Trümper + Stringini = Kaulitz 4.

autor: DarkAngel

Bill:

Už chci jít, když v tom v zrcadle spatřím toho hopera.

Úlekem málem přestanu dýchat. V mozku mi nejdřív zabliká „Pomoc!“, a hned nato „Pryč!“. Jenže to by nesměl stát ve dveřích a opírat se o futra.

„Nech mě odejít, prosím…“ Zkouším štěstí. Možná mě nechá být a zmlátí mě až jindy…
Místo, aby uhnul, v druhém případě mi jednu vrazil (nebo dvě), zeptá se: „Je ti dobře? Už při hodině jsem si všimnul, že seš nějaká…ej bledej.“

Tak tohle jsem nečekal. Ne od něj.
Nebo se chce jakoby spřátelit, a pak mě před ostatníma shodit? Určitě. To je jediný vysvětlení, proč to neudělal už teď- nikdo tu není, nemá pro svou show diváky.

Tom:

Je docela roztomilej, když tak vyplašeně kouká… Klid, Tome, je to KLUK, i když tak na první pohled nevypadá. Jedno ale musím uznat – je to moc hezkej kluk, takovej tajemnej a určitě citlivej, takový typy holky žerou, napadne mě. Rád bych ho poznal blíž. Teď jen přijít na to, jak.

„Ty jsi Bill, viď? Můj bráška se tak taky jmenoval.“
Strach v jeho očích vystřídá lítost. „Jmenoval?“ Chytrej kluk.

„Hm, bohužel. Byl jsem ještě dítě, když se i s rodiči zabil při autonehodě. Moc si toho nepamatuju, ale v Londýně, a vůbec v Anglii, to nebylo. Tak mě adoptovali Miley a Richie Stringini. Ani nevím, jak jsem se jmenoval předtím. Byl jsem asi v hodně velkým šoku.“

Teda, já zírám! Úplně cizímu klukovi si tady vylejvám srdíčko, a ještě riskuju, že znuděně řekne, že ho to nezajímá a ať jdu otravovat někoho jiného, jako jeden kluk z bývalý školy.‘

Ale Bill nic takovýho neřek.

„To je mi líto.“ Přiznal.
„Mě taky zmizel bráška – dvojče. Bylo nám tenkrát osm, nevrátil se ze školy.“
Nejradši bych si dal pár facek. Utěšitel nebude Bill, já snad budu nakonec chlácholit jeho! Moment, to je taky řešení, možná ještě lepší!

Popojdu blíž k němu a snažím se ho utěšit. „Možná se zas objeví, třeba ve chvíli, kdy to vůbec nečekáš.“

„Ale já už čekám deset let!“ vypískne a zpod víčka mu vyskočí nezbedná slzička, za ní další a další.
„Billí, to jsem nechtěl… promiň.“
Něco jakoby natahovalo mojí ruku k jeho hlavince. Pohladím ho a on mi skočí do náruče. Na mém rameni se rozvzlyká naplno.
„Ššš, neplakej…“ že bych ho nějak uklidnil, to se říct nedá.

Najednou se rozletí dveře a v nich spatřím tři kluky, asi z naší třídy. Když nás uvidí, Bill ode mě rychle odskočí, ale už si nás všimli.
„Říkali jsme si, že bys moh bejt v pohodě, podle hadrů a dredů a tak,“ až teď jsem si všimnul, že mají podobný outfity jako já, „…ale teď vidíme, že jsi jen novej teplej kámoš našeho buzíka.“ Všichni tři se pohrdavě ušklíbli.
„Takhle o něm mluvit nebudeš!“ vylítnu a zatnu pěsti, jen klouby zapraskají.
„Nebo?“
„Nebo ti rozbiju hubu.“ I když si uvědomuju, že by nebylo dobrý si první den zavařit průser.
„Jéjda, neměl bych se jít převlíct? Jsem úúúplně posranej!“ svěří se mi, ale radši s trapným pochechtáváním všichni tři vyklidí pole. Jejich jediný štěstí je, že právě zazvonilo na hodinu.
Bill špitne „Promiň.“ A běží do třídy.