ špitnu a nadále ji hladím. „Taky se cítíš tak samotná?“
Ježiš… to je taky nápad, kecat s kočkou… ale já mám pocit, že mi to pomáhá. Jako by mi snad rozuměla. Postupně se mi ulevuje a přenáší na mě teplo svého kožíšku. Ještě chvíli váhám, zda bych přece jen neměl skočit, jenže když vidím, jak se ke mně to zvířátko tulí… Vypadá, jako by právě našla svého zachránce. Hm… aspoň někdo na tomhle světě má rád.
„Tak pojď,“ zvednu se a stále si ji držím v náruči. Spokojeně se ke mně lísá a já vím, že pokud mi sama neuteče, tak je jen a pouze moje a já ji nikomu nedám. Postupně scházím schody z dvanáctého patra až do šestého, kde s Tomem bydlíme…
ve stejnou dobu, v baru o pár ulic dál, Tom
Bouřlivě se rozesměju, když Chantelle dovypráví vtip, který mi právě líčila. Bože, ona umí tak dokonale vyprávět! Ať už vtipy, nebo vážná témata, umí ale mluvit tak, že jí každý v okolí dokáže naslouchat. A já obzvlášť, hltám každé slovo, které vychází z jejích leskem natřených rtů. Ani nevím, čím mě okouzlila. Snad jejím životním osudem. Když jsme se v Los Angeles poprvé potkali, tak se tvářila v pohodě, ale bylo vidět, že ji něco trápí. Až po několika drincích se mi svěřila, že jí nedávno umřela maminka a že se navíc rozešla se svým přítelem, který však na ní viděl pouze její slávu a peníze. Jak jsem s ní v tu chvíli soucítil! Vždyť to byl přesně ten důvod, proč jsem nedokázal už tolik let najít dlouhodobější vztah. Všechny holky totiž na mně viděly jenom tučné konto a mediálně známou tvář. Žádná to nikdy nemyslela upřímně. Až teď Chantelle…
To, že jsme se dali dohromady, Billa těžce ranilo. Jenže já jsem mu vždycky říkal, že jsem na holky! Jo, začali jsme spolu chodit a párkrát jsme se vyspali, jenže k čemu by mi byl vztah s vlastním bratrem? Nikdy bychom spolu nemohli být na veřejnosti, trápilo by to jeho i mě. Jenže i když ho náš takzvaný rozchod zdrtil, věřím, že to překoná. Naskytla se mi příležitost… a hlavně, nebudu se spolu s ním muset bát, že nás někdo přistihne při líbání či mazlení…
A teď tu sedím s ní. S dívkou, která mě naprosto okouzlila. Je tak skromná a empatická. Poznal jsem na ní, že ji Billova zášť vůči ní trápí, ale vždycky ji utěšuju, ať to neřeší. Však oni si na sebe zvyknou, dřív či později, o tom nepochybuju. Nechci, aby spolu byli na kordy. No jo, jak říkala babička, pomyslím si, když vztáhnu ruku po sladkém alkoholickém koktejlu. Nejlíp je usmíří čas…
„Tomi?“ zazvoní mi Chantellin hlas u ucha. „Kam dneska půjdeme?“
„Bill je doma… tak asi k tobě,“ usměju se na ni. Nechci brášku zbytečně provokovat…
Smutně sklopí hlavu. „Pořád mě nemá rád, viď?“
Jemně ji uchopím za bradu. „Ale notak, Chan… On si zvykne.“
Vidím jí na očích, že by v tématu nejradši pokračovala, ale umlčím ji polibkem. Něžným, láskyplným. Z jejích rtů jsou cítit třešně z balzámu, který si pod lesk dala. Jednou rukou ji začnu hladit po zádech a druhou se probírám jejími hustými blond prameny. Proplétáme své jazyky v pomalém něžném tanci a teprve po dlouhé době se od sebe odtáhneme.
„Měli bychom jít,“ řekne.
„Dobře… půjdeme,“ souhlasím a zaplatím. Obejmu ji rukou kolem pasu a jdeme až do jejího malého bytečku, který si tady v Hamburku pronajala. U dveří se zastavíme a znovu políbíme, když však odemkne, upřu na ni svůj pohled.
„Nepozveš mě dál?“ zeptám se. Rád bych šel dál, ale nechci být dotěrný. „Noc je ještě mladá…“
Usměje se na mě a pohladí mě po tváři.
„Samozřejmě, že pozvu… pojď.“
Okouzlen její krásou a vstřícností, následuju ji do obýváku. Vytáhne dvě skleničky a naleje do nich portské, k němuž nasype do skleněné misky pistácie. Usadím se na gauč a ona se vzápětí přitulí k mým ramenům, o něž opře hlavu.
„Tome… jsem tak vděčná, že jsem tě mohla poznat. Všichni o tobě říkali, jak jsi strašně hrrr a arogantní… a přitom jsi ten nejúžasnější člověk, kterého jsem kdy poznala. Kdybych tě tak jenom směla představit mamince…“
Zarazí se a nato se z krásných velkých očí spustí slzy, které jí začnou rozmazávat líčení.
„Notak, Chan… neplakej,“ začnu s ní pohupovat jako s malým děťátkem. Zoufale se ke mně přitiskne.
„Když já bez ní… nedokážu žít!“ vzlykne.
„Neboj se,“ konejším ji. „Jsem s tebou a spolu to zvládneme… slibuju.“
Pohladím ji po tvářích a začnu jí něžně slíbávat slzy. Nebrání se ani nespolupracuje, jenom odevzdaně sedí se sklopenou hlavou a z hrdla jí stále sem tam vyjde vzlyk. Smutek jí nesluší… Chytnu ji dlaněmi za boky a chvíli je jemně hladím, než jí přetáhnu přes hlavu tričko. Dnešní noc byla tak krásná, tak proč jí nenasadit třešničku na dortu? Nechci, aby se trápila, a myslím, že pomalý něžný sex by jí mohl trošku pomoci zapomenout. Aspoň na chvíli…
Bill
Už ani nevnímám, kolikátou skleničku vodky s Redbullem jsem vypil. Poté, co jsem přišel ze střechy, tak jsem dal kočičce půlku kuřete, co nám zbyla v lednici od oběda. Šmakovalo jí, ještě dlouhou dobu se pak oblizovala, a pak jsem jí nalil mlíčko. Pak jsem se kouknul na hodiny. Jedna hodina ráno… Smutně se svezu podél zdi k zemi. Tom už dneska nepřijde… Je někde s ní… a já tu zase budu trpělivě jak kretén čekat, až se ráno přitáhne spolu s kocovinou a bolehlavem, a zase mu budu dávat prášky, šumivé nápoje na uklidnění a mokré obklady. Zase budu poslouchat, jaký jsem nejdokonalejší anděl na celým světě… a večer zase odejde za tou blonďatou čůzou. A tak to půjde každý den až do skonání světa…
Ne. V žalu jsem sáhl do lednice. Byly tam tři flašky vodky a mrtě plechovek Redbullu. To by mi na dnešek mohlo stačit. Když už se mi nepovedlo se zabít, tak si aspoň trošku vypláchnu mozek. Stejně už nemá význam žít, když vím, že mi Tomovo srdce nikdy nebude patřit. A jak mi tehdy ještě sliboval, že nás dva nic nikdy nerozdělí! Lhář jeden! Děvkař zkurvenej!
Číča leží na zemi kousek od mojí židle a pozorně mě sleduje, jak si míchám půl napůl ten zlatavej sajrajt.
„Tak na zdraví, Micinko!“ nadzvednu ironicky sklenici a celou ji na ex vypiju, ačkoliv je to normální sklenka na víno, žádná panáková. Ihned si naleju další. Pustím si v telce EmTýVýčko. Když hraje dobrá písnička, pařím si do rytmu, a u toho si nadále popíjím a popíjím. Hezky v klidu, elegantně, času dost, noc je ještě mladá, jak by řekl ten copatej podrazák. Ani nevnímám, že jedna flaška už je prázdná a z druhé už zbývá jen něco málo přes půlku…
* * *
„Tak co, číčo?“ protáhnu se těsně předtím, než se zvednu, abych si mohl dojít na záchod. Přede mnou se válejí dvě prázdné flašky a já mám problém vůbec zaostřit natolik, abych kočku viděl. Vstanu, ale okamžitě se mi zamotá hlava a síla setrvačnosti mě okamžitě stáhne zpět na židli.
„Kurva!“ zanadávám a znovu se zvednu, přičemž jediným vzteklým kopancem převrátím celý stůl, až se plechovky s rachotem zřítí na zem, kam je následujou lahve, které se okamžitě rozbijou.
„Ty vole, ani ta flaška už nevydrží… zas dělali nějaký vietnamci, ne?“ vztekám se nad tím, že se to všechno rozbilo. Dovrávorám do chodby a po chvíli bloudění konečně identifikuju záchod. Se slastným vydechnutím si ulevím a pak jdu k umyvadlu. Myju si ruce, aniž bych pustil vodu, suším si je ručníkem a podívám se na sebe do zrcadla.
„Vole, Kaulitzi… ty seš zjev!“ vyděsím se sám sebe. V opilosti mi to nikdy neslušelo, a po dnešku, kdy jsem ještě víc než opilý… no coment. „Kurva… se Tomovi ani nedivim, že nechce bejt s takovou tlamou, jak jsem já,“ povídám si sám pro sebe, když v tu chvíli mi padne zrak na žiletku, ležící na umyvadle. No jo, Tománek se před odchodem musel oholit, aby se s Chantallkou mohl muckovat… Vezmu ji do ruky a dopotácím se do kuchyně. Svezu se po stěně do zbořeného polosedu a okamžitě se mi zvedne žaludek. „Dopr…“
Víc už nestihnu, protože obsah dvou flašek smíchaný s nespočtem Redbullů se valí ven. Kurva, to je ale humáč! Chvíli se ještě dávím, než se trošku narovnám. Trošku se poodsunu od zvratků a najednou vidím, že v telce hrajou náš klip. Rette mich… Zírám na něj jako v tranzu a ani nevnímám, že se mi z očí znovu spustily slzy. Tomi, prosím… kašli na tu blondýnu. Zachraň mě… vnitřně vyhořívám… prosím, bráško! Lásko…
Jenže on na moje niterní prosby nereaguje. Smutně si povzdechnu. Už nemůžu dál… Roztřeseně před sebe natáhnu levačku a začnu si do ní vyřezávat nové tetování. Miluju tě Tomi… zachraň mě.
Zaječím. Bolí to jako blázen a jednotlivá písmenka začne ojíňovat zářivě rudá krev. Pomalu mi stéká po celém předloktí a kape na zem. Je tak horká, tak děsivá… tak krásná. Ostrá bolest mi začíná z předloktí pronikat do celého těla a já, spokojený se svým dílem, se vyčerpaně opřu o zeď a ani nevnímám kočičku, která mi začala rány čistit svým růžovým jazýčkem. Zmocňuje se mě podivná otupělost…
Tom
Snažím se vydýchat z právě proběhlého činu a Chantelle se mi choulí v náruči. Bože, tak tohle bylo po dlouhý době opravdu dokonalý. Něžný start jsme rozpoutali v bouřlivé finále a teď tu odpočíváme a cítíme se jako v sedmém nebi. Jenže najednou začnu mít divný pocit. Znenadání pocítím pronikavou bolest na levém předloktí a na okamžik na něm spatřím krev. Ale když zamrkám, nic tam nemám. Pocit náhlé úzkosti mě však neopouští a já cítím, jak se najednou začínám klepat.
„Tome? Co ti je?“ zvedne hlavu Chantelle. „Proboha… vždyť se celý třeseš!“
„Bill,“ odpovím i přes vnitřní hrůzu zcela klidným hlasem. „Je v nebezpečí, něco se mu stalo. Teče mu krev a hodně ho to bolí…“
„Proboha!“ vyletí Chantelle až do sedu a nechápavě na mě zírá. „Tak na co čekáš? Seber se a padej za ním, musíš mu pomoct, jestli se mu něco děje!“
Jako v tranzu se na ni podívám. „Ale – „
„Žádný ale! Já jsem možná tvoje holka, ale on je tvoje dvojče, potřebuje tě víc než já!“
Přetáhne mi přes hlavu tričko a pomůže mi nasoukat se do kalhot, protože já to ho skoro nejsem schopný. Netuším, co se Billovi mohlo stát. Není mi to lhostejné, jak by se teď možná na pohled zdálo. Naopak jsem v takovém šoku, že mě to zparalyzovalo. Můj malej bráška se přece nemůže dostat do nesnází! Je to průserář prvního řádu a tak už ví, jak se ze všeho vysekat! Poslušně následuju Chantelle do auta. Usadí mě na místo spolujezdce a sama šlápne na plyn. Ježiši, blondýna za volantem! je moje první myšlenka. Ale náhodou, Chan řídí výborně. Rychle a divoce, ale bezpečně. Ani se nestihnu rozkoukat a už stojíme před naším vchodem. Chantelle mě rychle dovede až ke dveřím, do nichž mě vstrčí.
„Dál už nepůjdu,“ líbne mě rychle na tvář. „Vím, že mě nemá rád, nebudu ho provokovat. Držím palečky, aby to nebylo nic vážného.“
Naposledy mě lehce pohladí po tváři a odejde…
* * *
Vydám se do útrob ztemnělého bytu. Něco tady podivně zapáchá, ale nějak nevím, co. Rozsvítím a pokračuju směrem ke kuchyni. Čím víc se k ní blížím, tím víc mám husí kůži. Mám o brášku strach…
„Billí?“ šeptnu tiše, když rozsvítím v kuchyni. Ostré světlo okamžitě odhalí převrácený stůl, hafo střepů, kaluž zvratků a kousek od ní… „BILLE!“
Rozeběhnu se k němu. Sice má otevřené oči a dýchá, jeho pohled je však prázdný a nepřítomný. Dredy má zplihlé, pár ofinových pramínků je slepených jeho žaludečními šťávami. V jedné ruce drží zakrvácenou žiletku a na druhé se skví zasychající krev…
„Proboha, Billí!“ vyjeknu. Okamžitě si z hlavy stáhnu čelenku a začnu mu ránu otírat. Naštěstí je jen povrchová, není to moc hluboký. Jenže čím víc utírám temně rudou kapalinu, tím víc se mi zdá, že rány mají nějaký tvar. Postupně se spojují a spojují, až vidím děsivě červený nápis… Miluju tě Tomi… zachraň mě.
Zblednu hrůzou. Všiml jsem si, že od doby, kdy jsem začal s Chantelle chodit, tak že se Bill chová trošku jinak, ale ani v duchu by mě nenapadlo, že by to mohlo být tak vážné. Jenže skutečnost je asi mnohem, mnohem horší, než jak to celé vypadalo… a já najednou cítím, že to zbědované, alkoholem otupělé stvoření, sedící přede mnou, nedokážu považovat už jen za své dvojče. Zvedám ho, abych ho mohl odnést do koupelny, kde bych z něj mohl smýt zvratky, umýt urousané vlasy a vyčistit mu ruku, a jak se mi tak choulí v náruči, okamžitě si vzpomenu na všechny ty krásné noci s ním. Tomi… prosím, slib mi, že mě nikdy neopustíš, vzpomenu si na jeho zoufale naléhavý výraz. Neboj, miláčku… neopustím…
Haha, že jsem teda dodržel slovo. Nechal jsem se dojmout Chantelliným osudem a kvůli němu jsem úplně zapomněl na to, že svým chováním drtím a ničím tu křehkou bytost, která se přede mnou začala stahovat do stínů a rohů místností, kde v zoufalé naději čekala na moji ochranu. Té se však noc co noc, den co den nedočkala, protože já dával v těch chvílích ochranu a lásku někomu jinému… Ach Billí, odpusť…
Opatrně ho svléknu z ušpiněného oblečení. Ačkoliv je vzhůru, nereaguje na mě. Proboha, kolik jen toho vypil? Musím to zkontrolovat, až ho uložím… Napustím do půlky vanu teplou vodou a položím ho do ní. Je lehoučký jako chmýříčko z křídla anděla. Jemně ho začnu omývat a umyju mu taky vlasy. Dredy mu sice budou dlouho schnout, ale bude to lepší, než aby je měl od obsahu svého žaludku, tak jako ofinu. Vypustím vodu, spláchnu ho teplou sprchou a zabalím do měkké osušky. Vytáhnu vatu, ze zrcadla vezmu dezinfekci, namočím smotek vaty a začnu jím jemně přejíždět poraněnou kůži a ta slova, která mě tak děsí a dodávají pocit viny, kdykoliv je vidím. To kvůli mně se takhle zřídil…
„Neboj broučku,“ zašeptám ve chvíli, kdy ho, stále ještě zabaleného v osušce, odnesu do ložnice. „Taky tě miluju… ale tentokrát doopravdy. Zachráním tě a už nikdy nezradím…“
Sotva ho položím do peřin, bráška okamžitě usne. Ani nevnímá, že ho ještě suším, dadá jako miminko. Dokončím jeho utírání, a když ho zachumlám do peřin, přes které přehodím pro jistotu deku, jdu do kuchyně uklidit ten bordel. Bože, skoro dvě flašky vodky s Redbullem… Kristepane, bráško… dvojčátko moje… nechtěl jsem ti ublížit. Udělal jsem to proto, že jsem myslel, že to tak bude pro nás oba lepší…
Když jsem douklidil, vzal jsem telefon a vytočil číslo Chantelle. Říkalo se mi to těžko, hodně těžko, protože za těch několik dní a týdnů, co spolu jsme, jsem poznal, že má skutečně srdce na pravém místě. Kéž bychom mohli zůstat nadále aspoň kamarádi… Její odpověď mi však vyrazila dech.
„Neomlouvej se mi, Tomi. Tušila jsem, že nám to dlouho nevydrží. Že tě to potáhne spíš k Billovi. Upřímně, abych se přiznala… svého času jsem si na blogu četla twincestní povídky… a ačkoliv to možná zní neeticky, vždycky jsem vám dvěma ve skrytu duše držela palce. Znáte se líp, než kdokoliv jiný na tomto světě… a já jsem moc ráda, že jsem tě mohla poznat, ale ještě radši jsem teď, když vím, že můj tajný sen o vás dvou se stává skutečností. Dej na něj pozor…“
Zbytek hovoru ani nevnímám, dokud se neozve přerušovaný tón ve chvíli, kdy Chan ukončila hovor. Ani v nejmenším jsem netušil, že by nás mohla pochopit. Nechtěl jsem jí to říkat, ale musel jsem… a ona nejen, že to pochopila, ale ještě mi kladla na srdce, ať Billího hlídám jako oko v hlavě! Já věděl, že ta holka je zlatíčko, přemítám v duchu, zatímco jdu do ložnice a ulehnu vedle spícího brášky. Neboj se, lásko, pohladím ho opatrně, abych ho nevzbudil, po tváři. Od zítřka nám začne jiný život. Ten, po kterém ty jsi vždycky tak toužil…
o půl roku později
„Téda, no vám to ale sekne!“
„Díky, tobě taky,“ usměje se Bill na Chantelle a hodí po ní úsměv tak zářivý, až začnu lehce žárlit.
„Tak co, jste oba připravení?“
„Samozřejmě,“ odpovíme unisono.
Chantelle se rozhlédne, jestli jsme na malé mýtince skutečně sami a vlahý letní vánek, který sem zanáší vůni lesa, jí pocuchá zářivé blond vlasy. V lehkých letních bílých šatech jí to moc sluší. Pak ale na okamžik posmutní.
„Myslíte, že přijede?“
„Neboj,“ poplácám ji lehce po rameni. „Přijede.“
A skutečně, netrvá dlouho a mezi stromy se začne objevovat svítivá blond hlava, lesknoucí se až do bíla.
„Andy!“ vyjekne dívka.
„Lásko!“ odpoví náš nejlepší kamarád a už se proti sobě rozeběhnou.
„No není to nádhera?“ usměju se na Billa, který mě drží za ruku a spokojeně se ke mně tulí, přičemž se culí na ty dva blonďaté úkazy, které se právě objímají a něžně líbají.
„Je,“ přitaká mi zasněně. „Hodí se k sobě. Měl jsi výborný nápad, když tě trklo je dát dohromady.“
Necháváme těm dvěma hrdličkám chvilku času, načež se k nám oba přidají.
„Tak asi začneme,“ navrhne Andreas a sáhne do kapsy u džín. Já ho okamžitě napodobím a o něco později oba vytáhneme každý svoji malou krabičku se dvěma prstýnky. Vidím, jak se oči Billa prozáří, když odklopím víčko.
„Billí, bráško… lásko moje… bereš si mě tímto za svého muže?“ zeptám se a opatrně mu na prsteníček navleču lesklý kroužek, který mu padne jako ulitý.
„Ano, beru,“ vydechne okouzleně. Vzápětí mi položí stejnou otázku a taky mi navlékne prstýnek, načež se dlouze, něžně políbíme. Andy a Chantelle se oba s úsměvem roztleskají, a pak zopakují naše otázky a odpovědi. Jen se svými vlastními jmény. A tentokrát jsme my, kdo začne tleskat.
„Tak, jen aby nám to všem vydrželo,“ podotkne Andreas a všichni se rozesmějeme. Tohle byla snad nejpoetičtější dvojsvatba v mém životě… Ruku v ruce se vydáme k autům, já s Billem k bráškově sněhobílé Q7, Andy a Chantelle k dívčině passatu. Ještě nás všechny čeká společná večeře, než se každá z našich dvojic rozejde vstříc horkému letnímu večeru. Sednu za volant a nastartuju, Bill mi však jemně položí hlavu na rameno.
„Miluju tě, lásko.“
„Já tebe taky,“ ujistím ho a láskyplně ho políbím. Pohladím ho po ruce, na jejímž hřbetu se jako tenoulinké kudrlinky vinou jizvičky z onoho děsivého nápisu, my dva však víme, že to zlé už je za námi a že nás čeká už jenom štěstí, radost a zářivé dny zalité sluncem…
autor: Áďa
betaread: Janule
nádhernééé!!! omg, to je úžasný…chudák bill :(:( ale skončilo to tak kráásně! a chantelle je tady fakt milá 🙂
To bylo dokonalý! Úplně sem byla na Toma naštvaná jak byl z Chantelle hotovej, ale takhle to dopadlo dobře a dokonce tady nebyla "hahaha" slečna:D
áá já úmřu radostíí xD je to neskutečně krásné miluji tvoje powídky škoda že nenapíšeš wícedílnou aspon 50 dílů xDD
a jako kde skončila micina? Co jsi udělala s micinou? Jinak krásná povídka!!!
tak to jsem ráda, že se vám to líbilo.. děkuju za komentíky :-*
Denča Kaulitzová: hele… v Chaosu jsem už u třicátý sedmý kapitoly druhý řady a je to docela o hubu, takovýhle dlouhý ságy 😀 ale třeba mě jednoho hezkýho dne něco napadne 🙂
Sauriel: micina se jim fláká doma a zatím jim vyhřívá postel 🙂
Já..jako..Áďo to je nádherný.. jsi suprová, teď aspoň budu doufat že je to tak doopravdy prostě…tleskám xDDDD
[5]: tak to je fajn…a co na ní řekl Tomí?
[7]: sim tě, to už fakt nevím 🙂
[8]: jak jako nevíš! To je potom nedokonalí, když nevíš…xDDDD
Simtě Sauri ta zas papala newylíhnutý kuřata tágže bych se nediwila kdyby skončila na pekáči:-D
Jinag jako obwykle nádhera Áďo:-D
[10]: ty seš na mě zlááá… přát mi pekáč… dobře, beru to doslova, takže všichni, kdož jste měli rádi můj sadismus, loučím se s vámi, páč ty dvě zákeřnice mě chtějí mít na pekáči… těšilo mě…
ale já se jednou vrátím! a se mnou přijde zákon!!! 🙂
To je úžasný x) Naše Áďa jako romantička, to je ale jako světový rekord xD I když, ta žiletka teda moc romantická nebyla, ale to se neřeší xD Je to naprosto úžasný, ta Chantelle mi přijde jako namyšlená husa, ale v povídce jsem si ji docela i oblíbila x))) Krásný x)))
Ae kulowý ty, jen poprawdě líčím jak dopadla ta čičina:-P
Áďo, naprosto geniální. Tahle jednodílka mi v hlavě zůstane ještě hodně dlouho, to je jistý. V jistejch chvílích jsem se domnívala, že je vše nadobro ztracený a proklínala tě za depresivní dílo. Naštěstí to dopadlo výtečně a krásně romanticky, prostě ideál pro všechny twincesťáky. A na krátkou chvilku jsem přestala pociťovat zášť vůči Chantelle. 🙂
tak to bylo naptrosto luxusni…umiiiraaam…tak to ye koneeec uzasna powidka……a ten konec….OMGOMGOMG…..lezim….a co ta kocicka???:(:(
Ádí? Tohle je skvělá povídka *yes* Akorát se mi přičí a přijde mi nepřirozený, když si říkají bráško a nemám to ráda ve všech povídkách, tak to přehlídnu *yes* Je to sladký a ten konec *lol*. Ale udělala si tam z ní hodnou couru…^^
čeče tady mi ta holka byla tak sympatická, že jsem jednu chvíli i chtěla aby s ní Tom zůstal 😀 Hlavně mě nezabíjejte prosím 😀
to je pěkny…. upe aaaa dojemny…. krasa
ani nevíte, jakou mám radost, že se vám to líbilo 🙂 právě proto, že jsem tam z Chantelle záměrně udělala milýho človíčka, tak jsem spíš čekala ukamenování 😀 ještě jednou moc díky za komentování, jste pokladi :-*
xx.emo.lucushka.xx: kočička na ně čeká doma a vyhřívá jim postel 🙂
Sajü: tak to jsem nevěděla, mně naopak to bráško přijde roztomilý 🙂
Doris: to bylo záměrně 🙂 protože co my víme, jaká je ve skutečnosti…
[17]: Nezabíjejte? Hmm, asi přece jenom popadnu motorovku xDDD
[11]: Ehmm..zákon?? xDDD A to říká holka co podporuje twincest že Áďo xDDDD
[20]: néé jen to ne. kdo by pak dopsla ty další díly 😀 😀 Slituj se :d
[21]: no samozřejmě! *hodí nevinný úsměv* dyť pravidla a zákony jsou přece od toho, aby se porušovaly!!! 🙂
[22]: Dobře, Lea se pro tentokrát slituje, protože má soucit s twincesťačkami co mají rády tanec. Ale jen pro tentokrát! xDDDD
[23]: A Áďa je tu přece od toho aby speciálně porušovala porušovala zákon který zní: ,,Nemám podporovat nezákonný twincest" xDDDD
Uf, tak tohle je už snad poslední rest, který jsem v tvých jednodílovkách měla. :o)¨
Musím se přiznat, že začátek mě teda pěkně vyděsil, já už myslela, že se blíží další tragedie, ještě že se tam zjevila ta kočka. Asi bych ti neodpustila další mrtvolu. Jak to čtu takhle všechno naráz, tak do třetice, by to bylo trochu nad rámec. 😀
Bráškové skončili spolu a dokonce to završili svatbou, takže co víc si přát. :o)
Musím tedy jen podotknout, že jsem čekala, že ze Chantalle uděláš ve své "aktuell" povídce spíš záporačku, protože teda já ji tak vidím, jak se tam ta pipina debilně v tom autě chichotala, no to byl konec… a ty taj z ní uděláš pomalu světici… teda Áďo. Ne dobře, já zanechám kritiky, tobě se to do příběhu hodilo, takže budiž. Chantallce se dostalo pocty, kterou si snad ani nezasloužila. :o)
Och…krásný…ale ta Chantalle mě tam pěkně štvala…=D
K některým povídkám se dostávám až teď…A tuto povídku jsem četla jedním dechem..krásně se četla a byla prostě krásná.