autor: Michelle M.
(Bill)
„…tak jsem jí řekla, že to je jen jejich věc a nehodlám se do toho míchat a je klid,“ líčí máma neúnavně poslední z bitek mezi našimi sousedy.
Přikývnu a spolknu rozkousanej kousek bifteku, kterej na slavnostní večeři k mému návratu připravila. Vždycky mi bylo záhadou, jak dokáže vykouzlit něco tak úžasnýho. Mně nikdy vaření nešlo a je fakt, že jsem se do něj ani nikdy nehrnul. Dokud jsme bydleli doma, vařila máma a pak, když jsme cestovali po světě, měli jsme na to lidi. Teď je to trochu jiný, nemám na vaření ani lidi ani mámu a musím se nějak postarat sám, ale říkám upřímně, žádná sláva to není.
„A co babička?“ nahodím další téma.
„Musíte se tam co nejdřív zastavit,“ přikáže máma takovým tónem, že i Tom zdvihne překvapeně hlavu od svého talíře a podívá se na ni. Mě jeho pohled mine.
Máma spustí o všech možných neduzích, které na babičku v posledních měsících přišly; není potřeba tomu věnovat pozornost, hlavně že to všechno přestála, stejně to minimálně dvakrát ještě uslyšíme, až tam přijedeme.
Je to strašně zvláštní být po takové době zas doma… s mámou a s Tomem. Nevěděl jsem, co čekat. Rok je strašně dlouhá doba pro odloučení a navíc, když jsem tehdy odjížděl, nikdo – ani já sám – nečekal, že se mé studium angličtiny protáhne na tak dlouho. Sedím vedle mámy a dívám se na ni a najednou mi přijde tak trochu cizí… přitom je to pořád ona, ale najednou ji vidím jinak. Věci, o kterých mi vypráví, jsou mi tak strašně vzdálené… nedokážu se na její slova soustředit a hlavně… nedokážu je cítit. Jsou to pro mě cizí starosti na míle vzdálené od mých vlastních. Je to krutý? Jo, to teda je.
Přes sklopené řasy potají zdvihnu oči k němu. I on je strašně cizí v těch svých černých copáncích. A ani bílej šátek to nezachrání. Kovové kuličky jsou pryč a místo nich dvě nové černé. Od první chvíle je nesnáším. V každém uchu nová ozdůbka. On přece věděl, že nesnáším to, co má teď v levém uchu. Nic z něj nezůstalo… z mého Toma. Vůbec nic. Ten cizinec, který tu naproti mně mlčky krájí maso, není tím Tomem, kvůli kterému jsem se tolik natrápil. Je mi do breku. Musím si důrazně připomenout, že už jsem velkej kluk, kterej se rozhodně nemůže rozbrečet před mámou a starším bratrem dojetím, že je zpátky doma, a lítostí, že z jeho domova, tak jak si ho pamatoval, nezbylo vůbec nic.
*
Po jídle jsme mámě pomohli s nádobím. Narvali jsme myčku. Už jsou dávno pryč doby, kdy jsme se hádali, kdo bude umejvat, kdo utírat a uklízet. Vždycky jsem nesnášel umejvání, protože tím trpěly moje nehty. Teď už to tak neřeším. Když se lak oprejská, tak se to zas opraví.
Máma vytáhla ještě domácí koláč se švestkama, Tomův oblíbenej. Já ho mám taky rád; věděla, že nemůže udělat chybu.
Sledoval jsem, jak si od ní váhavě bere talířek se dvěma kousky a děkuje.
I když jsem nechtěl, byl jsem tak dychtivej slyšet jeho hlas… ale nedopřál mi to moc často.
Za celej večer se na mě ani jednou nepodíval, a když ho máma napomenula, že se chová nezdvořile, řekl jí, že se necítí dobře, že na něj asi leze chřipka. To by nemohla být naše máma, kdyby ho hned nezačla zkoumat, jestli nemá horečku.
Když jsem viděl, jak se její měkká dlaň pokládá na jeho tvář, musel jsem se podívat jinam. Bolestně mi to připomnělo mě samého, jak jsem se ho úplně stejně dotýkal, ale s naprosto jiným záměrem.
Něco těžkého se mi usadilo na hrudi.
Zmateně jsem se zadíval na svoji porci koláče a poprvé od mého příjezdu mě napadlo, jestli jsem se nevrátil moc brzy.
*
Tom se zdržel ještě asi hodinu, než se zvedl s tím, že má druhý den ráno něco důležitého a potřebuje se na to vyspat. Jako bych byl vzduch, vtiskl mámě letmou pusu na tvář a zmizel v chodbě.
Moje první, zcela reflexivní reakce byla se zvednout a vyběhnout za ním.
Celý večer a vlastně celý den a ten včerejší den taky, včetně letu a časového posunu, na mě však dopadly celou svojí vahou a já se nezmohl na nic, jen unaveně sedět v křesle a dívat se na dveře, kudy odešel.
„Kam vlastně šel? Kde vůbec bydlí?“ zeptal jsem se po chvíli mlčení mámy. „V našem berlínským bytě to vypadá, že tam už pěknejch pár měsíců nikdo nebyl.“
„Odstěhoval se,“ odtušila máma. „Bydlel tam ještě asi půl roku po tom, co ses nevrátil, ale nepůsobilo to tam na něj dobře. Moc mu tam všechno připomínalo tebe.“
Přikývl jsem. Ani se mu nemůžu divit, udělal bych to samé. Přesto bylo ještě něco, co jsem musel vědět.
„Mami?“
Pohybem brady vpřed mě mlčky vybídla, ať se ptám.
„Jen… má… žije s někým?“
V máminých očích pobaveně zablýsklo. „Myslela jsem, že máte každý svůj vlastní život, ne?“
Máma mě dostala, je stejnej hecíř jako já. Kdyby se mi žaludek nepříjemně nestahoval obavou z toho, co řekne, asi bych to dokázal víc ocenit.
„Tak je s někým?“ zopakoval jsem ne moc trpělivě.
Pokrčila rameny. „Abych řekla pravdu, tak nevím. Je poslední dobou hodně uzavřenej. Když se přestěhoval, tak s někým byl, ale nemyslím, že by jim to nějak extra klapalo, takže už spolu asi nejsou.“
Tak napůl úlevně jsem přikývl. „Aha.“
Po chvilce jsem se ještě osmělil. I tohle jsem potřeboval vědět. „A viděla jsi ji?“
Máma přikývla. „Jednou, velmi krátce. Zastavili se tady i s Andym pro něco. Taková normální holka.“
Ani jsem nevěděl, jestli mám bejt spokojenej nebo spíš smutnej z toho, že mě v Tomově životě nahradila nějaká ´normální holka´. Na druhou stranu kdyby byla neobyčejná, asi by mě to štvalo víc.
Moment!
Štvalo? Urychleně analyzuju své vlastní pocity. Spolehlivý barometr vždycky byla představa Toma, jak se sklání nad někým cizím… vidět cizí ruce na jeho dlouhých zádech.
Musím zavřít oči.
Pořád je to moc živé.
Ještě pořád to bolí.
*
o tři dny později
(Tom)
„No jo, už jdu,“ zabručel jsem a houpavě šel otevřít.
„Co je?“ zavrčel jsem na udýchaného Georga místo pozdravu a aniž bych čekal na jeho reakci, otočil jsem se k němu zády a zamířil zpátky do svého pokoje.
Skopnul boty u dveří a chvátal za mnou. U dveří mě dohnal.
Svalil jsem se zpátky do křesla.
„Proč jsi mi nic neřekl?“ vyštěkl na mě. Mračil se, a to docela dost. Vytáhl z bundy zmuchlaný noviny a začal mi s nimi mávat před očima. „Musím se dočíst až v novinách, že se zpěvák Tokio Hotel Bill Kaulitz konečně vrátil zpátky do Evropy?“
Mohlo mě napadnout klukům zavolat, ale nenapadlo.
„Taky jsem nevěděl, že přijede,“ odvětím ponuře.
Georg se zarazí. „Počkej… on… ti nezavolal?“
Zdvihnu k němu oči a pomalu zavrtím hlavou.
„Jak to?“ spadne Georgovi brada nevěřícně.
„Řekl to jen mámě,“ řeknu tiše.
Georg odhodí noviny na gauč vedle sebe a zkoumavě se na mě zadívá. „No to je výborný,“ řekne napůl k sobě. „Nechceš mi něco vysvětlit?“
Dívám se na něj a vrtím hlavou.
„Proč s tebou nemluví?“
Zadívám se ven z okna.
Georg si povzdechne. Ví, že se mnou nehne, když nebudu chtít.
„Volala Greta. Měl by ses jí ozvat.“
Jo, to bych asi měl.
*
Její dlouhé štíhlé prsty vjíždí do mých vlasů. Přitahuje si mou hlavu co nejvíc k sobě a slabě sténá. Moje rty přejíždí po jejím krku a ramenou. Má jemnou kůži, trochu slanou. Stisknu ji mezi zuby. Tiše vykřikne a její tělo se zachvěje. Chci, aby se chvěla víc. Potřebuju to. Prudce pohnu boky a vnikám ještě hlouběji. Vychází mi vstříc. Pohybuje se proti mně, naše těla na sebe naráží. Snažím se najít společný rytmus… ale nejde to. Nedokážu ji cítit. Vnímám její hebkou kůži, má hezké tělo, ale já ji necítím. Chybí mi ta elektřina, která probíjela mezi mnou a jím, když jsme se milovali.
Pevně tisknu víčka k sobě a snažím se myslet jen na ni. Dotýkám se všech míst, která ji od něj odlišují, abych si připomněl, že mám sex s krásnou holkou. Mé doteky se jí líbí. Kroutí se a svíjí pode mnou. Jsem vzrušený, ale je to, jako kdybych se díval sám na sebe, jak se s ní miluju, a neúčastnil se toho. Skloním se k jejím rtům. Tiskne si spodní ret zuby, až je krvavě rudý. Dobývám její ústa, velmi ochotně se mi poddává. Její dlaně něžně bloudí po mých zádech. Vzdychá do našeho polibku mé jméno.
Přidržuju si její boky a cítím, že už to nebude dlouho trvat a budu u konce. Sáhnu mezi naše těla a začnu ji hladit a třít. Je na hraně, cítím to. Chvěje se a pevně mě svírá. Její tělo je prohnuté do oblouku a červená, prokrvená ústa němě křičí.
Zavřu oči a zakloním hlavu. Vyvrcholení uniká z mého těla v přerývaných vlnách. Unaveně se pokládám vedle ní. Chci spát.
Cítím, jak se vedle mě vrtí a její drobná ruka se pokládá kolem mých ramen.
„Tomi?“ šeptá.
„Hm?“ zabručím rozespale.
„Co kdybych se nastěhovala zas zpátky?“
autor: Michelle M.
Klikni na anketu, díky J. :o)
tak ona by chtěla zas zpátky? Doufám, že jí to Tomí nedovolíííí
rychle dááááááááááááááááááL
žádný takový. Bill se nastěhuje zpátky. Jinak by to nešlo. Omg mě z toho klepne.
Co nám to děláš? Co to děláš mě? Já jsem byla netrpělivá jak nevím co a teď tohle? Ten konec bych nejradši vymazala! Nemyslela na to, že jsem to četla. Proč se u tvých povídech vždycky třesu napětím? A je to stejný, jako u HP! Úžasný! Už se těším na další díl a doufám, že nás nenecháš dlouho čekat!;) Nemůžu se dočkat už teď… *yes* Nemůžu se dočkat, kdy se to zase mezi nimi zvrtne… A Bill je sladkej…;)♥ Chválím, jako všechno, co napíšeš. Ono to ani jinak nejde.
Tak to prr, kočičko! Sakra, sakra! Nelíbí se mi to, ani trošku. 🙁 Ale jinak je to výborný.
Jen ať se nastěhuje zpátky, aspoň nám Bill začně pořádně žárlit!!!:D
Taky bych řekla, že se Bill vrátil moc brzy. Jak si tak pročítám tu dnešní kapitolu, mám pocit, že klidně mohl zůstat tam, kde se zdržoval doposud a byl by klid. Na všech frontách. Alespoň já bych si to užívala zaručeně daleko lépe, než jeho "náhlý" návrat. To by mě stejně zajímalo, co že tak najednou? Že by stesk po domově? Nebo došly finance a je potřeba zase někde párkrát zazpívat? Jo, jasně, jsem na něj hnusná, a to zcela záměrně. A hodlám ho nesnášet ještě dlouho a dlouho. Dobře, Bill neví, že ho Tom taky miluje, to jsem pochopila, ale co mu nehodlám odpustit je to, že se prostě neráčil celou tu dobu ozvat. Ne a ne. A ne! Jsem sama na sebe zvědavá, jak mi ten vztek dlouho vydrží, ale musím říct, že už je to docela dávno, co jsem se naposledy takhle rozzuřila. Díky tomu vzteku jsem poměrně s přehledem ustála milostnou scénu mezi Tomem a tou jakousi Gretou, či co je to zač. Netušila jsem, že dokážu být tak škodolibá a pomstychtivá, ale celu tu dobu jsem si říkala na Billovu adresu. Dobře ti tak!!! Jen ať se děvče nastěhuje, Bill si může přizvat toho svého a budou dokonalá čtyřka 🙂
Ale abych taky někoho pochválila, tedy kromě autorky :-), potěšilo mě Tomovo chování vůči Billovi, doufám, že bratříčka vydrží ignorovat ještě nějaký ten dílek. To si s naprostým zadostiučiněním užívám 🙂
Michelle, ty jsi jednoduše skvělá spisovatelka 🙂
já prostě u teto povídky nemám slov… to prostě…
je to nádherná povídk le já čekám kdy se k sob vrátí dvojčata xD…. nj každej má svůj život ale doufám že oni dva budou napořád spolu, myslím v realitě ti dva patří k sobě.. xD