Anděl z hlubin 4.

autor: Tessyna

Ahoojte, Twincesťátka… Tak jsem tu s dalším dílem povídky… tak pěkné počtení… a napište mi do komentářů, jak se vám to líbí, děkuji… Vaše Tessyna :o**

Najednou se u mé hlavy ukáže ještě jedna střapatá a po malém „BAF!“ jsem se leknul a hlavou se třískl a postel. Ten můj pakoň dredatý se začal strašně řehtat, a tak jsem ho chytl za ty jeho dredíky a stáhnul ho za ně dolů na zem. Ten můj chudáček tak strašně řval, jak kdyby ho někdo tahal za ten jeho prostřední vocas, a když dopadl, překulil se za mnou pod postel a začal mně lechtat.

„Ty-ty jedna potvoro malá… hubená… jak ty si dovoluješ mě tahat za dredy, co…? To schytáš, brášínku, jenom co je pravda…“ smál se Tom a nechtěl mně pustit. Až teprv když věděl, že kdyby ještě chvíli pokračoval, tak si cvrknu, přestal. Ale že mu to trvalo. Takhle mně týrat. Ještě teď, když mám v sobě takovej guláš. Jak to myslel s tím, že někoho mám? Mám strašnou chuť se ho na to zeptat.

„Hele, Tome, jak si myslel to, že někoho mám?“ vypadlo ze mě ani nevím jak, a teď už mi nezbylo nic jiného, než čelit jeho pohledu a červenat se.

„Tak jak sem to řek. Já myslím, že mezi náma už to dávno není jen sourozeneckej vztah, nebo máš snad jiný názor?“ odpověděl mi a tím mě dostal do rozpaků. Hrozně se mi líbilo, jak jsme spolu náhle dokázali jednat na rovinu. Bylo to tak úžasné zase vědět, že mu můžu říct úplně všecko, ať už jde o cokoli. Krása.

„N-ne nemám… myslím… že… že… že my dva spolu… no… víš… máme, však víš… o něco víc… ten… hlubší vztah…“ koktal jsem jak blbec, ale já se prostě nedokázal nestydět. Nikdy jsem s nikým o takových věcech nemluvil, a teď, když jsem měl, bylo mi příšerně trapně.

„Jo… to máš pravdu… myslím, že postupem času bychom to mohli nazývat i chozením, nemyslíš…?“ kladl Tom dál otázky a já mu odpovídal jen kýváním, protože mou mysl zaujal jeho piercing ve rtu. Není to poprvé, co se na něj dívám, je tak zvláštní a v jeho plných rtech vypadá přímo božsky, to vím už dávno, jenže teď, teď je to jiné. Mám sto chutí ho vzít mezi zuby a hrát si s ním. Sát ho, líbat a rozmazlovat. A možná, že až tak moc, že i Tom poznal, že ho už dávno neposlouchám.

Díval se na mě a já na něj, občas mé oči sjely k jeho rtům, ale pak zase zpět k očím. Pomalu jsme se k sobě přibližovali a chystali se na něco úžasného, zvláštního, a přitom tak normálního a nevinného.

Chystali jsme spojit naše rty i naše duše v jedno. Tak jako jsme v mámině bříšku byli v jednom vajíčku, chtěli jsme být spolu v jednom takovém i teď. Jenže teď jsme nebyli ve vajíčku, ale naším útočištěm se stala peřina, pod kterou jsme se zahrabali na posteli. Líbali jsme se a hladili. Jemně vyhrnovali tričko tomu druhému a bloudili po jeho těle. Bylo nám spolu tak krásně, že v tu chvíli jsme si ani nedokázali představit život bez téhle chvíle. V duchu jsem se modlil, ať nepřestane, ale moc dobře jsem věděl, že realita je až moc krutá, aby mě nechala snít svůj sen.

A proto ráno po probuzení jsem ve své posteli ležel zase sám. Tak jako každičké ráno strávené bez svého miláčka. Naštěstí jsem ale tentokrát věděl, že není moc daleko. Jen za dveřmi, které vedly z mého pokoje. Věděl jsem ale také, že je tam úplně nahý. Slyšel jsem totiž stékat pramínky vody ze sprchy a mně bylo hned jasné, kdo tuhle malou místnost okupuje. Právě proto jsem se rozhodl vylézt z pelíšku a jít ho pozdravit. Otevřel jsem dveře od koupelny a chtěl jej vylekat, ale vrátilo se mi to dřív, než jsem stihnul něco udělat. Tom asi cítil, že jsem přišel za ním a došlo mu tak, co mám v plánu, a proto otevřel dvířka sprchového kouta a s ohromným křikem se po mně vrhl. „Ááááááááááááááá…“ Ozývalo se celým domem dvojhlasně, zároveň se salvami smíchu. To se mému bratříčkovi vážně povedlo mě tak vystrašit. Jenže odměna byla víc jak sladká. Vlezl jsem si za ním pod sprchu a nechal se od něj umýt. Mydlil každičký kousínek mého těla, který před tím ještě nezapomněl políbit. Byl tak úžasně sladký, že jsem se bál, že za chvilku s takovou dostanu cukrovku. Cukrovku z lásky. Nemoc, při které když nemáme svoji dávku léku proti bolesti, klidně i smrtelnou. Jenže já věděl, že já budu mít své medicínky víc jak dost. Ne, že bych v ten okamžik tušil, jak je Tom výkonný, ale tak nějak jsem si dokázal dát jedna a jedna k sobě.

Po obědě se konečně vrátila máma a hned mezi dveřma nás sprdla, že jsme tu vůbec neuklízeli. Jak že si to představujem, dělat jí z domu chlívek. Nadávky typu, že jsme hrozná prasata, a že jsme jako malé děti, že nám snad ještě nakonec pořídí chůvu atd. Vždyť to znáte.

Jenže jak jsme se měli soustředit na úklid, když jsme čerstvě zamilovaní? To asi nepochopím. Jenže máma také ne. Takže jsem zase tam, kde jsem byl.

No jenomže přišel ještě další šok. A to hned po tom, co máma otevřela lednici a ve skleničce našla…