autor: Rachel
Tomovy ruce opatrně naskládaly do, skoro plné, myčky poslední talíře a zavřely ji. Tom spustil program obvyklým způsobem a nato utřel své dlaně do kuchyňské utěrky. Jeho oči se dnes už poněkolikáté stočily k osůbce, tiše posedávající na gauči v obýváku. Bill už asi dvě hodinky seděl v obýváku, pohled upřený na místo před sebou. Od snídaně s Tomem nepromluvil ani slůvko, ba právě naopak. Zatímco ráno se celým domem neslo jeho roztomilé chichotání, teď bylo všude ticho. Rušily jej jen zvuky Tomovi činnosti z kuchyně. Tom jen nevědomky zavrtěl hlavou a po očku se podíval na Billa, který s pohledem upřeným na své ručky skoro vůbec nejevil známky života. Občas z jeho úst vyšlo jen tichounké vydechnutí, které však Tom stejně neslyšel. Pečlivě uklízel použité nádobí, zatímco jeho myšlenky zmateně poletovaly v jeho hlavě. Nechápal to. Ještě ráno se jeho miláček šťastně smál, vesele tleskal ručkami a zasypával jej polibky. Ten Bill ráno se však vůbec nedal srovnávat s tím zakřiknutým stvořeníčkem, které teď sedělo v obýváku jako hromádka neštěstí a vůbec nereagovalo na Tomovy pohledy. Obyčejně by se mazlili, povídali si nebo si užívali letního sluníčka, které žhnulo už od rána. Teď však ne. V celém domě vládl až tíživý klid a velmi podivná atmosféra.
Tom pomalu odložil utěrku na kuchyňskou linku a opatrným krokem se vydal k osůbce, která se po zaslechnutí jeho tiché chůze zvědavě otočila po zvuku. Jakmile však Tom uviděl ten smutný pohled, píchlo jej u srdíčka. Teď už si byl jistý, že s jeho láskou něco není v pořádku. Napověděly mu to Billovy oči, ve kterých se místo obyčejné radosti a štěstí, zračil smutek a bolest. Toma to polekalo. Ať přemýšlel nad čím chtěl, nenapadalo jej nic, co by mohlo Billa trápit. Chtěl to však vědět. Chtěl vědět, co udělalo Billa tak zakřiknutým a smutným. Přesto, že mu Bill neřekl ani slůvko, Tom moc dobře poznal, že není ve své kůži. A právě proto teď pomalounku přistoupil k sedícímu Billovi a jakmile k němu to nádherné stvořeníčko vzhlédlo, mírně se pousmál.
„Smím?“ optal se šeptem a když mu odpovědí bylo téměř neznatelné pokývání střapatou hlavinkou, opatrně, aby jej nepolekal, se posadil vedle něj. Bill si malinko nervózně stisknul ručky a snažil se alespoň slabě pousmát. Doufal, že si Tom ničeho nevšiml. Nechtěl, aby se jej na něco vyptával. Snažil se zapomenout. Už skoro tři roky se snažil zapomenout na osobu, která jej jako jediná měla doopravdy ráda. Když však dnes ráno spatřil fotografii, na které se na něj usmívala, veškeré jeho vzpomínky byly znova zpátky a Billovo srdíčko zaplnil stesk. Stesk po něčem, co měl snad každý, jen on ne. Všechny jeho naděje se však rozplynuly ve chvíli, kdy uslyšel vedle sebe tichou otázku.
„Copak se stalo, Billi?“ Tomovy oči svým pohledem vyhledaly jeho tvář a Tom se na Billa upřeně zadíval. Přesně očekával Billovu reakci. Bill pomalounku sklopil hlavinku a pevněji si stisknul ručky.
„Nic,“ špitl tichounce, přestože jeho srdíčko už dlouhou chvíli protestovalo. Snažil se zakrýt své oči, ve kterých se zatřpytily první, lesklé slzy a proto sklopil pohled ještě víc. Ach, Tomi, kdybys jen věděl.
Najednou však ucítil na své ručce jemný dotyk těch nejhebčích a nejcitlivějších prstů na světě. Jeho prstíky se po chvilince propletly s těmi Tomovými a Tom mu packu něžně stisknul. Jakoby chtěl Billa ujistit o tom, že se jej nemusí bát, ale že mu může všechno říct. A tak to také Tom chtěl. Chtěl vědět, co udělalo Billa najednou tak smutným. Lehce stisknul jeho bílou ručku a opatrně si za bradu nadzvedával jeho tvářičku do úrovně té své. Když ale uviděl dvě mandlová kukadýlka, která se začala zalévat slzami, malinko zděšeně pootevřel ústa a v jeho zmatené hlavě se začaly honit ty nejčernější myšlenky.
Billi, pročpak pláčeš? Proč nic neříkáš? Proč jsou tvé krásné oči tak smutné? Kam se podělo to štěstí, které jsem v nich vídával? Proč už nezáří tak, jako dnes ráno?
Tom se pomalounku nadechl a palcem něžně přejel po Billově tváři.
„Lásko, já vidím, že se trápíš,“ zašeptal jistě a nato na sobě ucítil pohled dvou očí, které zvědavě těkaly po jeho tváři. Tom však pohledem neuhnul. Trpělivě hleděl do toho moře čokolády, ve kterém se odráželo Billovo srdíčko, jeho pocity a myšlenky, které jej právě teď ovládaly. Tiše vyčkával do té doby, než ticho v obýváku protrhl tichounký hlásek.
„Když, Tomi… j-já dnes pořád musím myslet na maminku,“ pípl Bill tichounce a rychle sklopil pohled, aby uniknul Tomovým zvědavým očím, které se na něj po posledním slově upřely. Tom malinko zamrkal a zadíval se na černovlasé stvořeníčko vedle sebe. O Billově mamince spolu nikdy nemluvili, dokonce ani Bill se o ní slovem nezmínil. Tom o ní nic nevěděl, jen o Billově otci a to mu stačilo. Přesto se však teď přisunul blíž k Billovi a jemně mu zastrčil pramínek havraních vlásků za ouško.
„Na maminku?“ zeptal se, jakoby se chtěl ujistit a když uviděl pokývání střapatou hlavinkou, jeho prsty se něžně začaly dotýkat Billových heboučkých vlásků. Jemně je hladily a zanechávaly na nich lehké doteky, zatímco Tom si pozorně prohlížel Billovu tvář, neustále tisknouc jeho ručku. Přesto, že mu Bill na jeho otázku už odpověděl, stále ještě Tom neměl jasno v pár věcech. Bill o ní nikdy nemluvil, až teď a v Tomovi se jedním jediným okamžikem vzbudila zvědavost. Rozhodl se o ní zjistit co nejvíc.
„A… kdy jsi ji viděl naposledy?“ tiše položil první otázku a malinko se obával Billovy odpovědi. Podvědomě cítil, že tohle bude Billovo citlivé téma, proto ani neočekával odpověď.
Bill k němu však pomalounku vzhlédnul a přerývaně se nadechl. Jeho srdíčko mu napovídalo, že když řekne Tomovi o tom, co jej od dnešního rána začalo trápit, možná se mu trošku uleví. A Bill cítil, že může Tomovi věřit. Byl to on, do kterého se zamiloval a ke kterému cítil tolik důvěry, jako ještě k nikomu jinému. Proto mu teď stisk oplatil a zadíval se do těch oříškových očí. Věděl, že láska, která se v nich odráží, patří jen a jen jemu.
„Budou to už tři roky, co jsem ji naposledy viděl. Tenkrát jsem utekl, protože mě…“ Billova kukadýlka se zalila slzami a Tom už věděl, která bije. Věděl, že Bill utekl kvůli svému otci a kvůli strachu ze znásilnění. Proto teď jemně přiložil svůj ukazováček na Billovy rtíky a tím ukončil další jeho vysvětlování.
„Pšššt, Billí, já vím…“ zašeptal mu do ouška a lehounce jej hladíc po vláscích ho vyzval, aby pokračoval dál. Bill zaputoval v paměti a zapřemýšlel. Přesto, že to bylo tak dávno, všechno si živě pamatoval.
„Byla tolik milá, hodná a laskavá. Byla jediná, co mě měla ráda. To kvůli ní jsem začal zkoušet malovat. Vždycky se na mě tak hezky smála, nikdy se neuměla zlobit nebo mračit. A on… on ji bil,“ Billův mírný úsměv se z jeho tváře pomalounku vytratil a Bill si hřbetem ručky otřel pár slziček.
Nikdy nezapomněl na ty noci, kdy ležel ve své postýlce a s medvídkem v náruči naslouchal tichým vzlykům z kuchyně a otcovým prudkým ranám. Tenkrát se chtěl rozběhnout a ochránit svou maminku. Stačil však jeden jediný jeho pokus a ani on neutekl otcovým silným dlaním. Proto se jen vždycky se strachem schoulil do klubíčka a zatímco na malý polštář dopadaly jeho dětské slzičky, on se snažil nevnímat maminčiny nářky a otcův přísný hlas. Nikdy na to nezapomněl. Dokonce ani teď ne, když už bylo všechno zlé za ním. Z jeho myšlenek jej vytrhla až další Tomova otázka.
„Ty jsi od ní nikdy nedostal žádný dopis?“ šeptnul Tom polohlasně, snažíc se zadržet slzy, které se však začaly koulet po jeho tváři. Bill však zavrtěl hlavinkou.
„Ne, nedostal. Nikdy. Přesto, že jsem jí ze začátku často psával, do domova mi od ní nikdy žádný dopis nepřišel. Bydlí v malé vesničce, asi sto kilometrů odsud. Tam jsme naposled bydleli,“ dodal Bill, nato se však zadíval do Tomových očí a jakmile mu odpovědí bylo pochopení, důvěra a láska, byl si jistý, že mu může říct cokoli. Pomalu se k němu přisunul a schoval si jeho druhou dlaň do té své.
„Ale, přesto všechno, Tomi… já pořád věřím, že na mě nezapomněla. Že mě má pořád ráda tak, jako já ji. Ona za nic z toho, co se stalo nemohla. Sama se mu nikdy nedokázala vzepřít. A přesto všechno, co jsem musel zažít, ji mám moc rád a věřím, že je v pořádku,“ dopověděl Bill a mírně se pousmál, když spatřil Tomovy slzy.
Toma jeho příběh opravdu dojal. Netušil, jak moc pro něj maminka znamenala. Z několika Billových vět si ji však představoval velmi hezky. Určitě byla moc hodná a Billa měla ráda, oba však narazili na zlého člověka, který je odtrhl od sebe. A tak zůstala sama jak ona, tak Bill. Tom se pousmál nad Billovým mírným úsměvem, jakmile se však chtěl sehnout k jeho rtům, přerušil jeho počínání zvuk motoru auta, které zaparkovalo před domem.
Simone vystoupila se zářivým úsměvem a za pár minutek už vytahovala z velkého kufru večeři, volajíc na oba chlapce. Bill i Tom si hřbetem ruky otřeli několik malých slz a vydali se přicházející Simone na pomoc.
Byl už večer, když všichni tři seděli u kuchyňského stolu a pochutnávali si na čerstvé pizze. Simone jim se smíchem vyprávěla o novinkách v práci a úlevně se opírala o opěradlo židle. Ani nezaznamenala, že myšlenky obou chlapců poletují někde úplně jinde.
Tom nemohl z hlavy vyhnat Billovu maminku. Bedlivě přemýšlel nad tím, jak asi teď žije sama, bez svého synka. V hlavě se mu honil jeden nápad za druhým, jak rychle jej však nějaká myšlenka napadla, tak rychle od něj zase odešla a Tom si marně lámal hlavu nad tím, jak z téhle situace ven. Nechtěl, aby se Bill trápil skutečností, že svou maminku už nikdy neuvidí. A přesto, že Tom o ní nic moc nevěděl, jen z Billova hlasu, jen z pouhých několika vět poznal, jak moc ji má Bill rád. A také jak moc mu chybí. Přesto, že Tom Billa miloval a svou lásku mu dával najevo i několikrát denně, ve svém srdíčku cítil, že mateřskou lásku mu dát nemůže. Může mu ji dát jen jediná osoba na světě, která jej vychovala. A Tom to věděl. Věděl, že osobu, která Billa vychovala, mu nikdo a nic nenahradí. Sám pro sebe zavrtěl hlavou, nato však uslyšel Simonin hlas.
„Zítra mám konečně volno, alespoň jeden den. Nemůžu se dočkat, až si odpočinu,“ přiznala a věnovala oběma chlapcům krásný úsměv.
Sluníčko už zapadalo za obzor a ptáčci zpívali ukolébavky svým malým dětem, tulíc si je pod svá křidýlka. Všichni už se odebírali do svých ložnic a pokojů, aby alespoň na pár hodin uvolnili svou mysl a poddali se krásnému kouzlu spánku. Černovlasé stvořeníčko se posadilo na posteli a skrčilo nožky tak, aby se bradou mohlo opřít o kolínka. Bill si přitáhnul peřinku blíž k tělu a jedním jediným pohybem rozsvítil malou lampičku na svém nočním stolku. Myšlenky v jeho hlavince mu ani na chvíli nedaly pokoje, přivedly ho však na něco, co se mu hned zalíbilo, zároveň však nevěděl, jak bude Tom reagovat. V duchu sbíral odvahu zeptat se jej a cítil, jak se mu bříško malinko strachy sevřelo. Přesto se však chtěl Toma alespoň zeptat. Trpělivě poposedával na posteli, očka upřená na přivřené dveře. Dovečeřeli teprve před chvílí a Tom se teď sprchoval v koupelně.
Netrvalo dlouho a Bill uslyšel na chodbě tiché krůčky. V duchu se modlil, když však spatřil usmívající se tvář svého miláčka ve dveřích, veškerá jeho nejistota z něj opadla jako mávnutím kouzelného proutku. Tom se mile zaculil a vešel dovnitř, neustále upírajíc oči na stvořeníčko na posteli. Nejraději by tu teď Billa povalil do peřin a zlíbal, jen z nejistého Billova úsměvu však poznal, že má jeho láska něco na srdci. Tiše za sebou zavřel dveře a s úsměvem přešel k Billově posteli, na kterou se opatrně posadil. Bill se zhluboka nadechl a malinko nervózně Tomovi oplatil jeho úsměv. Cítil, že teď je ta pravá chvíle na to, co jej napadlo u večeře. Pomalounku se přisunul k Tomovi a jemně jej pohladil po natažené dlani.
„T-Tomi, víš, já jsem… chtěl jsem se tě na něco zeptat,“ začal opatrně, nato mu však odpovědí byl Tomův úsměv. Tom jej něžně pohladil po vláscích a zvědavě se k němu přisunul blíž.
„A na co, broučku?“ optal se láskyplně, neustále se bříšky prstů dotýkajíc té hebké černé nádhery. Billovo srdíčko se prudce rozbušilo a rychle zamrkal. Doufám, že to pochopíš, Tomi.
„Víš, j-já… říkal jsem si, že bych… že bych se jel na pár dní podívat za maminkou,“ vykoktal a zadíval se do Tomovy tváře, která se v prvním okamžiku změnila na překvapenou. Tom upřel své oči do těch Billových, zatímco začal pomalounku přemýšlet. Vůbec mu to nepřišlo jako špatný nápad, ba právě naopak. Bill bude alespoň na pár dní se svou maminkou, znova se s ní uvidí. Jediné, co však Toma trápilo, byla skutečnost, že chce Bill jet sám. Copak může to křehké stvořeníčko pustit samotné někam, kde už tři roky nebylo? Copak může být nečinně doma a doufat, že je v pořádku, nikde nezabloudil a nic se mu nestalo? Copak to tu bez něj vydrží?
Tomova mysl pracovala na plné obrátky a Tom se rychle snažil vymyslet něco, čím by Billův nápad ještě zlepšil. Nechtěl jej pouštět samotného, ne teď, když jej miloval tolik, jako ještě nikoho jiného a sám sobě slíbil, že jej bude opatrovat a ochraňovat. V tom se mu však v hlavě zrodil geniální nápad a Tom se vítězoslavně usmál. To se budeš divit, Billí. Se zářivým úsměvem se přisunul k Billovi a lehce stisknul jeho ručku v té své.
„Dobře, pojedeme hned zítra,“ vesele se zaculil a na Billův nechápavý výraz se rozzářil ještě víc. V Billově hlavince zavládnul zmatek. Nerozuměl tomu, co Tom před chvilinkou řekl, proto jen očkama zmateně těkal po jeho tváři.
„Pojedeme?“ tichounce zopakoval to slůvko, které jej mátlo ze všech nejvíc, nato však ucítil na své dlani jemný stisk, který jej ujistil o tom, že to, co před chvílí slyšel není jen krásný sen. Tom mu věnoval jeden ze svých nejkrásnějších úsměvů.
„Pojedeme. Samotného tě nikam nepustím,“ šibalsky se zaculil a políbil Billovu bílou packu. Bill byl jako ve snách. Ne, to přeci… to nemůže být pravda.
„T-Tomi… t-ty bys vážně… a-ale…“ nedořekl, protože příval jeho zvědavých slůvek byl ukončen jemným přiložením Tomova ukazováčku.
„Ano, Billí. Rád poznám maminku mého přítele,“ zašeptal láskyplně a neuniklo mu, jak při tom posledním slově Bill šťastně vykníknul. Připadal si jako v krásném snu. Možná už zítra se setká se svou maminkou a to jen díky svému princi, který teď sedí před ním a krásně se na něj usmívá.
V tom však Billův úsměv zmizel a Bill pomalu sklopil hlavinku. Cítil až velký příval štěstí najednou. A možná právě proto se jeho rtíky pootevřely a tichounce vyslovily pár úplně zbytečných slůvek.
„Jsi tak hodný, Tomi. Vůbec si to nezasloužím,“ špitnul tichounce, neustále klopíc hlavinku. Najednou však ucítil Tomovy citlivé a jemné prsty, které mu tvářičku opatrně nadzvedly a Tom se s úsměvem zadíval do očí toho největšího blázínka na světě. Cítil, jak mu srdíčko prudce buší a také cítil neuvěřitelnou radost.
„Ale zasloužíš, lásko. Udělal bych cokoli na světě, abych ti udělal radost a aby jsi byl šťastný tak, jako já. Moc pro mě znamenáš a jsi pro mě nejdůležitější na světě, Billi. Miluji tě,“ pošeptal mu do ouška a lehounce jej na něj líbnul. Bill jej objal kolem krku a věnoval mu nádherný úsměv.
„Já tebe také, miláčku, a moc,“ oplatil mu a dlouze jej políbil. Tom se šťastně usmál a když se od sebe odtrhli, vesele Billovi brnknul po nosíku.
„Jenom se zítra ráno musíme dovolit u mamky a půjčit si od ní auto,“ připomenul snad tu nejdůležitější věc a oplatil Billovi jeho úsměv.
Bill souhlasně přikývnul a po chvilince něžného líbání se nechal unášet tou nádherou v podobě Tomovy náruče a jeho láskyplných polibků. Cítil v ní lásku, zároveň však také ochranu. A tak to cítil i Tom. Věděl, že jeho láska, něha a ochrana nebude patřit nikomu jinému, než tomu černovlasému andílkovi, usínajícímu s úsměvem na tváři v jeho náruči.
autor: Rachel
betaread: Sajü
Juuu! šup za maminkou! Už se nemůžu dočkat!!
Billí jede za maminkou super.To bude hezký.Slaďoučký
Děkuju a komentujte dál, prosím:-D
Jůůj….to jsem zvědavá, japak se to bude všecko vyvíjet…
Pajule: To buď:-D
Takže oba dílky mám za sebou. Jsem unavená, takže to vezmu dneska stručněji. Trochu jsi mě překvapila, nečekala jsem to a jaksi mám malinko obavy z Billova setkání s jeho matkou… Nedovedu vysvětlit proč, asi je to tím, že jsem rozenej tragéd a za vším hledám mega zápletku 🙂 Jsem moc zvědavá, jak se to vyvine…
já to určitě vím Billova maminka buďto umřela nebo se přestahovala někam jinam.
Ladynko, ty nejsi rozenej tragéd. Ty jsi optimista a snad víš, jak mi to někdy jako realistovi vadí:-D
Jůů, to je nádherný. Ten Tom mě překvapuje čím dál víc, i když… bylo tak trošku jasné, že Tomi svého miláčka nikam nepustí samotného x))
Snad Billova mamka Toma přijme, tedy… jestli ještě bude žít… xD
Jo, jo, já vím, to nebylo vtipný, ale prostě bez toho smajlíka to nešlo x)) Dokonalý…
za maminkou? Jen aby tam byla…
Jsem zvědava jestli mamimku najde v ty vesnisi.